První akcí byl Salomon běh na Králický Sněžník a zpět. 30km nahoru a dolů (nakonec kvůli ptákovi jen 28,5) znělo lákavě už loni, ale účast mi znemožnil klacek, který mi na Vysočině propíchl chodidlo. Letos to taky nebylo úplně bez komplikací, ale nakonec jsem vyrazil aspoň sám.
Nabral jsem Láďu v Čelákovicích a jeli jsme. Bylo dost vedro, takže jsem pil, co to dá. Kvůli tomu a kvůli desetiminutovému zpoždění startu se mi chtělo první hodinu hrozně močit. Jenže jak se znám, tak by to buď bylo na dlouho, nebo by to vůbec nešlo, tak jsem držel.
Na první občerstvovačce byl jen přeslazený ionťák, který jsem hned vyplivl. Zato na druhé už jsem se v klidu chladil pramenitou vodou.
Po startu to bylo mírně do kopce, šlo se mi lehce a ještě před náma jela kamera, tak jsem to táhnul. Po chvíli mě vystřídal Robert Krupička a po další chvíli za sebou slyším: "ty vole 3:30, to ne". Paráda, právě jsem se zbavil Honzy Zemaníka, který nás znemožnil na Perunovi a ze kterého jsem měl velký respekt. Naštěstí pro mě byla trať spíš pulmaratonská než ultra. Po nepříjemném začátku (šotolina, slunce, stoupání) přišla nádherná pasáž po hřebeni 1300 m vysoko po kořenech, kamenech a bažinkama. Potom luxusní seběhl, který mi setřásl zbytky ve střevech a já si musel odskočit. Počítal jsem, že už mám slušný náskok, tak mi to nevadilo, stejně mi nic jiného nezbývalo a zároveň jsem vyřešil problém v močáku.
Vojta komentuje závod se 150 běžci v hlavních sportovních zprávách.
Následovala nekonečná rovina po ostrých maličkých kamínkách, což vzhledem k nulovému odpružení závodních Salomonů bylo, jako kdybych běžel po žhavých uhlících. Netušil jsem, že se tak budu těšit na poslední 2km kopec. Robert mi utekl už dávno (podle hlášení měl 6 minut náskok), za sebou jsem tipoval mezeru 3-5 minut, takže jsem to v klidu doběhl do cíle.
Další víkend mě vzal manažer Skalák spolu s Kamčou G. a Pavlou Z. do Švýcarska na běh do vrchu. V týdnu před tím jsem chtěl ještě trochu potrénovat, ale tahaly mě tak ukrutně lejtka, že jsem jen klusal. Holt, i když byl Králičák "jen" třicítka, dlouhé roviny a táhlý seběh si vzaly svou daň.
Ve Švajcu mě překvapilo, že když jsme se zaptali kohokoliv místního, jestli nemluví anglicky nebo německy, obvykle řekl, že ne. Tady jsme prostě ve francouzské části, tak je to s jazyky jak ve Francii. Ale jinak závod byl fajn s dobrou organizací a atmosférou. Má 11km a 1200m převýšení, začátek se pořád stoupe, pak 2km traverz a konec je 2km kolmo nahoru.
Představení favoritů, ze mně se díky zkomolenému jménu, špatnému datu a žádným výsledkům stal černý kůň závodu. Bohužel koním se do kopce moc dobře neběhá...
Už po startu jsem pochopil, že to dneska nebude můj den. Nohy ztuhlé a krkal jsem croissant. První kopec jsem postupně ztrácel, ale pak se mé tempo ustálilo a naopak jsem pár lidí předběhl. Potkával jsem se s člověkem, který měl zajímavou techniku - chvíli šel, chvíli běžel jak o život. V důsledku to bylo na stejno jako mé cupitání. V půlce kopce mě předběhl borec, který nevypadal nejmladší (v cíli jsem zjistil, že je ročník 1957!) - takový místní Miloš Smrčka, ale který mi suverénně utekl. No ty vole...
Předstartovní příprava z okna hotelu.
V technickém traverzu jsem dokonce dva lidi docvakl. Obíhal se vrchol a já díky kšiltu moc nevnímal, kam musím vyběhnout. Když jsem se odvážil zvednout hlavu, vydralo se ze mně jen ty pi*o. Tohle několikrát, protože poslední část byla fakt prudká a kupodivu při traverzování se nesnižovala. Hlavně všude byly skály, takže jsem nechápal, kudy se dostanem na vrchol. Ale kozí stezka si našla svou trasu a nakonec mě dovedla až na vrchol do cíle (2002 m n. m.). I přesto, že jsem zdrhal těm před sebou a snažil se dohnat Smrčku, trvaly mi poslední dva kiláky dvacet minut... Nahoře žádné kochání nebylo, protože přišel jediný mrak ve Švýcarsku a usadil se kolem hory. Dole však čekala odměna v podobě třetinky europiva, šunky a i přes nevýrazný výkon a 16. místo ještě obálka s trochou švýcarských kapříků.
Ještě že byla ta bedna tak veliká...
Žádné komentáře:
Okomentovat