Ultra SkyMarathon Madeira

Když už jsem se v zimě hlásil na Transvulcanii, bouchnul jsem tam rovnou i Madeiru (Ultra SkyMarathon Madeira / USM). Říkal jsem si, že když už budu mít natrénováno na jeden ultramaraton, je škoda nevyužít to i na další. Bůh ví, jestli bych to ještě někdy uběhl a takhle je příležitost se sem podívat a snad při tom tolik netrpět. Že to bylo jinak a natrénováno jsem neměl, jsem psal minule... Po Transvulcanii jsem chodil rovinky kvůli MČR ve sprintu a když jsem pak v neděli konečně běžel terénem, ozvalo se tříslo z Transvulcanie tak, že jsem skoro nevyběhl cílovou rovinku na Áčkách. Takže zase pauza nebo kolo a moje odhodlání bojovat opět aspoň o TOP20 se rychle vytratilo. Nicméně i na Madeiře se (stejně jako na Transvulcanii) potvrdilo, že slušně se dá zaběhnout i díky tréninkovým zásobám z let minulých a nezdolnému odhodlání. Nejvíc mě nakonec limitovaly technické schopnosti v sebězích – tady pouhý základ z orienťáku prostě nestačí.

Jen "jeden a půl kopce", ale stejně to 4500 metrů převýšení dalo.

Závod byl nádherný (až na pasáž u moře), ovšem lehce nás zarazila chaoticko ignorantská organizace. Možná je to u jižanů běžné, ale proti Transvulcanii to bylo jak na lokálním přespoláku. Například ve čtvrtek jsme se snaživě dostavili v 18:00 na briefing. Když se ani v 18:30 nezačalo, vykašlali jsme se na to. Na vertikal jsme se také nejeli podívat – start byl už v 9 ráno a my dospávali let. Abychom stihli doběh, museli bychom vstávat v 7. Nechápu, když byl celý den volný... Naopak velice mě překvapilo značení trati, které bylo až neskutečně precizní, na 55 km trati byly cestičky všechny vysekané a uhrabané jako na Senohrabech a vlaječky visely snad každých 20 metrů. Na Transvulcanii nebyla ani jedna.
 

Vystrašila spíš cedule než terén.

Další nedorozumění s organizátory bylo po vyzvednutí startovních čísel, když jsme zjistili absenci spínacích špendlíků. Po našem dotazu, zda nám je dají (za 60€ startovného mi to přišlo adekvátní), přišel první významný pohled „To ses asi posral?“. Ok – jako Pat a Mat kombinujeme tejpovku, svorku a pásek od camelbaku.

Start - proti 2000 závodníkům na Transvulcanii to bylo zde s 250 lehce komornější.

Start je na ultra tradičně v noci, což má výhodu v chladnějším počasí a romantické hodince při běhu s čelovkami a východem slunce na hřebeni hor. Půl hodiny před startem si chci nechat věci v cíli, ptám se tedy paní, kam si to můžu dát. Výraz „To ses asi posral?“ je tu zase. Jeden závodník mi poradí, že si to mám nechat poslat na výměnu věcí na trať, že to pak po závodě přivezou zpět. Jo, ale až po doběhu posledního někdy večer – super. Tak volám Romče, aby se vrátila autem a věci mi odvezla. Sama pak běží svůj závod o 4 hodiny později s klíčema v baťohu. Naštěstí dobíháme ve stejnou dobu.

Výhledy na krásné hory jsem si vychutnal až den po závodě. Nohy ale nadšené nebyly...

Před startem na kontrole povinné výbavy chtějí vidět jen fólii a mobil. Škoda, chtěl jsem jim ukázat zbrusu novou lehoučkou Ultrashell od Inov-8. Myslel jsem si, že na jih od Španělska v létě neprší. Tady zřejmě jo. A to celou noc a ráno při závodě. Na běhání je to příjemné, ale z trati se stala jedna velká klouzačka. Kameny jsou jak obalené ledem a udusaná hlína slizká tak, že klouže i na pohled. Prvních 7 kilometrů se nastoupá 1200 výškových metrů. Jenže dnes to znamená, že při každých dvou krocích nahoru, sjede člověk o jeden dolů. Jak tohle seběhnu, to netuším. Ještě že jsem si vzal aspoň trailové x-talony 212.

Poprvé nahoře - ještě to nebolí a je tu krásně.

Po hodině vyběhneme nad mraky, trasa je tady suchá a vychází slunce, které ozařuje divoké horské hřbety. Opět nááádhera jak na La Palmě. Nahoře ovšem začíná i skákání po skalách, sem tam úsek jištěný lanem, ale naštěstí nic extra technického. K tomu se přidá i pár kilometrů po kamenných chodníčkách, kde se dá konečně běžet. Pak se opět naběhne do džungle. Mám stejný pocit jako Bárt – pořadatelé si řekli: „Tak letos třeba tudy.“ a prořezali cestu džunglí, někde to spíš připomíná tunel. Takže skáčeme přes větve, kameny, padáme ze stromku na stromek, jedeme po zadku po hlíně. Byla by to sranda a pěkné zpestření, pokud bych neměl 15 km za sebou a 40 km před sebou. „Tímhle“ padáme 1500 výškových metrů k civilizaci. Zvažoval jsem běžet s hůlkama (asi bych se s tím už i morálně vyrovnal), ale naštěstí jsem si je nevzal. Ruce potřebuji mít volné na lezení po skalách nebo chytání se větví při seběhu. A někde jsou cestičky tak úzké, že by se snad hůlky v zatáčce zlomily...

"Drsný" úsek, ve skutečnosti asi metr nad zemí. Bohužel většinu fotek věnovali elitě. Ne jelitům.

Na občerstvení na 27. km dolévám vodu a ionťák do vemínek (kelímky tu nemají – sice ekologické, ale dost nepraktické). Stojí tu i otevřená láhev coly – tak se napiju z ní. Paní po mě hodí známý pohled „To ses asi posral?“, dává láhev na dezinfekci a urychleně uzavírá a uklízí i zbylé lahve. Opět vzpomínám na Transvulcanii, jak mi na občerstvovačkách vše podávali, nalévali, povzbuzovali a usmívali se. Následuje rovný úsek podél levády (typické madeirské kanály - např. zde). Hodinový seběh ale setřásl snídani až někam k trenkám, a tak využívám samoty k odlehčení a levádu jako bidet. Snad z toho dole nepijou...

No jo, fotky dělají hodně :)

Dalších 6 kiláků k moři je doslova odporných. Nejen že se běží kolmo po asfaltu a betonu dolů, ale občas se probíhá po zahradách místních obyvatel, což často vypadá jako smetiště. Sem tam postává stařík s kosou, pod nohama běhají slepice, skáče se po plechových lávkách. Do toho se motají úseky po typických madeirských chodníkách – malé kamínky poskládané do tvaru velkého vlnitého plechu. Po jednom schodu (spíš vlně) je to blízko, po dvou moc a do chodidel to šíleně řeže. Seběh k moři mě ale nemůže po seběhu do Tazacorte rozhodit. O dost víc mě ale rozhodí pohled za sebe – čtyři šediváci a první žena! Desetiminutový náskok z výběhu je pryč. Rozsekané nohy ze seběhu tak tak stačí ke sledování prvního šediváka při výběhu od moře.

Fotka pěkná, seběh hrozný.

Další občerstvení – zatímco se snažím naplnit svoje vemínka, aktuálně první žena (Emelie) vezme od supportu nové zásoby a zmizí. Šedivák taky. Už je mi to celkem jedno – vím že dokončím, ale pořadí už neřeším. Za seběhem čeká další „atrakce“ – kilometr proti proudu v rozvodněné řece je příjemné schlazení na hřejivkou namazaná kolena. Ale taky je to další ztráta, protože na rozdíl od Emelie, která snad běží po hladině, já se sotva převaluji přes obrovské klouzavé kameny a občas se zanořím až po pás do řeky.

Konečně jsem se dostal na fotku s elitou - vlevo za Emelie, maskovaný větví.

A další občerstvení – Emelie jsem doběhl, ale je zde kontrola povinné výbavy. Než vybalím bundu a čelovku z batohu, je Emelie zase pryč. Tak nevím, jestli ji vůbec kontrolovali (např. na Transvulcanii nad elitou jen máchli rukou...). Na občerstvovačce uvnitř budovy ale rozhodně nebyla. Já tam hltám meloun a banány a když zvednu hlavu, s výrazem „To ses asi posral?“ mi paní podává ubrousky, „ať jí laskavě do těch banánů nekapu ten pot!“. Ok, asi by mě rozhodilo, kdyby se usmívala.

Poslední seběh - naštěstí už není tolik o držku.

Nevím, čím to bylo, ale po 5,5 hodinách jsem zázračně oživnul. Předbíhám druhou i první ženu a v dlouhém kopci i dalších 5 lidí včetně TOHO šediváka! Radši si dávám první a poslední gel, aby mi nabuzení vydrželo. Úsek podél levády je krásný a rychlý. Přibývají turisti, tak občas levádou proběhnu, protože jejich zadky jsou širší než cestička podél ní. Jenže můj zadek je zase širší než leváda, tak mám na kůži památku ze sopečných skal. Hlavně ale že si držím náskok, protože do cíle se klesá, a to asi zase ztratím. Na posledním občerstvením se přidávají závodníci z dalších dvou tratí. Atmosféře v cíli to asi přispívá, ale najednou není poznat, kdo je kdo a jestli mám tamtoho předběhnout nebo je z jiné trati. Pokud zoufale bojujete o každý bod do SWS rankingu (taková vnitřní pomůcka, abych se dostal do cíle), je to dost depresivní.

Po dešti bylo hlavně kolem levád dost blátíčko.

V cíli, jak jsem se později dozvěděl, jsem na 22. místě. Čas 6:44. Hrozně dlouhá doba, kterou už jsem si ale nějak zvykl překonat – prostě na to nemyslet a běžet od občerstvení k občerstvení. Navíc jsem asi šetřil síly i v mozku, protože druhý den na výpravě na Pico Ruivo si skoro nic z trati nevybavuji.

Někdo se 7 hodin dře nahoru dolů, jiný sbírá úspěchy...

Jak Transvulcania, tak USM byly nádherné závody, které si člověk jen tak nezaběhne. Kdo má rád hory a moře, vyplatí se na ně vypravit. Transvulcania je větší, delší a rozpálenější, ale zase víc běhavá. Madeira je skromnější, zelenější a vlhčí, ale techničtější a kopcovatější. Při obou budete u moře i na nejvyšší hoře ostrova, uvidíte svítání slunce a snad i cílovou bránu. Honza Bartas o USM píše: „Ultra Skymarathon Madeira bych doporučil všem, kteří chtějí s podobnými podniky začít.“. Mně to přijde dost odvážná rada. Pokud nevíte, co čekat, doporučuju nejdřív vyzkoušet Ještěd SkyRace a Perun SkyMarathon :)

Nejen Ian Corless umí akční fotky s eliťákama :)

Transvulcania 2018

Tentokrát bude článek dlouhý, jak ultramaraton sám. Ultramaraton Transvulcania na Kanárských ostrovech.

 Perfil...

Třeba se moje zážitky budou hodit někomu dalšímu tak, jako mně se hodil seriál Honzíkova cesta 1, Honzíkova cesta 2, Honzíkova cesta 3 a Honzíkova cesta 4. Transvulcanii mi vybájili kluci na EPO Trailmaniacs Slapy a mně to nedalo spát. Když už začít s ultra, tak ať to stojí za to. Uběhl jsem 61 km na Slapech, uběhnu i 74 na Kanárech. Se svými cca 70 km týdně to bylo hodně sebevědomé, ale kupodivu jsem si věřil právem. I když zadarmo to rozhodně nebylo.

První komplikace přišla hned v listopadu – zánět pod patou. Injekce problém vyřešila. Další problém pak v prosinci – přetížený úpon pod kolenem (to je tak, když pustíte běžecky ambiciózního pracujícího fotra na Vánoce z řetězu). První ani druhá injekce nic nevyřešily. A pak ani protahování, tejpování, rovnání, ledování, prosby ani nadávky. Zbývaly dva měsíce do startu a já nemohl sejít ani schody do metra. Tak jak budu sbíhat 2500 výškových metrů na 16 kilometrech... Nicméně jsem aspoň o to víc lyžoval a jezdil na kole, takže objem zatížení byl podobný minulým rokům. A běh si snad nohy pamatují.

Měsíc a půl před závodem koleno jakoby zázrakem přestalo bolet. Ale začala opět pata. Další injekce. Ta už zabrala jen částečně. Nasadil jsem ultrazvuk, ledování a rázovou vlnu. Na poslední rázovce jsem byl v úterý pár hodin před odletem a doufal, že pata vydrží... Jedna sportovní poučka říká, že pokud má člověk natrénováno, týden před závodem se může jen válet. Natrénováno jsem neměl, ale třeba aspoň ten odpočinek zabere.

Na Kanárských ostrovech jsem nikdy nebyl. Nejsem plážový typ, na zimní točení jsem se sem nikdy nevydal a orienťák se tady neběhá. Tak jsem se aspoň těšil, že poznám další kout světa. I díky Transvulcanii jsem zjistil, kolik mají Kanáry ostrovů a jak se jmenují. Vlastně jsem to zjišťoval celou zimu, když jsem pomalu udělal doktorát z logistiky. Ve větší p....řekrásném místě se to snad ani běžet nemohlo. Nakonec jsme letěli 5x letadlem se 4 různými leteckými společnostmi, jednou trajektem, půjčili si dvakrát auto, jeli třikrát busem, jednou taxíkem a spali na čtyřech místech včetně dětského hřiště na letišti.

Nocleh v Barceloně.

Tak tedy přes podlahu v Barceloně a let vrtulákem jsme se dostali na ubytování uprostřed banánových plantáží. Index 9,7 na bookingu nelhal a výhled na moře byl parádní. Navíc baráček stál asi 200 metrů od trasy jak čtvrtečního Vertikalu, tak sobotního Ultra. Majitelé uměli jen španělsky, což mi ale problém díky pár lekcím samostudia v posledním měsíci a používáním rukou nevadilo.

Výhled z apartmánu přes banány na moře. Regenerační pivko a regenerační Parkclaw 275.

Přišlo mi škoda, aby Romča nic neběžela, když jsme se sem trmáceli na celý týden, tak jsem ji dal na výběr – Vertikal (7,6/1200), Half (24/2000+/600-), Maraton (45/1900+/3300-) nebo Ultra (74/4400+/4100-). Vybrala si Vertikal a už mě má zase ráda.
 

Romča na horizontální části vertikálu.

Předzávodní příprava sestávala ze tří opatrných klusů (pata držela), pozorování Vertikalu a návštěvy El Pilar, což je místo věčného mlžení. Zde jsem začal uvažovat o bundě, čímž jsem dost rozhodil Barťáka, který váhal mezi tílkem a tričkem. Nakonec jsem dal přednost každému gramu a bundu nebral. Dobře jsem udělal.

Věčně se valicí mraky přes hřbet ostrova - příjemné schlazení při závodě.

Před závodem se pokouším aspoň na pár hodin usnout, ale předem jsem smířený s tím, že to nepůjde. Vyspal jsem se dobře noc před tím, tak už by to mělo být jedno. 2:30 budíček, rychle do sebe nacpat aspoň ovesnou kaši. Bageta už se do mě nevešla, protože žaludek byl ještě plný špaget od večeře. Trochu mě to znervóznilo, přece jenom nejsem Honza Havlíček, co běhá maratony jen na espresso. S přemáháním jsem do sebe natlačil ještě Enervit Pre Sport a Speed8. Tedy energie na dvě hodiny. K prvnímu jídlu na trati to bylo podle plánu tak akorát.

V Tazacorte je prima pláž. Cíl tam bohužel není...

Na start se jede hodinu busem, kdy člověk neví, jestli mu má být špatně z nervozity, sousedovy hřejivky, zatáček nebo jestli nezkusí ještě chvíli spát. Po příjezdu k majáku jdu na jistotu ke kavárně zmíněné v Barťákových manuálech. A opravdu, je tu teplo, Češi a není tu fronta na záchod. Na startu totiž fouká tak, že písečný prach létá přímo do očí a pro dva tisíce závodníků tu stojí šest (opravdu ŠEST) kadibudek. Jako že fakt ŠEST na dva tisíce lidí. ŠEST...

Mr(a)zák na startu. Fotka oblétla svět díky Instagramu...

 
Díky prvenství na světoznámém závodě na Slapech jsem se vešel do elity a to dokonce s číslem o 3 menší, než má Barťák. Asi úcta ke stáří. A tak po kontrole povinné výbavy (naštěstí rozumně skromné) mám jistotu klidného příchodu do první vlny. Start má úžasnou atmosféru – hlasitá hudba, temná noc, svěží vítr a dva tisíce párů přichystaných nohou. V šest nás vypustili směrem na sever po sopečném písku. Když se ohlédnu za sebe, se slzou v oku si vzpomenu na Tiomilu. Zde je ale had čelovek asi desetkrát delší. Nádhera, nádhera, nádhera. Ranní únava je pryč a Ida Nilsson je vedle mě. To je ta, co to dvakrát vyhrála a běhá to kolem osmi hodin. To je můj cíl. Těch osm hodin. Smělý cíl, ale Barťák mi poslal tabulku, kde to tak bylo, a on tomu rozumí. V Los Canarios probíhám lidskou koridou, která mohutně řve „primera chica“, což samozřejmě není na mě. Ale to povzbudí - být metr za ikonou. Hlavně když mi při tom proráží vzduch...

Tiomila ve velkém.

Pokračujeme úžasným borovicovým lesem, kde zhasínám čelovku a zavlažuju lávu. Idě už jsem utekl, tak nemám ani morální problém. Stoupání na Los Deseadas (16/1900+) je asi nejhezčí z celé trasy. Sopečné kužely, mohutné borovice, svítání a v dálce z mraků vystupuje vrchol Teide na sousedním Tenerife. A taky se ještě běží svěže. Problémy dělá štěrk pod nohama a hlavně silný protivítr. Jednou rukou držím číslo a druhou kšilt.

Přijde mi divný, že trasa není moc značená. Pak mi dochází, že trasa není VŮBEC značená! Sice vede po hlavní turistické trase, ale i na té jsou občas odbočky, a když se k tomu přidá únava, mlha ve střední části a postupná osamělost, není to vůbec příjemné. Několikrát se ohlížím, jestli kluci pokračují za mnou a doufám, že to neběží poprvé. Cestu z El Pilar znám jen díky předchozímu výklusu, kdy jsem si fotil krásnou pěšinu, ale kluci na Stravě mě opravili, že se běží po hlavní cestě vedle. Což bylo asi tak o pět minut rychlejší... Je pravda, že často na křižovatkách byli dobrovolníci, ale ti se s postupujícím vedrem schovávali hlouběji do stínu křoví. Místo fáborků tak trasu značili spíš fotografové, kterých bylo po trati asi sto padesát. Po čtyřicáté už se přestávám usmívat.

Na El Pilar se sbíhá deštěm, na Reventon je rychlostní vložka skotskou mlhou a pak se začíná stoupat na Pico de la Nieve. Opět nááádhera – sopky vystřídaly rozeklané skály a výhledy do údolí. Jenže i nááádreha má své meze a já se cítím jako na Albertových skalách na EPO – nahoru dolu, čtyři hodiny v nohách, vedro, žízeň. Došlo to tak daleko, že jsem si musel dát gel a cucnout z rezervního camelbaku (jinak jsem pil z „vemínek“). Nicméně stále předbíhám had běžců, včetně koženého Zaid Maleka, loni třetího. Odhaduji to na první dvacítku, jen ten čas zaostává asi deset minut za plánem. Ale dostávám se do fáze, že už mi to je jedno, protože začíná boj o dokončení. Na občerstvovačce ztrácím vydobytou pozici, ale nezoufám – je to můj záměr: mezi občerstvovačkami přežít a na nich se napít a najíst, co to jde. Zrada je, že nemají nic slaného po ruce, tak musím hmátnout po toustu, vybalit z fólie, slupnout sýr se salámem a toust jim hodit zpět. Koukají na mě jak z jara. Kdo by ale v poušti jedl suchý toustový chleba...

Čtyři kilometry k dalšímu pití a další čtyři na Roque de los Muchachos, nejvyšší vrchol ostrova, byly test odolnosti. Takhle dlouhých osm kilometrů jsem snad ještě neběžel. Tady spíš nešel. Ten tam byl chládek, mlha a vítr. Tady přichází pouštní vedro. Pata začíná protestovat, tak se musím kolébat jak ve dřevácích. Předbíhají mě hůlkaři. Na rovině. Vrchol se skoro nepřibližuje. Pak už jo, ale dělí nás stoupání. Bude tam Romča, to mě trochu nutí se hýbat. Nevím, proč, stejně mi nepomůže, ale aspoň na něco jsem se upřel. Hlásí mi pozici kolem patnáctky (to ale bylo na předchozím mezičase, než mě pět lidí předešlo). Což ale stejně není špatný. Ale je mi to jedno. Hlavně ale nechci vzdát. Už je to sice jen pětadvacet kiláků, ale víceméně jen z kopce a i kdybych to měl dojít po čtyřech, dojdu to. Nejel jsem sem vzdávat, když mi v podstatě nic není, jen jsem si usmyslel běžet osm hodin, když na to nemám natrénováno...

Šplhání na Roque de los Muchacos (2426 m n. m.). Lyžaři přede mnou, lyžaři za mnou. Asi bych to měl taky zkusit...

Občerstvovačka na vrcholu mě zachránila. Nejdřív opět nekonečná kontrola povinné výbavy a pak už starý známý Ho-Či-Min se vším, co tam měli – od pití přes melouny, ořechy, banány po vnitřky toustů. Sedám si, což mi ale kupodivu úlevu nepřináší, jen ke mně přijde záchranář, jestli jsem ok. Nejsem, ale nevím, co by se mnou udělal, kdybych přiznal barvu. Tak kývnu, že ok a zvedám se. Už jsem tu stejně asi pět minut a evidentně to lepší nebude. Na konci ještě polévají nohy a hlavu. Čvachtá to, ale je to příjemné. Už jen z kopce. TAK PROČ TO POŘÁD STOUPÁ? Konečně. Jak jsem měl vždy se seběhy problém, tady si ho užívám. Nic moc prudkého, krásným lesem, sám. Vím, že bude dlouhý, tak na rozdíl od Barťáka neřeším nepřibližující se moře. Ono se jednou přiblíží.

 Záznam z hodinek. Sedmiminutová pauza na Roque de los Muchahos je zřejmá.

Je tu občertsvovačka na El Time a pekelný seběh po trase Vertikalu. Ten už si tedy vůbec neužívám. Nejdřív skáču po velkých oblých kamenech, pak škvařím podrážky na kolmé rozpálené silnici a nakonec šněruji po útesu k moři. Tady už střídavě nadávám a brečím. Ještě, že mi nikdo nerozumí a přes kšilt nevidí do obličeje. Na hodinky se už ani nedívám. Zatáčky jsou nekonečné a slibuji si, že tohle už nikdy v životě. Nejhorší část závodu. A další zatáčka. Šílené vedro, prach. A další zatáčka. Ale lidi fandí, nejde zastavit. A další zatáčka.

Vyschlé koryto řeky. Depresivní, ale nádherné.

 
Dole v Tazacorte poslední exáda melounů a šup do vyschlého koryta řeky. Pokud tu vůbec někdy nějaká teče. Už chci jen přežít, ale pítí a polití hlavy mi udělalo dobře a najednou mě to zase baví. A hlavně POSLEDNÍCH pět kiláků do cíle! To už doklušu. Ne. Ondra Fejfar hlásí: „Jsi jednadvacátej“. Já: „A ten dvacátej je támhleten přede mnou?“. „Jo“. „Ach jo“. A tak zrychlím cupitání tak, že v korytu vyhrávám pro letošek segment a borce nechávám daleko za sebou. Dvacáté místo jsou přece body, ne? A ty jsou důležitý, že jo.

Cíl. Lepší kvalitu fotky jsem si nekupoval, ten škleb za to nestojí.

Poslední úsek do cíle je za trest. Asfalt, kopec, vedro. Nahoře kilák po rovné silnici, opět vedro, mírně do kopce. Pravý Skyrunning... Ale to už vím, že jsem to DAL! Plácám si Kaňářatama a v křeči finišem 6 minut na kilák protínám časomíru na dvacátém místě, v čase 8:35. Ida dobíhá až 5 minut po mně. Ona, i vítězný muž jsou o čtyřicet minut pomalejší než loni. Takže řečí orienťáckých odčítačů – jako bych to pod 8 hodin dal.

 Radši bych měl po osmi hodinách a samém sladkém v ruce párek a pivo...

Dostávám medaili a jsem nasměrován na masáž. Po masáži mi pán řekne, ať zatnu sval. Stehno se klepe jak ratlík. „Vidíš – ten sval je unavený“. No nekecej. Jdeme do Sparu koupit pivo (v cíli nemají, amatéři) a čekáme na Barťáka a Zuzku. Zatím mám takový „nijaký“ pocit. Jsem rád, že jsem to celkem slušně odběhl, ale vím, že mě pár lidí kvůli krizi předběhlo. TOP20 je fajn, ale Barťák mě (a sebe) namlsal víc. Pár dní po závodě ale už mám jasno - tohohle výsledku si budu hodně cenit. Zatím nejlepší český výsledek na tomhle těžkém ultrazávodě. Při mých možnostech.

Masáž. "Co tě bolí?" To si snad děláš...

Cestou domů nás ještě čekala zajímavá cesta trajektem, kde se kvůli několikametrovým vlnám poblila půlka posádky, včetně Romči. Já seděl hodinu na záchodě a nakonec jsem oběd v sobě udržel. Ráno jsme hodili Barťáky na letiště a protože bylo 5:30, zajeli jsme si na sedmihodinovou túru na Pico del Teide – jen pod vrchol, neměli jsme permit a hlídač byl přísný. Opět nááádhera.

Pico del Teide z blízka.

A z dálky. Papá.

Došlo mi, že bych měl být vlastně unavený, ale kromě úpalu po závodě a bolesti svalu mezi tříslem a stehnem, o němž jsem do téhle doby nevěděl, že existuje, mě v podstatě nic nebolí. Takže si říkám, že třeba za rok zase... No ještě je brzy.

 

Poslední ubytování v La Laguna. 

Jo a perlička na závěr - z Barcelony do Prahy pilotoval letadlo Vaschna!

Záznam na Stravě

Výsledky