Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

čtvrtek 17. května 2018

Transvulcania 2018

Tentokrát bude článek dlouhý, jak ultramaraton sám. Ultramaraton Transvulcania na Kanárských ostrovech.

 Perfil...

Třeba se moje zážitky budou hodit někomu dalšímu tak, jako mně se hodil seriál Honzíkova cesta 1, Honzíkova cesta 2, Honzíkova cesta 3 a Honzíkova cesta 4. Transvulcanii mi vybájili kluci na EPO Trailmaniacs Slapy a mně to nedalo spát. Když už začít s ultra, tak ať to stojí za to. Uběhl jsem 61 km na Slapech, uběhnu i 74 na Kanárech. Se svými cca 70 km týdně to bylo hodně sebevědomé, ale kupodivu jsem si věřil právem. I když zadarmo to rozhodně nebylo.

První komplikace přišla hned v listopadu – zánět pod patou. Injekce problém vyřešila. Další problém pak v prosinci – přetížený úpon pod kolenem (to je tak, když pustíte běžecky ambiciózního pracujícího fotra na Vánoce z řetězu). První ani druhá injekce nic nevyřešily. A pak ani protahování, tejpování, rovnání, ledování, prosby ani nadávky. Zbývaly dva měsíce do startu a já nemohl sejít ani schody do metra. Tak jak budu sbíhat 2500 výškových metrů na 16 kilometrech... Nicméně jsem aspoň o to víc lyžoval a jezdil na kole, takže objem zatížení byl podobný minulým rokům. A běh si snad nohy pamatují.

Měsíc a půl před závodem koleno jakoby zázrakem přestalo bolet. Ale začala opět pata. Další injekce. Ta už zabrala jen částečně. Nasadil jsem ultrazvuk, ledování a rázovou vlnu. Na poslední rázovce jsem byl v úterý pár hodin před odletem a doufal, že pata vydrží... Jedna sportovní poučka říká, že pokud má člověk natrénováno, týden před závodem se může jen válet. Natrénováno jsem neměl, ale třeba aspoň ten odpočinek zabere.

Na Kanárských ostrovech jsem nikdy nebyl. Nejsem plážový typ, na zimní točení jsem se sem nikdy nevydal a orienťák se tady neběhá. Tak jsem se aspoň těšil, že poznám další kout světa. I díky Transvulcanii jsem zjistil, kolik mají Kanáry ostrovů a jak se jmenují. Vlastně jsem to zjišťoval celou zimu, když jsem pomalu udělal doktorát z logistiky. Ve větší p....řekrásném místě se to snad ani běžet nemohlo. Nakonec jsme letěli 5x letadlem se 4 různými leteckými společnostmi, jednou trajektem, půjčili si dvakrát auto, jeli třikrát busem, jednou taxíkem a spali na čtyřech místech včetně dětského hřiště na letišti.

Nocleh v Barceloně.

Tak tedy přes podlahu v Barceloně a let vrtulákem jsme se dostali na ubytování uprostřed banánových plantáží. Index 9,7 na bookingu nelhal a výhled na moře byl parádní. Navíc baráček stál asi 200 metrů od trasy jak čtvrtečního Vertikalu, tak sobotního Ultra. Majitelé uměli jen španělsky, což mi ale problém díky pár lekcím samostudia v posledním měsíci a používáním rukou nevadilo.

Výhled z apartmánu přes banány na moře. Regenerační pivko a regenerační Parkclaw 275.

Přišlo mi škoda, aby Romča nic neběžela, když jsme se sem trmáceli na celý týden, tak jsem ji dal na výběr – Vertikal (7,6/1200), Half (24/2000+/600-), Maraton (45/1900+/3300-) nebo Ultra (74/4400+/4100-). Vybrala si Vertikal a už mě má zase ráda.
 
Romča na horizontální části vertikálu.

Předzávodní příprava sestávala ze tří opatrných klusů (pata držela), pozorování Vertikalu a návštěvy El Pilar, což je místo věčného mlžení. Zde jsem začal uvažovat o bundě, čímž jsem dost rozhodil Barťáka, který váhal mezi tílkem a tričkem. Nakonec jsem dal přednost každému gramu a bundu nebral. Dobře jsem udělal.

Věčně se valicí mraky přes hřbet ostrova - příjemné schlazení při závodě.

Před závodem se pokouším aspoň na pár hodin usnout, ale předem jsem smířený s tím, že to nepůjde. Vyspal jsem se dobře noc před tím, tak už by to mělo být jedno. 2:30 budíček, rychle do sebe nacpat aspoň ovesnou kaši. Bageta už se do mě nevešla, protože žaludek byl ještě plný špaget od večeře. Trochu mě to znervóznilo, přece jenom nejsem Honza Havlíček, co běhá maratony jen na espresso. S přemáháním jsem do sebe natlačil ještě Enervit Pre Sport a Speed8. Tedy energie na dvě hodiny. K prvnímu jídlu na trati to bylo podle plánu tak akorát.

V Tazacorte je prima pláž. Cíl tam bohužel není...

Na start se jede hodinu busem, kdy člověk neví, jestli mu má být špatně z nervozity, sousedovy hřejivky, zatáček nebo jestli nezkusí ještě chvíli spát. Po příjezdu k majáku jdu na jistotu ke kavárně zmíněné v Barťákových manuálech. A opravdu, je tu teplo, Češi a není tu fronta na záchod. Na startu totiž fouká tak, že písečný prach létá přímo do očí a pro dva tisíce závodníků tu stojí šest (opravdu ŠEST) kadibudek. Jako že fakt ŠEST na dva tisíce lidí. ŠEST...

Mr(a)zák na startu. Fotka oblétla svět díky Instagramu...
 
Díky prvenství na světoznámém závodě na Slapech jsem se vešel do elity a to dokonce s číslem o 3 menší, než má Barťák. Asi úcta ke stáří. A tak po kontrole povinné výbavy (naštěstí rozumně skromné) mám jistotu klidného příchodu do první vlny. Start má úžasnou atmosféru – hlasitá hudba, temná noc, svěží vítr a dva tisíce párů přichystaných nohou. V šest nás vypustili směrem na sever po sopečném písku. Když se ohlédnu za sebe, se slzou v oku si vzpomenu na Tiomilu. Zde je ale had čelovek asi desetkrát delší. Nádhera, nádhera, nádhera. Ranní únava je pryč a Ida Nilsson je vedle mě. To je ta, co to dvakrát vyhrála a běhá to kolem osmi hodin. To je můj cíl. Těch osm hodin. Smělý cíl, ale Barťák mi poslal tabulku, kde to tak bylo, a on tomu rozumí. V Los Canarios probíhám lidskou koridou, která mohutně řve „primera chica“, což samozřejmě není na mě. Ale to povzbudí - být metr za ikonou. Hlavně když mi při tom proráží vzduch...

Tiomila ve velkém.

Pokračujeme úžasným borovicovým lesem, kde zhasínám čelovku a zavlažuju lávu. Idě už jsem utekl, tak nemám ani morální problém. Stoupání na Los Deseadas (16/1900+) je asi nejhezčí z celé trasy. Sopečné kužely, mohutné borovice, svítání a v dálce z mraků vystupuje vrchol Teide na sousedním Tenerife. A taky se ještě běží svěže. Problémy dělá štěrk pod nohama a hlavně silný protivítr. Jednou rukou držím číslo a druhou kšilt.

Přijde mi divný, že trasa není moc značená. Pak mi dochází, že trasa není VŮBEC značená! Sice vede po hlavní turistické trase, ale i na té jsou občas odbočky, a když se k tomu přidá únava, mlha ve střední části a postupná osamělost, není to vůbec příjemné. Několikrát se ohlížím, jestli kluci pokračují za mnou a doufám, že to neběží poprvé. Cestu z El Pilar znám jen díky předchozímu výklusu, kdy jsem si fotil krásnou pěšinu, ale kluci na Stravě mě opravili, že se běží po hlavní cestě vedle. Což bylo asi tak o pět minut rychlejší... Je pravda, že často na křižovatkách byli dobrovolníci, ale ti se s postupujícím vedrem schovávali hlouběji do stínu křoví. Místo fáborků tak trasu značili spíš fotografové, kterých bylo po trati asi sto padesát. Po čtyřicáté už se přestávám usmívat.

Na El Pilar se sbíhá deštěm, na Reventon je rychlostní vložka skotskou mlhou a pak se začíná stoupat na Pico de la Nieve. Opět nááádhera – sopky vystřídaly rozeklané skály a výhledy do údolí. Jenže i nááádreha má své meze a já se cítím jako na Albertových skalách na EPO – nahoru dolu, čtyři hodiny v nohách, vedro, žízeň. Došlo to tak daleko, že jsem si musel dát gel a cucnout z rezervního camelbaku (jinak jsem pil z „vemínek“). Nicméně stále předbíhám had běžců, včetně koženého Zaid Maleka, loni třetího. Odhaduji to na první dvacítku, jen ten čas zaostává asi deset minut za plánem. Ale dostávám se do fáze, že už mi to je jedno, protože začíná boj o dokončení. Na občerstvovačce ztrácím vydobytou pozici, ale nezoufám – je to můj záměr: mezi občerstvovačkami přežít a na nich se napít a najíst, co to jde. Zrada je, že nemají nic slaného po ruce, tak musím hmátnout po toustu, vybalit z fólie, slupnout sýr se salámem a toust jim hodit zpět. Koukají na mě jak z jara. Kdo by ale v poušti jedl suchý toustový chleba...

Čtyři kilometry k dalšímu pití a další čtyři na Roque de los Muchachos, nejvyšší vrchol ostrova, byly test odolnosti. Takhle dlouhých osm kilometrů jsem snad ještě neběžel. Tady spíš nešel. Ten tam byl chládek, mlha a vítr. Tady přichází pouštní vedro. Pata začíná protestovat, tak se musím kolébat jak ve dřevácích. Předbíhají mě hůlkaři. Na rovině. Vrchol se skoro nepřibližuje. Pak už jo, ale dělí nás stoupání. Bude tam Romča, to mě trochu nutí se hýbat. Nevím, proč, stejně mi nepomůže, ale aspoň na něco jsem se upřel. Hlásí mi pozici kolem patnáctky (to ale bylo na předchozím mezičase, než mě pět lidí předešlo). Což ale stejně není špatný. Ale je mi to jedno. Hlavně ale nechci vzdát. Už je to sice jen pětadvacet kiláků, ale víceméně jen z kopce a i kdybych to měl dojít po čtyřech, dojdu to. Nejel jsem sem vzdávat, když mi v podstatě nic není, jen jsem si usmyslel běžet osm hodin, když na to nemám natrénováno...

Šplhání na Roque de los Muchacos (2426 m n. m.). Lyžaři přede mnou, lyžaři za mnou. Asi bych to měl taky zkusit...

Občerstvovačka na vrcholu mě zachránila. Nejdřív opět nekonečná kontrola povinné výbavy a pak už starý známý Ho-Či-Min se vším, co tam měli – od pití přes melouny, ořechy, banány po vnitřky toustů. Sedám si, což mi ale kupodivu úlevu nepřináší, jen ke mně přijde záchranář, jestli jsem ok. Nejsem, ale nevím, co by se mnou udělal, kdybych přiznal barvu. Tak kývnu, že ok a zvedám se. Už jsem tu stejně asi pět minut a evidentně to lepší nebude. Na konci ještě polévají nohy a hlavu. Čvachtá to, ale je to příjemné. Už jen z kopce. TAK PROČ TO POŘÁD STOUPÁ? Konečně. Jak jsem měl vždy se seběhy problém, tady si ho užívám. Nic moc prudkého, krásným lesem, sám. Vím, že bude dlouhý, tak na rozdíl od Barťáka neřeším nepřibližující se moře. Ono se jednou přiblíží.

 Záznam z hodinek. Sedmiminutová pauza na Roque de los Muchahos je zřejmá.

Je tu občertsvovačka na El Time a pekelný seběh po trase Vertikalu. Ten už si tedy vůbec neužívám. Nejdřív skáču po velkých oblých kamenech, pak škvařím podrážky na kolmé rozpálené silnici a nakonec šněruji po útesu k moři. Tady už střídavě nadávám a brečím. Ještě, že mi nikdo nerozumí a přes kšilt nevidí do obličeje. Na hodinky se už ani nedívám. Zatáčky jsou nekonečné a slibuji si, že tohle už nikdy v životě. Nejhorší část závodu. A další zatáčka. Šílené vedro, prach. A další zatáčka. Ale lidi fandí, nejde zastavit. A další zatáčka.

Vyschlé koryto řeky. Depresivní, ale nádherné.
 
Dole v Tazacorte poslední exáda melounů a šup do vyschlého koryta řeky. Pokud tu vůbec někdy nějaká teče. Už chci jen přežít, ale pítí a polití hlavy mi udělalo dobře a najednou mě to zase baví. A hlavně POSLEDNÍCH pět kiláků do cíle! To už doklušu. Ne. Ondra Fejfar hlásí: „Jsi jednadvacátej“. Já: „A ten dvacátej je támhleten přede mnou?“. „Jo“. „Ach jo“. A tak zrychlím cupitání tak, že v korytu vyhrávám pro letošek segment a borce nechávám daleko za sebou. Dvacáté místo jsou přece body, ne? A ty jsou důležitý, že jo.

Cíl. Lepší kvalitu fotky jsem si nekupoval, ten škleb za to nestojí.

Poslední úsek do cíle je za trest. Asfalt, kopec, vedro. Nahoře kilák po rovné silnici, opět vedro, mírně do kopce. Pravý Skyrunning... Ale to už vím, že jsem to DAL! Plácám si Kaňářatama a v křeči finišem 6 minut na kilák protínám časomíru na dvacátém místě, v čase 8:35. Ida dobíhá až 5 minut po mně. Ona, i vítězný muž jsou o čtyřicet minut pomalejší než loni. Takže řečí orienťáckých odčítačů – jako bych to pod 8 hodin dal.

 Radši bych měl po osmi hodinách a samém sladkém v ruce párek a pivo...

Dostávám medaili a jsem nasměrován na masáž. Po masáži mi pán řekne, ať zatnu sval. Stehno se klepe jak ratlík. „Vidíš – ten sval je unavený“. No nekecej. Jdeme do Sparu koupit pivo (v cíli nemají, amatéři) a čekáme na Barťáka a Zuzku. Zatím mám takový „nijaký“ pocit. Jsem rád, že jsem to celkem slušně odběhl, ale vím, že mě pár lidí kvůli krizi předběhlo. TOP20 je fajn, ale Barťák mě (a sebe) namlsal víc. Pár dní po závodě ale už mám jasno - tohohle výsledku si budu hodně cenit. Zatím nejlepší český výsledek na tomhle těžkém ultrazávodě. Při mých možnostech.

Masáž. "Co tě bolí?" To si snad děláš...

Cestou domů nás ještě čekala zajímavá cesta trajektem, kde se kvůli několikametrovým vlnám poblila půlka posádky, včetně Romči. Já seděl hodinu na záchodě a nakonec jsem oběd v sobě udržel. Ráno jsme hodili Barťáky na letiště a protože bylo 5:30, zajeli jsme si na sedmihodinovou túru na Pico del Teide – jen pod vrchol, neměli jsme permit a hlídač byl přísný. Opět nááádhera.

Pico del Teide z blízka.

A z dálky. Papá.

Došlo mi, že bych měl být vlastně unavený, ale kromě úpalu po závodě a bolesti svalu mezi tříslem a stehnem, o němž jsem do téhle doby nevěděl, že existuje, mě v podstatě nic nebolí. Takže si říkám, že třeba za rok zase... No ještě je brzy.

Poslední ubytování v La Laguna. 

Jo a perlička na závěr - z Barcelony do Prahy pilotoval letadlo Vaschna!


úterý 24. října 2017

EPO Trail Maniacs Slapy

Namlsaný z Trail Maniacs v Harrachově, MČR na klasice a Jizerky Run Race jsem hledal, kde se dál vybít. Moc podzimních závodů mě neoslovilo (kromě PPR, ale ten pořádám :) ). Po očku jsem koukal i na další „maniákárnu“, tentokrát na Slapech. No proč ne, Harrachov byl super, tady trasa taky vypadá krásně, střední trať uběhnu. Hm, je tam už Ferda, tak si dám rovnou 61 km s 2300 m převýšením, abych se s ním nemusel honit. To poběží Tomík Rybář s Honzou Bartasem – pokecáme a na rovince na mostě do cíle jim uteču. Znamená to sice uběhnout o deset kiláků víc, než co jsem kdy uběhnul a vstávat ve čtyři ráno. A přesunout se do kategorie „ultra“. Tak se aspoň musím namazat růžovou hřejivou Emspomou, abych zapadl.

Trasa sobotního výletu.

Cesta autem s novomanželi Bartasovými i busem s natěšenými „dálkoplazi“ utekla jak nedaleká Vltava. Na návsi v Nečíně jsem nasadil šustku a šel se rozběhat. Vzápětí mě provrtalo několik párů očí, co to jako dělám, tak jsem se šel radši schovat na Toiku. To je fakt, stejně plánuju tempo kolem 5min/km a tím se skoro ani nerozklusávám.

Start ještě za tmy.

Vyrážíme s Myrkem v BT tílkách v první linii, abychom dělali náležitou reklamu. U závory Myrek zaplouvá do davu a na čele zůstávám já s nouzovou čelovkou (šetřím gramy stejně jako Tomík) a Honza, který ji pro jistotu ani nevyndal z krosny. Ten zbaběle zaplouvá za Myrkem. Mně to přijde blbý, tak se potácím přes klacky a podrostem (ano, začátek byl spíš orienťák a to včetně navigace) a svítím si sotva na špičky Trailroců 285. Přece jenom to bude dlouhý, tak jsem šáhnul po osvědčených a pohodlných botách.

Po chvíli se však rozední a odměnou je pro nás krásný výhled do lehce zamlžené krajiny. Když se člověk přemůže, tak to „ultra“ má něco do sebe. Jdu odpočinkově kolem 4:40/km a za mnou kluci stále kecají. Prostě pohoda. Ale že by zrychlili, abych si taky pokecal?

Přišel první kopeček a kecání ustalo. Stejně jsme naběhli do pěkného trailu kolem Hubenovské zátoky, který je nejlepší si vychutnat sám. Probíhám kolem cíle, kde mě on-line snímá Jiřík. Zamávám a přeběhnu odbočku. Naštěstí jen kousek, ale od té doby už mapu skoro nepustím z ruky a sleduju bedlivě fáborky, které to často berou cestou necestou. Takovýhle zážitek (pozitivní!) jsem rozhodně nečekal.

Z kopce po asfaltu. Takže s úsměvem.

Je tu první prémie. Sice není moc rozumné na 61 km trati vybíhat na krev na rozhlednu, ale říkejte to egu závodníka... Pod rozhlednou se u Bokovky najím, doplním vemínka a pokračuju. Chtěl jsem kluky aspoň pozdravit, ale asi se ještě rozcvičují pod prémií. Tak nějak je mi jasný, že už budu bojovat jen sám se sebou. Taktika je jasná – držet „pohodys“ tempo a jíst a pít, co to jde.

Po návštěvě další rozhledny mi to začíná připadat nekonečný, a to za sebou nemám ani délku Posázavské stezky (30 km). Naštěstí mě vysvobodí další občerstvovačka, kde se konečně nadlábnu sýrem a salámem (před tím mi Bokovka nabízel „jen“ chipsy). Řádně posilněn, s plnými vemínky a banánem v ledvince vyrážím vstříc celkem dlouhému úseku k dalšímu jídlu. Míjím volební místnost v Nahorubech, kde mávám do dalšího on-line přenosu a klesám k „atrakci“ na trati – brodění říčky. Což ale teď přijde vhod, protože se začíná oteplovat a taky se mi dost vaří kolena z námahy. Na občerstvovačce na cca 45 km si dávám jen hlt koly, protože mě čeká rychlostní prémie. Opět soutěživost vyhrála nad rozumem a rvu to, co se dá, i když to po třech hodinách běhu musí vypadat dost komicky. Ale co, další prémie je snad v kapse a můžu posvačit. Zbývá nějakých patnáct kiláků do cíle, cítím se fajn a říkám si, proč je tam ještě jedna občerstvovačka, vždyť už je to na pohodu.

Jenže do reality dálkového běhu mě vrací kopec od Vltavy a především v jiné situaci nádherný úsek, ale nyní peklo peklo peklo „Albertovy skály“. Nahoru dolů, schody, skály, řetězy, voda mi došla, slunce praží, klesá mi průměr na km... Naštěstí i peklo má svůj východ a já se objevuji u poslední občerstvovačky. Ach jo, zase jen brambůrky... I když do cíle zbývá sedm kiláků, poučen z pekla naplňuji žaludek i vemínka. Ale bylo to zbytečné, závěr je hodně běžecký a vypadá to i na čas pod 5:30.

Cíl!

V cíli mě (můžu napsat, že už tradičně) přivítají Jiřík s Kulišákem s ionťákem a pivem. Čekám na kluky. Deset minut, dvacet, nic. Jdu se umýt, převléknout a zase čekám. Po 40 minutách je tu Bára, kluci nikde, to asi nikdo nečekal. Dobíhá Tomáš ze 47 km trasy a pak už to jede jeden za druhým.

Celá akce byla mimořádně pohodová!

V neděli, než si nohy uvědomily, že jsou na šrot, jsme vyrazili na oblasťák. Nový terén u Prahy, pořádá Kamenice, to se nedá vynechat. Krásné pražské mydlo s vítězstvím navrch.

Porazil jsem dvě papírové tašky. Byly totiž papírově slabší.

Co tedy doteď nechápu je, že mě (ještě?) nebolí nohy a že jsem to celé uběhl a nesnědl přitom ani jeden gel. Jen voda, ionťák, kola, birell, sůl, banán, tartanka, sýr, salám.

Kamenické mydlo.

Trochu provokativně jsem vyhrál poukaz na Pražskou stovku. Jenže není stovka jako stovka, tohle bývá kolem 150 km a na to je ještě čas :)

Na to zapomeň :)


Fotky jsou z FB pořadatelů.

středa 30. srpna 2017

EPO Trail Maniacs - MČR v horském maratonu (49 km)

Na Trail Maniacs jsem se přihlásil spíš z pragmatických důvodů někdy v červnu – chtěl jsem zužitkovat své jediné objemové období v roce (prázdniny), 50 km není tak moc, abych to nedal (a přitom je to výzva a posunutí osobního délkového rekordu), zároveň jsem mohl „něco urvat“ a taky jsem rád využil protislužbu za poskytnuté mapy na EPO OB.

Trasa závodu.

S blížícím se termínem závodu jsem si začal uvědomovat, že to asi zadarmo nebude. Moje nejdelší závody (3-4) hodiny většinou končily kombinací kómatu a invalidity a ani o letošním létě jsem delší tréninky než dvě hodiny neabsolvoval. Přehodnotil jsem tedy taktiku z „narvat to první dvě hodiny a pak už to nějak dám“ na „vykašli se na Beta a běž na pohodu“. Další plánovaná změna byla na občerstvovačkách – místo „piju za běhu – jde o vteřiny, dám to na dva gely – jedí jen ultramagoři“ jsem vyměkl a těšil se na ochutnávku všemožných ultradobrot.

Ale samozřejmě – pokud běžím závod, tak chci uspět, proto jsem zhodnotil i své šance na tomto poli. Bet sice už postavil barák, ale stále je to běžecká extratřída. Takže pokud nepotká pověstnou „maratónskou zeď“, nemá smysl s ním soupeřit. Na druhou stranu co se týče ostatních, jednalo se o složení spíš cyklistů, triatlonistů a ultraběžců a protože závod se zdál dost běžecký, vyhlídky na bednu nebyly nereálné.

Loňský vítězný čas přes pět hodin ve mně budil respekt (letos nakonec byla rychlejší trať), ale přesto jsem nevyměkl a nebral si batůžek – jen ledvinku, do které se vše potřebné (resp. nutné) vešlo. Vždy deset kiláků k občerstvovačce přece nebude problém…

Problém byl trochu s večerní přípravou. Ta se odehrávala na Lebkově svatbě a bylo jasné, že bude potřeba silná disciplína. Vydržel jsem o třech Sklářích (Cvikov 8°) a ulehl o půlnoci. Jenže to zrovna začala elektroparty v místnosti přímo pode mnou. Po hodině nadskakování na posteli jsem se přesunul do auta, kde mě ale po chvíli probudila bouřka. Usnul jsem asi ve čtyři a v šest vstával. Doufal jsem, že je pravda, jak se říká, že poslední noc nerozhoduje.

Před startem. Foto: Olaf Čihák

Na závodě však vládla příjemná „epácká“ atmosféra, kdy jsem konečně osobně poznal legendy z Pražských jelit nebo točiče ze Stravy. Před startem jsem marně lovil satelity (asi se Polsku vyhýbají), takže jsem nestihl ani záchod ani nosní pásku. Naštěstí díky volnému tempu na začátku jsem obojí stihnul (téměř) za běhu. Zkoušel jsem totiž močit za běhu jako Radek Brunner, ale pak jsem si řekl, že mi ty nervy za tu půlminutu nestojí.

Prvních sedm kilometrů jsme marně hledali fáborky. Nakonec jsme vyndali mapu s trasou a pokračovali „na orienťáka“. No, proč ne – byla zábava sledovat mapu a chápu, že se s tím kluci nechtěli značit nebo jim to Poláci zakázali. A taky proto asi mapu dávali ve startovních taškách. Ale bohužel ne – prostě jim to nějací záškodníci strhali.

Rychlostní prémie mi přišla i na orienťáka celkem drsná (seběh po kluzkých šutrech) a hlavně vědom si kvalit Beta jsem se ani nepokoušel zrychlit. Toho jsem ostatně stejně zanedlouho doběhl, asi i proto že mi hodinky na cca dvoukilometrovém mírném seběhu hlásily tempo 3:15/km... Nejen tady jsem ocenil komfort a univerzálnost opět vhodně zvolených Trailroc 285. Od té doby jsem měl Beta na dohled až do 38. kilometru. A za sebou jsem neviděl už ani hrdinu začátku Tondu Semeráda.

Přišla vrchařská prémie na Medvědín. Na jistotu jsem naběhl pod vlek, ale Beta jsem neviděl. Sice jsem předpokládal, že mi na seběhu něco naložil (a k tomu jsem cca minutku ztratil přeběhnutím odbočky a vracením se na zelenou značku), ale pod vlekem bylo vidět skoro až nahoru (tedy dobrých deset minut). Ještě pár dalších věcí mě rozhodilo, ale ty jsem si rychle ospravedlnil. Například že pod vlekem nebyla žádná pěšina (další orienťácká vložka) nebo na začátku nebyla časomíra rychlostního úseku (jsme cca o půl hodiny rychlejší než loni, tak to holt nestihli). A hlavně – v mapě to bylo pod vlekem, pod vlekem jsem to epákům i doplňoval na Mapy.cz a mapa má vždycky pravdu. Málo jsem oběhal survivalů a podobných taškařic, abych pochopil, že lpět na mapě může jen naivní orienťák... Pak se ale zhruba ve dvou třetinách nade mnou po svážnici prohnal Bet a pod vlekem jsme doběhli až na vrchol (on sice začal správně na sjezdovce, ale nevydržel a vydal se pod vlek, a tak si prémii odvezl (nutno říct že zaslouženě) hůlkař Ferda).


Záznam na Strava.com.

Na občerstvovačce jsem se pozdravil s odbíhajícím Betem a poprvé v životě si při závodě dopřál meloun, banán a sýr. Naplnil jsem si i vemínka (plastové flaštičky), protože jsem věděl, že mě čeká asi nejtěžší úsek – seběh na Mísečky, výběh na Dvoračky a hlavně pak stoupák na Růženčinu zahrádku. Jestli se má někde lámat závod, tak tady. Stále se mi běželo skvěle, využil jsem (předem vytipované) ochlazení a občerstvení v Kotelském potoce a z Dvoraček už zase dýchal Betovi na záda. Prý ho to překvapilo.

V cíli. Foto: asi Dejna

Seběh na Krakonošovu snídani na rozdíl od laufu po Zhalyho svatbě před třemi týdny už notně bolel, ale zase nás pod ním čekala další občerstvovačka. A na ní kromě vysmátého Tomíka ležel i Bet v křečích. Zeď! Byl to smutný pohled na kamaráda, ale já se potřeboval občerstvit. Kromě sýra jsem si vyžádal i pivo. Trochu mě překvapilo, že mi vrazili do ruky jedenáctku (čekal jsem nealko), ale asi je to na ultra běžná věc. Povzbudil jsem Beta a vyrazil na poslední štaci. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že to za mnou nějak dokulhá, ale co vám budu povídat – běželo se mi najednou líp...

Na vyhlášení nás osvítilo. Foto: Martinka

Výběhu na Plech jsem si ani nevšiml, sesmažil jsem to přes Ručičky pod Bednu, přecupital „tříkilákovou“ pěšinku, po široké cestě pod Studenovem zase nasadil tempo pod 4´/km. Jaký rozdíl proti trápení v závěru na Swiss Alpine! Když se Bet pode mnou neobjevil ani na sjezdovce (tady už jsem viděl fáborky a nešel slepě pod vlek) na Čerťák (co jsem mohl vědět, třeba to nějakým zázrakem rozběhl), dovolil jsem si utrhnout i pár borůvek. A pak už jen seběh do Harrachova a před zraky burácejícího (pětičlenného) davu epáků jsem si doběhl pro titul mistra ČR v horském maratonu. Škoda, že závod nebyl lépe obsazen, určitě by si to za pořadatelský přístup a trasu zasloužil.

Výsledky.


Doběh závodníků.

úterý 1. srpna 2017

Swissalpine Marathon

Letos jsem chtěl běžet zase něco za hranicemi v horách. Lákalo mě MS v horském maratonu v Itálii, ale letos se na něj chystají lepší borci, tak jsem hledal alternativu. Uvažoval jsem i o obhajobě na GGUT30, ale tak nějak mi to vychází, že jsem ještě neběžel žádný (velký) závod dvakrát. Tak proč to měnit. V podstatě na poslední chvíli (3 týdny do závodu) mi přišlo potvrzení o možnosti startu na Swissalpine Marathon, na kterou jsem se ptal asi před měsícem a od té doby na něj zapomněl. Obratem ji potvrzuji a z turistické dovolené ve Skotsku se stává fyzická příprava na závod (což je v našem případě stejně to samé).

 
Běžecko-turistická příprava ve Skotsku. Počasí ideální.

Trochu mi zamotal hlavu výběr trati. V rámci celé akce jich je totiž asi patnáct. Podle výsledků (žádné extra hvězdy a počty podobné) ani podle odměn (vyhlášení jen prvních třech a nazdar) není poznat, jestli je nějaká trať prestižnější než ostatní. Vyloučil jsem nejkratší 23 km (na tu jsem přihlásil Romču, velmi mi poděkovala) a nejdelší 78 km (logicky) a zbyly 36 km a 47 km. Nakonec vyhrála 36 km, protože měla stejné převýšení (čili víc hor, míň rovin) a na start se jelo vláčkem (což je ve švýcarských Alpách obzvlášť krásný zážitek). A taky 11 km navíc je 11 km navíc :)

Do Davosu jsme přijeli už ve čtvrtek a ubytovali se s Baptistem a Topinkou v apartmánu v centru města. Takže jsme před závodem stihli ještě dvakrát klusat a jednou vyjet lanovkou na Weissfluhgipfel (k ubytování v Davosu dostanete permici na všechny lanovky a MHD v okolí). V týdnu v horách nasněžilo a ještě v pátek bylo nahoře kolem pěti stupňů. V den závodu se ale hodně oteplilo, takže jsem běžel jen v tom nejlehčím, co jsem si vzal.

Den před závodem to bylo ještě na sáňkování.

Před startem fandíme probíhajícím z trati K78 (běží podezřele rychle) a v jedenáct vyrážíme. Začátek je jen mírně do kopce po asfaltu a široké štěrkové cestě. Není to tedy žádná nádhera, ale aspoň nasadím svižné tempo a za chvíli už běžím sám. Nicméně druhý je stále na dohled, tak do toho šlapu, v podstatě co to dá. Následuje nejhezčí část závodu – přeběh sedel u Keschhütte (2625 m) a Sertigpass (2739 m) s výhledy na ledovce. Zbrusu nové Inov8 Trailroc 285 se konečně dočkaly terénu, pro který byly stvořeny, a v kamení si jen lebedí. Cestou na druhé sedlo předbíhám Baptistu – běží K47 a druhé části našich tras jsou stejné.

Švýcaři mají na závodech dobře vybavené občerstvovačky, které jsou navíc celkem často – na 36 km jich bylo devět, oproti GGUT - jedna na 30 km. A také na rozdíl od GGUT30, kde jsem musel běžet pomalu s autolékárničkou, nepromokavou bundou a kanystrem vody, tady jsem nemusel tahat nic. Nicméně mě ale absence slibovaného gelu na Sertigpassu zaskočila, tak jsem si vzal radši o kelímek ionťáku navíc. Ten jsem ale vzápětí vyplivnul, protože to byla teplá polévka. Pak mi došlo, že na mě paní volala „bujón!“.

Vesele si stoupáme...

Na 20. km po seběhu ze sedla cítím, že už mám dost. Běžím totiž dvě hodiny, což je můj fyzický limit a dál už obvykle jen doufám a trpím. Ale aspoň na mě čeká předjezdec na kole, tak je trochu zábava (umí na tom asi jako já). Vytahuju gel (svůj jediný, tak snad dál nějaký bude) a musím skočit do potoka na zapití. Cyklista se vrací a ptá se, jestli jsem ok. Nejsem, ale ukážu mu palec nahoru, usměje se a jede dál.

Začaly opět nekonečné pasáže po širokých cestách a sem tam asfaltu. Ale aspoň jsou mírně z kopce, což je asi jediná možnost, jak se můžu ještě pohybovat vpřed. Chvilkami se běží i po pěšině v lese, což by za normálních okolností byl pěkný krosík po 3:30, jenže je zvlněná a mně i metr převýšení připadá jako kolmá stěna. Tak se plazím výklusovým tempem a doufám, že ten za mnou je na tom podobně.

Cyklista na mě musí čekat a snaží se mě povzbuzovat. Není mu co závidět – za ním se belhá fotr-veterán z Prahy, funí a občas heká, kulhá kvůli otlačeným chodidlům a na občerstvovačkách vypije, co uvidí.

Kytka a obrovská prázdná taška za to utrpení. Ale pocit k nezaplacení.

Už mám fakt dost, kilometry neubíhají – kontroluji hodinky v intervalu cca věčnost a vždy se posunu o necelý kilometr. Vždyť je to jen dětská trať, není to ani maraton! Srabe! Vzpomeň si na Bartase a jeho ultra závody! Nedávno jsem četl knížku o Lynne Cox, která plavala u Antakrtidy. Co ta musela vytrpět. A já tady div nebrečím na pěšince z kopce.

Před závodem jsem nechápal, proč dávají občerstvovačku 4 km před cílem. To už snad není potřeba, ne? Teď tu ale dávám Ho-Či-Mina s ionťáky (kdo nezná, zeptejte se Bokovky), leju si kýbl na hlavu a mířím ke stále se pode mnou nepřibližujícímu Davosu.

Po závodě už byla síla jen dojít od lanovky k panoramatům.

Nakonec jsem se dostal do cíle, cyklista si oddychnul, že mě nemusí resuscitovat, do ruky jsem dostal nealko pivo a před pusu mikrofon. Pak jsem se svalil do stínu a ležel. Za chvíli bylo vyhlášení a mohl jsem jít do postele. Resp. vyhlášení bylo za tři hodiny, ale já jen ležel a snažil se přes spálená záda, úpal a vyčerpání neumřít. To je tak, když se netrénuje a člověka navíc semele vedro. Prostě jako vždycky. Krásný pocit :)


středa 10. května 2017

MČR sprint v Brně

Na sprinty do Brna jsem jel s tím, že se mi to buď povede, nebo ne. A skončilo to tak nějak mezi, až z toho mám i třetí den po závodech v hlavě prázdno a těžce vymýšlím, jak je zhodnotit.


Asi bych měl předeslat, že už nemám věk na honění se na sprintech, jenže mě jednak hodně baví se na ně připravovat (fyzicky i teoreticky) a pak je vyhrávat (na což jsou dobré oblasťáky). A MČR je pak takovou lahůdkou po jarní přípravě (a návrat do reality). Myslím, že už jsem takový „sprint master“, protože letos to byla moje 14. účast v chlapech:

2002: -
2003: 4.
2004: 6.
2005: 26.
2006: -
2007: 4.
2008: 9.
2009: 4.
2010: 1.
2011: 5.
2012: DISK
2013: 8.
2014: 10.
2015: 4.
2016: 6.
2017: 11.

I letos jsem tedy byl připraven tříměsíčním „Emilovým tréninkem“ a posilněn vcelku slibnými výkony právě z oblasťáků. Navíc terén sliboval super zážitek v kontroverzním prostoru a provedení, takže bylo o to víc, na co se těšit.

Sprintové štafety jsme běželi jen do počtu (spoluběžci prominou a pochopí) a já je bral jako mapové rozehřátí před sprintem. A musím říct, že mi dodaly sebejistotu minimálně pro semifinále. Závod jsem totiž záměrně chladil a mapově hlídal, ale stejně z toho byl 4. čas na úseku. Ono se to totiž zde nakonec ukázalo jako nejlepší taktika. Místo záludných postupů přes hrad, které jsem měl pečlivě připraveny, byl závod pojat jako kontaktní bušení hustníků a uspěl ten, kdo se správně dopočítal kontrol. Na jednu stranu tedy pro mě byla stavba tratí zklamáním pro svou jednoduchost, na druhou stranu pro štafety to bylo zajímavé a až mě překvapilo, jak se závod roztrhal.

 Příprava - nebylo jasné, na jaký závod - proto ty komplikované postupy.

 
Následná štafetová realita.

Semifinále na Kraví hoře pro mě bylo mírným překvapením, které se ale dalo dohnat během pátku u PC. Poslední mapa prostoru byla totiž plná privátů, ale když jsem si postavil trať na staré mapě a nasázel kontroly do oplocených areálů, začalo to dávat smysl. Trať se mi líbila, bohužel jsem se nedočkal počítání baráků (měl jsem připraveno: „za šestým barákem doprava“). V semifinále právě chtělo jít s rozmyslem, jak jsem si to vyzkoušel na „Špilasu“, samozřejmě ale už bylo potřeba trochu víc tlačit na pilu.

 Příprava na semifinále (zvýrazněné ploty).

Semifinále v reálu (postupy díky zařízení bez displeje a zvukové signalizace - když to pořadatelé nesmyslně zakázali...).

Finále pak bylo v očekávaném prostoru a po zveřejnění cíle se dala celkem jasně odhadnout i trať. Bohužel, i když jsem věděl o záludných terasách na jihu (asi se to tam nějak jmenuje, ale pro mě je to „jih“ – brňáci prominó), nepřipravil jsem se dostatečně. Tedy, byl jsem se tam podívat (naštěstí díky služebce), ale neměl jsem to detailně naměřené jak (předpokládám) ostatní. Takže jsem snad všechny postupy v této oblasti odhadl špatně a zbytečně se motal po krásných, ale moc klikatých a dlouhých schodech. No, ale zase mě díky tomu vyfotil Kade. Moje ztráta narostla, a i když jsem se ve zbylé části cítil dobře, už to těsně do desítky nedalo. Což je tedy výsledek, který mě moc nepotěšil, na druhou stranu v téhle konkurenci mladých pušek to musím uvítat.

Příprava na finále.

Trať finále.

 
 Foto: O-news

Jinak závody byly samozřejmě parádní, běhat v takových terénech je prostě krása. Sem tam něco skřípalo (opět podceněná karanténa, kde nikdo nic nevěděl a radši ani nebyly startovky na startu a izolepy na popisy), ale jinak si pořadatelé mákli. Bohužel od začátku se kolem závodů vznášela aura pochybností nad regulérností. Dle mého názoru měl být prostor Brna zveřejněn hned (resp. se s ním mělo kandidovat) a otevřen pro závodníky celou dobu a především i během závodního víkendu (třeba jen v nějaké hodiny). Jinak prostě měli místní šílenou výhodu. Já měl na obhlídku jen necelou hodinu, čímž jsem aspoň pochopil oblast „na jihu“, která se z mapy vyluštit nedala. A i když to bylo otevřené několik měsíců – dostat se do Brna na prohlídku je pro mnoho lidí prostě nemožné nebo dost komplikované a stejně proti místním nedostatečné.

Zátiší s lebkou. Foto: Kade

A taky doufám, že příště přidají i finále B, C,... protože neběžet letos v centru, to by mě fakt mrzelo. Zas tolik lidí se nepřihlásilo, aby to musela být zásadní komplikace.

Tak za rok v Táboře! To si nemůžu nechat ujít, takže ještě jednu sezónu potočím :)

středa 25. května 2016

DISKotéka na ME

Jako hodnocení svého čtvrtého Mistrovství Evropy by stačilo navázat na článek z MS 2009. Tedy: Sprint – Fuck me again. A dát obrázky „My map, my problem, my solution“. A tím bych skončil, protože zklamání ze závodu, na který jsem se připravoval půl roku, je obrovské...

Jenže závod jsem si zkazil sám, takže určitá sebereflexe nebude od věci, pak taky dlužím mamince a dalším počteníčko a v neposlední řadě by třeba moje zkušenosti mohly pomoct příštím generacím.

Tři dny jsem neúspěch rozdýchával a konečně popíšu, jak to bylo.

S přípravou bych se opakoval – už jsem vychytal běžecký trénink a ladění, i mapovou přípravu. Tedy po MČR krátkého Emila, o víkendu Salomon trail na Hostivaři a pak krátké úseky a odpočinek. Díky podkladům z Mapy.cz a aktuálnímu pokrytí Panoramy se mi podařilo celkem věrně nakreslit mapu kvalifikace (Vojcek nakreslil ještě lépe finále). Po zveřejnění posledního bulletinu už byla trať víceméně jasná.

 Z obálky posledního bulletinu na nás shlížel bejk Kody.

Před startem jsem byl tradičně nervózní, ale to je normální – spíš bych byl nervózní, kdybych nebyl nervózní. Jenže i tak jsem dělal od startu drobné kraviny. Jedničku jsem orazil „normálně“, i když se běželo na bezkontaktní ražení. Na dvojku zbytečně delší postup. Ze čtyřky povinným postupem málem po druhé straně plotu. Pak jsem se uklidnil a ťukal si známé postupy. Následoval očekávaný průběh shromaždištěm, kde si komentátor neodpustil už snad ani ne vtipnou poznámku „veterán Mrázek“. Od kamarádů nebo Bédi – proč ne, o co jde. Ale na ME? Nevím, jestli zrovna tohle mě rozhodilo. Jestli jo, byl to samozřejmě můj problém, běžím v domácím prostředí, nesmím vnímat věci okolo. Ale přece – dovolil by si komentátor hlásit: veterán Khramov, Novikov, Gueorgiou, Østerbø, Ikonen (ne že bych se troufal s nimi srovnávat) nebo veteránka Kaupi, Nordberg, Topinková, Fenclová, Šafka-Brožková?

 Kvalifikace - teorie.
 
Kvalifikace - realita a postupy.

Každopádně z náměstí jdu po paměti, ale na 12.k razím kámen 10 metrů před svým hustníčkem. Na téhle kontrole to DISKnul Dejv, Bet a málem i já. Naštěstí mi neseděl kód a rychlým kouknutím do mapy jsem to napravil. Ale rozhození bylo na světě a já nevím proč si myslel, že kontrola 13 je na vnější straně zdi (to samé se mi stalo loni v Žatci – asi nějaké zednářské prokletí). Když jsem doběhl k mostu a viděl kontrolu tři metry pod sebou, bylo mi jasné, že ME pro mě skončilo. Chyba na půl minuty je prostě fatální. I tak jsem ale zkusil nemožné a začal to štípat na hranici svých možností.

Cestou z 16.k jsem závod zpečetil. Už nevím, proč, ale vynechal jsem 17.k. Možná že mě na křižovatce zmátnul policajt, možná mě stáhli závodníci z dalších rozběhů, kteří tu kontrolu neměli a šli rovnou na moji 18.k. Už to ale byla jen korunovace tragického výkonu. Fyzicky to zase bylo jisté, ale hlava to neustála.

Prostě OB není atletika, kde si stoupnete na startovní čáru a buď na to máte, nebo ne. A to je vlastně super, ne? :)

Finále už bylo jen o prožitku z netradičního terénu. Moc pěkný závod, který mi přišel lehčí, než jsme čekali. Ale to asi bylo proto, že jsem konečně běžel „v klidu“. Sice jsem dupal půlmetrovou trávu a kopřivy, ale co bych pro Vojcka neudělal.

Finále W - teorie

 Finále MB - realita a postupy

Rozbor ženského finále na oblíbeném Vinogradov bloku.

pondělí 9. května 2016

Nominace na ME

Tak pojedu počtvrté na Mistrovství Evropy. Rozhodlo se po sobotním mistráku ve sprintu. Mám z toho ale smíšené pocity. Doufal jsem, že předvedu lepší výkon, aby "mě nemuseli brát, protože nikdo lepší není".

Přitom připravený jsem byl dobře. Měl jsem natrénováno, byl jsem po SP rozzávoděný i odpočatý, měl jsem skvělou teoretickou přípravu.

Bohužel okolnosti se sešly proti mně. Přišlo první jarní vedro, ze kterého obvykle dostávám úpal (napůl se stalo zase). K tomu 5 hodin cesta za volantem, z toho hodina v zácpě. Nestíhačka do karantény, takže jsem si nestihl okouknout doběh.

Po delší době pořádná předzávodní příprava (díky, Mapy.cz).

Před startem jsem ale vše hodil za hlavu (stávají se přece horší věci). Trať vedla tak, jak jsem (určitě nejen já) myslel. Fyzický pocit byl ale hrozný - přehřáta hlava, sucho v krku, tuhý nohy. Naštěstí to byl nejspíš jen pocit (nebo fungovalo moje vnitřní "musíš, jde o všechno"), protože jsem např. vyhrál nejdelší postup, co byl navíc celý do kopce.

Trať sprintu - postup dle GPS.

Jenže tři kontroly před cílem přišlo zatmění (jako na MS 2009). Zvolil jsem delší postup, zato víc do kopce a závěr v půlmetrové trávě. A k tomu jsem ještě přeběhl silnici… Ztráta 25 sekund a sešup ze třetího místa. Dokonáno bylo na sběrce, kdy jsem bez přemýšlení vyrazil opět blbě (myslel jsem, že ty tkalouny jsou povinný postup - nechápu, proč jinak tam byly) a dostal jsem na tom 5 sekund (což bohužel znamenalo tři místa).

Čas se měří až v cíli...

Nedělní spritnové štafety už byl „jen“ výborný trénink, jelikož jsme štafetu slepili z dorostenek (bojovaly statečně). Dospělým se tak daleko nechtělo... Příští rok je to ale stejné, holt na tak složitou organizaci si troufnou (zatím) jen Moraváci.

Trať sprintových štafet (GPSka je dost mimo).

Samozřejmě díky pořadatelům za skvělé závody.

A kdo ví, třeba jak můj blok na ME začal, tak na ME i skončí :)