Test mikro čelovek 2024

Po letošním zimním testu "miničelovek" přidávám i výsledek testu "mikročelovek". Tj. takových, které schováte do kapsy a slouží jako záložní nebo na kratší běhy v přehledném terénu.

 

Pozn. k mému amatérskému měření. Vycházel jsem z lumenů uvedených výrobcem a podle poklesu intenzity (změřeno lux metrem v mobilu) jsem odhadoval další úrovně "lumenů".

Na konci řádku s názvem čelovky, váhou (vč. baterie a čelenky), orientační (většinou akční) cenou je subjektivní hodnocení na stupnici 0-10 (10 je nejlepší). Jestli máte tipy na mikročelovky, které tu nemám, budu rád za uvedení v komentáři.

======================================

LEDLENSER NEO 1R, 39 g, od 900 Kč, 8/10

Tuhle jsem měl v ruce už loni, ale nějak mě nezaujala. Nicméně jsem se k ní zase vrátil a nakonec jsem s ní hodně spokojený. Největší výhrady mám stále ke způsobu nabíjení, které je esencí "antiuniverzality" - kabel má na jedné straně USB-C a na druhé magnetické zakončení. Většinou tedy složitě nejdřív hledám ten jediný origo kabel (žádným jiným nahradit nejde), potom hledám USB-C zdroj (jediná nabíječka, kterou s USB-C mám, nefunguje - musím k PC) a kdybych kabel ztratil/zničil, musím kupovat nový...

Nicméně co se týče světla - to je skvělé. Sice lumenů moc nemá, ale díky dobře zaměřenému kuželu světla se s ní dá celkem dobře běhat. Zároveň má i světelný rozptyl do stran, nemáte tedy pocit, že běžíte v tunelu. Barva světla je rovněž příjemná a pokles intenzity je jen mírný v prvních pár minutách, pak už svítí konstantně. Uvítal bych ale ještě jeden světelný režim mezi nastavenými 150 a 20 lumeny.

• 250 lm - turbo, 10 sekund, pak skok na 150 lm (k čemu ty turba v čelovkách jsou, to nepochopím...)
• 150 lm během prvních 8´ rovnoměrně klesá na cca 120 lm, pak svítí konstatně (celkem po dobu 140 minut)
• 20 lm - zbytečně silné
• červené světlo - zbytečně silné
• vlastní magnetické nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

PETZL BINDI, 35 g, od 850 Kč, 8/10

Tohle světýlko vypadá spíš jako hračka, ale dokáže překvapit. Schová se do ruky, takže je ideální jako záložní světlo. Rozptyl je víc do šířky, takže je spíš do kempu nebo na chůzi, ale párkrát jsem s ním taky běžel a bylo to v podstatě ok. Na hlavě krásně drží, plynule se naklápí a díky stahovací "gumičce" místo pásku přes hlavu se dá použít třeba na nohu, ruku, sedlovku/řídítka (jako blikačka) atd. Trochu nedotažené je tlačítko zapínání - je dost miniaturní a taky nabíjení micro-USB je už trochu out. Vyšší úroveň cca 15 minut klesá, pak je konstantní, nižší je konstantní od zapnutí - a i s tím se dá běžet, takže za mě ok.

• 200 lm během prvních 15´ rovnoměrně klesá na cca 140 lm, pak svítí konstantě
  
• 100 lm konstantě (celkem po dobu cca 140 minut)
• 5 lm
• červené světlo ok
• micro USB nabíjení
• indikace stavu baterie

======================================

SILVA SMINI, 39 g, od 850 Kč, 2/10

Letošní novinka toho hodně slibovala. Získala ocenění za kompaktní a funkční design. Bohužel čelovku navrhoval designér, ale ne běžec - protože pro běh je naprosto nepoužitelná. Samotné odklopení přední části je zajímavé řešení, ale nezvykl jsem si hledat čudlíky na "hlavním" těle a pořád se je snažil mačkat na odklopené části. Při zaklopení zpět je stále vidět mezera, takže čelovka vypadá, že je vyrobená jaksi amatérsky. Spojení dvou LED, kdy jedna míří do dálky a jedna nablízko je sice běžné, ale netradiční na tom je, že široký kužel je eliptický. Na tohle jsem si také moc nezvykl - jako bych pořád před sebou viděl míč položený na polštáři... Co ale čelovku totálně zabilo, je možnost naklopení jen v pevných krocích a to bohužel tak nešťastně, že první krok (nenaklopení) svítí přímo do dáli a druhý už zase moc blízko před nohy. Chybí mi zde asi tak 4 kroky naklopení mezi tím... Naopak jsou zde ještě další dva kroky naklopení "ještě víc pod nohy" až do posledního naklopení o 90°, což ocení zejména muži, když si potřebují odskočit a mohou si tak svítit přímo na přirození. Asi za tuto funkčnost byla udělena ta cena :) Intenzita LED je solidní, ale zase to kazí výdrž, která není bůhvíjaká (ani na nižší režim nevydrží delší dobu konstantně) a červené světlo, které má obrys jak z nějaké čínské 15 let staré blikačky. Chválím možnost výměny čelenky ("gumička" nebo "pásek" - vč. zadního světla), ale to je tak vše...

• 250 lm, během prvních 5´ rovnoměrně klesá na cca 200 lm, během dalších 15´ rovnoměrně klesá na cca 100 lm, pak svítí konstantě
• 100 lm během prvních 5´ rovnoměrně klesá na cca 80 lm, pak svítí konstantě
• 10 lm
• červené světlo - úzký ostrý kužel s jasnými okraji, např. na čtení nepoužitelné
• USB-C nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

EMOS P3534, 60 g, od 318 Kč, 6/10

Tuhle "hračku" jsem sem dal spíš z nostalgie. Pro Transvulcania ultramaraton jsem narychlo hledal nějakou lehkou čelovku (byla potřeba jen na první cca hodinu) a nic jiného v té době (2016?) k sehnání za rozumné peníze nebylo. Nakonec jsem časem přikoupil ještě jednu pro takové to "domácí použití" - za ty peníze je to pecka. Na běhání jako nouzová stačí, pro děti je jednoduchá na ovládání, má i senzor pro zapnutí (já to nesnáším, ale dětem se líbí, když čelovku zapínají máváním ruky). Na hodinové běhy svítí dostatečně.

• 230 lm, během prvních 5´ rovnoměrně klesá na cca 120 lm, pak svítí konstantě
• 120 lm, během prvních 5´ rovnoměrně klesá na cca 90 lm, pak svítí konstantě
• 40 lm
• červené světlo - nemá
• micro USB nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

BLACK DIAMOND SPRINT 225, 56 g, od 1000 Kč, 5/10

Pěkná a kompaktní, ale tak max. na chůzi nebo do kempu. Naklápění je plynulé, ale naklopením se těžiště přesune dál od čela což v kombinaci s poměrně úzkou čelenkou způsobuje "skákání" čelovky na hlavě. Světlo má dost široký kužel, na běh by byl lepší užší. A hlavně intenzita stále a plynule klesá - není zde žádný stupeň, kde by čelovka svítila konstantně (kromě min. svitu). Ovládání opět hrůza - žádné stupně svícení, ale plynulý přechod. BD se to snaží kompenzovat pomocí "power tap", což je klepnutí na tělo čelovky (takové skryté tlačítko). Ale to moc dobře nefunguje, člověk se musí trefit přesně a určitou silou.

• 225 -> 6 lm, kdybyste si chtěli nastavit třeba poloviční výkon, tak to musíte odhadnout...
• červené světlo - nemá
• USB-C nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

BLACK DIAMOND DEPLOY 325, 37 g, od 1150 Kč, 6/10

Testoval jsem loni, tak jen pro připomenutí. Lehoučká, jasné světlo, ale nezvykl jsem si na ovládání (plynulá změna intenzity světla, špatně se mačká tlačítko se zmrzlými prsty nebo v rukavicích). Také rychle klesá výkon. Ale na to, jak je maličká dokáže (na nízký výkon) svítit poměrně dlouho. Samotná čelovka je zapuštěná v části čelenky, tak se z ní nedá udělat "kulička" jako např. z Petzl Bindi, takže se na délku nemusí vejít do některých kapes. Zajímavě vymyšlené "naklápění" světla - nenaklápí se, ale přepíná mezi třemi různě nasměrovanými diodami, takže se "nemá co rozbít", ale zase to "naklápění" trochu víc trvá, než člověk nahmatá tlačítko.

• 325 -> 6 lm, kdybyste si chtěli nastavit třeba 150 lm, tak máte smůlu, musíte to odhadnout...
• červené světlo - nemá
• USB-C nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

NITECORE NU25 UL, 45 g, od 1150 Kč, 3/10
(resp. téměř stejná NU21)

S touhle jsem taky běhal už loni, tak jen pro připomenutí. Tohle byl můj tajný tip pro ultra lehkou čelovku, bohužel nepoužitelná. Rychle klesá světelný výkon, ani 200 lumenů neudrží delší dobu a naklápění má po velkých skocích, takže nelze ideálně nastavit pro běh (není to taková tragédie jako Silva Smini, ale stejně mě to dost rozčilovalo).

• 400 lm - ihned klesá
• 200 lm - klesá ke 100 lm během pár minut
• 100 lm - tohle už na běh nedostačovalo (na rozdíl např. od Ledlenser, kde to bylo ok)
• 60/6 lm
• červené světlo ok
• USB-C nabíjení
• indikace stavu baterie
  

======================================

Dále jsem zkoušel PETZL E+LITE, ale mám jen tu původní verzi. Nová vypadá líp, ale váha i zdroj (knoflíkové baterie) jsou stejné. Pokud tedy i ta novější svítí a vydrží stejně, není to žádná sláva (když existují varianty podobně těžké s trojnásobným výkonem i výdrží - viz výše).

Ještě jsem našel KLARUS HM3 s váhou jen 27 g (bez čelenky), ale s baterií 200 mAh to bude jen plivátko. Jeden KLARUS jsem si už kdysi pořídil a je to taková hračka do kempu, takže tuhle MH3 jsem radši ani nezkoušel.

Test mini čelovek 2023/2024

Loni na podzim jsem se rozhodl, že si pořídím nějakou malou a lehkou čelovku na

1. krátké běhy do hodiny
2. ultra závody, kde váha rozhoduje a kde je tma jen pár hodin a stačí nízká intenzita světla.

Protože jsem jich vyzkoušel fakt hodně, tak jsem něco sepsal, třeba to někomu pomůže při výběru :) Na "serióznější" běhání (noční OB, ultra přes noc, běhy nad hodinu atd.) mám čelovky na baterie 18650 (Lucifer S a M, Fénix HM61R).

Co jsem požadoval (v podstatě jsem si to ujasňoval až při testování):

1) konstantní výkon

• chci vědět, že když si čelovku rozsvítím na nějakou intenzitu, tak mi tato intenzita nějakou dobu vydrží
• téměř všechny čelovky "běžné konstrukce" nesplňují, vyhrává konstrukce "fajfka/L typ") 

2) široký kužel světla

• nepotřebuji vidět do dálky, ale pod nohy a kolem sebe

3) váha

• samotná čelovka do cca 60 gramů včetně baterie, víc už je na hlavě poznat a bez pásku přes hlavu skáče
• čelenka může přidat až 40 gramů, ale to už je váha rozložená kolem hlavy, takže to tak nevadí

4) USB-C nabíjení

• micro USB je mrtvé, už mám problém najít kabel
• magnetické nabíjení je sice efektní, ale člověk s sebou musí tahat kabel navíc (a co když ho ztratí, že...)

5) plynulé naklápění

• to vyřadilo čelovky typu Nitecore nebo Petzl, kde je naklápění jen v krocích
• a takové naklápění, aby čelovka nebyla moc daleko od hlavy a tím pádem na hlavě neskákala (opět výhradně "fajfky")

6) indikátor baterie

• je to k neuvěření, ale i 21. století ho některé čelovky nemají

7) výdrž

• cca hodinu na nějakou rozumnou intenzitu

8) intenzita

• záleží na rozložení světla, ale obecně je pro mě 200 lm minimum na nějaký normální běh, 400 lm na rychlejší běh nebo běh techničtějším terénem

9) vyměnitelná baterie

• velký bonus (jak na ultra běhy tak prostě pro delší životnost čelovky)

10) teplota světla

• studenější barva má vyšší výkon, ale zase je nepříjemnější pro oči a hůř se čte terén
  
• některé čelovky měly světlo až moc studené (6500 K), některé zas moc teplé (3000 K)
  
• ideální je pro mě "neutrální" cca 5000 K, většinou se nabízí buď teplé/neutrální světlo (4000-5000) K nebo studené (5700-6500 K)

11) čelenka

• aby držela na hlavě i při sebězích
• ideálně na vnitřní straně silikon - to bohužel moc čelovek (stále) nemá
• reflexní prvky (opět se vyskytuje jen sporadicky)

12) jednoduché ovládání

• každá čelovka má ovládání jinak (kombinace krátkých a dlouhých stisků, dvoj a trojkliky atd.), nakonec jsem na to rezignoval (ani vlastně nevím, jaká kombinace zapínání, přepínání a vypínání mi vyhovuje nejvíc)
• pro přepínání za běhu je lepší tlačítko na horní straně čelovky (tj. když je na hlavě ve vodorovné poloze)  - dá se tak ovládat jednou rukou (pokud je tlačítko na boku (při pohledu zepředu), musíte se pro zmáčknutí zapřít prsty na opačném konci nebo použít obě ruce)
• ovšem tlačítko na horní straně je spíš výjimka
  

13) turbo

• za mě zbytečné, nevyužiji a stejně to vydrží jen pár sekund
• ale na machrování fajn :)

14) červené světlo, ultra low režim

• proč ne, ale nutné to není, využiji jen minimálně

15) SOS, stroboskop atd.

• nesmysly, vůbec nevyužiji

16) cena

• kdo by neřešil :)
• obecně kvalitní mini čelovky začínají na cca 1000 Kč z Číny, resp. 1400 Kč z ČR
  

Pokud jsou ceny v Kč, dají se sehnat v ČR/Allegro. Pokud jsou ceny v USD/€, pak jsem je našel na Aliexpressu/Amazonu/jinde (pak je někdy potřeba připočíst dopravu - a těžko se vrací/reklamuje)

Lucifer Z2 micro - 3690 Kč (9/10)

Už trochu těžší než jsem chtěl, na druhou stranu nejvyšší výdrž i svítivost. A nejpříjemnější barva LED.

• +kužel světla a barva LED nejlepší z testovaných
  
• +spousta úrovní svícení (nevím, jak to Lucifer dělá, ale i na tu nejnižší úroveň (low 75/100 lm) s ní jde docela dobře běžet a vystačí tak bohatě na celou (i zimní) noc
  
• +na rozdíl od "boost" úrovní v jiných čelovkách, které po minutě zeslábnou, zde dostanete 850 lumenů po dobu 1 hodiny (nebo 600 lm / 1:40), což je dostatečné i na NOB)
  
• +tlačítko na vrchu (při čelním pohledu) a dobře se mačká
• +USB-C nabíjení šikovně chráněné
  
• +baterie bezkonkurenční kapacity (2100 mAh!)
• +kvalita, záruka, servis, CZ výroba, komunikace - prostě Lucifer :)
  
• -design trochu netradiční, ale pokud hledáte výkon/výdrž, tak je to jedno
  
• -pásek - spona mě tlačila do ucha a vzadu se ta část pásku okolo hlavy shrnovala kvůli napojení přes hlavu
  
• -váha 126g vs. deklarovaných 115g (ale i těch 126g na tu kapacitu je super)
• -cena (ovšem vykoupená kvalitou a v podstatě "nesmrtelností")
  

Cyansky HS3R - 60 USD (9/10)

Nejmenší tělem, ale výkon nadprůměrný, navíc vše, co jsem od té mini čelovky chtěl. Škoda odstínu LED.

• +široký kužel světla
• +dobře nastavené úrovně (130 a 400 lumen)
• +široká čelenka dobře drží
• +tlačítko sice na boku, ale dobře se mačká
• +dobře nastavený indikátor baterie
• +baterie na svou velikost nadprůměrné kapacity (800 mAh)
• +USB-C nabíjení jak čelovky, tak i baterie (!)
• -turbo mód se zapíná v rámci běžného ovládání (chtělo by to mít speciální kombinaci, např dvojklik)
• -kovová spona pro držení čelovky je dost old-school a čelovka s v ní lehce otočí (i nechtěně)
• -LED trochu do zelena (Osram P9)

Skilhunt H04 RC mini - 50 USD (9/10)

Téměř dokonalá, ale kvůli pár nedostatkům nedostala plné hodnocení.

• +široký kužel světla
• +dobře nastavené úrovně (170, 400, 530 lumen), spousta dalších režimů (bohužel nemá červené světlo)
• +na výběr z 5(!) různých typů a barev LED a krycích skel (vybral jsem neutral white, difúzní sklo a je to pecka)
• +tlačítko na vrchu (yes!), umí blikat i při zamknuté čelovce
• +dobře nastavený indikátor baterie
• +baterie na svou velikost nadprůměrné kapacity (1100 mAh), celkem dlouhá výdrž
• -už je dost těžká a v držáku je špatně vyvážená (daleko od hlavy), takže je potřeba pásek přes hlavu
• -čelenka je sice reflexní a podlepená silikonem, ale tenká a pružná, že mi moc nedrží na hlavě (s páskem přes hlavu je to ok, ale já jsem nechtěl pásek přes hlavu :) )
• -čelovka se v držáku těžko otáčí

Olight Perun 2 mini - 2029 Kč (8/10)

Malá krásná čelovka, sice moc nevydrží, ale krátké běhy nebo jako záložní je skvělá. Má užší kužel, ale nalepením průhledné matné folie na okna se to vyřešilo.

• +na výběr z teplé a studené barvy (ideální by bylo něco mezi...)
• +povedený design
• +spousta funkcí (červení světlo, blikačka atd.)
• +příjemná čelenka s univerzálním přichycením čelovky (dá se využít pro jiné čelovky, pokud mají špatné čelenky)
• -turbo režim jen na okrasu, když je baterie jen trochu vybitá, už ani nejde zapnout
• -slabá kapacita baterie a ani výkon 250 lm není nic moc
  
• -tuhé tlačítko a na boku čelovky -> těžko se na hlavě mačká jednou rukou
• -vyšší cena

Armytek Elf C1 - 1325 Kč (8/10)

Spokojenost se zpracováním, ale už dost těžká (v sebězích nedrží pak tak dobře na hlavě). Krásný kužel světla, rozumné světelné úrovně (200/400 lumen), běhalo se s ní skvěle, ale potřebuje doladit.

• +široký kužel světla
• +tlačítko na vrchu
• -dost bílé světlo
• -těžká
• -čelenka (design, nedrží)
• -micro USB
• -kapacita baterie by mohla být vyšší (900 mAh, dělají se i 1100 mAh)
• -divný indikátor baterie

Lumonite Pixel - 50 € (8/10)

Čelovka od finské firmy, v jednoduchosti je síla. Chybí mi u ní ale vyměnitelná baterie nebo indikátor stavu baterie.

• +ovládací tlačítko na vrchu
• +příjemná čelenka
• +jednoduchá ovládání
• -úzký kužel světla (ale na noční OB je to lepší)
• -dost bílé světlo
• -není indikátor baterie
• -baterii nelze vyměnit

TrustFire MC12 - 26 USD, 1179 Kč (7/10)

Nejmenší, ale skákala na hlavě a úzký kužel. Celkově příjemná.

• +nejmenší a nejlehčí z testovaných L čelovek
• +nenašel jsem graf, ale zdálo se mi, že konstantní regulaci má
• +poměr cena/váha/výkon super
• -celkem úzký kužel, ale nic hrozného
• -dost skákala na hlavě
• -rozdíl mezi low a middle úrovní nebyl moc znatelný (60 vs 200 lm by být mělo)
• -magnetické nabíjení
  

Sofirn HS10 - 19 USD, 730 Kč (7/10)

Skvělý poměr ceny a výkonu, příjemná barva světla, bohužel na hlavě nedrží, tak je na běh nepoužitelná.

• +malá, lehká
  
• +barva LED super (5000 K Samsung)
  
• +poměr cena/váha/výkon super
• -kužel střední, takže ok
• -hodně skákala na hlavě (gumové uchycení na úzkém pásku prostě nefunguje)
• -zřejmě nemá konstantní regulaci výkonu, ale během 40 minut mi pokles nepřišel nijak dramatický
  

Olight Perun mini - 1689 Kč (7/10)

Malá čelovka, sice moc nevydrží, ale krátké běhy nebo jako záložní je skvělá. Kužel krásně široký. Bohužel kvůli specifickému přichycení na běh nepoužitelná.

• +široký kužel světla
• -čelenka se suchým zipem (!), řešil jsem uchycením v pásku pro Perun 2 mini
• -nemá červené světlo
• -není indikátor baterie
• -slabá kapacita baterie

LEDLENSER - společné neduhy

• -magnetický nabíjecí kabel, navíc na druhém konci USB-C, to si strčím max. do... počítače :)
• -ovládací tlačítko se těžko mačká

LEDLENSER NEO 1R - 860 Kč (7/10)

Lehoučká a sympatická - ideální jako záložní nebo na ultra (kde stačí svítit jen chvíli).

• +váha
• +dobře drží na hlavě
• -jen dvě intenzity světla (150 a 20 lm - chybí něco mezi)

LEDLENSER HF4R Core - 800 Kč (6/10)

Vypadala nadějně, ale nakonec nevyhovovala.

• +ideální váha a kapacita
• +na to, že to není "fajfka" celkem držela výkon
• -kužel moc úzký (ale to může někomu vyhovovat, např. na nočák je to asi lepší)
• -nepovedený design

Black Diamond - společné neduhy

• -rychle ztrácí na výkonu (a přitom těch 350/400 lumenů není bůhvíjaká sláva)
• -"americké ovládání" - plynulé nastavení intenzity, za mě lepší si nastavovat svit v krocích
• -těžko mačkatelná tlačítka (např. v rukavicích nebo zmrzlými prsty)

Black Diamond Deploy 325 - 1439 Kč (7/10)

Ultra lehká (37g), takže se jí dá odpustit klesající výkon. Jako záložní nebo na chůzi super. Běžel jsem s ní závěr Pražské stovky (cca 2 hodiny - myslel jsem, že nebude vůbec potřeba, jinak bych takhle neriskoval), na sněhu stačil slabý svit a baterie vydržela v pohodě.

• +chytře vymyšlené "naklápění" světla (nenaklápí se, ale přepíná mezi třemi různě nasměrovanými diodami)
• -neduhy viz výše
• -rychle klesá výkon, ale zase pak svítí dlouho

Black Diamond Cosmo 350-R - 850 Kč (6/10)

Sympatická velikost i váha, ale kvůli rychlému klesání výkonu a nepraktickému ovládání nic moc.

• -neduhy viz výše
• +lehká
• +dobré naklápění
• +dobrý kužel a intenzita světla (bohužel jen krátce)

Black Diamond Spot 400-R - 1100 Kč (4/10)

Sympatická velikost i váha, ale kvůli rychlému klesání výkonu a nepraktickému ovládání, navíc špatnému pásku a kuželu světla je to debakl.

• -neduhy viz výše
• -tenký pásek, takže vůbec nedrží na hlavě
• -dva kužely světla, ale úzký je moc úzký, široký je moc široký - dohromady to nefunguje

Petzl Actik Core 2022 - 1406 Kč (5/10)

K téhle jsem byl skeptický od začátku, ale nedalo mi to :)

• +design
• +vyměnitelná baterie (ovšem kryt jde otevřít dost těžko)
• -dvě intenzity světla (600 a 100 lumen - 600 vypálí protiběžcům oči, se 100 nic nevidíte - to vymyslel někdo fakt inteligentní)
• -opět klesající výkon, i když z těch 600 lm to není tak hrozné
• -divná konstrukce pásku, jen se ho stačí lehce dotknout a hned se povolí

Nitecore UL25 - 1149 Kč (3/10)

Tohle byl můj tajný tip pro ultra lehkou čelovku, bohužel nepoužitelná.

• +design
• +váha
• +pásek
• -rychle klesá výkon, ani 200 lumenů neudrží delší dobu
• -malé možnosti naklápění (po velkých skocích)

Nitecore UT27 800 lm - 1699 Kč (3/10)

Doufal jsem, že to bude pecka, proklamována jako the best ultra čelovka, ale zklamání.

• +design
• +váha
• +pásek
• -rychle klesá výkon, ani 250 lumenů neudrží delší dobu
• -pouze čtyři(!) polohy čelovky, tzn. nadá se nastavit tak, aby svítila tam, kam potřebuju (z toho ta čtvrtá poloha je téměř kolmo dolů)
• -má studenou i teplou LED, ale ta teplá se asi využije jen málokdy

Nitecore UT27 500 lm - 1399 Kč (1/10)

Starší verze výše zmíněné, kužely světla hrůza (do dálky teplá barva, do šířky studená - tedy přesně opačně než by bylo vhodné).

• -plusy jsem žádné nenašel

Wuben E7 - 35 USD (?/10)

-už docela těžká, ale parametry vypadají dobře, navíc se dá prodloužit na baterie 18650
-ještě jsem ji nezkoušel, možná časem objednám a doplním info :)

Další podobné:

Zřejmě vše nepoužitelné (slabá baterie, nekvalitní LED, bez konstantní regulace svitu atd.). Neměl jsem je v ruce, jen jsem četl a viděl recenze, příp. aspoň parametry od výrobce:

Magicshine MOH25 - 1299 Kč - nemá konst. reg.
Fenix HM51R - 1699 Kč, konstatní regulace, ale jen pro 150 lm (!)
Fenix HM50R - 1599 Kč - nemá konst. reg.
ThruNite H01 - 899 Kč - nemá konst. reg.
Acebeam H16 - 1199 Kč - nemá konst. reg.
Manker E03H - 28 USD - slabý svit
Videx 600 - 525 Kč - jen 2 režimy, tak asi bez konst. reg.
Wuben H5 - 30 USD, 1249 Kč - slabý svit
Nicron H15 - 28 USD, 800 Kč - nemá konst. reg.

Ultra SkyMarathon Madeira

Když už jsem se v zimě hlásil na Transvulcanii, bouchnul jsem tam rovnou i Madeiru (Ultra SkyMarathon Madeira / USM). Říkal jsem si, že když už budu mít natrénováno na jeden ultramaraton, je škoda nevyužít to i na další. Bůh ví, jestli bych to ještě někdy uběhl a takhle je příležitost se sem podívat a snad při tom tolik netrpět. Že to bylo jinak a natrénováno jsem neměl, jsem psal minule... Po Transvulcanii jsem chodil rovinky kvůli MČR ve sprintu a když jsem pak v neděli konečně běžel terénem, ozvalo se tříslo z Transvulcanie tak, že jsem skoro nevyběhl cílovou rovinku na Áčkách. Takže zase pauza nebo kolo a moje odhodlání bojovat opět aspoň o TOP20 se rychle vytratilo. Nicméně i na Madeiře se (stejně jako na Transvulcanii) potvrdilo, že slušně se dá zaběhnout i díky tréninkovým zásobám z let minulých a nezdolnému odhodlání. Nejvíc mě nakonec limitovaly technické schopnosti v sebězích – tady pouhý základ z orienťáku prostě nestačí.

Jen "jeden a půl kopce", ale stejně to 4500 metrů převýšení dalo.

Závod byl nádherný (až na pasáž u moře), ovšem lehce nás zarazila chaoticko ignorantská organizace. Možná je to u jižanů běžné, ale proti Transvulcanii to bylo jak na lokálním přespoláku. Například ve čtvrtek jsme se snaživě dostavili v 18:00 na briefing. Když se ani v 18:30 nezačalo, vykašlali jsme se na to. Na vertikal jsme se také nejeli podívat – start byl už v 9 ráno a my dospávali let. Abychom stihli doběh, museli bychom vstávat v 7. Nechápu, když byl celý den volný... Naopak velice mě překvapilo značení trati, které bylo až neskutečně precizní, na 55 km trati byly cestičky všechny vysekané a uhrabané jako na Senohrabech a vlaječky visely snad každých 20 metrů. Na Transvulcanii nebyla ani jedna.
 

Vystrašila spíš cedule než terén.

Další nedorozumění s organizátory bylo po vyzvednutí startovních čísel, když jsme zjistili absenci spínacích špendlíků. Po našem dotazu, zda nám je dají (za 60€ startovného mi to přišlo adekvátní), přišel první významný pohled „To ses asi posral?“. Ok – jako Pat a Mat kombinujeme tejpovku, svorku a pásek od camelbaku.

Start - proti 2000 závodníkům na Transvulcanii to bylo zde s 250 lehce komornější.

Start je na ultra tradičně v noci, což má výhodu v chladnějším počasí a romantické hodince při běhu s čelovkami a východem slunce na hřebeni hor. Půl hodiny před startem si chci nechat věci v cíli, ptám se tedy paní, kam si to můžu dát. Výraz „To ses asi posral?“ je tu zase. Jeden závodník mi poradí, že si to mám nechat poslat na výměnu věcí na trať, že to pak po závodě přivezou zpět. Jo, ale až po doběhu posledního někdy večer – super. Tak volám Romče, aby se vrátila autem a věci mi odvezla. Sama pak běží svůj závod o 4 hodiny později s klíčema v baťohu. Naštěstí dobíháme ve stejnou dobu.

Výhledy na krásné hory jsem si vychutnal až den po závodě. Nohy ale nadšené nebyly...

Před startem na kontrole povinné výbavy chtějí vidět jen fólii a mobil. Škoda, chtěl jsem jim ukázat zbrusu novou lehoučkou Ultrashell od Inov-8. Myslel jsem si, že na jih od Španělska v létě neprší. Tady zřejmě jo. A to celou noc a ráno při závodě. Na běhání je to příjemné, ale z trati se stala jedna velká klouzačka. Kameny jsou jak obalené ledem a udusaná hlína slizká tak, že klouže i na pohled. Prvních 7 kilometrů se nastoupá 1200 výškových metrů. Jenže dnes to znamená, že při každých dvou krocích nahoru, sjede člověk o jeden dolů. Jak tohle seběhnu, to netuším. Ještě že jsem si vzal aspoň trailové x-talony 212.

Poprvé nahoře - ještě to nebolí a je tu krásně.

Po hodině vyběhneme nad mraky, trasa je tady suchá a vychází slunce, které ozařuje divoké horské hřbety. Opět nááádhera jak na La Palmě. Nahoře ovšem začíná i skákání po skalách, sem tam úsek jištěný lanem, ale naštěstí nic extra technického. K tomu se přidá i pár kilometrů po kamenných chodníčkách, kde se dá konečně běžet. Pak se opět naběhne do džungle. Mám stejný pocit jako Bárt – pořadatelé si řekli: „Tak letos třeba tudy.“ a prořezali cestu džunglí, někde to spíš připomíná tunel. Takže skáčeme přes větve, kameny, padáme ze stromku na stromek, jedeme po zadku po hlíně. Byla by to sranda a pěkné zpestření, pokud bych neměl 15 km za sebou a 40 km před sebou. „Tímhle“ padáme 1500 výškových metrů k civilizaci. Zvažoval jsem běžet s hůlkama (asi bych se s tím už i morálně vyrovnal), ale naštěstí jsem si je nevzal. Ruce potřebuji mít volné na lezení po skalách nebo chytání se větví při seběhu. A někde jsou cestičky tak úzké, že by se snad hůlky v zatáčce zlomily...

"Drsný" úsek, ve skutečnosti asi metr nad zemí. Bohužel většinu fotek věnovali elitě. Ne jelitům.

Na občerstvení na 27. km dolévám vodu a ionťák do vemínek (kelímky tu nemají – sice ekologické, ale dost nepraktické). Stojí tu i otevřená láhev coly – tak se napiju z ní. Paní po mě hodí známý pohled „To ses asi posral?“, dává láhev na dezinfekci a urychleně uzavírá a uklízí i zbylé lahve. Opět vzpomínám na Transvulcanii, jak mi na občerstvovačkách vše podávali, nalévali, povzbuzovali a usmívali se. Následuje rovný úsek podél levády (typické madeirské kanály - např. zde). Hodinový seběh ale setřásl snídani až někam k trenkám, a tak využívám samoty k odlehčení a levádu jako bidet. Snad z toho dole nepijou...

No jo, fotky dělají hodně :)

Dalších 6 kiláků k moři je doslova odporných. Nejen že se běží kolmo po asfaltu a betonu dolů, ale občas se probíhá po zahradách místních obyvatel, což často vypadá jako smetiště. Sem tam postává stařík s kosou, pod nohama běhají slepice, skáče se po plechových lávkách. Do toho se motají úseky po typických madeirských chodníkách – malé kamínky poskládané do tvaru velkého vlnitého plechu. Po jednom schodu (spíš vlně) je to blízko, po dvou moc a do chodidel to šíleně řeže. Seběh k moři mě ale nemůže po seběhu do Tazacorte rozhodit. O dost víc mě ale rozhodí pohled za sebe – čtyři šediváci a první žena! Desetiminutový náskok z výběhu je pryč. Rozsekané nohy ze seběhu tak tak stačí ke sledování prvního šediváka při výběhu od moře.

Fotka pěkná, seběh hrozný.

Další občerstvení – zatímco se snažím naplnit svoje vemínka, aktuálně první žena (Emelie) vezme od supportu nové zásoby a zmizí. Šedivák taky. Už je mi to celkem jedno – vím že dokončím, ale pořadí už neřeším. Za seběhem čeká další „atrakce“ – kilometr proti proudu v rozvodněné řece je příjemné schlazení na hřejivkou namazaná kolena. Ale taky je to další ztráta, protože na rozdíl od Emelie, která snad běží po hladině, já se sotva převaluji přes obrovské klouzavé kameny a občas se zanořím až po pás do řeky.

Konečně jsem se dostal na fotku s elitou - vlevo za Emelie, maskovaný větví.

A další občerstvení – Emelie jsem doběhl, ale je zde kontrola povinné výbavy. Než vybalím bundu a čelovku z batohu, je Emelie zase pryč. Tak nevím, jestli ji vůbec kontrolovali (např. na Transvulcanii nad elitou jen máchli rukou...). Na občerstvovačce uvnitř budovy ale rozhodně nebyla. Já tam hltám meloun a banány a když zvednu hlavu, s výrazem „To ses asi posral?“ mi paní podává ubrousky, „ať jí laskavě do těch banánů nekapu ten pot!“. Ok, asi by mě rozhodilo, kdyby se usmívala.

Poslední seběh - naštěstí už není tolik o držku.

Nevím, čím to bylo, ale po 5,5 hodinách jsem zázračně oživnul. Předbíhám druhou i první ženu a v dlouhém kopci i dalších 5 lidí včetně TOHO šediváka! Radši si dávám první a poslední gel, aby mi nabuzení vydrželo. Úsek podél levády je krásný a rychlý. Přibývají turisti, tak občas levádou proběhnu, protože jejich zadky jsou širší než cestička podél ní. Jenže můj zadek je zase širší než leváda, tak mám na kůži památku ze sopečných skal. Hlavně ale že si držím náskok, protože do cíle se klesá, a to asi zase ztratím. Na posledním občerstvením se přidávají závodníci z dalších dvou tratí. Atmosféře v cíli to asi přispívá, ale najednou není poznat, kdo je kdo a jestli mám tamtoho předběhnout nebo je z jiné trati. Pokud zoufale bojujete o každý bod do SWS rankingu (taková vnitřní pomůcka, abych se dostal do cíle), je to dost depresivní.

Po dešti bylo hlavně kolem levád dost blátíčko.

V cíli, jak jsem se později dozvěděl, jsem na 22. místě. Čas 6:44. Hrozně dlouhá doba, kterou už jsem si ale nějak zvykl překonat – prostě na to nemyslet a běžet od občerstvení k občerstvení. Navíc jsem asi šetřil síly i v mozku, protože druhý den na výpravě na Pico Ruivo si skoro nic z trati nevybavuji.

Někdo se 7 hodin dře nahoru dolů, jiný sbírá úspěchy...

Jak Transvulcania, tak USM byly nádherné závody, které si člověk jen tak nezaběhne. Kdo má rád hory a moře, vyplatí se na ně vypravit. Transvulcania je větší, delší a rozpálenější, ale zase víc běhavá. Madeira je skromnější, zelenější a vlhčí, ale techničtější a kopcovatější. Při obou budete u moře i na nejvyšší hoře ostrova, uvidíte svítání slunce a snad i cílovou bránu. Honza Bartas o USM píše: „Ultra Skymarathon Madeira bych doporučil všem, kteří chtějí s podobnými podniky začít.“. Mně to přijde dost odvážná rada. Pokud nevíte, co čekat, doporučuju nejdřív vyzkoušet Ještěd SkyRace a Perun SkyMarathon :)

Nejen Ian Corless umí akční fotky s eliťákama :)

Transvulcania 2018

Tentokrát bude článek dlouhý, jak ultramaraton sám. Ultramaraton Transvulcania na Kanárských ostrovech.

 Perfil...

Třeba se moje zážitky budou hodit někomu dalšímu tak, jako mně se hodil seriál Honzíkova cesta 1, Honzíkova cesta 2, Honzíkova cesta 3 a Honzíkova cesta 4. Transvulcanii mi vybájili kluci na EPO Trailmaniacs Slapy a mně to nedalo spát. Když už začít s ultra, tak ať to stojí za to. Uběhl jsem 61 km na Slapech, uběhnu i 74 na Kanárech. Se svými cca 70 km týdně to bylo hodně sebevědomé, ale kupodivu jsem si věřil právem. I když zadarmo to rozhodně nebylo.

První komplikace přišla hned v listopadu – zánět pod patou. Injekce problém vyřešila. Další problém pak v prosinci – přetížený úpon pod kolenem (to je tak, když pustíte běžecky ambiciózního pracujícího fotra na Vánoce z řetězu). První ani druhá injekce nic nevyřešily. A pak ani protahování, tejpování, rovnání, ledování, prosby ani nadávky. Zbývaly dva měsíce do startu a já nemohl sejít ani schody do metra. Tak jak budu sbíhat 2500 výškových metrů na 16 kilometrech... Nicméně jsem aspoň o to víc lyžoval a jezdil na kole, takže objem zatížení byl podobný minulým rokům. A běh si snad nohy pamatují.

Měsíc a půl před závodem koleno jakoby zázrakem přestalo bolet. Ale začala opět pata. Další injekce. Ta už zabrala jen částečně. Nasadil jsem ultrazvuk, ledování a rázovou vlnu. Na poslední rázovce jsem byl v úterý pár hodin před odletem a doufal, že pata vydrží... Jedna sportovní poučka říká, že pokud má člověk natrénováno, týden před závodem se může jen válet. Natrénováno jsem neměl, ale třeba aspoň ten odpočinek zabere.

Na Kanárských ostrovech jsem nikdy nebyl. Nejsem plážový typ, na zimní točení jsem se sem nikdy nevydal a orienťák se tady neběhá. Tak jsem se aspoň těšil, že poznám další kout světa. I díky Transvulcanii jsem zjistil, kolik mají Kanáry ostrovů a jak se jmenují. Vlastně jsem to zjišťoval celou zimu, když jsem pomalu udělal doktorát z logistiky. Ve větší p....řekrásném místě se to snad ani běžet nemohlo. Nakonec jsme letěli 5x letadlem se 4 různými leteckými společnostmi, jednou trajektem, půjčili si dvakrát auto, jeli třikrát busem, jednou taxíkem a spali na čtyřech místech včetně dětského hřiště na letišti.

Nocleh v Barceloně.

Tak tedy přes podlahu v Barceloně a let vrtulákem jsme se dostali na ubytování uprostřed banánových plantáží. Index 9,7 na bookingu nelhal a výhled na moře byl parádní. Navíc baráček stál asi 200 metrů od trasy jak čtvrtečního Vertikalu, tak sobotního Ultra. Majitelé uměli jen španělsky, což mi ale problém díky pár lekcím samostudia v posledním měsíci a používáním rukou nevadilo.

Výhled z apartmánu přes banány na moře. Regenerační pivko a regenerační Parkclaw 275.

Přišlo mi škoda, aby Romča nic neběžela, když jsme se sem trmáceli na celý týden, tak jsem ji dal na výběr – Vertikal (7,6/1200), Half (24/2000+/600-), Maraton (45/1900+/3300-) nebo Ultra (74/4400+/4100-). Vybrala si Vertikal a už mě má zase ráda.
 

Romča na horizontální části vertikálu.

Předzávodní příprava sestávala ze tří opatrných klusů (pata držela), pozorování Vertikalu a návštěvy El Pilar, což je místo věčného mlžení. Zde jsem začal uvažovat o bundě, čímž jsem dost rozhodil Barťáka, který váhal mezi tílkem a tričkem. Nakonec jsem dal přednost každému gramu a bundu nebral. Dobře jsem udělal.

Věčně se valicí mraky přes hřbet ostrova - příjemné schlazení při závodě.

Před závodem se pokouším aspoň na pár hodin usnout, ale předem jsem smířený s tím, že to nepůjde. Vyspal jsem se dobře noc před tím, tak už by to mělo být jedno. 2:30 budíček, rychle do sebe nacpat aspoň ovesnou kaši. Bageta už se do mě nevešla, protože žaludek byl ještě plný špaget od večeře. Trochu mě to znervóznilo, přece jenom nejsem Honza Havlíček, co běhá maratony jen na espresso. S přemáháním jsem do sebe natlačil ještě Enervit Pre Sport a Speed8. Tedy energie na dvě hodiny. K prvnímu jídlu na trati to bylo podle plánu tak akorát.

V Tazacorte je prima pláž. Cíl tam bohužel není...

Na start se jede hodinu busem, kdy člověk neví, jestli mu má být špatně z nervozity, sousedovy hřejivky, zatáček nebo jestli nezkusí ještě chvíli spát. Po příjezdu k majáku jdu na jistotu ke kavárně zmíněné v Barťákových manuálech. A opravdu, je tu teplo, Češi a není tu fronta na záchod. Na startu totiž fouká tak, že písečný prach létá přímo do očí a pro dva tisíce závodníků tu stojí šest (opravdu ŠEST) kadibudek. Jako že fakt ŠEST na dva tisíce lidí. ŠEST...

Mr(a)zák na startu. Fotka oblétla svět díky Instagramu...

 
Díky prvenství na světoznámém závodě na Slapech jsem se vešel do elity a to dokonce s číslem o 3 menší, než má Barťák. Asi úcta ke stáří. A tak po kontrole povinné výbavy (naštěstí rozumně skromné) mám jistotu klidného příchodu do první vlny. Start má úžasnou atmosféru – hlasitá hudba, temná noc, svěží vítr a dva tisíce párů přichystaných nohou. V šest nás vypustili směrem na sever po sopečném písku. Když se ohlédnu za sebe, se slzou v oku si vzpomenu na Tiomilu. Zde je ale had čelovek asi desetkrát delší. Nádhera, nádhera, nádhera. Ranní únava je pryč a Ida Nilsson je vedle mě. To je ta, co to dvakrát vyhrála a běhá to kolem osmi hodin. To je můj cíl. Těch osm hodin. Smělý cíl, ale Barťák mi poslal tabulku, kde to tak bylo, a on tomu rozumí. V Los Canarios probíhám lidskou koridou, která mohutně řve „primera chica“, což samozřejmě není na mě. Ale to povzbudí - být metr za ikonou. Hlavně když mi při tom proráží vzduch...

Tiomila ve velkém.

Pokračujeme úžasným borovicovým lesem, kde zhasínám čelovku a zavlažuju lávu. Idě už jsem utekl, tak nemám ani morální problém. Stoupání na Los Deseadas (16/1900+) je asi nejhezčí z celé trasy. Sopečné kužely, mohutné borovice, svítání a v dálce z mraků vystupuje vrchol Teide na sousedním Tenerife. A taky se ještě běží svěže. Problémy dělá štěrk pod nohama a hlavně silný protivítr. Jednou rukou držím číslo a druhou kšilt.

Přijde mi divný, že trasa není moc značená. Pak mi dochází, že trasa není VŮBEC značená! Sice vede po hlavní turistické trase, ale i na té jsou občas odbočky, a když se k tomu přidá únava, mlha ve střední části a postupná osamělost, není to vůbec příjemné. Několikrát se ohlížím, jestli kluci pokračují za mnou a doufám, že to neběží poprvé. Cestu z El Pilar znám jen díky předchozímu výklusu, kdy jsem si fotil krásnou pěšinu, ale kluci na Stravě mě opravili, že se běží po hlavní cestě vedle. Což bylo asi tak o pět minut rychlejší... Je pravda, že často na křižovatkách byli dobrovolníci, ale ti se s postupujícím vedrem schovávali hlouběji do stínu křoví. Místo fáborků tak trasu značili spíš fotografové, kterých bylo po trati asi sto padesát. Po čtyřicáté už se přestávám usmívat.

Na El Pilar se sbíhá deštěm, na Reventon je rychlostní vložka skotskou mlhou a pak se začíná stoupat na Pico de la Nieve. Opět nááádhera – sopky vystřídaly rozeklané skály a výhledy do údolí. Jenže i nááádreha má své meze a já se cítím jako na Albertových skalách na EPO – nahoru dolu, čtyři hodiny v nohách, vedro, žízeň. Došlo to tak daleko, že jsem si musel dát gel a cucnout z rezervního camelbaku (jinak jsem pil z „vemínek“). Nicméně stále předbíhám had běžců, včetně koženého Zaid Maleka, loni třetího. Odhaduji to na první dvacítku, jen ten čas zaostává asi deset minut za plánem. Ale dostávám se do fáze, že už mi to je jedno, protože začíná boj o dokončení. Na občerstvovačce ztrácím vydobytou pozici, ale nezoufám – je to můj záměr: mezi občerstvovačkami přežít a na nich se napít a najíst, co to jde. Zrada je, že nemají nic slaného po ruce, tak musím hmátnout po toustu, vybalit z fólie, slupnout sýr se salámem a toust jim hodit zpět. Koukají na mě jak z jara. Kdo by ale v poušti jedl suchý toustový chleba...

Čtyři kilometry k dalšímu pití a další čtyři na Roque de los Muchachos, nejvyšší vrchol ostrova, byly test odolnosti. Takhle dlouhých osm kilometrů jsem snad ještě neběžel. Tady spíš nešel. Ten tam byl chládek, mlha a vítr. Tady přichází pouštní vedro. Pata začíná protestovat, tak se musím kolébat jak ve dřevácích. Předbíhají mě hůlkaři. Na rovině. Vrchol se skoro nepřibližuje. Pak už jo, ale dělí nás stoupání. Bude tam Romča, to mě trochu nutí se hýbat. Nevím, proč, stejně mi nepomůže, ale aspoň na něco jsem se upřel. Hlásí mi pozici kolem patnáctky (to ale bylo na předchozím mezičase, než mě pět lidí předešlo). Což ale stejně není špatný. Ale je mi to jedno. Hlavně ale nechci vzdát. Už je to sice jen pětadvacet kiláků, ale víceméně jen z kopce a i kdybych to měl dojít po čtyřech, dojdu to. Nejel jsem sem vzdávat, když mi v podstatě nic není, jen jsem si usmyslel běžet osm hodin, když na to nemám natrénováno...

Šplhání na Roque de los Muchacos (2426 m n. m.). Lyžaři přede mnou, lyžaři za mnou. Asi bych to měl taky zkusit...

Občerstvovačka na vrcholu mě zachránila. Nejdřív opět nekonečná kontrola povinné výbavy a pak už starý známý Ho-Či-Min se vším, co tam měli – od pití přes melouny, ořechy, banány po vnitřky toustů. Sedám si, což mi ale kupodivu úlevu nepřináší, jen ke mně přijde záchranář, jestli jsem ok. Nejsem, ale nevím, co by se mnou udělal, kdybych přiznal barvu. Tak kývnu, že ok a zvedám se. Už jsem tu stejně asi pět minut a evidentně to lepší nebude. Na konci ještě polévají nohy a hlavu. Čvachtá to, ale je to příjemné. Už jen z kopce. TAK PROČ TO POŘÁD STOUPÁ? Konečně. Jak jsem měl vždy se seběhy problém, tady si ho užívám. Nic moc prudkého, krásným lesem, sám. Vím, že bude dlouhý, tak na rozdíl od Barťáka neřeším nepřibližující se moře. Ono se jednou přiblíží.

 Záznam z hodinek. Sedmiminutová pauza na Roque de los Muchahos je zřejmá.

Je tu občertsvovačka na El Time a pekelný seběh po trase Vertikalu. Ten už si tedy vůbec neužívám. Nejdřív skáču po velkých oblých kamenech, pak škvařím podrážky na kolmé rozpálené silnici a nakonec šněruji po útesu k moři. Tady už střídavě nadávám a brečím. Ještě, že mi nikdo nerozumí a přes kšilt nevidí do obličeje. Na hodinky se už ani nedívám. Zatáčky jsou nekonečné a slibuji si, že tohle už nikdy v životě. Nejhorší část závodu. A další zatáčka. Šílené vedro, prach. A další zatáčka. Ale lidi fandí, nejde zastavit. A další zatáčka.

Vyschlé koryto řeky. Depresivní, ale nádherné.

 
Dole v Tazacorte poslední exáda melounů a šup do vyschlého koryta řeky. Pokud tu vůbec někdy nějaká teče. Už chci jen přežít, ale pítí a polití hlavy mi udělalo dobře a najednou mě to zase baví. A hlavně POSLEDNÍCH pět kiláků do cíle! To už doklušu. Ne. Ondra Fejfar hlásí: „Jsi jednadvacátej“. Já: „A ten dvacátej je támhleten přede mnou?“. „Jo“. „Ach jo“. A tak zrychlím cupitání tak, že v korytu vyhrávám pro letošek segment a borce nechávám daleko za sebou. Dvacáté místo jsou přece body, ne? A ty jsou důležitý, že jo.

Cíl. Lepší kvalitu fotky jsem si nekupoval, ten škleb za to nestojí.

Poslední úsek do cíle je za trest. Asfalt, kopec, vedro. Nahoře kilák po rovné silnici, opět vedro, mírně do kopce. Pravý Skyrunning... Ale to už vím, že jsem to DAL! Plácám si Kaňářatama a v křeči finišem 6 minut na kilák protínám časomíru na dvacátém místě, v čase 8:35. Ida dobíhá až 5 minut po mně. Ona, i vítězný muž jsou o čtyřicet minut pomalejší než loni. Takže řečí orienťáckých odčítačů – jako bych to pod 8 hodin dal.

 Radši bych měl po osmi hodinách a samém sladkém v ruce párek a pivo...

Dostávám medaili a jsem nasměrován na masáž. Po masáži mi pán řekne, ať zatnu sval. Stehno se klepe jak ratlík. „Vidíš – ten sval je unavený“. No nekecej. Jdeme do Sparu koupit pivo (v cíli nemají, amatéři) a čekáme na Barťáka a Zuzku. Zatím mám takový „nijaký“ pocit. Jsem rád, že jsem to celkem slušně odběhl, ale vím, že mě pár lidí kvůli krizi předběhlo. TOP20 je fajn, ale Barťák mě (a sebe) namlsal víc. Pár dní po závodě ale už mám jasno - tohohle výsledku si budu hodně cenit. Zatím nejlepší český výsledek na tomhle těžkém ultrazávodě. Při mých možnostech.

Masáž. "Co tě bolí?" To si snad děláš...

Cestou domů nás ještě čekala zajímavá cesta trajektem, kde se kvůli několikametrovým vlnám poblila půlka posádky, včetně Romči. Já seděl hodinu na záchodě a nakonec jsem oběd v sobě udržel. Ráno jsme hodili Barťáky na letiště a protože bylo 5:30, zajeli jsme si na sedmihodinovou túru na Pico del Teide – jen pod vrchol, neměli jsme permit a hlídač byl přísný. Opět nááádhera.

Pico del Teide z blízka.

A z dálky. Papá.

Došlo mi, že bych měl být vlastně unavený, ale kromě úpalu po závodě a bolesti svalu mezi tříslem a stehnem, o němž jsem do téhle doby nevěděl, že existuje, mě v podstatě nic nebolí. Takže si říkám, že třeba za rok zase... No ještě je brzy.

 

Poslední ubytování v La Laguna. 

Jo a perlička na závěr - z Barcelony do Prahy pilotoval letadlo Vaschna!

Záznam na Stravě

Výsledky

EPO Trail Maniacs Slapy

Namlsaný z Trail Maniacs v Harrachově, MČR na klasice a Jizerky Run Race jsem hledal, kde se dál vybít. Moc podzimních závodů mě neoslovilo (kromě PPR, ale ten pořádám :) ). Po očku jsem koukal i na další „maniákárnu“, tentokrát na Slapech. No proč ne, Harrachov byl super, tady trasa taky vypadá krásně, střední trať uběhnu. Hm, je tam už Ferda, tak si dám rovnou 61 km s 2300 m převýšením, abych se s ním nemusel honit. To poběží Tomík Rybář s Honzou Bartasem – pokecáme a na rovince na mostě do cíle jim uteču. Znamená to sice uběhnout o deset kiláků víc, než co jsem kdy uběhnul a vstávat ve čtyři ráno. A přesunout se do kategorie „ultra“. Tak se aspoň musím namazat růžovou hřejivou Emspomou, abych zapadl.

Trasa sobotního výletu.

Cesta autem s novomanželi Bartasovými i busem s natěšenými „dálkoplazi“ utekla jak nedaleká Vltava. Na návsi v Nečíně jsem nasadil šustku a šel se rozběhat. Vzápětí mě provrtalo několik párů očí, co to jako dělám, tak jsem se šel radši schovat na Toiku. To je fakt, stejně plánuju tempo kolem 5min/km a tím se skoro ani nerozklusávám.

Start ještě za tmy.

Vyrážíme s Myrkem v BT tílkách v první linii, abychom dělali náležitou reklamu. U závory Myrek zaplouvá do davu a na čele zůstávám já s nouzovou čelovkou (šetřím gramy stejně jako Tomík) a Honza, který ji pro jistotu ani nevyndal z krosny. Ten zbaběle zaplouvá za Myrkem. Mně to přijde blbý, tak se potácím přes klacky a podrostem (ano, začátek byl spíš orienťák a to včetně navigace) a svítím si sotva na špičky Trailroců 285. Přece jenom to bude dlouhý, tak jsem šáhnul po osvědčených a pohodlných botách.

Po chvíli se však rozední a odměnou je pro nás krásný výhled do lehce zamlžené krajiny. Když se člověk přemůže, tak to „ultra“ má něco do sebe. Jdu odpočinkově kolem 4:40/km a za mnou kluci stále kecají. Prostě pohoda. Ale že by zrychlili, abych si taky pokecal?

Přišel první kopeček a kecání ustalo. Stejně jsme naběhli do pěkného trailu kolem Hubenovské zátoky, který je nejlepší si vychutnat sám. Probíhám kolem cíle, kde mě on-line snímá Jiřík. Zamávám a přeběhnu odbočku. Naštěstí jen kousek, ale od té doby už mapu skoro nepustím z ruky a sleduju bedlivě fáborky, které to často berou cestou necestou. Takovýhle zážitek (pozitivní!) jsem rozhodně nečekal.

Z kopce po asfaltu. Takže s úsměvem.

Je tu první prémie. Sice není moc rozumné na 61 km trati vybíhat na krev na rozhlednu, ale říkejte to egu závodníka... Pod rozhlednou se u Bokovky najím, doplním vemínka a pokračuju. Chtěl jsem kluky aspoň pozdravit, ale asi se ještě rozcvičují pod prémií. Tak nějak je mi jasný, že už budu bojovat jen sám se sebou. Taktika je jasná – držet „pohodys“ tempo a jíst a pít, co to jde.

Po návštěvě další rozhledny mi to začíná připadat nekonečný, a to za sebou nemám ani délku Posázavské stezky (30 km). Naštěstí mě vysvobodí další občerstvovačka, kde se konečně nadlábnu sýrem a salámem (před tím mi Bokovka nabízel „jen“ chipsy). Řádně posilněn, s plnými vemínky a banánem v ledvince vyrážím vstříc celkem dlouhému úseku k dalšímu jídlu. Míjím volební místnost v Nahorubech, kde mávám do dalšího on-line přenosu a klesám k „atrakci“ na trati – brodění říčky. Což ale teď přijde vhod, protože se začíná oteplovat a taky se mi dost vaří kolena z námahy. Na občerstvovačce na cca 45 km si dávám jen hlt koly, protože mě čeká rychlostní prémie. Opět soutěživost vyhrála nad rozumem a rvu to, co se dá, i když to po třech hodinách běhu musí vypadat dost komicky. Ale co, další prémie je snad v kapse a můžu posvačit. Zbývá nějakých patnáct kiláků do cíle, cítím se fajn a říkám si, proč je tam ještě jedna občerstvovačka, vždyť už je to na pohodu.

Jenže do reality dálkového běhu mě vrací kopec od Vltavy a především v jiné situaci nádherný úsek, ale nyní peklo peklo peklo „Albertovy skály“. Nahoru dolů, schody, skály, řetězy, voda mi došla, slunce praží, klesá mi průměr na km... Naštěstí i peklo má svůj východ a já se objevuji u poslední občerstvovačky. Ach jo, zase jen brambůrky... I když do cíle zbývá sedm kiláků, poučen z pekla naplňuji žaludek i vemínka. Ale bylo to zbytečné, závěr je hodně běžecký a vypadá to i na čas pod 5:30.

Cíl!

V cíli mě (můžu napsat, že už tradičně) přivítají Jiřík s Kulišákem s ionťákem a pivem. Čekám na kluky. Deset minut, dvacet, nic. Jdu se umýt, převléknout a zase čekám. Po 40 minutách je tu Bára, kluci nikde, to asi nikdo nečekal. Dobíhá Tomáš ze 47 km trasy a pak už to jede jeden za druhým.

Celá akce byla mimořádně pohodová!

V neděli, než si nohy uvědomily, že jsou na šrot, jsme vyrazili na oblasťák. Nový terén u Prahy, pořádá Kamenice, to se nedá vynechat. Krásné pražské mydlo s vítězstvím navrch.

Porazil jsem dvě papírové tašky. Byly totiž papírově slabší.

Co tedy doteď nechápu je, že mě (ještě?) nebolí nohy a že jsem to celé uběhl a nesnědl přitom ani jeden gel. Jen voda, ionťák, kola, birell, sůl, banán, tartanka, sýr, salám.

Kamenické mydlo.

Trochu provokativně jsem vyhrál poukaz na Pražskou stovku. Jenže není stovka jako stovka, tohle bývá kolem 150 km a na to je ještě čas :)

Na to zapomeň :)

Fotky jsou z FB pořadatelů.

Web

Výsledky

Záznam na Stravě

EPO Trail Maniacs - MČR v horském maratonu (49 km)

Na Trail Maniacs jsem se přihlásil spíš z pragmatických důvodů někdy v červnu – chtěl jsem zužitkovat své jediné objemové období v roce (prázdniny), 50 km není tak moc, abych to nedal (a přitom je to výzva a posunutí osobního délkového rekordu), zároveň jsem mohl „něco urvat“ a taky jsem rád využil protislužbu za poskytnuté mapy na EPO OB.

Trasa závodu.

S blížícím se termínem závodu jsem si začal uvědomovat, že to asi zadarmo nebude. Moje nejdelší závody (3-4) hodiny většinou končily kombinací kómatu a invalidity a ani o letošním létě jsem delší tréninky než dvě hodiny neabsolvoval. Přehodnotil jsem tedy taktiku z „narvat to první dvě hodiny a pak už to nějak dám“ na „vykašli se na Beta a běž na pohodu“. Další plánovaná změna byla na občerstvovačkách – místo „piju za běhu – jde o vteřiny, dám to na dva gely – jedí jen ultramagoři“ jsem vyměkl a těšil se na ochutnávku všemožných ultradobrot.

Ale samozřejmě – pokud běžím závod, tak chci uspět, proto jsem zhodnotil i své šance na tomto poli. Bet sice už postavil barák, ale stále je to běžecká extratřída. Takže pokud nepotká pověstnou „maratónskou zeď“, nemá smysl s ním soupeřit. Na druhou stranu co se týče ostatních, jednalo se o složení spíš cyklistů, triatlonistů a ultraběžců a protože závod se zdál dost běžecký, vyhlídky na bednu nebyly nereálné.

Loňský vítězný čas přes pět hodin ve mně budil respekt (letos nakonec byla rychlejší trať), ale přesto jsem nevyměkl a nebral si batůžek – jen ledvinku, do které se vše potřebné (resp. nutné) vešlo. Vždy deset kiláků k občerstvovačce přece nebude problém…

Problém byl trochu s večerní přípravou. Ta se odehrávala na Lebkově svatbě a bylo jasné, že bude potřeba silná disciplína. Vydržel jsem o třech Sklářích (Cvikov 8°) a ulehl o půlnoci. Jenže to zrovna začala elektroparty v místnosti přímo pode mnou. Po hodině nadskakování na posteli jsem se přesunul do auta, kde mě ale po chvíli probudila bouřka. Usnul jsem asi ve čtyři a v šest vstával. Doufal jsem, že je pravda, jak se říká, že poslední noc nerozhoduje.

Před startem. Foto: Olaf Čihák

Na závodě však vládla příjemná „epácká“ atmosféra, kdy jsem konečně osobně poznal legendy z Pražských jelit nebo točiče ze Stravy. Před startem jsem marně lovil satelity (asi se Polsku vyhýbají), takže jsem nestihl ani záchod ani nosní pásku. Naštěstí díky volnému tempu na začátku jsem obojí stihnul (téměř) za běhu. Zkoušel jsem totiž močit za běhu jako Radek Brunner, ale pak jsem si řekl, že mi ty nervy za tu půlminutu nestojí.

Prvních sedm kilometrů jsme marně hledali fáborky. Nakonec jsme vyndali mapu s trasou a pokračovali „na orienťáka“. No, proč ne – byla zábava sledovat mapu a chápu, že se s tím kluci nechtěli značit nebo jim to Poláci zakázali. A taky proto asi mapu dávali ve startovních taškách. Ale bohužel ne – prostě jim to nějací záškodníci strhali.

Rychlostní prémie mi přišla i na orienťáka celkem drsná (seběh po kluzkých šutrech) a hlavně vědom si kvalit Beta jsem se ani nepokoušel zrychlit. Toho jsem ostatně stejně zanedlouho doběhl, asi i proto že mi hodinky na cca dvoukilometrovém mírném seběhu hlásily tempo 3:15/km... Nejen tady jsem ocenil komfort a univerzálnost opět vhodně zvolených Trailroc 285. Od té doby jsem měl Beta na dohled až do 38. kilometru. A za sebou jsem neviděl už ani hrdinu začátku Tondu Semeráda.

Přišla vrchařská prémie na Medvědín. Na jistotu jsem naběhl pod vlek, ale Beta jsem neviděl. Sice jsem předpokládal, že mi na seběhu něco naložil (a k tomu jsem cca minutku ztratil přeběhnutím odbočky a vracením se na zelenou značku), ale pod vlekem bylo vidět skoro až nahoru (tedy dobrých deset minut). Ještě pár dalších věcí mě rozhodilo, ale ty jsem si rychle ospravedlnil. Například že pod vlekem nebyla žádná pěšina (další orienťácká vložka) nebo na začátku nebyla časomíra rychlostního úseku (jsme cca o půl hodiny rychlejší než loni, tak to holt nestihli). A hlavně – v mapě to bylo pod vlekem, pod vlekem jsem to epákům i doplňoval na Mapy.cz a mapa má vždycky pravdu. Málo jsem oběhal survivalů a podobných taškařic, abych pochopil, že lpět na mapě může jen naivní orienťák... Pak se ale zhruba ve dvou třetinách nade mnou po svážnici prohnal Bet a pod vlekem jsme doběhli až na vrchol (on sice začal správně na sjezdovce, ale nevydržel a vydal se pod vlek, a tak si prémii odvezl (nutno říct že zaslouženě) hůlkař Ferda).

Záznam na Strava.com.

Na občerstvovačce jsem se pozdravil s odbíhajícím Betem a poprvé v životě si při závodě dopřál meloun, banán a sýr. Naplnil jsem si i vemínka (plastové flaštičky), protože jsem věděl, že mě čeká asi nejtěžší úsek – seběh na Mísečky, výběh na Dvoračky a hlavně pak stoupák na Růženčinu zahrádku. Jestli se má někde lámat závod, tak tady. Stále se mi běželo skvěle, využil jsem (předem vytipované) ochlazení a občerstvení v Kotelském potoce a z Dvoraček už zase dýchal Betovi na záda. Prý ho to překvapilo.

V cíli. Foto: asi Dejna

Seběh na Krakonošovu snídani na rozdíl od laufu po Zhalyho svatbě před třemi týdny už notně bolel, ale zase nás pod ním čekala další občerstvovačka. A na ní kromě vysmátého Tomíka ležel i Bet v křečích. Zeď! Byl to smutný pohled na kamaráda, ale já se potřeboval občerstvit. Kromě sýra jsem si vyžádal i pivo. Trochu mě překvapilo, že mi vrazili do ruky jedenáctku (čekal jsem nealko), ale asi je to na ultra běžná věc. Povzbudil jsem Beta a vyrazil na poslední štaci. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že to za mnou nějak dokulhá, ale co vám budu povídat – běželo se mi najednou líp...

Na vyhlášení nás osvítilo. Foto: Martinka

Výběhu na Plech jsem si ani nevšiml, sesmažil jsem to přes Ručičky pod Bednu, přecupital „tříkilákovou“ pěšinku, po široké cestě pod Studenovem zase nasadil tempo pod 4´/km. Jaký rozdíl proti trápení v závěru na Swiss Alpine! Když se Bet pode mnou neobjevil ani na sjezdovce (tady už jsem viděl fáborky a nešel slepě pod vlek) na Čerťák (co jsem mohl vědět, třeba to nějakým zázrakem rozběhl), dovolil jsem si utrhnout i pár borůvek. A pak už jen seběh do Harrachova a před zraky burácejícího (pětičlenného) davu epáků jsem si doběhl pro titul mistra ČR v horském maratonu. Škoda, že závod nebyl lépe obsazen, určitě by si to za pořadatelský přístup a trasu zasloužil.

Výsledky.

Doběh závodníků.

Swissalpine Marathon

Letos jsem chtěl běžet zase něco za hranicemi v horách. Lákalo mě MS v horském maratonu v Itálii, ale letos se na něj chystají lepší borci, tak jsem hledal alternativu. Uvažoval jsem i o obhajobě na GGUT30, ale tak nějak mi to vychází, že jsem ještě neběžel žádný (velký) závod dvakrát. Tak proč to měnit. V podstatě na poslední chvíli (3 týdny do závodu) mi přišlo potvrzení o možnosti startu na Swissalpine Marathon, na kterou jsem se ptal asi před měsícem a od té doby na něj zapomněl. Obratem ji potvrzuji a z turistické dovolené ve Skotsku se stává fyzická příprava na závod (což je v našem případě stejně to samé).

 

Běžecko-turistická příprava ve Skotsku. Počasí ideální.

Trochu mi zamotal hlavu výběr trati. V rámci celé akce jich je totiž asi patnáct. Podle výsledků (žádné extra hvězdy a počty podobné) ani podle odměn (vyhlášení jen prvních třech a nazdar) není poznat, jestli je nějaká trať prestižnější než ostatní. Vyloučil jsem nejkratší 23 km (na tu jsem přihlásil Romču, velmi mi poděkovala) a nejdelší 78 km (logicky) a zbyly 36 km a 47 km. Nakonec vyhrála 36 km, protože měla stejné převýšení (čili víc hor, míň rovin) a na start se jelo vláčkem (což je ve švýcarských Alpách obzvlášť krásný zážitek). A taky 11 km navíc je 11 km navíc :)

Do Davosu jsme přijeli už ve čtvrtek a ubytovali se s Baptistem a Topinkou v apartmánu v centru města. Takže jsme před závodem stihli ještě dvakrát klusat a jednou vyjet lanovkou na Weissfluhgipfel (k ubytování v Davosu dostanete permici na všechny lanovky a MHD v okolí). V týdnu v horách nasněžilo a ještě v pátek bylo nahoře kolem pěti stupňů. V den závodu se ale hodně oteplilo, takže jsem běžel jen v tom nejlehčím, co jsem si vzal.

Den před závodem to bylo ještě na sáňkování.

Před startem fandíme probíhajícím z trati K78 (běží podezřele rychle) a v jedenáct vyrážíme. Začátek je jen mírně do kopce po asfaltu a široké štěrkové cestě. Není to tedy žádná nádhera, ale aspoň nasadím svižné tempo a za chvíli už běžím sám. Nicméně druhý je stále na dohled, tak do toho šlapu, v podstatě co to dá. Následuje nejhezčí část závodu – přeběh sedel u Keschhütte (2625 m) a Sertigpass (2739 m) s výhledy na ledovce. Zbrusu nové Inov8 Trailroc 285 se konečně dočkaly terénu, pro který byly stvořeny, a v kamení si jen lebedí. Cestou na druhé sedlo předbíhám Baptistu – běží K47 a druhé části našich tras jsou stejné.

Švýcaři mají na závodech dobře vybavené občerstvovačky, které jsou navíc celkem často – na 36 km jich bylo devět, oproti GGUT - jedna na 30 km. A také na rozdíl od GGUT30, kde jsem musel běžet pomalu s autolékárničkou, nepromokavou bundou a kanystrem vody, tady jsem nemusel tahat nic. Nicméně mě ale absence slibovaného gelu na Sertigpassu zaskočila, tak jsem si vzal radši o kelímek ionťáku navíc. Ten jsem ale vzápětí vyplivnul, protože to byla teplá polévka. Pak mi došlo, že na mě paní volala „bujón!“.

Vesele si stoupáme...

Na 20. km po seběhu ze sedla cítím, že už mám dost. Běžím totiž dvě hodiny, což je můj fyzický limit a dál už obvykle jen doufám a trpím. Ale aspoň na mě čeká předjezdec na kole, tak je trochu zábava (umí na tom asi jako já). Vytahuju gel (svůj jediný, tak snad dál nějaký bude) a musím skočit do potoka na zapití. Cyklista se vrací a ptá se, jestli jsem ok. Nejsem, ale ukážu mu palec nahoru, usměje se a jede dál.

Začaly opět nekonečné pasáže po širokých cestách a sem tam asfaltu. Ale aspoň jsou mírně z kopce, což je asi jediná možnost, jak se můžu ještě pohybovat vpřed. Chvilkami se běží i po pěšině v lese, což by za normálních okolností byl pěkný krosík po 3:30, jenže je zvlněná a mně i metr převýšení připadá jako kolmá stěna. Tak se plazím výklusovým tempem a doufám, že ten za mnou je na tom podobně.

Cyklista na mě musí čekat a snaží se mě povzbuzovat. Není mu co závidět – za ním se belhá fotr-veterán z Prahy, funí a občas heká, kulhá kvůli otlačeným chodidlům a na občerstvovačkách vypije, co uvidí.

Kytka a obrovská prázdná taška za to utrpení. Ale pocit k nezaplacení.

Už mám fakt dost, kilometry neubíhají – kontroluji hodinky v intervalu cca věčnost a vždy se posunu o necelý kilometr. Vždyť je to jen dětská trať, není to ani maraton! Srabe! Vzpomeň si na Bartase a jeho ultra závody! Nedávno jsem četl knížku o Lynne Cox, která plavala u Antakrtidy. Co ta musela vytrpět. A já tady div nebrečím na pěšince z kopce.

Před závodem jsem nechápal, proč dávají občerstvovačku 4 km před cílem. To už snad není potřeba, ne? Teď tu ale dávám Ho-Či-Mina s ionťáky (kdo nezná, zeptejte se Bokovky), leju si kýbl na hlavu a mířím ke stále se pode mnou nepřibližujícímu Davosu.

Po závodě už byla síla jen dojít od lanovky k panoramatům.

Nakonec jsem se dostal do cíle, cyklista si oddychnul, že mě nemusí resuscitovat, do ruky jsem dostal nealko pivo a před pusu mikrofon. Pak jsem se svalil do stínu a ležel. Za chvíli bylo vyhlášení a mohl jsem jít do postele. Resp. vyhlášení bylo za tři hodiny, ale já jen ležel a snažil se přes spálená záda, úpal a vyčerpání neumřít. To je tak, když se netrénuje a člověka navíc semele vedro. Prostě jako vždycky. Krásný pocit :)

Výsledky: https://services.datasport.com/2017/lauf/swissalpine/ 

Trasa cca: https://mapy.cz/s/1U5y5