Mrazivý ďábel

Mraziváka alias Mrdu, tedy extrémní alkotrek jsem šel poprvé a naposled asi před pěti lety s Romčou. Byl to takový pohodový přechod Brd, v cíli jsem byl ale totálně na šrot.

Letos jsem měl volno, tak jsem si nechtěl nechat tuhle parádní akci ujít. Šlo se z Břežan do srubu Vnitřnost. Vzal jsem si pohorky, kalhoty a šusťákovku a těšil se na volné tempo. Už jen kvůli tomu, že jsem od Velkundy neběhal. Při předstartovním pivu v hospodě jsem byl ale vhozen do reality mraziváka: Fanda dopil, další pivo odmítl a šel se převléknout „do závodního“. Vedle od stolu se zvedl Pápn, taky v závodním a šel rozebírat taktiku s Ondřejem – oba rogainingoví specialisti. Dopil jsem a byl zvědavý, co z toho bude. Bylo ale jasné, že nudit se nebudu.

Jedno předstartovní z místního pivovaru.

Pořadatel Pakuo opět připravil důmyslný systém bodování za vypité panáky na kontrolách, navštívené hospody a úspěšnost na úvodním lahváčovém skorelaufu.

Informace k závodu a start lahváče.

Ten se běžel hned v břežanském parčíku. Vědouc, že se dvěma Bráníky se špatně utíká, v klidu jsem vysál jeden a vrátil se pro mapu na trek. Skripnici už byli fuč, ale zrovna se vrátil Fanda. Nebylo co řešit, vyrazili jsme spolu. Stejně je na mraziváku doporučeno jít ve více lidech. Je větší sranda a je to i bezpečnější.

Mapa závodu s naší trasou.

Fanda mě ujistil, že se fakt běhá. Bylo potřeba určit, jestli půjdem zleva nebo zprava. Pokud bychom vyrazili za bratry, chytili bychom „suchou stopu“. A to by byla nuda. Viděl jsem je odbíhat nalevo, tak jsme šli napravo (ve směru k cíli, tedy na západ).

Chyba v dohledávce na 401.

Vypitá 201.

 Čtyřka na motokrose. Bratři nikde.

Ale ouha – první kontrola vypitá. Jdem na další, tam jsou čtyři, to bude jistota. Ouha – všechny panáky plné – kde jsou bratři? Asi se nakonec opravdu stočili přes Bábíkův pomník na levou stranu. 401 na motokrosu jsme trošku pohledali, ale 204 už našli luxusně. Zase plná – paráda. Jen mi bylo líto těch, co se vydali za náma...

Za 204 jsem musel vytáhnout buzolu, takže jsme se ještě včas otočili.

 Radost na 204.

Další (205) taky ťukáme a panáky si ťukáme. Následuje silniční vložka. No co, Zátopek taky trénoval v kanadách... Vložku prokládáme dvěma hospodami. Výčepní na nás koukají dost divně, což je ale dobře – je to známka toho, že jsme tu první.

Hospodo-silniční vložka na 212.

Odpočinek na 205.

 První hospoda v Ohrobci.

 

Druhá hospoda v Ohrobci.

Jdeme na další v řadě (212), ale pár set metrů před kontrolou vidíme v dálce dvě světýlka. Bratři! Kde se tu vzali, měli jít druhou větev? Chtěl jsem jít dál, protože to vypadlo předem marně, ale Fanda zavelel. Naštěstí mapa byla dost podivná a po chvíli motání jsem otvíral zátku já s Ondřejem.

Blll na 212. Asi tu dřív byl nějakej lahváček.

Při čekání na zamotaného Fandu jsme udělali taktickou poradu. Jedna dvojice půjde na 211, druhá na 213 a sejdeme se na čtyřpanákovce 402. Několikrát jsme se ujistili, že je nám to jedno kam půjdem a už to vypadalo, že se nedohodnem. Pak jsem tedy navrhl, že my půjdem na 211, protože je to po silnici, což by mi mělo spíš vyhovovat.


Přišlo mi, že to máme delší a bylo to z kopce po silnici, tak jsem šel do čela. Fanda se statečně držel. Kontrolu nacházíme napoprvé, i když cesta k ní vedla křovím, jaké jen jižně od Prahy umí být a dokonce jsme vylezli asi třímetrovou skálu. Kde se tam vzala fakt nevím, ale důkazem, že se mi to nezdálo, byly odřené šusťáky a kamínky za nehtama.

Silniční přeběh na 211.

 Takhle na nás koukaly vitamíny na 211.

Ke 402 měla vést cesta. Samozřejmě jen na mapě, v terénu nic. Tak jsme vyrazili lesem, jenže do špatného údolí. Vše sedělo, dokonce to tam s námi hledala další dvě světýlka – bratři, kdo jiný by se dostal tak daleko. Po třetím pročesání údolí tam a zpět jsem vytáhl buzolu a pochopil, že jsme vedle. Pak už to bylo jasné, bohužel Fandu zase předběhl soupeř. Ale Pápn to nebyl. Byla to ale čtyřka, takže i Fanda do sebe dostal hřejivou energii. Bratři nikde, tak jsme vyrazili směr Libeř, odkud nám jel bus do Prahy. Byly tam totiž ještě dvě kontroly a mě chytlo závodění. Fanda odpadl a šel pěšky přímo do hospody v Libeři.

Paralelní chyba na 402 a trail údolím na 210.

Po velké chybě vzpru(m)žení na 402.

210 jsem našel hned, ale byl tam jen jeden panák – zvláštní. Od kontroly jsem se zamotal tak, že jsem se kvůli další paralelní chybě stočil a běžel zpět na 402. Naštěstí mi bylo divný, že jsem ještě nedoběhl na silnici a že mám baráky po pravé ruce. Buzola to potvrdila. Napojil jsem se na modrou, které mě přivedla k hospodě, kde mě paní napojila Kozlem. Už sice zavírala, ale když mě viděla (v termotriku, od bahna, zpocený, se závodním výrazem), natočila mi ho do kelímku a nechala se i vyfotit.

 

Už se mi trochu motala hlava...

 Na 210 na mě jedna tubička zbyla.

Byl jsem tu sám, takže jsem si dal aspoň selfíčko.

Občerstvovačka - pěkně z kelímku jako na maratonu.

209 jsem našel taky hned. Sice je mi to teď divné – hledat v noci dvě malé tubičky, s mapou 1:35 000, v podnapilém stavu. Ale Pakuovy fotopopisy celkem pomáhaly. Nicméně tyto tubičky byly vypité.

Vypitá (naštěstí).

Zbývalo půl hodiny do odjezdu busu, a to znamenalo jít za Fandou do hospody a dát si s ním zelenou. Pak už jen busem domů.

Sladká tečka na závěr v pravé vesnické putyce.

Celkem jsem naběhal a napochodoval 24 kiláků během 4 hodin, snědl 7 gelů a vypil 4 půllitrové ionťáky. Bylo to krásné.

Podzimní krosy – část 2.

Před druhou částí trochu zamyšlení:

Nechápu, proč se běhají závody v NEDĚLI. Kdo to vymyslel? Vždyť to má spoustu nevýhod. Např. tyhle:

1) Je zabitý celý víkend. V sobotu se dá po závodě odjet a něco dělat i v neděli. V neděli odpoledne už těžko někam pojedete.

2) Ladí se o den dýl, což znamená další den neběhání nebo bezcílného klusání a mnoho hodin nervozity k tomu.

3) V sobotu už si navíc žádné ladění nemůžu dovolit, musíme jet na výlet. To mě akorát unaví, takže závod stojí za prd.

4) Nedá se jít ani do hospody. Den před závodem to jsou vyhozené peníze za startovné a po závodě už je zase jen pár hodin do pondělí. Bolehlav v práci za to nestojí. V pátek to už taky nejde, jednak je to proti regeneraci a jednak mě, když to nesedne, v tomhle věku bolí hlava dva dny. Naopak není nad to, jít večer závod do hospody probrat. Sice je to taky proti regeneraci, ale ta se dožene během týdne.

5) Pokud je v neděli závod drsný (maraton, horský běh, nahoru dolu atd.), chodím druhý den jak po obrně a musím v práci vysvětlovat, co se mi stalo.

6) Víkend je navíc jediný čas, kdy si můžu dovolit delší výběh (tzv. lauf). To ale v sobotu před Velkundou nebo půlmaratonem moc nejde, což.

Druhou část krosů jsem otevřel v NEDĚLI se Salomon týmem opět v Itálii na Trofeo Vanoni. Sestava byla až na mě jiná než loni, ale neméně zajímavá: nadějný vrchař Honza Janů a vítěz Megatlonu Sekyn. S tím jsem se vsadil o flašku, kdo koho časem porazí. Nakonec z toho byla těžko uvěřitelná remíza (oba 33:08) a celkové 6. místo především Honzovým super výkonem na prvním úseku.

V krabici bylo opravdu vínečko.

Další NEDĚLI se běžely Motolské jamky. Pro mě premiéra. Už jsem dlouho neběžel „přespolní běh“ – skoro jsem zapomněl, jak bolestivá a intenzivní je to disciplína. Parádní trať, kde si ale nebylo kde odpočinout, navíc celkem horko a slalom mezi hobíky v posledním kole mi dal celkem zabrat. Celkové 13. místo nakonec s ohledem na konkurenci (větší než na MČR v krosu) na mojí aktuální formu (a že už lepší nebude) není špatné. Nicméně jsem dal pouze 16 vteřin Evě V-N. Ta je letos neuvěřitelně našláplá.

Proč na golfovém hřišti běhat, když je tu lepší zábava...

A ještě další NEDĚLI jsem zakončil sezónu tradičně na tradiční Velkundě. Tradičně jsem se vytrápil. V kopcích jsem se cítil ještě docela svěže, ale na rovině už jsem šlapal vodu. Tak tak to dalo do dvacítky a pod třináct – zatím nejhorší čas.

Salomonu jsem snad ostudu neudělal.

A konečně v SOBOTU definitivně uzavřel sezónu a zároveň otevřel objemovou přípravu BT pochod.

Foto od Rumcajse.

A když už jsme u konce tréninkového roku, zde jsou jako vždy součty (i Vojťas se pochlubil):

 Ani letos to nebylo nejhorší.

Podzimní krosy – část 1.

Je tu podzim a s ním sezóna krosů. To má tu výhodu, že stačí trénovat max. 40 minut denně. Na druhou stranu, pokud se příprava fláká, uměj krosy pěkně potrápit.

Z klasiky jsem se oklepal, přes týden šel do rychlosti a o víkendu se vypravil na závod 2Hrady (jako kartograf oceňuji především povedené mapky) Ten se prezentuje jako běh do vrchu (letos dokonce MČR veteránů). S tím má 7,2 km dlouhá trať společný poslední kilometr, jinak je to kros a seběh po silnici. Ale bylo to kousek z Jičína a vždy se sem sjede slušná konkurence (proč asi...). Můj výkon byl dost tragický, tělo ještě nepřepnulo na 40´ výkon na krev. I tak to ale stačilo na třetí flek ve skoroveteránech, a to znamenalo tři lahváče jako výhru. K tomu párek a pivo zadarmo, dětský závod – prostě ideálně strávená sobota.

 Na hrad!

V pondělí pak přišel první vrchol podzimu – BT limit (možná se někdy dočkáme článku). Letos jsem ještě žádný neběžel a tenhle byl na mém oblíbeném stadionu na Strahově. Navíc se sjela slušná konkurence včetně mistra Holuba a také padl účastnický rekord. Prvního Braníka jsem vysál za 19“ a vyrazil. Po dvoustovce mě předběhl Holub. Moc mi neutíkal, takže jsem zbylá tři kola přemýšlel, jestli jsem fakt tak dobrej nebo nás jenom nechce ztrapnit. Nakonec jsem ustál i druhou kuželku, což znamenalo 5:42 a osobák. VIP limit dal jen Holub. Aspoň mám motivaci na příští rok.

Video z limitu.

 Výsledky BT limitu.

O víkendu se pak konal dvojzávod v krosu. Tedy pardon, v MČR štafetách a družstvech, ale s ohledem na terén (placaté duny s čistým lesem), se čekal spíš let než běh. V sobotu se dělalo hodně chyb, protože trať byla namotaná v zeleném. Fakt se mi to líbilo, než jsem se kvůli neustálému otáčení mapy (kontrola kódů pro neznalé OB) zamotal a přeběhl kontrolu. Pak už to byla tragédie. I když jednou to byla podle mě vina špatně zmapované situace – hledal jsem obří hustník, ale v terénu byly jen nízké břízky... Také jsem opravdu nepochopil úvodní pasáž ve městě. Ač fanda silničních závodů a městských sprintů, tady mě to nebavilo. Jako by v okolí bylo málo lesa...

Předávka.

V neděli už to byl totální kros – čistý les a bohužel dost nepovedená stavba trati. Kontroly pravidelně rozmístěné po cca 2 minutách běhu. Jenom jsem čekal, až bude cíl, protože to bylo tak primitivní, že jsem se ani nemusel soustředit na závod. Aspoň mě potěšil můj fyzický výkon, když jsem na nejlepší tandem Ňuf-Šéďa ztratil jen 2,5 minuty. Jinak to ale byly další lahůdkové závody, kde všechno klapalo, dokonce nás točily i kamery.

Mapa sobota.
Mapa neděle.

Po dalších úsekových všedních dnech přišel další „zážitkový“ závod. City Cross Run z Petřína do Bohnic. Moc se mi do něj ale nechtělo – necítil jsem se ještě na intenzivních 16 km a také jsem měl večer před tím BT schůzi. Ta se ale kvůli protichůdným zájmům brzy rozpadla, což ale bylo možná dobře. Pápn sehnal konkurenci, takže se vepředu utvořila dvojice Bet – Kreisík a za nimi pětičlenná skupina včetně mě a Šédi. První půlku jsem vlál na konci, ale ve Stromovce jsem chytnul slinu a hlavně mi bouchly saze v kopci z Tróji. Ostatní odpadli a náskok jsem pak už udržel až do cíle. Na vyhlášení jsem dostal poukázku, kterou mi sbalila Romča a softshellku bohužel dámského střihu, ale největší odměna byla radost z běhu. Jak z krásné trasy, tak z toho, jak lehce se mi běželo. A hlavně mě po závodě vůbec nebolely nohy, ani druhý den. To už jsem dlouho nezažil.

Pápn skáče z tramvaje - překvapení na trase závodu. Ta tramvaj, ne Pápn.

Radost ještě nepominula a ve středu jsem si udělal rekord na Emilovi při svém 67. startu. Tak snad to nebyl předčasný vrchol – druhá část podzimních krosů je tady.

A ještě jedna z vyhlášení - pocta být s takovými borci a slečnou moderátorkou na pódiu.

Každé pivo má své dno

A moje forma taky, jak se ukázalo v posledních dnech. Myslel jsem, že jsem pauzu z dovolené na Islandu rozběhal úsekama a budu fenomenálně pokračovat zbytek podzimu. Jenže to byl jen poslední záchvěv před totální vyčerpaností.

První signál přišel po Telči, kdy jsem chtěl ještě poběhat před klasikou. Na úsecích to netáhlo a další den jsem sotva doběhl z práce. O víkendu jsem se už trápil na překrásném oblasťáku (stejný den bylo luxusní M Polska v Krkonoších). V neděli jsem ještě zachránil čest na STRC Ještěd. To byl další z povedených "Salomoních" krosů. Celkem brutálních 18 km nahoru a dolů. Nohy jsem si odrovnal tak, že jsem se nemohl jít ani vyklusat. V pondělí jsem skoro nechodil, bolely mě stehna vepředu i vzadu, lýtka, holeně i chodidla. V úterý to (už tradičně) bylo ještě horší. Do toho se mi ještě zablokoval krk... Už chyběla jen rýmička. A navrch mi váha ukázala 75 kg, čili 5 navíc oproti závodní váze. Takže jsem mrzák a ještě k tomu tlustej...

Midlo kolem Kraví hory. Terén byl ještě hezčí, než to z mapy vypadá.

Vzhůru na Ještěd. A dolů. A zase na Ještěd. A zase dolů.

Jenže nic z toho mě nerozhodilo, proto jsem zvolil následující řešení:

1) Radek Brunner říká: "všechno přeběháš" (výborný rozhovor, doporučuju). Já se tím řídím už dlouho. Zatnout zuby a rozběhat to.

2) Přestal jsem tolik žrát (hlavně nanuky večer), pivo jsem si povolil jen jedno a max. desítku po běhání (BT cup už mám naštěstí splněn)

3) řekl jsem si, že je to přece paráda, zase můžu točit od nuly. Udržovat se ve formě je nuda, při tom se moc neběhá.

Takže jsem v úterý přes bolest klusal, ve středu a čtvrtek hodinka kymácení se z/do práce a v pátek Emila. Tam jsem sice běhal hrozné časy, ale s tím jsem počítal.

Tak co, budou z nich lampióni...

...nebo atleti?

A pak jsem odjel na MČR na klasice. Spíš kvůli atmosféře a pěknému terénu než pro nějaký výsledek. Orienťácký bůh mi odpustí, ale letos jsem to bral jako objemovou přípravu. A přitom by to byl závod úplně pro mě. Dlouhé postupy se většinou obíhaly po cestách, hluboké borůvčí bylo jen v nejvyšších partiích a většina postupů se rvala přímo čistým lesem. Závody to byly parádní, pořadatelé si mákli. Snad jen komentátoři by potřebovali trochu ztišit nebo úplně vypnout (asi jsem už starý a chci si radši vychutnat ticho hor).

Mapa s postupy finále B (to má tu výhodu, že není WRE a mohl jsem tak běžet s GPS hodinkama).

Do A finále jsem samozřejmě nepostoupil a v B finále jsem dostal skoro desítku. Ale v neděli už se mi běželo celkem pěkně, bolí mě už jen lýtka, můžu otočit hlavou aspoň na jednu stranu a váha se umoudřila na 71,5 kg. Odrazil jsem se ze dna.

Mapy nejen z MČR v archivu.

Nízkohorské soustředění a Telč

Lasina loni přišla s nápadem letět na Island. Proč ne, je tam určitě hezky a třeba se to dá i pojmout jako objemové točení na podzimní sezónu. Navíc se přidali i Šviháci, tak nebylo o zábavu nouze. Netradičně jsme tedy vynechali PPčka a letěli se trochu zchladit. 14 dní v teplotách do 12 stupňů, čerstvým větrem a semtam deštěm, byla po tropickém českém létu příjemná změna.

Zažili jsme toho hodně, ale nemám čas to všechno vypisovat. Každopádně jsme toho hodně nachodili. Mj. dva jednodenní přechody po cca 30km a další několikahodinové túry. Byla by to krásná vysokohorská příprava nebýt toho, že jsme nejvýš byli na Hekle (1491 m n. m.), a to ještě jen možná, protože jsme v mlze neviděli, jestli jsme na správném vrcholu. I tak to byla ale příjemná změna po celoročním točení v Krčáku a na Přehradě. A stehna si taky užily.

Manželská fotka v sopouchu.

Běhání jsme se ale úplně nevyhnuli. Nejprve běželi Šviháci jeden z jednodenních pochodů (mně se nechtělo promoknout) a pak jsem Šviháka vytáhl na klus ke kráteru (11 km). Tak jsem se kochal, až jsem zakopl o šutr a rozsekal se na lávovém poli. Že je láva pěkně ostrá mě přesvědčuje stále ne úplně zahojená dlaň. Další běhání přišlo v Reykjavíku, kde jsme navštívili trénink místního OB klubu. Ten shodou okolností šéfuje jistá Dana Ježková a mapu mapoval Petr Hranička... Ono vyhnout se na Islandu Čechům skoro nejde.
 

Sprint na Öskjuhlíðu.

Po návratu jsem měl týden na to, dostat se do alespoň ucházející sprintové formy, protože se běžel ČP v Telči. Jednak mě sprinty stále baví, dále jsem personalisticky řečeno "orientován na výkon", potřebuju body do rankingu a hlavně samo běhání v UNESCu slibovalo super zážitek. Teoretickou přípravu jsem vzal jen letmo, navíc mi pak Bet svým rozborem potvrdil, že to moc nebylo třeba. Bylo akorát potřeba se "naštelovat" na to, že mám čekat dlouhé postupy s volbami a nezmatkovat v zámku. Zbytek bude sprintová rutina. Když pak vidím, kudy se ubírá současná sprintová příprava, jsem rád, že jsem stále amatér a trávím čas užitečnějšími věcmi.

Návrat do formy.

Pro rozběhání jsem zařadil krátké úseky a postupně je prodlužoval. Nakonec se mi běhalo parádně i přes to, že jsem byl v podstatě 16 dní bez běhání a kvůli toustovému chlebu a nulovému přísunu ovoce a zeleniny i trošku nad závodní váhou.

Cestou na trojku jsem Kademu neunikl.

Štafety v Řásné jsem nějak přetrpěl - terén to pro mě rozhodně nebyl, ale postoupili jsme a pěkně jsem si zazávodil s Levákem (v sobotu) a Marošem (v neděli). Ale tři Ježky a jeden Gamblihnus večer před závodem rozhodně nedoporučuju. Upřímně je v té Třešti lituju.

Sprint nakonec vyšel parádně a když o tom zpětně přemýšlím, byl to asi můj nejlepší výkon za poslední roky. Tedy bez chyb a volby správně odhadnuty. Akorát fyzicky už to není jako za mlada, ale je vidět, že brousit Emilův trénink má stále efekt a na TOP10 to stačí. Nějaká zaváhání tam určitě byla, ale žádné zásadní. Nejvíc mě asi zdrželo to, že jsem rukou minul mapu na startu a musel jsem se vracet a přitom jsem se srazil s člověkem za sebou. Možná by na sprintu mohly být mapy v posledním koridoru.

mapa - štafety sobota
mapa - sprint Telč
mapa - štafety neděle

Pekelný nebeský maraton

Na jaře jsem si jako letní výzvu stanovil STRC Krkonošský Skymarathon. Maratonů, i v horách, jsem už několik běžel, ale tady to pořadatelé vymysleli tak, že trať měřila 47 kilometrů. Nevím proč, vždyť by stačilo klidně o deset míň. Aspoň pro mě, jakožto líného a věčně časově vytíženého pražáka. Hůlkaři typu Honzy Bartase si to určitě užijí a ještě jim to bude málo. Že se poběží dvakrát po černé sjezdovce (samozřejmě nahoru), mě nepřekvapilo. Cokoliv s předponou Sky se v ČR běhá po sjezdovkách, protože tu nemáme Alpy.

Příprava začala vlastně už v Zermattu, pak jsem spíš moc neběhal a až na konci července se připojil na BT vysokohorské soustředění na Javorce. Šoupnul jsem tam výběh do Špindlu (http://mapy.cz/s/krix) a na Sněžku (http://mapy.cz/s/kriK). Trénoval jsem na vedro, tak jsem polonahý s Camelbakem byl v té mlze byl trochu za exota...

V pozadí Luční bouda.

Ladění pak probíhalo na Sekoušově Megatlonu (článek bude zde). Úspěšně jsem reprezentoval BTčko a nakonec jsem po 8 exáčích a 4 mezipivech po špatném začátku skončil na 9. místě. Fotky od Sekouše:

Hod po lahváči.

Exáč (13,4 s). Emil se učí.

Běh s basou.

A pak už jen čekání na závod. Původně jsem si řekl, že tenhle Nebeský maraton je i na mě dlouhý a hlavně další týden mě čeká kros v Itálii, takže ve Špindlu poběžím, jen pokud nebude vedro. Vedro nemám rád. Nakonec byl nejteplejší den v roce (39°C), ale já stejně jel. Stejně jako dalších 500 lidí. Proč tohle děláme?

Startovka byla nabušená. Očekával se tuhý souboj mezi „běžci“ (Pavlišta, Groh, Chloupek, Kratochvíl, Podroužek) a „ultraři“ (spisovatel Bartas, Sky lídr Palko a další – neznám je, sorry...). Nakonec to dopadlo tak, že většina běžců odpadla, zbylí běžci zvítězili (na pokraji smrti), pak přiklusala Katka Matrasová, pak lidi s hůlkama a pak věhlasní ultráci.

 S Chlupem před startem. Já rovnou bez trička, Chlup si ho sundal asi po třech minutách běhu. Prostě vedro.

Tak a koho zajímají podrobnosti:

Na závod jsem se fakt těšil. STRC týmu patří poděkování za to, že se s tím nesr... a dokázali postavit v Krkonoších konečně pěknou a zároveň brutální trať. Ne žádné asfaltové dobrodružství a ne ani žádný stokilometrový pochod. Sice to je na můj vkus trochu delší, ale 42 nebo 47, to už snad vydržím...

Trasa se dá zkráceně popsat tahkle: Ze Špindlu od Labské přehrady nahoru a zase dolu na Dolní Mísečky, pak přes Kotel a Dvoračky na Labskou boudu, plus mínus traverz do Svatého Petra, nahoru na Kozí hřbety a zase dolů a na závěr černou sjezdovku Stoh a ještě pod lanovkou na Pláně a po sjezdovce dolů. Na mapě.

Start. (foto: Sam Straka)

Moje taktika byla taková, že vyběhnu na Labskou boudu na pohodu, pak urvu, co se dá, Kozí hřbety ještě kousnu a 7 km závěr po sjezdovkách už nějak vydržím. Hlavně si udělat dostatečný náskok před sjezdovkou na Honzu Bartase, jinak mě umlátí hůlkama a budu se muset koukat na jeho oholené nohy.

To není exhibicionismus, ale přirozená obrana proti vedru. (foto: FB album STRC)

Až na ten závěr se to povedlo. Na Labské jsem celkem svěží společně s Radkem Grohem a Adamem Chloupkem cca 3 minuty za Vítkem Pavlištou (pro ignoranty: mistr ČR v maratonu a vítěz kvalifikace v běhu do vrchu). V traverzu a seběhu těm dvěma utíkám a na Erlebachově boudě mi hlásej minutu na Vítka. Ty vogo, já myslel, že už je fuč. Asi jeho atletické vyběhané nožky nekously trailovou vložku.

Smažím to dolu k Bílému Labi (ze kterého také piju) a pak do Svatého Petra. Cestou dávám druhý gel a před sebou sem tam vidím žluté Vítkovo tričko. Že bych stačil takovému borcovi? Nos se mi ohrnuje nahoru. Co se děje za mnou, netuším. Kdo se otáčí, už nemůže, praví staré pořekadlo. A stačí, že už nemůžu, ještě abych se otáčel. Ve Svatém Petru mi někdo podává láhev (proč tu nemohla být občerstvovačka, když se tu probíhá dvakrát?) a říká, že Vítek je koženej. To já jsem taky, ale neříkám to nahlas, protože bych se vysílil.

Mám za sebou 33 km a cca 3 hodiny v pěkném tempu kolem 5:10. A před sebou mám úsek, ze kterého mám největší respekt. Výheň v poledním žáru nejteplejšího dne v roce, 3 km do kopce. Přede mnou Vítek pořád běží. Jaktože běží, když je koženej?! Tak běžím taky, i když to bolí. V lese mi zmizí a já už spíš jen jdu. Po nekonečném stoupání je tu otočka a hurá dolů do Petra. Jenže to nejde. Asi kilometr jsem nějak seběhl, ale pak jsem nemohl udělat už ani krok.

Zastavuju se ve stínu smrčku a čekám, co se bude dít. Nic. Prostě konec. Zkusím běžet a nejde to. Tak jdu. To jsem ještě nezažil – nemůžu běžet ani s kopce. Nějaká slečna mi dává pití, ale to mi vůbec nepomáhá. Pomohlo by mi pivo a párek v hospodě, kterou míjím, ale nemám ani korunu. A na žebrání jsem ještě při smyslech. Zase čekám, jestli se nevzpamatuju. Nic. Hm, tady asi zůstat nemůžu, tak jdu pomalu dál – do Petra, jak tam byli lidi. Jsou tam. Zase od dobrých duší dostávám napít, dávám si gel i magnézium, ale tělo by spíš chtělo housku se sýrem. A to jsem se ráno v duchu Chlupovi smál, jak do sebe cpe jáhly nebo co to bylo.

Není tu nikdo, kdo by mě odvezl do cíle. Nabízejí mi, že zavolají sanitku nebo horskou službu. To fakt vypadám tak hrozně? Připadám si v pohodě, akorát tělo prostě nemůže. Tak poděkuju a jdu dál. Občerstvovačka pod Stohem je už jen asi kilák. Po silnici s kopce. To přece doklušu, ne? Ne. Když se rozeběhnu, musím se zastavit a odpočinout si. Jsem fakt troska. Sranda je, že jsem pořád na druhém místě. Konečně mě někdo předbíhá – Chlup v křečích, Miloš Kratochvíl, který taky nevypadá zdravě, pak někdo v kompresním oblečku s hůlkama (pro mě jsou všichni ultraři stejní) a Katka, ta běží v pohodě – neuvěřitelný.

Na občerstvovačce pod Stohem jsou milé slečny, ale víc pokukuju po odstavené čtyřkolce. Myslel jsem, že gel mě nastartuje a nějak to dojdu. Přece jenom jde o čest a body do STRC, Czech Sky serie a nevím do čeho všeho ještě. Ale prostě to nejde. Končím. Druhý den jsem to schytal v komentářích, že „radši zemřít, než DNF“. Jenže já jsem buď mohl být DNF nebo zemřít a být DNF... A to by mě Skalák zabil.

Analýza výkonu - od nadějného výkonu k totálnímu vyčerpání.

Borec pochopí, o co mi jde, vezme mě na čtyřkolku, osmdesátkou si to smažíme skrz Špindl, a za chvíli už se koupu v Labi. Myslel jsem, že Vítek už bude v cíli, ale on se v poslední 7 km části trápil ještě víc než hodinu. Pak mi říkal, že byl fakt koženej a kdybych ho doběhl, tak to snad taky zabalí. Pak dobíhá mrtvola, co se na startu jmenovala Miloš a následně Chlup, celej v křečích. A pak ještě dalších 200 lidí – respekt. A velký dík všem kolem trati za povzbuzování a podávání vody!

Výsledky.