Kdo neví, tak tady. A pak tady...
úterý 15. října 2013
neděle 6. října 2013
STRC MTBO
V rámci ladění na podzimní vrchol sezóny (Hruštice) jsem si tréninkově loupl Smrčkův Salomon kros v Říčanech a bajkerský družstva na Kladně.
Miloš Smrčka alias Chuck Norris pořádá každý podzim v Říčanech kros. A celkem pěkný. Na mapě Údolí raků, resp. nově Jureček, vybral zajímavou trať - začátek palba údolím (raků), pak zalamovák a houpavě zpátky se zalamovákem dolů. A to celé dvakrát, celkem 11 kiláčků. Sjeli se vesměs hobíci a ambasadoři Salomonu, kteří za to, že nafasují, odběhají i některé závody série STRC. A to je fér.
Takže jsme od startu vyrazili ve třech (Krupička, Skalský a já), ale hned v údolí jsme zabloudili. Nikde nebyly žádné šipky. Pak jsme si všimli bílých teček na stromech (90% byly břízy, takže paráda). Chvíli jsme váhali, jestli to není vyznačený Smrčkův tréninkový okruh, ale pak jsme se po nich vydali a bylo to dobře. Jenže do zalamováku na konci údolí vedla ostrá vracečka, kterou zase kluci přeběhli. Houknul jsem na ně, ale už jsem byl ve vedení, takže jsem to musel tahat. Což nebylo nic moc, když se uváží, že za mnou "klusal" Krup a já ještě musel hledat tečky na každé křižovatce. Aspoň jsme utrhli Skaláka, na kterého to byl moc orienťák. Druhé kolo ale už bylo jasné, takže Krup si zrychlil a nadělil mi minutu a půl. Měl jsem ze závodu dobrý pocit a ještě jsem dostal dvě stovky od Chucka k tomu. Ty mi zaplatily benzín a basu Bráníků (akce v Makru za 4,90 bez DPH), když už Chuck zapomněl na stánek s pivem a buřtama.
Co je ale důležitější, svůj první atletický závod si odbyla Berta. V kategorii do 5 let se utkala s nabušenými soupeřkami na záludné 350 metrů dlouhé trati. Vyhrála (od konce). Ale dostala perník a ten snědla suveréně nejrychlejc ze všech.
Na bajky jsem v neděli zavítal, abych neztratil kontakt s dalšími odvětvími našeho krásného sportu a pomohl Jičínskému týmu. Když mě tam bajkeři viděli, říkali, že jsem si spletl sport. No jen se smějte, blbečkové. Na just jsem si nechal blatníky, zvonek a taštičku s multiklíčem z dealextreme.com. S klipsnama mě podpořil Flaška, který je ani neměl. Už jsem čekal, že místo mě vyšlou do lesa Bertu na tříkolce, případně Emila v kočárku, protože Romči mapník se mi nevešel na řídítka, takže jsem se chystal navlíknout LOBácký. Zachránil mě Tomsky se svým velkoobjímkovým profi mapníkem.
Od závodu jsem nic nečekal (vždyť to jsou bajky, což je něco jako LOBy bez lyží), ale že centrum závodu poznám až podle Kládinova karavanu (cedulky ani lampión nikde nic) a že už tak složitý systém průjezdu a předávky se dá komentováním desetkrát víc zesložitit a že už i na bajkách se jezdí v kompreskách mě dost překvapilo. Naštěstí bajkeři už aspoň přišli na to, že se SI čip dá nosit na prstu a ne jen na jo-ju jako permice na sjezdovky. Ale zatím to jen testujou... Co mě ale nepřekvapilo, byl výsledek našeho družstva - MS. Tedy mimo soutěž.
Zajel jsem perfektní výkon, pouze přehlédnutá odbočka na 20. kontrolu mě stála 10". Porazil jsem Pavla Lochnese i přes to, že jsem byl nemocný, měl jsem delší farsty a jsem ambasador Salomonu (bez soutěže o zajímavé ceny). Má-li být některý závod tím posledním, ať vypadá jako tento. Zažil jsem víc, než jsem kdy doufal.
Pavle, ty jsi prostě ďábel, který dokáže nemožné. Přestože ses do reprezentačního výběru dospělých nikdy nepodíval, jsi schopen předvést výkon špičkové úrovně. Z mého pohledu jsi přinesl právě ty ten obrat, kdy sedmé místo začalo mít zlatý odlesk. Klobouk dolů, máš můj obrovský obdiv.
Chvíli mě mrzelo, že jsme odjeli před výdejem map, ale pak mi došlo, že dneska byla mapa vlastně zbytečná, takže jsem hodil postupy na Bertin surrealistický výtvor:
Citace: Olaf+Miška
Gratulace Kodymu k vytvoření nového světového rekordu v BT limitu!!!
Miloš Smrčka alias Chuck Norris pořádá každý podzim v Říčanech kros. A celkem pěkný. Na mapě Údolí raků, resp. nově Jureček, vybral zajímavou trať - začátek palba údolím (raků), pak zalamovák a houpavě zpátky se zalamovákem dolů. A to celé dvakrát, celkem 11 kiláčků. Sjeli se vesměs hobíci a ambasadoři Salomonu, kteří za to, že nafasují, odběhají i některé závody série STRC. A to je fér.
Takže jsme od startu vyrazili ve třech (Krupička, Skalský a já), ale hned v údolí jsme zabloudili. Nikde nebyly žádné šipky. Pak jsme si všimli bílých teček na stromech (90% byly břízy, takže paráda). Chvíli jsme váhali, jestli to není vyznačený Smrčkův tréninkový okruh, ale pak jsme se po nich vydali a bylo to dobře. Jenže do zalamováku na konci údolí vedla ostrá vracečka, kterou zase kluci přeběhli. Houknul jsem na ně, ale už jsem byl ve vedení, takže jsem to musel tahat. Což nebylo nic moc, když se uváží, že za mnou "klusal" Krup a já ještě musel hledat tečky na každé křižovatce. Aspoň jsme utrhli Skaláka, na kterého to byl moc orienťák. Druhé kolo ale už bylo jasné, takže Krup si zrychlil a nadělil mi minutu a půl. Měl jsem ze závodu dobrý pocit a ještě jsem dostal dvě stovky od Chucka k tomu. Ty mi zaplatily benzín a basu Bráníků (akce v Makru za 4,90 bez DPH), když už Chuck zapomněl na stánek s pivem a buřtama.
Co je ale důležitější, svůj první atletický závod si odbyla Berta. V kategorii do 5 let se utkala s nabušenými soupeřkami na záludné 350 metrů dlouhé trati. Vyhrála (od konce). Ale dostala perník a ten snědla suveréně nejrychlejc ze všech.
Dávej dávej!
Na bajky jsem v neděli zavítal, abych neztratil kontakt s dalšími odvětvími našeho krásného sportu a pomohl Jičínskému týmu. Když mě tam bajkeři viděli, říkali, že jsem si spletl sport. No jen se smějte, blbečkové. Na just jsem si nechal blatníky, zvonek a taštičku s multiklíčem z dealextreme.com. S klipsnama mě podpořil Flaška, který je ani neměl. Už jsem čekal, že místo mě vyšlou do lesa Bertu na tříkolce, případně Emila v kočárku, protože Romči mapník se mi nevešel na řídítka, takže jsem se chystal navlíknout LOBácký. Zachránil mě Tomsky se svým velkoobjímkovým profi mapníkem.
Od závodu jsem nic nečekal (vždyť to jsou bajky, což je něco jako LOBy bez lyží), ale že centrum závodu poznám až podle Kládinova karavanu (cedulky ani lampión nikde nic) a že už tak složitý systém průjezdu a předávky se dá komentováním desetkrát víc zesložitit a že už i na bajkách se jezdí v kompreskách mě dost překvapilo. Naštěstí bajkeři už aspoň přišli na to, že se SI čip dá nosit na prstu a ne jen na jo-ju jako permice na sjezdovky. Ale zatím to jen testujou... Co mě ale nepřekvapilo, byl výsledek našeho družstva - MS. Tedy mimo soutěž.
Zajel jsem perfektní výkon, pouze přehlédnutá odbočka na 20. kontrolu mě stála 10". Porazil jsem Pavla Lochnese i přes to, že jsem byl nemocný, měl jsem delší farsty a jsem ambasador Salomonu (bez soutěže o zajímavé ceny). Má-li být některý závod tím posledním, ať vypadá jako tento. Zažil jsem víc, než jsem kdy doufal.
Pavle, ty jsi prostě ďábel, který dokáže nemožné. Přestože ses do reprezentačního výběru dospělých nikdy nepodíval, jsi schopen předvést výkon špičkové úrovně. Z mého pohledu jsi přinesl právě ty ten obrat, kdy sedmé místo začalo mít zlatý odlesk. Klobouk dolů, máš můj obrovský obdiv.
Chvíli mě mrzelo, že jsme odjeli před výdejem map, ale pak mi došlo, že dneska byla mapa vlastně zbytečná, takže jsem hodil postupy na Bertin surrealistický výtvor:
V čistém lese bylo poměrně hodně cest.
Citace: Olaf+Miška
Gratulace Kodymu k vytvoření nového světového rekordu v BT limitu!!!
pondělí 30. září 2013
Stříbrné břízky zalité bronzem
Příprava na MČR štafet a družstev (viz pěkný, ale zbytečně přetechnizovaný web) začala už na PPčkách, kdy jsem silou vůle dokončil i poslední etapu. Od té doby jsem každý víkend v ruce poctivě žmoulal buzolu a čip. Nevynechal jsem ani u Lochnese na svatbě, kde nám sám ženich nachystal krásné mydlo na Opiččce. Rozumně jsem si zaběhl hned po obřadu, přece jenom den po večírku to nemá moc smysl...
O přípravném štafetovém víkendu už psala Berta, ale finální příprava se konala až poslední dva víkendy před dny Š a D. Využil jsem azylu v Klubu za Lávkou a před Šemanovickou klasikou si zaběhl trénink nazvaný "Císařova prokoplá prdel". Ano, správně - jednalo se o okruhy na Císařově kameni. Klasika pak nebyla úplně v pohodě, za což můžou i kvasnice z Primátora.
Vrchol ladění přišel víkend před dnem Š. Zúčastnil jsem se soustředění v relevantním terénu v okolí Liberce. Tratě byly perfektně připravené Kobříkem a Hendym a roznesené Lebkou. Takový komfort se poslední dobou nevidí ani na represoustředění, tam si kontroly roznáší sami reproši. První trénink jsem nicméně vynechal, protože jsem byl v práci, druhý jsem taky vynechal, protože jsem jel pro Romču a Emila do porodnice, ale třetí trénink jsem si už vychutnal. Následoval BT limit - podrobnosti zde. Čtvrtý a pátý trénink zhatila akce "lehce Zanzik", ale i tak jsem výborně nasál atmosféru těžkého horského terénu.
Přišel den Š. Ondra to stabilně rozběhl a předával mi na 11. místě. Trochu jsem zaváhal na odběru map, kde jsem hledal jednociferné číslo, ale nakonec jsem usoudil, že mapa "004" bude asi pro mě a ne pro agenta MI5. Pak mi kontroly skákaly jedna za druhou a taky mě přeskočil Bet. Ale pořád se kolem mě motali další chlapi, tak jsem si říkal, že je to v pohodě. Před diváckou mě zaskočil výrazný strom, který nebyl mapě, takže jsem kontrolu hledal o 200 metrů jinde. Naštěstí asfaltová vložka v pytlíku (škoda, že mi Blaďas na průběhu nepůjčil kolce) nechala vyniknout mojí fyzičku, takže ztrátu jsem skoro smazal. Vypadalo to na další čtvrté místo, ale Kody si vytrhl nohy z (dál to zná každý) a sfoukl Kubátíka s Ambasadorem a doběhl nám pro BRONZ! Skvělý pocit z týmového úspěchu nezkazila ani oprýskaná medaile a kilo soli do myčky.
Netrvalo to dlouho a přišel den D. Naše SJC-BT družstvo mělo nejvyšší ambice, které se nakonec nenaplnily, ale i tak jsme po skvělém výkonu všech členů vybojovali STŘÍBRO. Začátek jsme si pohlídali a když Hendy naložil reprošovi Danáčovi, bylo pěkně zaděláno. Osmistovkařka Martinka ukázala, že hledání lampiónů ještě nezapomněla a plácla mi kousek za Dýmem. Toho jsem stíhal asi do třetiny závodu, ale pak se naběhlo do žlutozeleného humusu, který mě zamotal a ztráta se vyšplhala ke dvoum minutám. A když jsem pak ještě vyžral spodní farstu před diváckou, předával jsem tři minuty po Žabinách. Bohužel mě ale skvělým výkonem na půl minuty stáhl Pája Hradec, což byl začátek konce naší zlaté cesty. Pak už Dana se Svářečem nestačili na duo Miška a uzdravený Ambasador a bylo hotovo. Ale i tak jsme vybojovali vítězství v lize klubů.
Navíc si na nás zasedli dopingoví komisaři, takže odchytli Martinku a mě. K tomu ještě aspoň Dýma, se kterým jsme soupeřili i v šatně, tentokrát na téma kdo dřív vyždímá požadovaných 90 ml moči. Naštěstí nás Přéma zásoboval Konrádama, abysme to měli dřív za sebou. Alkohol teda rozhodně netestovali.
Postupy zakresleny a uloženy v archüvu. Štafety. Družstva.
O přípravném štafetovém víkendu už psala Berta, ale finální příprava se konala až poslední dva víkendy před dny Š a D. Využil jsem azylu v Klubu za Lávkou a před Šemanovickou klasikou si zaběhl trénink nazvaný "Císařova prokoplá prdel". Ano, správně - jednalo se o okruhy na Císařově kameni. Klasika pak nebyla úplně v pohodě, za což můžou i kvasnice z Primátora.
Vrchol ladění přišel víkend před dnem Š. Zúčastnil jsem se soustředění v relevantním terénu v okolí Liberce. Tratě byly perfektně připravené Kobříkem a Hendym a roznesené Lebkou. Takový komfort se poslední dobou nevidí ani na represoustředění, tam si kontroly roznáší sami reproši. První trénink jsem nicméně vynechal, protože jsem byl v práci, druhý jsem taky vynechal, protože jsem jel pro Romču a Emila do porodnice, ale třetí trénink jsem si už vychutnal. Následoval BT limit - podrobnosti zde. Čtvrtý a pátý trénink zhatila akce "lehce Zanzik", ale i tak jsem výborně nasál atmosféru těžkého horského terénu.
Přišel den Š. Ondra to stabilně rozběhl a předával mi na 11. místě. Trochu jsem zaváhal na odběru map, kde jsem hledal jednociferné číslo, ale nakonec jsem usoudil, že mapa "004" bude asi pro mě a ne pro agenta MI5. Pak mi kontroly skákaly jedna za druhou a taky mě přeskočil Bet. Ale pořád se kolem mě motali další chlapi, tak jsem si říkal, že je to v pohodě. Před diváckou mě zaskočil výrazný strom, který nebyl mapě, takže jsem kontrolu hledal o 200 metrů jinde. Naštěstí asfaltová vložka v pytlíku (škoda, že mi Blaďas na průběhu nepůjčil kolce) nechala vyniknout mojí fyzičku, takže ztrátu jsem skoro smazal. Vypadalo to na další čtvrté místo, ale Kody si vytrhl nohy z (dál to zná každý) a sfoukl Kubátíka s Ambasadorem a doběhl nám pro BRONZ! Skvělý pocit z týmového úspěchu nezkazila ani oprýskaná medaile a kilo soli do myčky.
Netrvalo to dlouho a přišel den D. Naše SJC-BT družstvo mělo nejvyšší ambice, které se nakonec nenaplnily, ale i tak jsme po skvělém výkonu všech členů vybojovali STŘÍBRO. Začátek jsme si pohlídali a když Hendy naložil reprošovi Danáčovi, bylo pěkně zaděláno. Osmistovkařka Martinka ukázala, že hledání lampiónů ještě nezapomněla a plácla mi kousek za Dýmem. Toho jsem stíhal asi do třetiny závodu, ale pak se naběhlo do žlutozeleného humusu, který mě zamotal a ztráta se vyšplhala ke dvoum minutám. A když jsem pak ještě vyžral spodní farstu před diváckou, předával jsem tři minuty po Žabinách. Bohužel mě ale skvělým výkonem na půl minuty stáhl Pája Hradec, což byl začátek konce naší zlaté cesty. Pak už Dana se Svářečem nestačili na duo Miška a uzdravený Ambasador a bylo hotovo. Ale i tak jsme vybojovali vítězství v lize klubů.
Navíc si na nás zasedli dopingoví komisaři, takže odchytli Martinku a mě. K tomu ještě aspoň Dýma, se kterým jsme soupeřili i v šatně, tentokrát na téma kdo dřív vyždímá požadovaných 90 ml moči. Naštěstí nás Přéma zásoboval Konrádama, abysme to měli dřív za sebou. Alkohol teda rozhodně netestovali.
Postupy zakresleny a uloženy v archüvu. Štafety. Družstva.
pondělí 9. září 2013
Můj první závod
Vlastně to byl až druhý závod, ale ten první nebyl do renkingu, takže se nepočítá.
Tenhle můj první, opravdový velký závod přišel v sobotu odpoledne. Dopoledne to bylo nějaký zmatený - jeden vyběh, pak se vrátil, plácnul [bác] dalšího a ten pak ještě jednoho. To mě moc nebavilo, tak jsem si hrála s Evelíniným bublifukem [fu:]. Navíc tátův [ta:ta] kámoš Kody byl někde ve Finsku nebo kde, takže i když se táta snažil, co to šlo, a zaběhl čtvrtý čas na úseku (a prý to mohl být třetí čas, kdyby nešetřil síly na sprint), na desítku to stejně nestačilo. Velké zpestření bylo auto [brrm], které houkalo [hu:hu:] a odvezlo pána, který měl místo vlasů vosí žihadla.
Odpo jsme jeli do města, čehož jsem využila a hodila šlofíka [haji:]. Táta mi přinesl a zabalil nějaký papírek [papi:], který stejně nevím, k čemu byl. Ale bez něj by byl táta DISK, a to zní fakt nepříjemně. Konečně jsem vyrazila na svůj první závod. Radši mě zezadu jistila máma [ma:ma], protože ještě neznám všechny barvičky, a taky bych se mohla odfarstovat (to nevím, co znamená) na dětské hřiště [dje:ti]. Šli jsme to těsně nad půl hodiny, potkali deset barevných nesmyslů, do kterých když jsem strčila kolíček na prstu, bliklo a píplo [pi:pi:] to na mě. Moc se nám dařilo, dokonce jsme jednu paní porazily.
Táta doufal, že mě vezme na bednu, aby všichni viděli, jaká jsem hezká. Jenže jeden ošklivý strejda [je:ja], který měl být poslední (chtěl totiž vyzkoušet bezkontaktní ražení [pi:pi:] jako na LOBech (to jsem ještě nejela)), se rozbrečel, protože by neměl body do renkingu. Takže šel na bednu místo táty. Než přišlo vyhlášení a s ním i křivda roku, vyprosila jsem si zmrzlinu a balónek. Ten mi ale u cíle praskl [bum], až z toho jednomu strejdovi málem vypadl mikrofon [halo:halo:] z ruky. Tak jsem šla žebrat o další a tátovi při tom paní změřila tuky. Prý ještě kus a byl by tlustý. A taky pomalu pálí [au:] kalorie, proto musí pořád běhat. Má to na papírku, kdyby mu prý strejda Lochnes nevěřil.
Spali jsem u Vašíka [mimi] v Žamberku. Ráno byla zase plácaná a táta s jedním bétéčkem [pi:o] to trochu vylepšili na deváté místo. Měli být osmí, protože když táta finišoval, předjel ho pan Král na motorce. Fuj [E!E].
Mám pořadatele od táty pozdravovat, prý se mu to moc líbilo - terén, tratě a kofola za dvanáct. A sprint taky, i když to bylo rychlé, pořád bylo co řešit. Proto tam taky nechal dvacet vteřin (proč to jako dělal?) A kde to nebylo jasné, tam viselo mlíko [ti:ti:].
B.M.
Sprint. Plácaná.
Tenhle můj první, opravdový velký závod přišel v sobotu odpoledne. Dopoledne to bylo nějaký zmatený - jeden vyběh, pak se vrátil, plácnul [bác] dalšího a ten pak ještě jednoho. To mě moc nebavilo, tak jsem si hrála s Evelíniným bublifukem [fu:]. Navíc tátův [ta:ta] kámoš Kody byl někde ve Finsku nebo kde, takže i když se táta snažil, co to šlo, a zaběhl čtvrtý čas na úseku (a prý to mohl být třetí čas, kdyby nešetřil síly na sprint), na desítku to stejně nestačilo. Velké zpestření bylo auto [brrm], které houkalo [hu:hu:] a odvezlo pána, který měl místo vlasů vosí žihadla.
Odpo jsme jeli do města, čehož jsem využila a hodila šlofíka [haji:]. Táta mi přinesl a zabalil nějaký papírek [papi:], který stejně nevím, k čemu byl. Ale bez něj by byl táta DISK, a to zní fakt nepříjemně. Konečně jsem vyrazila na svůj první závod. Radši mě zezadu jistila máma [ma:ma], protože ještě neznám všechny barvičky, a taky bych se mohla odfarstovat (to nevím, co znamená) na dětské hřiště [dje:ti]. Šli jsme to těsně nad půl hodiny, potkali deset barevných nesmyslů, do kterých když jsem strčila kolíček na prstu, bliklo a píplo [pi:pi:] to na mě. Moc se nám dařilo, dokonce jsme jednu paní porazily.
Táta doufal, že mě vezme na bednu, aby všichni viděli, jaká jsem hezká. Jenže jeden ošklivý strejda [je:ja], který měl být poslední (chtěl totiž vyzkoušet bezkontaktní ražení [pi:pi:] jako na LOBech (to jsem ještě nejela)), se rozbrečel, protože by neměl body do renkingu. Takže šel na bednu místo táty. Než přišlo vyhlášení a s ním i křivda roku, vyprosila jsem si zmrzlinu a balónek. Ten mi ale u cíle praskl [bum], až z toho jednomu strejdovi málem vypadl mikrofon [halo:halo:] z ruky. Tak jsem šla žebrat o další a tátovi při tom paní změřila tuky. Prý ještě kus a byl by tlustý. A taky pomalu pálí [au:] kalorie, proto musí pořád běhat. Má to na papírku, kdyby mu prý strejda Lochnes nevěřil.
Spali jsem u Vašíka [mimi] v Žamberku. Ráno byla zase plácaná a táta s jedním bétéčkem [pi:o] to trochu vylepšili na deváté místo. Měli být osmí, protože když táta finišoval, předjel ho pan Král na motorce. Fuj [E!E].
Mám pořadatele od táty pozdravovat, prý se mu to moc líbilo - terén, tratě a kofola za dvanáct. A sprint taky, i když to bylo rychlé, pořád bylo co řešit. Proto tam taky nechal dvacet vteřin (proč to jako dělal?) A kde to nebylo jasné, tam viselo mlíko [ti:ti:].
B.M.
Sprint. Plácaná.
Tohle jsou moje postupy. Táta je má v archivu.
Fotka odtud.
středa 28. srpna 2013
Praha jinak
Nějak teď nevím, co bych trénoval, tak jsem si říkal, že by možná šlo zvolit zajímavější trasu z práce domů, něž když jsem na jaře v rámci maratonu brousil cyklostezku. Pán v krabičce mi vzdušnou čarou přes Radlice, Hlubočepy a Lhotku změřil 17km, čili jsem počítal s tím, že ještě obkroužím kus standardky v Krčáku, aby to stálo za to. Nakonec jsem byl rád, že jsem to bez standardky stlačil pod dvě hodiny.
Našel jsem totiž úžasný trail po jihozápadě Prahy. Inspirací mi byl super krosík na Žvahově s epesními výhledy na Prahu. Vytiskl jsem si turistickou mapu, ve které byly jen hlavní ulice, a tak to bylo celkem zajímavý, protože tyhle kouty Prahy moc neznám. Několikrát jsem se musel vracet ze slepých šukacích cestiček a bezdomoveckých doupat, dvakrát jsem se totálně zacyklil (bez buzoly, lišejníků a sluníčka jsem byl marnej), nad Prokopáčem mi šlo o život (100m srázy a stádo ovcí), ale nakonec jsem trefil do známých vod rybníka Labuť na úpatí Krčáku.
GPS záznam. A teď už fotoromán:
Našel jsem totiž úžasný trail po jihozápadě Prahy. Inspirací mi byl super krosík na Žvahově s epesními výhledy na Prahu. Vytiskl jsem si turistickou mapu, ve které byly jen hlavní ulice, a tak to bylo celkem zajímavý, protože tyhle kouty Prahy moc neznám. Několikrát jsem se musel vracet ze slepých šukacích cestiček a bezdomoveckých doupat, dvakrát jsem se totálně zacyklil (bez buzoly, lišejníků a sluníčka jsem byl marnej), nad Prokopáčem mi šlo o život (100m srázy a stádo ovcí), ale nakonec jsem trefil do známých vod rybníka Labuť na úpatí Krčáku.
GPS záznam. A teď už fotoromán:
kolem pole a někde v dálce je Praha
to jsou panorámata, mámo
via ferrata v Prokopském údolí
běžim běžim a najednou vojenský prostor - kolem napalm a srázy, tak musím zpátky
pozor, ovečky :)
ty voe, fakt!
tady jsem musel po čtyřech, naštěstí cestička neskončila
trocha romantiky kousek od metra
rychlostní vložka na Mostu inteligence
úvodní zacyklení - první bylo totální překvapení, z druhého nebylo kvůli houští úniku
nejvíc šukacích cestiček je nad Prokopáčem
pondělí 26. srpna 2013
PP 2013
Z letošních Pěkných Prázdnin jsem zase Pěkně Prošitej, takže na nějaký romány vůbec nemám náladu.
Pěkné Přivítání nam postavil v kempu Olaf. Nebylo ještě s kým zajít na jedničku, tak jsem si šel udělat žízeň mezi lampióny. Bylo to celkem zábavný až na k19, místo aby byla 20 metrů od falešný, tak ji Olin Pěkně Píchnul o sto metrů dál. Bylo to na Pěkný Prokopnutí, ale naštěstí o nic nešlo.
První noc jsem se Pěkně Posilnil Rohozcem, kterej mi ráno Pěkně Propláchnul prdel. První etapa na Skaláčku byl middle nahoru dolu, ale pořád Pěkně Přímo. Betovi bouchly saze a já si po dvou měsících vyzkoušel práci s buzolou.
Odpo už na nás mávala Rohožka, ale muselo se jít zase Pěkně Pracovat. Naštěstí jen na sprint a to Pěkně Parádně luxusní. Na prvních dvou kontrolách jsem po minutě postál, než jsem pochopil, že ano ty vole, musíš skočit do těch srázů! Pěkný Průchody a na vrchu Pěkná Palba, prostě PP sprint!
Mezitím probíhal PP Píchač, ale vypadalo to moc složitě, tak jsem radši jen fandil s Pěkným Pivem v ruce. K PP Párty asi není co dodat, prostě Pěkná, okořeněná urychlovačem (kafe+absint+med).
Ráno seděla za krkem Pěkná oPice, ale hrdinství je nastoupit (že jo Zhaly) a hlavně dokončit. Tak jsem se s tím Pěkně Popral, i když v závěrečném middlu jsem se skoro poblil, jak se trať motala.
Tak Pěkné Příště na Branžeži, mapy z letoška Pěkně Popořadě vlevo.
Pěkné Přivítání nam postavil v kempu Olaf. Nebylo ještě s kým zajít na jedničku, tak jsem si šel udělat žízeň mezi lampióny. Bylo to celkem zábavný až na k19, místo aby byla 20 metrů od falešný, tak ji Olin Pěkně Píchnul o sto metrů dál. Bylo to na Pěkný Prokopnutí, ale naštěstí o nic nešlo.
První noc jsem se Pěkně Posilnil Rohozcem, kterej mi ráno Pěkně Propláchnul prdel. První etapa na Skaláčku byl middle nahoru dolu, ale pořád Pěkně Přímo. Betovi bouchly saze a já si po dvou měsících vyzkoušel práci s buzolou.
Odpo už na nás mávala Rohožka, ale muselo se jít zase Pěkně Pracovat. Naštěstí jen na sprint a to Pěkně Parádně luxusní. Na prvních dvou kontrolách jsem po minutě postál, než jsem pochopil, že ano ty vole, musíš skočit do těch srázů! Pěkný Průchody a na vrchu Pěkná Palba, prostě PP sprint!
Mezitím probíhal PP Píchač, ale vypadalo to moc složitě, tak jsem radši jen fandil s Pěkným Pivem v ruce. K PP Párty asi není co dodat, prostě Pěkná, okořeněná urychlovačem (kafe+absint+med).
Ráno seděla za krkem Pěkná oPice, ale hrdinství je nastoupit (že jo Zhaly) a hlavně dokončit. Tak jsem se s tím Pěkně Popral, i když v závěrečném middlu jsem se skoro poblil, jak se trať motala.
Tak Pěkné Příště na Branžeži, mapy z letoška Pěkně Popořadě vlevo.
neděle 4. srpna 2013
Mistrzostwa Świata w Długodystanowym Biegu Górskim
Tak jsem se dočkal medaile z dospěláckého mistrovství světa - v sobotu jsme s Péťou Pechkem a Tomášem Ondráčkem vybojovali STŘÍBRO v týmech na MS v horském maratonu za Italy a před Welšany. Počítal se součet časů, v jednotlivcích nejlíp zaběhl Péťa (7.), Tomáš byl 12. a já 13.
MS se každý rok vypisuje při nějakém větším horském maratonu a letos se toho zhostili Poláci na hřebenech Krkonoš. Bohužel pro mě bylo to nejhorší počasí co znám - od rána smažilo slunce, dusno, dole přes den 34°C, na hřebenech "jen" 28°C a ani stopy po mráčku nebo větříčku. A k tomu polský systém občerstvovaček v intervalu 8-10 kilometrů. Den před startem zasáhl WMRA delegát a zakázal výběh na Sněžku, takže se trať točila u Obří boudy. Ubyly nám sice asi tři kilometry, ale i jedna občerstvovačka. Původně jsem chtěl běžet s Camelbakem, ale když jsem ho ráno naplnil, nacpal gelama a hodil na záda, pochopil jsem, že bych s tímhle závažím měl problém hned v prvním kopci. A tak jsem dva gely nalepil tejpovkou na trenky, třetí vzal do ruky a doufal, že to bez své vody nějak přežiju.
Po startu se na prvních šesti kilácích nastoupá skoro 800 metrů převýšení a pak se to smaží po hřebenech pod Sněžku a zpět a končí se na chatě Szrenica. Ten první kopec celkem ušel - ještě nebylo tak vedro a v půlce nás zchladil polský chatař hadicí. Následovala zvlněná pasáž a seběh na Špindlerovku, v němž jsem dohnal, co jsem ve výběhu ztratil. Běželo se totiž po cestě česko-polského přátelství a ta, pro ty co ji neznají, je dlážděná kameny různé velikosti a sklonu. Jakožto zkušený orienťák jsem nasadil kozí běh a předfičel klopýtající atlety. Po občerstvení na Špindlerovce (už začínalo být vedro, takže čtyři kelímky na hlavu a čtyři do žaludku) se pokračovalo po chodníku na obrátku. Překonání této nekonečné pasáže mi umožnily poslední nevyschlá louže (zchlazení hlavy) a potok (zahnání největší žízně). Na obrátce (22km) jsem loupl první gel a zapil ho dalšíma čtyřma kelímkama. Pak už jsem šel najisto k potůčku (už se u něj dělala fronta) a v seběhu na Špindlerovku utrhl další komíhající se soupeře.
Blížila se dvanáctá hodina, slunce pražilo jako šílený a na mě čekala děsivá osmikilometrová pasáž na Vysoké kolo - skoro pořád do kopce a hlavně bez občerstvení. Vyběhnout na Petrovku jsem se už ani nesnažil a v prvním zalamováku jsem nasadil něco jako šumaváčka, ale bez lyží. Kolem mě profrčeli dva Italové, kteří dokonale potvrdili náročnost dnešního maratonu - jeden ho ustál a nadělil mi na posledních 11km osm minut, druhý záhy rupnul a doběhl tři minuty po mně. První záchrana přišla už na Petrovce, kde z ničeho nic vytékala voda z trubky. I kdyby to teklo ze žumpy, napil bych se, jak jsem byl vysušený. Další záchrana čekala v podobě Kerviho, jeho ženy a hlavně jejich vody na Dívčích kamenech a poslední o kus dál, kde se zjevila nějaká žena - v jedné ruce voda a v druhé kola. Už jsem byl tak vyřízený, že jsem sotva vylezl Vysoké kolo a naposledy se občerstvil. Říkal jsem si, že mě čeká pohodový tříkilometrový seběh po šotolině do cíle, jenže přišlo to, co loni na Jungfrau - motání hlavy, mlha před očima, zatuhlý nohy a hlavně jsem zase nemohl dýchat. Funěl jsem jak čokl, potácel se jak kačer a ohromeně zíral, jak si to kolem mě s úsměvem na tváři prosvištěl Tom. Kraťoučký kopec na Svinské kameny mi dal svinsky zabrat a rozběhl jsem se až poté, co na mě kouč angličanů houkl, že běžím za tým. Ještě jsem se kousl a vylezl až na Szrenici.
V cíli mě odchytl pořadatel a hustil do mě něco jako že máme medaili. Já ale viděl jen kelímky, takže jsem ho odstrčil a začal se polívat. Pak ke mě nadšeně přiběhl Tom a taky něco kecal o medaili. Mně bylo ale zase jak loni na Jungfrau - blbě, že mi ani pivo nepomohlo. Další půlhodinu jsem strávil nejdřív na masáži a pak na záchodě. Ani jedno mi moc líp neudělalo. Navíc při každém nádechu jsem myslel, že se pobleju. Palačinku (oběd pro závodníky) jsem se už ani nepokoušel sníst a rovnou ji odevzdal Romče. Z chládku budovy jsem pak pozoroval, jak se trousí holky od nás, Baláž a konečně i Berglík, kterého jsem do toho nalanařil. Pobyl si tam krásných pět hodin a vypadal naprosto v pohodě (až na ty křeče).
Pak už nezbývalo než se nějak dopravit na lanovku a sjet i s rodinou dolů, kde jsem se natáhl u rybníka. Konečně se mi udělalo líp a mohl si dát barsz co nebyl boršč a masovou flákotu a pak už jsem se mohl konečně radovat.
Hurá.
Výsledky
GPS
Berta poprvé na MS a hned na pódiu
MS se každý rok vypisuje při nějakém větším horském maratonu a letos se toho zhostili Poláci na hřebenech Krkonoš. Bohužel pro mě bylo to nejhorší počasí co znám - od rána smažilo slunce, dusno, dole přes den 34°C, na hřebenech "jen" 28°C a ani stopy po mráčku nebo větříčku. A k tomu polský systém občerstvovaček v intervalu 8-10 kilometrů. Den před startem zasáhl WMRA delegát a zakázal výběh na Sněžku, takže se trať točila u Obří boudy. Ubyly nám sice asi tři kilometry, ale i jedna občerstvovačka. Původně jsem chtěl běžet s Camelbakem, ale když jsem ho ráno naplnil, nacpal gelama a hodil na záda, pochopil jsem, že bych s tímhle závažím měl problém hned v prvním kopci. A tak jsem dva gely nalepil tejpovkou na trenky, třetí vzal do ruky a doufal, že to bez své vody nějak přežiju.
Po startu se na prvních šesti kilácích nastoupá skoro 800 metrů převýšení a pak se to smaží po hřebenech pod Sněžku a zpět a končí se na chatě Szrenica. Ten první kopec celkem ušel - ještě nebylo tak vedro a v půlce nás zchladil polský chatař hadicí. Následovala zvlněná pasáž a seběh na Špindlerovku, v němž jsem dohnal, co jsem ve výběhu ztratil. Běželo se totiž po cestě česko-polského přátelství a ta, pro ty co ji neznají, je dlážděná kameny různé velikosti a sklonu. Jakožto zkušený orienťák jsem nasadil kozí běh a předfičel klopýtající atlety. Po občerstvení na Špindlerovce (už začínalo být vedro, takže čtyři kelímky na hlavu a čtyři do žaludku) se pokračovalo po chodníku na obrátku. Překonání této nekonečné pasáže mi umožnily poslední nevyschlá louže (zchlazení hlavy) a potok (zahnání největší žízně). Na obrátce (22km) jsem loupl první gel a zapil ho dalšíma čtyřma kelímkama. Pak už jsem šel najisto k potůčku (už se u něj dělala fronta) a v seběhu na Špindlerovku utrhl další komíhající se soupeře.
Blížila se dvanáctá hodina, slunce pražilo jako šílený a na mě čekala děsivá osmikilometrová pasáž na Vysoké kolo - skoro pořád do kopce a hlavně bez občerstvení. Vyběhnout na Petrovku jsem se už ani nesnažil a v prvním zalamováku jsem nasadil něco jako šumaváčka, ale bez lyží. Kolem mě profrčeli dva Italové, kteří dokonale potvrdili náročnost dnešního maratonu - jeden ho ustál a nadělil mi na posledních 11km osm minut, druhý záhy rupnul a doběhl tři minuty po mně. První záchrana přišla už na Petrovce, kde z ničeho nic vytékala voda z trubky. I kdyby to teklo ze žumpy, napil bych se, jak jsem byl vysušený. Další záchrana čekala v podobě Kerviho, jeho ženy a hlavně jejich vody na Dívčích kamenech a poslední o kus dál, kde se zjevila nějaká žena - v jedné ruce voda a v druhé kola. Už jsem byl tak vyřízený, že jsem sotva vylezl Vysoké kolo a naposledy se občerstvil. Říkal jsem si, že mě čeká pohodový tříkilometrový seběh po šotolině do cíle, jenže přišlo to, co loni na Jungfrau - motání hlavy, mlha před očima, zatuhlý nohy a hlavně jsem zase nemohl dýchat. Funěl jsem jak čokl, potácel se jak kačer a ohromeně zíral, jak si to kolem mě s úsměvem na tváři prosvištěl Tom. Kraťoučký kopec na Svinské kameny mi dal svinsky zabrat a rozběhl jsem se až poté, co na mě kouč angličanů houkl, že běžím za tým. Ještě jsem se kousl a vylezl až na Szrenici.
foto Jarek
Pak už nezbývalo než se nějak dopravit na lanovku a sjet i s rodinou dolů, kde jsem se natáhl u rybníka. Konečně se mi udělalo líp a mohl si dát barsz co nebyl boršč a masovou flákotu a pak už jsem se mohl konečně radovat.
Hurá.
odměna za tříapůlhodinovou šichtu
Výsledky
GPS
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)