Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

pondělí 15. června 2015

STRC Dolní Morava - trail na krev

Letos jsem se zase vydal na STRC na Králičák. Na třetí pokus jsme nakonec vyrazili všichni. Poprvé jsem měl propíchnutou nohu, tak nejel nikdo, podruhé si Emil hrál na Jakuba Jandu, ale dopad na dlaždičky skončil 14 denním pobytem v nemocnici, tak jsem jel sám. Až letos to vyšlo všem. Ani tak to ale nebylo bez komplikací, protože se nám pár hodin před odjezdem rozsvítila v autě kontrolka motoru. Zachránili nás rodiče poskytnutím jejich káry.

V podstatě bych mohl opakovat loňský článek: vedro jak prase, rychlý začátek, úžasný trail po hřebeni, nekonečný závěr, deset minut od Krupa a druhé místo. Ale pár odlišností bylo.

Potřebuju natočit trochu objemu, abych na Zermattu nechcípnul jak před předloni na Jungfrau. A protože rád točím obzvlášť po horách, vyrazili jsme do Dolní Moravy už ve čtvrtek. V pátek jsem si dal lauf po trati STRCu. Je fakt paráda vychutnávat si trailovou hřebenovku bez závodního stresu. Odpoledne mě Romča překecala (ne že bych měl na výběr) na Skok do prázdna a Obří houpačku, což mi vyplavilo adrenalinu jak všechny loňské závody dohromady.

Hlavně být zase v televizi. Foto Roman Sedláček.

Na vlastní závod jsem tedy nenastupoval úplně čerstvý, ale to bylo asi to nejmenší, co mě trápilo. Myslel jsem si, že větší vedro než loni už být nemůže. Může. Ale co, začátek vydržím, prostředek je ve výšce a konec už nějak docupitám. Předpokládal jsem, že nám Krup uteče a poběžím s Honzou Zemaníkem.

Luxusní trail na hřebeni. Fakt trail, jinde se to tak jenom jmenuje. Foto Trailrun.cz.

Vše šlo podle plánu a v podstatě jako loni - Krup nám ukázal, jak běhá světová špička. Já si musel odskočit už po pár kilometrech, takže jsem pustil Honzu před sebe. Vedro bylo šílené už v prvním stoupání, proto jsem sundal Salomoní tričko (stačí, že mám na sobě přírodní svetr) a zbytek běžel na (Antona) Krupicku. Prostřední část, kterou považuju za nejhezčí, kterou jsem kdy na nějakém závodě běžel, jsem si v klidu vychutnával na dohled Honzy. Za mnou nikdo, paráda, zbytek bude na pohodu.

Děti taky závodily.

Jenže těsně po začátku seběhu z Králičáku se otočím a za mnou borec s číslem. WTF? Kdo to je? Pak mi došlo, že jsem ve startovce zahlédl jméno Miloš Kratochvíl. A sakra, to bude bolet. Miloš má letos skvělou formu, kterou jsem poznal na Běhu na Blaník, když mi nedal šanci na rovině, do kopce ani v seběhu. Honza byl daleko a já nechtěl zůstat čtvrtý. Co by tomu řekly děti? Z trailového výletníka se stala štvaná zvěř. Přepnul jsem na orienťácký styl a zprasil to dolů kámen nekámen. Miloš se naštěstí držel jen do půlky, ale stejně mě náskok cca 100 metrů s ohledem na posledních (a rovných) osm kilometrů a Milošovy půlmaratónské schopnosti moc neuklidnil. Rovinu údolím jsem šel na krev a cestou minul Honzu, který hlásil křeče a hlavně tenhle dlouhý a rovný úsek na něj vůbec nebyl. Na občerstvovačce jsem držel stále ten cca dvacetivteřinový náskok. Přišel kopec. Snad Miloš odpadne. Ne, i nahoře je pořád za mnou. Sakra, druhej nebo třetí, vždyť je to jedno, proč se budu tak trápit? Ne, není to jedno, i kdybych měl chcípnout, musím mu oplatit ten Blaník. Všichni mě mají za skyrunnera, tak mě přece neporazí "nějakej silničkář". Jdu na krev po posledním, tři kilometry dlouhém úseku. Je pravé poledne a na prašné cestě není ani kus stínu. Chcípnu. Miloš je furt za mnou. Ani blíž ani dál. Ať se na to vykašle, nemáme to zapotřebí. Zkusím zrychlit. Je stejně daleko. Seru na to, přece tady nechcípnu. Zpomalím, ale on je stejně daleko. Sakra. Tak to zase zkusím. Cesta je nekonečná a slunce smaží jak o život. O můj život. Seru na to. Nebo ne, ještě to zkusím. Kde je ta sjezdovka?! Pálí mě chodidla ze seběhu, kvůli vedru se už ani nepotím. Už. Slyším Aleše Valentu (ten fakt moderoval, nebyla to halucinace) a vidím sjezdovku. Miloš furt stejně daleko. Už mě nedá. Nedal. Je to 1:1.

Na zdraví. Foto Svět běhu.
 
V cíli padám na hubu pod oblouk, kde je nejbližší stín. Takhle hotovej jsem po závodě byl asi akorát po Krkonšském maratonu ve stejném vedru. Rychle k hadici s vodou a zchladit se. A to všechno kvůli medaili a poháru, kde je místo trojky dvojka? Ne, přece pro ten pocit z dobře vykonané práce a navíc takovéhle trápení je občas potřeba.

Stálo to za to. Foto FB STRC.

Večer po závodě jsem skoro celý prokřečoval. V neděli jsem sotva vstal z postele, ale chtěl jsem splnit vytýčený plán, takže jsem nazul Speedcrossy a vydal se na poslední lauf - konečně na Králičák a přes Klepáč zpět. A koho cestou nepotkám? Miloše na výletě.

Výsledky.

3 komentáře:

Marek Kožnar řekl(a)...

Bravo, Mrazáku! Takhle bych chtěl jako "fotřík" běhat (a popisovat to :)). Drž se!

Anonymní řekl(a)...

Super článek, gratuluji k pěknému výkonu!!!

Karel Šiška řekl(a)...

Úplně to škube nohama:-)