Půlmaratónský očistec

Rozhodl jsem se pokračovat v prolamování osobáků. V únoru padl na trojce, v březnu na desítce, takže logicky v dubnu měl padnout osobák na půlmaratón. Navíc loni jsem ho běžel přesně 70´ bez speciální přípravy. Letos jsem víkendy místo hledání lampiónů s reprošema trávil napůl ve škole a napůl na vltavské cyklostezce lízáním asfaltu. Ve Stromovce to pod vedením Kerviho šlo taky všechno podle plánu. Týden před závodem mě teda začaly dost bolet nohy, ale to přijde vždycky, když přestanu točit a jen tak ladím.

Díky letošní účasti v elitní skupině jsme měli šatnu společnou s černochama a dalšíma top atletama, včetně Petra Vabrouška. To je mimo jiné dealer SL3S kompresních ponožek a když nás se Sosákem viděl, jak si natahujem podkolenky od Craftu, obrátil oči v sloup a hned nám sponzorsky přidělil svoje. Kompresní pocit byl dost podobný, ale látka je mnohem příjemnější a snad mi nesleze kůže, jako když jsem si jednou namazal lejtka koňskou mastí a navlékl Crafťácké kompresky.

V sobotu jsem očekával klepec od Róberta, splnění mety 1:12 pro Dalibora Bartoše a můj souboj se Sosákem na úrovni 69 minut. Jenže to dopadlo úplně jinak.

Vyrazil jsem jako loni se skupinou prvních žen. Na sedmém kilometru v té skupině zůstalo už jen polovina černošek, jejich vodič, Štefko a já. Trošku mě to znervóznilo, ale tempo bylo úplně stejné jako loni (prvních 5km za 16:14), tak jsem pokračoval. Pak ale přišel osmý kilometr a mě jakoby někdo vytáhl ze zásuvky. Prostě konec. Minul mě Krupička a odpadlá černoška. No jo krize, sice přišla trochu dřív, ale to přejde. Počkám na Sosáka a zase to rozběhnu. Ten mě předběhl na mostě na 10,5km, kde nám fandil Švihák (druhých 5km za 16:34). To už jsem ale věděl, že je zle, protože jsem nebyl schopen se ho chytit. Zabalit to nešlo, protože na 15km čekal Pápn. A navíc by to byla hanba fuj a žádné body do žebříčku běhej.com. Tak jsem se trápil dál (třetích 5km za 17:51) a předběhly mě zpátky všechny ženský, Novák a Mulugeta. Do cíle to bylo přímo, takže zabalit by to už nemělo smysl. Čas už byl nedůležitej, jakžtakž optimismus mi dával pocit, že mě ještě nedoběhl Bartoš, Frei ani Vabroušek. Na 17km mě někdo předběhl neuvěřitelnou rychlostí, plácl mě po zádech a ještě na mě houkl: „Pojď, vole!“. Až v cíli jsem zjistil, že to byl Aleš Drahokoupil, co s náma letos začal točit v Krčáku. Neuvěřitelným závěrem, kdy skoro doběhl Štefka, se postaral o ještě větší překvapení než já loni. Mých posledních 5km mluví za všechno – 19:00.

Je fakt, že jsem to asi od začátku přepálil, ale na druhou stranu, aby mi došlo po dvaceti minutách úplně normální není. Takže tenhle debakl přičítám vedru. A evidentně jsem v tom nebyl sám. Krupička i přes relativně dobrý čas se prý dost natrápil, že půjde Štefko přes 70 minut čekal málokdo a další výkony (Frei zabalil, Sosák na konci vytuhnul, Bartoš 75´) to jen potvrzují.

Když se dva perou, třetí se směje.

"Chtěl bych se jmenovat Jan..."

Fotky jsou od Jáji, další pěkné jsou na jejím rajčeti. Televizní záznam.

Tak a teď jsem se vybrečel a hurá zase točit!