Maratón mladé paní

Update: Odkaz na video - finiš paralympioniků. Bete, nezáviď mi to tričko.

V půlce července se mi ozval vrchař Honza Havlíček, jestli bych neběžel Jungfrau Marathon. Že prý je to MS a hledá lidi do týmu. Závod se termínově kryje s Dolomiťákem, proto byli nejlepší vrchaři už obsazení, ale mě letos Europěna nenominovala, takže jsem měl volno. Neváhal jsem tedy ani chvíli a začal se chystat na své již třetí mistrovství světa (já tě, Šéďo, ještě doženu :) ). Přípravu jsem už nastínil v minulém článku, ale když to shrnu, tak jsem měsíc kombinoval laufy, vrchy, Emila a lízání asfaltu. V týmu byl ještě Tomáš Ondráček - pohodový týpek z Brna a Roman Baláž - veteránský extrémní exot z Ostravy.

A jak to probíhalo?

ČT-klus
PÁ-cesta, klus
SO-fandění, focení, klus (třikrát za sebou jsem už několik let neklusal, není divu, že jsem z toho byl celý nesvůj, až mě začaly bolet nohy)
NE-závod: 

15 minut do startu - jdu potřetí na velkou, i když je to mé třetí MS, nervozita je stále při mně
5 minut do startu - řadím se na startu mezi pár černochů, ale jinak mezi samé rachitické vrchaře a dokonce i pár orienťáků (Lauenstein, Kovács, Strain)
start - 3300 lidí vyrazilo na 42,195km dlouhou trať s 1839m převýšení
km 1 - před závodem plánované tempo 4:00/km se mi nedaří držet, jdu se skupinou po 3:30
km 2 - trochu se zpomalilo na 3:35
km 5 - pořád 3:35, přemýšlím, jestli to není blbost, ale nechce se mi opouštět silnou skupinku a navíc mi to běží skoro samo
km 8 - zezadu nás dobíhá Tom, říká že šel se skupinou po 3:50, ale přišlo mu to pomalé
km 10 - pořád na pohodu, asi za 37´, Angličani si od startu nepřestali povídat...
km 11 - konec asfaltu, začíná šotolina a já zjišťuji, že boty Saucony Fastwich jsou jen na asfalt, jinak cítím každý kamínek
km 12 - přichází malý, ale přece jenom kopec, skupina se trhá a já se ocitám vepředu, no co, jde se pořád dobře...
km 15 - jdeme ve třech - borec, co zezadu vypadá jak desetibojař a Ital, co si celou dobu plácá s divákama
km 20 - první větší kopec (z pohledu silničního maratónu), Ital odpadá, předbíháme Honzu (je po nemoci a nesedlo mu to)
půlmaratón - pořád pohoda, kontroluju čas, protože na dálku soupeřím s první babou (ty běžely o den dřív), probíhám za 1:21, mám na ni luxusní náskok 5 minut
km 22 - první gel
km 25 - končí první závod (25km/200m) a začíná druhý (17km/1600m)
km 27 - brutální zalamovák, desetibojař jde pěšky, já taky, on rychleji
km 30 - Wengen, davy diváků při průběhu řvou a mlátí zvoncema - neskutečný zážitek, euforie a nakopnutí, na první babu stále 5 minut
km 31 - euforie opadla a přišla první krize, marně vyhlížím občerstvovačku
km 32 - občerstvovačka pořád nikde, tak vytahuju svůj rezervní Enervit gel
km 32,5 - dobíhám na občerstvovačku, dávám další gel, piju asi litr vody
km 34 - trochu jsem se vzpamatoval, cesta je tak akorát na vyběhnutí, koukám do země a cupitám
km 35 - mihne se kolem mě Tom, kterému jsem ve Wengenu dával 2 minuty, ale do kopce mu to táhne parádně
km 36 - ožívám, přidávám a předbíhám Mexičana
km 37 - odteď jsou občerstvovačky skoro každý kilometr, každých těch 50 metrů s kelímkama si náramně užívám v pořadí ionťák, voda, cola, voda, gel, voda, houbička
km 38 - konec šotoliny, začíná kozí stezka po kamenech a suti do sedla; zjišťuju, že nemůžu jít pěšky, takže buď zkouším cupitat, nebo jednou rukou zvedám nohy a druhou se chytám kleče, abych neupadl; na první babu už jen dvě minuty
km 39 - kleč skončila, vzpřímeně se jde trochu líp, kolem mě to závodníci asi taky pochopili, takže vypadáme jako průvod zombií
km 40 - kopec je čím dál prudší, ale divácí povzbuzují, musím se šinout dál
km 41 - jsem nahoře, zkouším se rozběhnout, ale chytá mě křeč do lýtka a navíc zjišťuji, že nemůžu dýchat
km 42 - lapám po dechu a gravitace mě táhne do cíle, přede mnou se belhá Welšan, co dostal křeče do obou nohou
km 42,1 - finišujem rychlostí asi 10 minut/km, ale Welšana, který se už skoro plazí, nemůžu předběhnout, protože se nemůžu nadechnout
km 42,15 - napadlo mě, že těch padesát metrů nebudu dýchat, abych se dostal do cíle
cíl - jsem v cíli na 38. místě, nadechuju se; od prvního jsem dostal 25 minut a první baba mi nakonec dala 2 minuty

Závod jsem měl za sebou, ale to nebylo všechno:

+1 minuta - euforie, mám to za sebou, gratuluje mi Topinka s Babtistou
+2 minuty - dávám jedničku hned za cílem: minerály, pojďte do mě
+5 minut - dostávám batoh, medaili a pohled, ten ještě zvládnu napsat, furt pohoda
+10 minut - chci se převléknout, ale nemůžu zvednout nohy, začíná mi být blbě
+30 minut - jdem na oběd, koukám na špagety, špagety na mě
+31 minut - snídaně a gely končí v záchodě, špagety zůstaly nedotčeny na stole
+2 hodiny - přežil jsem nekonečnou cestu vlakem do Interlakenu, skoro mě ušlapali Indové a Japonci
+3 hodiny - trávím asi 5 minut v ledovcové řece, dělá se mi výrazně líp
+5 hodin - konečně jím a je mi celkem fajn
+den - už se těším, co poběžím příští rok za bejkárnu!

Trať na videu.
Výsledky.