Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

středa 25. května 2016

DISKotéka na ME

Jako hodnocení svého čtvrtého Mistrovství Evropy by stačilo navázat na článek z MS 2009. Tedy: Sprint – Fuck me again. A dát obrázky „My map, my problem, my solution“. A tím bych skončil, protože zklamání ze závodu, na který jsem se připravoval půl roku, je obrovské...

Jenže závod jsem si zkazil sám, takže určitá sebereflexe nebude od věci, pak taky dlužím mamince a dalším počteníčko a v neposlední řadě by třeba moje zkušenosti mohly pomoct příštím generacím.

Tři dny jsem neúspěch rozdýchával a konečně popíšu, jak to bylo.

S přípravou bych se opakoval – už jsem vychytal běžecký trénink a ladění, i mapovou přípravu. Tedy po MČR krátkého Emila, o víkendu Salomon trail na Hostivaři a pak krátké úseky a odpočinek. Díky podkladům z Mapy.cz a aktuálnímu pokrytí Panoramy se mi podařilo celkem věrně nakreslit mapu kvalifikace (Vojcek nakreslil ještě lépe finále). Po zveřejnění posledního bulletinu už byla trať víceméně jasná.

 Z obálky posledního bulletinu na nás shlížel bejk Kody.

Před startem jsem byl tradičně nervózní, ale to je normální – spíš bych byl nervózní, kdybych nebyl nervózní. Jenže i tak jsem dělal od startu drobné kraviny. Jedničku jsem orazil „normálně“, i když se běželo na bezkontaktní ražení. Na dvojku zbytečně delší postup. Ze čtyřky povinným postupem málem po druhé straně plotu. Pak jsem se uklidnil a ťukal si známé postupy. Následoval očekávaný průběh shromaždištěm, kde si komentátor neodpustil už snad ani ne vtipnou poznámku „veterán Mrázek“. Od kamarádů nebo Bédi – proč ne, o co jde. Ale na ME? Nevím, jestli zrovna tohle mě rozhodilo. Jestli jo, byl to samozřejmě můj problém, běžím v domácím prostředí, nesmím vnímat věci okolo. Ale přece – dovolil by si komentátor hlásit: veterán Khramov, Novikov, Gueorgiou, Østerbø, Ikonen (ne že bych se troufal s nimi srovnávat) nebo veteránka Kaupi, Nordberg, Topinková, Fenclová, Šafka-Brožková?

 Kvalifikace - teorie.
 
Kvalifikace - realita a postupy.

Každopádně z náměstí jdu po paměti, ale na 12.k razím kámen 10 metrů před svým hustníčkem. Na téhle kontrole to DISKnul Dejv, Bet a málem i já. Naštěstí mi neseděl kód a rychlým kouknutím do mapy jsem to napravil. Ale rozhození bylo na světě a já nevím proč si myslel, že kontrola 13 je na vnější straně zdi (to samé se mi stalo loni v Žatci – asi nějaké zednářské prokletí). Když jsem doběhl k mostu a viděl kontrolu tři metry pod sebou, bylo mi jasné, že ME pro mě skončilo. Chyba na půl minuty je prostě fatální. I tak jsem ale zkusil nemožné a začal to štípat na hranici svých možností.

Cestou z 16.k jsem závod zpečetil. Už nevím, proč, ale vynechal jsem 17.k. Možná že mě na křižovatce zmátnul policajt, možná mě stáhli závodníci z dalších rozběhů, kteří tu kontrolu neměli a šli rovnou na moji 18.k. Už to ale byla jen korunovace tragického výkonu. Fyzicky to zase bylo jisté, ale hlava to neustála.

Prostě OB není atletika, kde si stoupnete na startovní čáru a buď na to máte, nebo ne. A to je vlastně super, ne? :)

Finále už bylo jen o prožitku z netradičního terénu. Moc pěkný závod, který mi přišel lehčí, než jsme čekali. Ale to asi bylo proto, že jsem konečně běžel „v klidu“. Sice jsem dupal půlmetrovou trávu a kopřivy, ale co bych pro Vojcka neudělal.

Finále W - teorie

 Finále MB - realita a postupy

Rozbor ženského finále na oblíbeném Vinogradov bloku.

pondělí 9. května 2016

Nominace na ME

Tak pojedu počtvrté na Mistrovství Evropy. Rozhodlo se po sobotním mistráku ve sprintu. Mám z toho ale smíšené pocity. Doufal jsem, že předvedu lepší výkon, aby "mě nemuseli brát, protože nikdo lepší není".

Přitom připravený jsem byl dobře. Měl jsem natrénováno, byl jsem po SP rozzávoděný i odpočatý, měl jsem skvělou teoretickou přípravu.

Bohužel okolnosti se sešly proti mně. Přišlo první jarní vedro, ze kterého obvykle dostávám úpal (napůl se stalo zase). K tomu 5 hodin cesta za volantem, z toho hodina v zácpě. Nestíhačka do karantény, takže jsem si nestihl okouknout doběh.

Po delší době pořádná předzávodní příprava (díky, Mapy.cz).

Před startem jsem ale vše hodil za hlavu (stávají se přece horší věci). Trať vedla tak, jak jsem (určitě nejen já) myslel. Fyzický pocit byl ale hrozný - přehřáta hlava, sucho v krku, tuhý nohy. Naštěstí to byl nejspíš jen pocit (nebo fungovalo moje vnitřní "musíš, jde o všechno"), protože jsem např. vyhrál nejdelší postup, co byl navíc celý do kopce.

Trať sprintu - postup dle GPS.

Jenže tři kontroly před cílem přišlo zatmění (jako na MS 2009). Zvolil jsem delší postup, zato víc do kopce a závěr v půlmetrové trávě. A k tomu jsem ještě přeběhl silnici… Ztráta 25 sekund a sešup ze třetího místa. Dokonáno bylo na sběrce, kdy jsem bez přemýšlení vyrazil opět blbě (myslel jsem, že ty tkalouny jsou povinný postup - nechápu, proč jinak tam byly) a dostal jsem na tom 5 sekund (což bohužel znamenalo tři místa).

Čas se měří až v cíli...

Nedělní spritnové štafety už byl „jen“ výborný trénink, jelikož jsme štafetu slepili z dorostenek (bojovaly statečně). Dospělým se tak daleko nechtělo... Příští rok je to ale stejné, holt na tak složitou organizaci si troufnou (zatím) jen Moraváci.

Trať sprintových štafet (GPSka je dost mimo).

Samozřejmě díky pořadatelům za skvělé závody.

A kdo ví, třeba jak můj blok na ME začal, tak na ME i skončí :)

úterý 3. května 2016

Na WC* v Polsku

 *WC = stále Světový pohár, ale i kadibudka (bilance: 3 závody, 14x na WC)

Návrat po mateřské do repre dresu a cesta na můj první svěťák začala pozitivně. Když jsem si kupoval v Hradci v Lidlu plechouta na regeneraci po závodě, chtěla po mně paní prodavačka občanku. No dobrý, s trenérem nebo bafikem by si mě na SP v Polsku plést nemuseli.

 Ve středu před víkendem jsem si vytipoval mapu podobnou kvalifikaci a Sosák mi zde opět připravil povedené tratě. Díky TAP za mapu (na obrázku jeden ze tří okruhů).

Cestou jsme se zastavili na modelu midla. Těžký kamenitý terén prorostlý náletovými buky jsem s respektem sledoval z bezpečí traverzové cesty. Když jsme dojeli do Wroclawi, zbývala hodina. A to bylo bohužel zásadní podcenění přípravy.

Jak už je totiž na světových závodech zvykem (ME v ČR je výjimka), lze si prostor sprintu libovolně prochodit: It is allowed to stay as a resident or student, for business purposes or as a tourist, i.e. for sight-seeing, visiting a restaurant, shopping.

V pátek se tedy do prostoru univerzity a nemocnice vydalo "nakupovat" spousty závodníků. Jenže my stihli jen prostor finále…

Nejspíš i proto jsme tak bídně dopadli v kvalifikaci. Bet s Vojckem se nachytali na neprostupné bažině (dle ISSOM správně, ale bývá v mapě tak zřídka, že to zaskočilo mnoho závodníků) a já šel do úvodní části v napalmu u řeky s přílišným respektem. Dým pro nakopnutý palec z midla ani nenastoupil.

Ještě se k tomu sešla podivně nalosovaná startovka (např. několikrát 4 lidi ze stejné země za sebou, v jednom rozběhu 4 v druhém 1 ze stejného státu (např. ČR) atd.), stále nezapočtené body z měsíc starého WRE v Teplicích (což u mě dělalo cca 200 míst v rankingu) a já jsem tak vyrážel "šlapat" napalm.

Na první třetině závodů (5 kontrol) ve fekálu jsem dostal 30". Radši jsem to obíhal po cestách, než se pouštět do nebezpečí. Na modelu to totiž vypadalo i takhle:

Kamera: Bet (pro připomenutí podobné video z roku 2009 z VT Itálie)

Tady to už bylo průběžnější, bohužel jsme to zase nestihli projít. Ale byla to moje blbost, neměl jsem se tolik bát. Navíc když mi Bet půjčil kompresky.

Zbytek v areálu univerzity byl pěkný. Zásadní volby tam sice nebyly, ale člověk se nesměl nechat nachytat nebo rozhodit. To se mi povedlo a časově jsem skoro neztratil. Bohužel ztrátu už jsem nedohnal. Chybělo 14" na postupové 20. místo, na druhé místo jsem ztratil 39". Byl jsem 28. Tak nášlapné to bylo. Ale aby ne když startovalo 9 Švýcarů, 6 z každé skandinávské země a další chrti (postupovalo 20 z 60 z každého ze dvou rozběhů).

sprint qualification

Oblíbenou metodou odčítaní (2x10" na začátku) by mi to tedy dalo, fyzicky se běželo pěkně, v technické pasáži jsem neztratil, takže i přes neúspěch byl pocit pozitivní. Ale na pocity se nehraje…
Finále (B) jsem si chtěl zaběhnout už jenom kvůli atraktivitě prostoru. Bet se šetřil a odpočíval, Vojcek se neskutečně nasr... a vyhrál. Můj cíl byl jít bez chyb, jelikož jsme čekali technickou lahůdku.

A skutečně - byl to jeden z nejhezčích sprintů, co jsem kdy běžel. Motanice v prostoru univerzity a nemocnice, spousta nepravidelných budov, proti páteční návštěvě přibyly umělé zábrany, některé ploty byly naopak rozebrány, chodníčky, záhonky, průchody. A to vše ve vysoké rychlosti a pod tlakem. Někdy byly klasicky volby zleva/zprava, jinde se ale dalo prokličkovat jen jednou cestou, tři dlouhé postupy se musely načíst celé včetně průběhu mezi areály. No žádná prdel :)

Některé volby trochu degradoval 30" startovní interval - několikrát jsem viděl závodníka před sebou odbíhat od kontroly, tak jsem jen zkontroloval, že to jde a šel za ním. Nebo jsem viděl Vojcka vybíhat jedním plotem z nemocnice a tak jsem dlouhý postup na ten východ směřoval.

Někdy jsem byl ale rád, že jsem vůbec našel cestu ke kontrole a další volbu jsem už nehledal. Popisy jsem vůbec neřešil a kódy od třetí kontroly (tedy to, co jsem si pamatoval z koridoru) taky ne. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo.

Dal jsem si cíl jít bez chyby a pokud možno zavodním tempem. Ťukal jsem si to až do doby, kdy mě doběhl Nor (šel mi půlku trati na záda), pak mě rychlejší volbou předběhl, jenže přeběhl i šestnáctku a běžel rovnou na sedmnáctku. Já na chvilku znepozorněl a šel za ním… Půl minuty chyba… Zbytek mi zase visel na zádech a do cíle mě opral. O to už ale nešlo. Až na tu jednu chybu (bohužel fatální), jsem si to odmapoval sám a tím pádem maximálně užil. Opět tedy přes celkem špatný výsledek jsem z toho měl dobrý pocit.

 
 sprint final B: first loop

 sprint final B: second loop

Závěr svěťáků obstaraly sprintové štafety. Neskutečně rychlý závod, ale opět plný voleb a hledání trasy. K tomu velice kontaktní (40 štafet) a pod tlakem (kamery, diváci). Další úžasný zážitek. Trať byla stejně jako finále sprintu na dvě kola. První jsem šel skoro celé s Betem. Ovšem nevěděl jsem, jestli mám stejné farsty, takže jsem si stejně šel svůj závod. Ke konci se mi lehce vzdálil, takže jsem ho na průběhu už neviděl. Po otočení mapy jsem si ji nestihl správně zorientovat a ztratil jsem tak cca 10“. Víc chyb na trati asi nebylo, takže ta minuta a něco od Vojcka (vyhrál svůj úsek), bylo opět fyzicky (případně se nasčítalo delší mapování).

sprint relay: červeně první okruh, zeleně druhý

neděle 24. dubna 2016

Příprava na WC*

*WC = world cup (pro tentokrát)

Když už jsem věděl, na co a na kdy mám trénovat, hned to šlo líp od ruky. Po dlouhé době jsem tedy zavítal na dráhu na Pošepňáku. Tam se nic nezměnilo, stále 333 metrů a kolem fotbalisti s cigárama. Ale 10x500m jsem tam nakroutil. Pokračoval jsem standardkou (je potřeba udržovat objem) a přes další úseky se dostal k přeboru Prahy ve sprintu.

Běželo se v Benátkách a trať byla celkem povedená, i když jsem čekal záludnější. První zásadní volbu jsem odhadl dobře (přes zámek), ale druhou už ne (okolo). Nechtělo se mi motat se zámkem a obíhačka vypadala lákavě a plynuleji, ale stála mě 10 sekund. V závěru jsem už jen šel Flaškovi na záda.

 pražský mistrák

Odpoledne jsme (SJC) pořádali v Železnici pro změnu přebor ve sprintu Vč. oblasti. Tratě stavěla Lenka a já jsem jí je jako hlavní rozhodčí lehce zkorigoval. Nebylo to nic extra těžkého, ale co taky v Česku je. Nicméně pokud šel člověk naplno, věřím, že si to celkem užil. Použili jsme jednoho "švába" (jak to zlidovělo, co), což byl takový kompromis mezi ISSOMu neznalými závodníky a totálně připravenými (Sosák si jich v přípravě vymyslel 5). Snad se to líbilo - hodnocení jsem radši (ještě) nečetl, neb loni mi po přečtení některých komentářů ujely nervy (a dostal jsem radu nemrčet a radši psát blok). A protože jsem jako Východočech vyhrál pražský mistrák, musel Flaška jako Pražák, vyhrát východočeský.

východočeský mistrák

V neděli jsem už jen šel na pohodu laufík na Tábor (97´) a v pondělí odpočíval před dalším Emilovým blokem. Nakonec moc dvoufází nebylo, protože jsem musel improvizovat a přeskládat tréninky:

úterý: odpoledne musím donést Emilovu přihlášku do školky - šel jsem tedy přes oběd kopce na Mrázovku
středa: odpo chce jít běhat i Romča, takže jdu v 6 ráno a v 7 večer (žaket)
čtvrtek: Romča chce jít večer do hospody, tak jedu cestou z práce na Veseckýho, kde sázím oblíbených 10x500 (na neklopené dvoustovce nic moc), klus domu 4 km a zase žaket
pátek: cesta do Jičína, ha v Nymburce měli reproši sprintík (včetně rozboru) - vyšlu děti na kešky, beru BT dresík kvůli bezpečnosti a dávám si ho taky.

sprint z loňské lednovky

V sobotu jsem chtěl dokončit Emila na dráze (v Jičíně je tak neodolatelná), ale už jsem silně v uhlí, tak jenom klušu na Tábor (no, klušu - ono je tam na 3,5 km skoro 400 m převýšení...). Týden zakončuju štafetama v Jablonečku. Celkem příjemné proběhnutí s mapou. Daň za třetí úsek je ale hlad (dlouho po snídani, rychlý odjezd, vyjedené stánky), takže do sebe v autě proti všem výživovým zásadám soukám to, co zbylo - studený párek z tácku, nakládaný hermelín a zapíjím to Rohozcem.

Štafety byly sice celkem svižné (doháněl jsem ztrátu, aby postoupily tři štafety), ale krátké, takže můžu hned v pondělí vyrazit na trénink Kerteamu do pražské Stromovky. Podle známky na průkazce zjišťuju, že jsem tu už přes pět let nebyl… Naštěstí Kervi je pevný bod ve vesmíru a my (Bet, Šéďa, Píkej) zase jako dřív kroužíme po oválu úseky a on nám to měří. Všichni to máme trénink na páteční trojku. A já opět se žaketem.

V úterý jsem už nechtěl jít standardku, ale zároveň nemám rád klusy na 40 minut. Tak jsem poprosil Sosáka, zda by mi nepostavil sprint ve Stromovce. Podle map na svěťáky a podle parametrů je to celkem relevantní terén. Dostat se ze Smíchova do Stromovky je zážitek sám od sebe. Navíc je to trasa, kudy jsem ještě nikdy neběžel a už jen tenhle „cityrace“ stojí za to (Anděl - Újezd - Kampa - pod Karlovým mostem - Malostranská - kolem Vlády - výšvih na Letnou - kolem ambasád a dolů do Stromovky).

 
Ve stejný den a čas jako se běžela trojka na repre nominačkách na ME, jsem si trojku bouchnul taky. Za celkem příjemného počasí na Olympu mi to roztáhl Viktor Š. a změřil Kervi. Čas 9:02 není kdovíjak extra, na druhou stranu, nebyl to závod a šel jsem to napůl sám.

Následoval přesun do Jizerek a vzhledem k tomu, že se v perimetru Berglíkovic chalupy běžela desítka (Jablonecký běh „Do pohody“), nešlo odolat. Nechtěl jsem se zničit, tak jsem se snažil jít stupňovaně. Nakonec to bylo „aspoň“ rovnoměrně, což je ale na desítce taky celkem umění. V posledním třetím kole jsem utrhl Luboše Gaisla a doběhl si pro kompresky a pláštěnku od Elevenu. Ale hlavně měly radost děti, že zase mohly vylézt na bednu, když už tam s náma musely půl dne trčet.


V neděli jsem si pak dal laufík, na kterém bylo nejzajímavější to, že ač byl konec dubna, běžel jsem ve sněhové vánici.

U Kristiánova.

Sice teď trénuju jen na sprint, ale ani tak se to nedá všechno stihnout. To máte: krátké úseky, dlouhé úseky, souvislé tempo v délce závodu, úseky na dráze, trojka na dráze, krátké kopce, dlouhé kopce, seběhy, úseky s mapou, testovací sprinty, simulace odběhů, změny směru, změny tempa, mapová příprava, rozbory závodů, rozbory map, stavění tratí, měření variant. Je tam dost písku, pane Lorenc?

Řídký!

pondělí 4. dubna 2016

Cesta za cílem

Tak jedu vlakem z Hranic na Moravě, a to znamená, že jsem konečně našel pár hodin na sepsání bloku. Jinak totiž není čas a ani už není moc extrémních zážitků. Prostě pracovní a rodinný život :) Ale občas do mě někdo hustí, že prý nic nepíšu a statistika návštěvnosti je taky pořád v plusu, tak mám takový blbý pocit, že bych asi zase něco napsat měl. Ono nakonec i mě baví si občas přečíst Betův, Olafův nebo Kamendův blok (Šéďa si ho pořád ještě nezaložil). A samozřejmě Béďův a BTčka, to je denní chleba.

Listopad a prosinec byly klasické měsíce odpočinku a pořádání PZL. A hlavně bádání nad cílem dalšího roku. Na BT schůzi jsem si sice stanovil jako cíl VIP BT limit, ale chtělo to i něco „serióznějšího“. Na otázky, co poběžím za extrémy, jsem neurčitě mával rukou.

Zahraniční SKY závody mě samozřejmě lákají, ale na letošní MS ve Skymaratonu, kde bude letos čas vítěze kolem 5 hodin, prostě nehodlám (nemám kdy) trénovat. Navíc v Krčáku. Tyhle věci ještě počkají.

MS v horském maratonu mě láká jako každý rok, ale letos je to pod svazem, tak bůh ví, jak to bude. A když mě tam budou chtít, tak na to v nejhorším v tom Krčáku na standardce natrénovat jde.

Maraton jsem měl jako cíl loni a trénovat na něj letos znovu by mě psychicky odrovnalo.

Co zbývá? Zpět k lampionům? Proč ne! Letošní klasika bude v „rozumném“ terénu a před tím dělá Ďunďa klasiku v Jizerkách. Podzim je jasný!

A jaro? O tom rozhodly vánoce. Ježíšek mi přinesl knížku „Emil běžec“. Jasně, letos budu zase bouchat úseky! A jak je zhodnotím? Co třeba ME ve sprintu? Ty vole, seš debil? No, kromě toho, že jsi debil, seš už prvním rokem veterán... Ale co, cíl musí být, jinak by mě nebavilo trénovat. Prostě hec. Navíc podle kalendáře se sprint na ME běží na Emilovy jmeniny 22.5. Že by osud?

Začal jsem si psát plán, to mě taky baví. A samozřejmě jsem si vzpomněl na Emilův trénink. Hm, Emilův (Wingstedtův) trénink nakombinovaný z Emilova (Zátopkova) tréninku? Tak jestli mám běhat jenom pro to, abych to odtrénoval, bude to stát za to.

 Jeden z odtrénovaných Emilových bloků. Alkohol zpomaluje regeneraci, takže byl omezen.

Blok zakončen laufem, kde mě málem vichřice odfoukla do Plešného jezera.

Jenže nejsem Zátopek. 70x400m jsem rovnou zavrhnul, začal jsem s 10x400. Ale jsem v Praze a jediná rozumná dráha v dosahu (volně dostupná 400m) je na Strahově (viz rekordní BT limit). No takže jsem vyrážel přes oběd, rozklus 3km do kopce. V únorovém dešti a větru pod dohledem Pelty. Emil to taky neměl lehké. Jenže po třech návštěvách dráhu oplotili a rozkopali... Vrátil jsem se na Emilovy okruhy na Přehradu.

První test byla Kbelská desítka. Už jsem sice masovky běhat nechtěl, ale chybělo mi závodění a hlavně běžel i Šéďa. A pro děti je tam taky závod. Běželo se parádně. Aby taky ne, bylo to zrovna v konjunktuře po Emilově „boosting“ bloku. Čas fajn (32:34) a říznul jsem Šéďu.

V pyžamu, ale rychle.

Pak trochu odpočinku a další závod, opět velmi pěkný Borecký půlmaraton (reportáž ČUS). Nechtěl jsem to hnát, ale pořád za mnou visel Miler, tak jsem na to musel tlačit. Když jsem si v půlce musel odskočit, docvakl mě. Naštěstí přišel jediný kopec na trati a už jsem ho neviděl. Nakonec jsem šel o dvě minuty líp jak loni, zase dostal věnec a místo vína tentokrát dům snů.

Pořádala místní Slavia, ale Šéďa nepřijel...

Přišel další Emilův týden. Kupodivu hrozné bylo jen pondělí ráno (za tmy v 6:15 6x700m). Pak už si tělo i hlava zvykly a bylo to občas i příjemný. Nevím, jestli mě víc baví samotný trénování nebo to, že jsem asi jediný magor na světě, co takhle blbne. Ale vždycky jsem si vzpomněl na Emila (Z.) a neřešil to.

Bohužel jsem z toho onemocněl. Štafety u Hradce jsem ještě odběhl, ale pak jsem lehnul. Následně jsem se dočetl, že Emil (W.) byl taky často nemocný, tak svoje bloky zkrátil (místo 2-1-2-1-volno na 2-1-2-volno). Ještě to taky vyladím.

Na velikonocích jsem byl zadřený, ale věděl jsem, že první ostrý závod je až za týden. A to by měla přijít forma. Úseky na cyklostezce, sprint v Boru, pivní štafety a další intenzivní tréninky mě docela nakoply. Pak pár dni vyladění (klus, modelový sprint na Jižáku, rovinky) a hurá žlutým vlakem na Moravu!

Sprint byl v Teplicích nad Bečvou, byl nominační na polské svěťáky a WRE k tomu. Tak proč si tam na otočku vlakem nezajet, co?  Ve vedlejším vagónu seděl Flaška a v Hranicích se z nádražky vyloupl Pyřin. To jedem na Kapra nebo co? Přesně podle očekávání se začínalo ťukecem nad silnicí, pak ťukecem pod silnicí, přeběh „dozadu“ a přeběh „zpátky“. Věděl jsem, že existují dvě varianty, pokaždé jsem zvolil „kolem schodů“, tedy na jistotu. Z českého poháru před deseti lety (to jsem šíleně pos...) jsem si navíc pamatoval, že se dají fikat zatáčky na cestě u jeskyní.

Před startem jsem nafasoval podprdu. Taková čest.

Nikde jsem nic moc nenechal, obě volby byly lepší tak, jak jsem šel, běželo se pěkně, takže z toho bylo 3. místo. Kromě kapříků (i na OB občas plavou – díky Dušane), hromady bodů do WRE a rankingu i nominace na SP. Zároveň ale nával zodpovědnosti a plánování dalšího tréninku, jelikož skoro minuta od Vojcka je vážně dost.

 Postupy z 2Drerunu. Hodinky jsem tentokrát neriskoval, Edo.

V sobotu už jsem tedy vynechal sledovaný middle, ale zato dal jsem si Hodkovický dvojzávod. Midlo volně, sprint rychle. Tam jsem se chytil do pasti a luxusně se mi vysmál Kobřík. Zbytek jsem čekal trapný běžák, ale bylo to pěkně postavený, musel jsem pořád hledat optimální postupy.

Překvapivě zajímavý sprint (aspoň H21L).

Mapy v archivu.