První závod - mydlo - jsem ustál jen do půlky, pak už jsem mezi skalami lítal jak pako. Postupy jsem do mapy ani nekresli, už tak v ní není skoro nic vidět.
Na štafety jsem se těšil, protože na Bohouškových vývratech mi to vždycky šlo. Jenže tentokrát stavěl tratě Jedla, a tak na vývratu byla jen jedna kontrola. A tu jsem zrovna neměl. Zato trať byla záludná a náročná, prostě Jedla vytěžil z terénu a možností farstování maximum.
Před startem si mě vzali delegovaní šéftrenéři Sláva s Murošem stranou a s radami "Musíš to rvát, mladý se tě budou bát. Bet se to na MS taky bál narvat a pak se to neroztrhalo." mě vypustili do lesa. První úsek jsem fakt nechtěl běžet (už jsem to jednou na EM při rozbíhání zazdil), ale Kodyho patička byla proti. Tak jsem to narval tak, že na trojce koukám, že ještě nemám dvojku. No nic, to stává i lepším. Rvu to dál, chyba na sedmičce, rvu to dál, dobíhám aspoň Itala a rvu to na desítku. Plán šup nahoru a průchodem ke kontrole se brzo začíná rozpadat. Prvním průchodem jsem opovrhnul - to je moc brzo a mířím ke druhému. Tam však stojí pan houbař a jen se usmívá: "Tudy ne, tam se zabiješ." Koukám pod sebe (sráz cca 5 metrů) a pak do mapy. Opravdu je průchod neprůchodný a to bohužel platí i o dalším. Nejsem máslo, a tak se do něj jdu podívat. Hm, to fakt nepůjde. Znova koukám do mapy a další průchod by měl být v pohodě. Shora to moc nevypadá, ale věřím mapě a skáču do něj. Jenže po pár krocích vidím, že to ani tady nepůjde. Otočím se a koukám, že to asi nepůjde ani zpátky... Po pár zoufalých pokusech vylézt, jsem si vzpomněl na asi ještě zoufalejší spoluběžce ze štafety, nadechl se k poslednímu hrabání a byl jsem nahoře. Další průchod je kreslený jako schůdný, ale už ničemu nevěřím a obíhám to až přes Turnov po silnici. Nakonec z toho byla sekyra 10 minut v cíli a hanba fuj.
Na klasiku jsem proto nastupoval se staženým zadkem a tak nervózní, že mi skoro ani 4 toitoiky na předstartu nestačily. S počasím jsem se vyrovnal tílkem a fuskama na půl žerdi (ála Šéďa) a s délkou gelama a tabletkama. Stačilo se jen srovnat v hlavě, ale přitom to rvát (přece jenom mlaďoši zas takový béčka nejsou). Začátek byl trochu mydlovatej, ale až na volbu na čtyřku (1´, tam mě ještě navíc zdrželi koně) a dohledávce na pětce (2´) jsem to celkem ustál a Švéd o 4 minuty mě zatím nedoběhl (nejblíž byl 1,5´). Pak se konečně začalo s volbama postupů, které jsem už před startem preferoval co nejvíc obíhat kvůli šetření sil. Nejdelší postup dne (ani ne tak královský, jako prostě dlouhý) už mám naplánovaný z cesty na 12 - rovně. Nezvyklal mě ani junior Dým, kterého potkávám v protisměru na jeho obíhačce. Z Turmana si totiž pamatuju, že ten závěr údolí není nic moc. Na konci postupu dobíhám Fina s Britem a těším se, že se chvíli svezu. Jenže oni jdou do kopce pěšky, tak jim utíkám. Závěr už je celkem příjemný kros a naštěstí jsem si nevšiml asfaltové obíhačky na 22, kam bych se určitě vydal a což by bylo určitě pomalejší. Pro mlaďáky to byla asi drsná zkušenost (pod 100´ jich moc nešlo) a mě řízl akorát Chrobák. Jsem prostě Klasik. Hlavně po ránu.
Stránky PP/EM
1 komentář:
Ve Sparticce finisujes, takze stres z prvnich useku muzes v klidu zaspat. To nech na Lorencovi, kterej po ranu bejva jeste narvanej a stres a laska pro nej je sprosty slovo!
Reprezentoval si krasne!!!
Okomentovat