Tak mám za sebou nejbrutálnější závod, co jsem kdy běžel. Perun SkyMarathon - 41km, 3195m stoupání a 2707m klesání. Všechno po blátě, kamenech a těmi nejprudšími svahy Těšínských Beskyd. Do toho mlha, déšť, vítr a 5 stupňů nad nulou. Naprosto úžasný zážitek!
O účasti na nějakém Sky závodě (skyrunning.com nebo skyrunning.cz) jsem uvažoval už loni, ale k realizaci nedošlo. Letos, kdy vynechám MS v horském maratonu (je to v USA a to svaz asi nezaplatí), jsem se rozhodl nějaký Sky konečně zaběhnout. A když se jeden takový chystal v Česku, neváhal jsem.
Říkal jsem si: ok, dva horské běhy jsem už zvládnul, tohle bude něco podobného. Jenže jak se závod blížil a já začal detailněji zkoumat trať, říkal jsem si: A kurva, to bude bolet... V diskuzích před závodem se probíralo, jestli to vítěz dá pod 5 hodin - já běžel nejdelší závod 3,5 hodiny. K tomu se mělo na závod dramaticky změnit počasí - po měsíci tepla a sucha hrozilo sněžení. Navíc jsem nějak nestihnul potrénovat objem (max. 300km/měsíc) a už vůbec ne kopce, takže jsem na Moravu odjížděl s cílem dokončit a přežít.
Romča: Jak je to daleko?
Já: Dál už to nejde.
R: A bude hezky?
Já: Bude fekálně.
R: A uběhneš to?
Já: Nevím, a jestli jo, tak budu tejden v hajzlu.
R: A co tam budem dělat my?
Já: Čekat 5 hodin v dešti, jestli se vrátím.
R: A proč tam teda jedem?
Nemělo smysl odpovídat - oba víme, že jsem na běhání závislý, takovéhle brutality mě lákají a taky potřebuju nějaké zážitky na blog.
Aby mě rodina nezabila, naplánoval jsem celou akci jako dovolenou – čtyři dny na chatě Javorový, kde byl cíl. Později jsem zjistil, že se v den příjezdu běží
STRC v Boskovicích a ráno
sprint na Hájích. Ten stihla Romča a já pak reprezentoval Samolon ve westernovém městečku. Měl jsem těžký osobní úkol: musel jsem běžet tak, abych se moc nezrušil před Perunem, ale zároveň tak, abych nedělal Salomonu ostudu. A nesměl jsem být na bedně, protože bychom nestihli přijet včas na chatu. Nakonec se povedlo – páté místo a sólo doběh před kamerami a pořadatelem Aljošou na náměstí.
Po třech letech opět centrem Boskovic, opět pátý
Den před Perunem jsem se šel proklusnout po traverzové cestě a dost se zděsil místních kopců. Moc jsem nechápal, jak se na takových krpálech vůbec dokáží udržet stromy, natož jak to mám 6x vylézt a seběhnout... Večer jsem si dal Litovel (prd prd), dál už jsem to neřešil a v sobotu se octnul na startu s dalšíma 400 masochistama. Není se co divit, tady na severní Moravě mají divné zvyky: existuje např. tisíc závodů, jak zdolat Lysou horu, jeden úchylnější než druhý (v noci, ve sněhu, co nejvíckrát za 24 hodin, každý týden atd.).
Po startu jsem dostal asi deset zásahů hrotama holí, se kterýma víc než polovina lidí vyběhla. O holích si myslím svoje - tam, kde jsou potřeba, už nejde o běžecký závod a tedy to není nic pro mě. Jestli mě teda nějaký "lyžař" porazí, bude to buď pěkná ostuda nebo to bude totální pochoďák.
První sjezdovku jsem teda vyrazil na pohodu, ale i tak mi dala pořádně zabrat a nahoře jsem byl cca třicátej. No teda, to jsem na to fakt takhle špatně? Naštěstí po následujícím seběhu a celkem běhatelném druhém kopci jsem se posunul o dost lidí dopředu. Následoval brutální seběh korytem potoka. Z orienťáku jsem na dost zvyklej, ale tohle bylo i na mě dost. Naštěstí jsem to čekal a zatejpoval si... Na druhou stranu mi to učarovalo, že někdo (Maky) dokáže postavit takhle nádhernou a zároveň drsnou trať na rozdíl od jiných rádoby trailů. Sjezdovka na Príslop byla taky totální střecha, ale uvisel jsem jednoho hůlkaře a brousil si na něj zuby před seběhem pod vlekem. Jenže on se nezdál a utekl mi jako Bet na Kunratický z Hrádku.
Taktika před závodem zněla: přežít první půlku a po seběhu z Príslopu už to snad půjde trochu rozběhnout a závěrečnej kopec musím nějak přežít. Pěkná trať, pravé horské počasí a celkem příjemný fyzický pocit mě hnaly dál. Tipoval jsem aktuální umístění kolem patnáctky, což zas tak velký debakl nevěstilo. Kolem hůlkaře jsem proběhl vzápětí a když se trať narovnala (a přibylo bahýnko), sfouknul jsem pár dalších vytrvalců. Když mi na cca 25km už druhý člověk hlásil ztrátu na třetího (tři minuty), nechápal jsem proč mi to říká. Tak jsem se ho zeptal, kolikátý jsem a prý že čtvrtý. Cože?
Při výšlapu na Ostrý jsem přemýšlel, kdo je asi přede mnou – určitě Honza Havlíček a Brýdlik. A pak asi nějakej Polák – těch bylo ve startovce dost a třeba jsou dobrý. Každopádně mi to bylo jedno, na ty jsem stejně neměl, snažil jsem se jít strojový tempo, abych se konstantně vzdaloval těm za mnou. Ale určitě to bylo dobrý povzbuzení do poslední třetiny závodu.
Před posledním kopcem (2,8km/540m) jsem loupnul poslední gel (a odhodil do koše na bus zastávce), vypnul mozek a začal šněrovat nekonečné serpentiny. Skrz mlhu bylo vidět tak na padesát metrů, ale věřil jsem si, že za mnou nikdo není. Už mě to začalo hodně nebavit, když se přede mnou z mlhy vynořila postava – á asi nějaký turista. Jenže podle šátku a hubeného těla jsem poznal Honzu. Notyvole, já budu ještě na bedně! Zrychlil jsem chůzi, ale Honza byl tak skleněnej, že se zmohl jen na přátelský pozdrav. Za chvíli jsem byl už zase v mlze a serpentinách sám, ale pak už jsem viděl lanovku, pak cílový oblouk, což znamenalo, že jsem po čtyřech a čtvrt hodině došel do cíle. A to jsem ještě skoro došel Brýdlika, o němž jsem taky vůbec nevěděl.
Vykydlost po závodě
Euforie z nečekané medaile mi vydržela akorát na pár rozhovorů a pak přišlo klasické postmaratonské peklo: hodina zimnice, hodina horečka, nechuť ke všemu, bolest všeho. Prostě daň za to, že jsem sice závod úspěšně uběhl, ale málo trénoval... Bez teplé sprchy, dvou peřin, čaje, piva a česnečky bych asi zhynul na chodbě. Večer jsem se dal zase docela dohromady, o to horší bylo ranní vstávání (teď by se ty hůlky hodily víc než na trati).
Perun měl nádhernou trať, těžkou a technickou. Počasí bylo taky drsné, ale pro mě naprosto ideální. Trať nakonec nebyla tak chodecká – kromě dvou sjezdovek se daly plus mínus ostatní kopce běžet (já je teda nevyběh). Tím, že se střídal náklon, netrpěla pořád jedna část těla – když začly bolet záda a lejtka z výšlapu, přišel seběh, kde zase trpěly stehna. Při dlouhých mírných sebězích zase skučely stehna vzadu. A na hřebeni Ropice – cca 3 km po rovině, to byla paráda – čtvrt hodiny nic nebolelo! Boty jsem nakonec zvolil Salomon Fellcross a jsem moc rád. Nahoru i dolu perfektně držely, v dlouhých sebězích byly tlumené tak akorát a díky silnějšímu polstrování jsem neměl jediný puchýř.
Velký dík a obdiv patří dobrovolníkům a značení trati. 41 kiláků v brutálním terénu bylo perfektně vyfáborkováno, na odbočkách stáli pořadatelé a kromě navádění fandili a hlásili pořadí. A to všechno v pěti stupních a celodenním chcanci.
Výsledky
Stránky závodu
Článek na Skyrunning.cz
Trať z GPS
