Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

středa 29. října 2014

Kopec, skopec, čtverec, součet

Nejdřív reakce na komentář k článku o běhu do Bohnic (jak příznačné): Člověče, mám problém. Moje druhé já je můj nepřítel a píše tenhle blog jako parodii na mé první já. Odbornou pomoc vyhledám, až si na ní našetřím. Proto mi prosím klikni na reklamu.

Další parodií na můj problém byla účast na štafetách v Itálii. Jednalo se o běh 7,5km dlouhý s 435m převýšení stylem "nahoru dolů", na který jsou kromě vrchařů pravidelně obsazováni i orienťáci (Olaf, Luke B.). Letos chytla Skalákova smyčka mě a předpokládám, že příště poběží i Bet, který si vyzkoušel, jaké to je jít začátek Dolomiťáka před černochama.

Nástup do kostela, kde se italsky pomodlili za naše výkony.

Kdekdo by si řekl, proč se trmácet kvůli třiceti minutám 9 hodin přes tři státy a sedlo Splügenpass, kde je potřeba v zatáčkách couvat. Jenže nejde jen o třicet minut. Jednak je to tříčlenná štafeta a jednak je to zase závod s tradicí. To znamená, vlajkové zahájení, hodinová mše v kostele, špičková konkurence, uzavírka centra kvůli závodu, diváci na trati, hodinové vyhlášení (na bedně bylo 30 štafet!), prostě pro českého běžce neskutečná událost. A pro mě poznání dosud neznámých svalů, které mě i po čtyřech dnech od závodu tak bolí, že v bytě chodím s pomocí opírání se o zeď a schody musím couvat. To je tak, když se jde dvacet minut naplno do kopce, pak se osm minut skáče dolů a na závěr se dvě minuty "finišuje". Poučení pro příště - i seběhy se musí trénovat.

 předávka

seběh

V sestavě Ondra Fejfar, já a Ríša Pleticha jsme pod vedením Romana Skalského obsadili 13. místo. Na první českou štafetu (Dominik Sádlo, Pavel Brýdl, Honza Havlíček) jsme ztratili 4 místa a minutu. Díky velkému počtu odměněných jsme dostali i nějaké kapříky. Ti nám ale rychle uplavali, protože pivo v italském baru stojí lidových 5€. Aspoň to mělo grády - 2x britský Slalom 9% a místní Dolomiti 5% se druhý den připomněly, když jsme jeli autem slalom po Dolomitech na Splügenpass.

Morbegno, vlevo diváci na trati.

Další den byl svátek české státnosti, a to se v Králově Dvoře běhá Čtverec. Tam jezdí tradiční pěnězohoniči, na které já už netsačím, takže jsem o něm ani neuvažoval. Ale nebylo co dělat, Romču svrběly nohy a děti se doma nudili, i vyrazili jsme. Já si užíval dosud nepoznaný zážitek - na silničním závodě jsem fandil s klobásou v jedné ruce a s pivem v druhé. Kapříky si nakonec odvezly Romča (sedm kilo jablek na stůl v českých) a Berta (sušenka a pitíčko). Emil koukal na hasiče a policajty.

Berta porazila i holčičku, kterou tlačili oba rodiče. Má potenciál.

Číslo na válci znamená počet osob.

A ještě tradičně s kůži na trh na konci sezóny:

 
Je celkem logické, že čím víc naběhaných kilometrů, tím větší žízeň. Ajajajajaj.

pondělí 20. října 2014

City trail run Petřín -> Bohnice

Třetí říjnová neděle tradičně patří Hruštici. Jenže před měsícem mě oslovil Pápn, abych dělal hvězdu na novém závodě v Praze – trailu ve městě (City trail run). Po ujištění, že to nebude šaškárna typu We run Prague (když mě pozdraví nějaký „běžec“ ve žlutém Nike triku a s iPhonem na bicáku, otevírá se mi kudla v kapse), jsem byl nalomen. Ještě jsem to konzultoval s Vodákem: „Hele, mám běžet něco v Praze, ale ty vole, je Hruštice, co mám dělat?!“ „Hruštici přece běháš každej rok, ne?“ Jo, takže Vodák taky ctí tradici, takže je to jasnej vejlet do Turnova. „Tak to můžeš jednou vynechat, ne?“ Aha tak ne. No aspoň mi to rozhodl a nemusím mít výčitky.

Měl jsem dělat hvězdu s Betem, což mi celkem na starý kolena lichotilo. Pak Bet zjistil, že vlastně bude ve Skotsku. Paráda, kapříci sice nebudou, ale třeba nějakej ručník vyhraju. Pak z Pápna vylezlo, že vlastně poběží Ondra Fejfar, Péťa Pechek a Vítek Pavlišta. Tedy nejlepší český vrchař, maratonec a silničkář (je jedno, kterou vlastnost komu přiřadíte). Vzhledem k tomu, že závod měl být kombinací všeho zmíněného, začal jsem se „těšit“ na brambory. A pak se ještě přidal Alda, kterej má na podzim neuvěřitelnou formu. Že jsem radši nejel na Hruštici pro ručník od Lochnese a kapříky za obligátní čtvrtý místo... Ale přece (už) neběhám pro peníze, navíc závod sliboval nové zážitky. Vždyť přece „city trail“ praktikuju pokaždý, když běžím z Andělu na Chodov, proti lanovce jsem běhal ještě dřív než Bet na promo videu, a ještě se podívám na dosud neznámý místa. A vlastně ho i sám pořádám v rámci Tour de Prague.


I přes ukecané moderátory to bylo na startu i díky rozděleným koridorům zatím nejpříjemnější z velkých závodů. Toiek sice málo jako vždycky, ale na Petříně je naštěstí křoví dost. Ještě jsem zapnul Pápnovi kameru a vyběhlo se. Vrcholovou prémii jsem přenechal mladejm a pak už jsem jen fičel kolem plůtků, hradní stráže (wow!), Jelením příkopem (wow! wow!), pod kyvadlem, kolem poloviny městské policie na Letenském náměstí (některý měšťáci fandili (wow!)), přes Stromovku kolem Kerviho a nahoru Trojskou vinicí a botanickou zahradou (wow! wow!).

Tam skončilo city a začal trail. Ale spíš to byl orienťák – miniatruní cestičky křovím, bahnem a většina zapadaných listím, takže moc nebylo poznat kudy. Zatímco v „city“ byl dobrovolník nebo švestka každou chvíli, do lesa se jim asi moc nechtělo. Občas to teda bylo na tušáka. A to by přitom stačila old-school metoda „mouka“. Byl to sice první ročník, ale tohle se praktikuje na krosech už snad sto let...


Eliťáci s Aldou mi dávno utekli, za mnou nikdo nebyl (to jsem si ale myslel špatně – stínoval mě Sosák), nebylo kam spěchat, tak jsem si vychutnával kozí stezky a výhled na zamlženou Vltavu (wow!). Minul jsem ceduli 14km a zbývalo mi 8 minut do hodiny běhu. To dám! Jenže jsem doběhl na křižovatku, kde nebylo žádné značení ani člověk. Zabočil jsem po hlavní doleva (špatně) a doběhl na další křižovatku, kde zase nic nebylo. Tušil jsem léčebnu napravo, tak jsem tam vyrazil a doběhl ke zdi. Vlevo nic, vpravo nic. Sakra. Vlevo zase nic, vpravo nějaká brána. Že by to už byl blázinec? Byly tam nějaký vrátka a otevřený, tak jsem je zkusil. Kolem fáborky, asi cílová rovinka. Už slyším moderátory, kouknu na hodinky – dva kiláky za čtyři minuty? Hm, to jsem fakt asi běžel blbě. Cesta v mlze, lidi kolem cesty žádný, no to bude trapný, jestli doběhnu první. Ale už slyším rozhovor s vítězem. Uf. Nakonec jsem „zabloudil“ na jen o pár metrů kratší trasu a bylo z toho krásné 5. místo za ještě hezčích 55:55 (wow!).

Co dodat – parádní zážitek z trasy, palec nahoru za odvahu uspořádat něco nového, prima balónky a mlíčka pro děti, Berta mi i "namalovala" diplom, Romča s Kálou vyhráli čelovku. Ale chtělo by pro příští rok ještě dopilovat. Značení v druhé půli nic moc, sprchy rozhodně teplý nebyly a k pití se po závodě nedalo koupit ani nealko pivo a jídlo jen s ostrými lokty... Nějakej závod pro Bertu a skákací hrad pro Emila by se taky hodil, když už se z toho udělala taková show. 14,5 km místo 16 bych taky kousnul, ale to by nesměla bejt cedule 14 km půl kilometru před cílem. A rozdělení + vyhlašování kategorií? To snad nepochopil nikdo. Ale jinak fajn neděle. Díky Pápne!

úterý 14. října 2014

MČR štafle + družstva

Na štafetách nám to těsně necinklo. Chtělo to, aby buď Hóna nebo já nebo Kody šel o fous líp. A to jsem ještě na čtyřce visel Šéďu. Jenže pak mě zradila farsta a lano se přetrhlo. Tak aspoň velká bedna.

Na družstvech jsme chtěli TOP 10. Ani to nevyšlo. Ale všichni se snažili. A každej zaslouží pochvalu za dodržení dress code. Za diskomfort bychom si měli na každém úseku odečíst minimálně minutu.

V neděli to bylo na plavky.

Kuss vyhrabal tradiční "Kabát".

Pamela byla povinnost.

No a taky se závodilo - hon štafety...

...a ještě větší hon - družstva

Tak zase příští rok! Do Vracova se fakt těším, to bude ultra hon. Akorát nevím, jestli se kvalifikujeme, když SK nepochopitelně sebrala ČPŠ Jarnímu poháru a nechala ho dvakrát na Moravě, kam už letos skoro nikdo nejel...

čtvrtek 2. října 2014

Lahváč na Bábíkově Ladronce

Ve středu se konal po dlouhé době lahváč. Sice "sprintový" (normálně se běhá minimálně do půlnoci nebo i do rána, když někdo v lese usne), ale díky za to. Pořádal ho Sosna na Strahovské buňce a byl spojený s MTBO ligou, Trail-O, vzpomínkou na Bábíka, anarchopunkorockovým koncertem s návštěvou policie a afterparty na Strahov OpenAir s Chrudimáky. Prostě povedené odpoledne po práci.

Ale k závodu. Sešel se výkvět lahváčových specialistů, chyběl snad akorát Fanda s Buznou a Bokovka. NPyřin zbaběle ujel a Marťas dal přednost pohodlnému popíjení Únětic u táboráku. Většina jela bajky, já si šel ještě zavzpomínat na svůj dlouholetý tréninkový prostor (Ladrona+Hvězda), kde jsem si bouhnul 6x kilák. Žízeň jsem si udělal pěknou, ale taky hlad. Aspoň bude kam dávat Braníky.

první kolo

Systém byl klasický - jedna mapa v cíli a paměťák po kontrolách, kde byly dvě až tři piva. Pít se mohlo jen jedno. Pobírám do hlavy pět z jižní větve a s Koprdou vybíhám ke stadionu, kde se za vraty krčí první odměna. Nejsem nováček, takže si první nevychutnávám a tlačím ho do sebe, co to jde. Koprda jen stihnul odzátkovat a zakroutit očima: "Teda, jak vy to děláte...". To už jsem se ale prodíral strání směrem k další kontrole. Z té už odbíhá Myro, tak se připojuju a jdem česat na plácek. Je nás tam asi šest a nemůžeme to najít. Všude se sice válejí Braníky, ale ve formě vypitých plasťáků. Jinde ale být nemůže, takže při desátém kolečku kolem plácku někdo vítězně zacinká. Naštěstí jsem poblíž, takže těsně uhájím před Ondřejovou rukou. Vedlejší kontrolu zase vynechávám, tam už běželi dva a přesouvám se s Myrem k studni, kde zkušeně vyhrabu z listí další kuželku. Naštěstí je vedle lavička, přijde vhod, protože už mám dost - nějak se to do mě nechce vejít.

 druhé kolo

S plnými žaludky se potácíme zpět. Jaké je naše překvapení, když u mapy nikdo není a Sosna nám předkládá další a poslední várku kontrol. Asi bylo zveřejnění oznámeno předem, ale to nikdo včetně nás netušil nebo neslyšel nebo zapomněl. Jde se do podobných míst, takže není potřeba dlouze mapovat. Jednička čeká u keříku, už mi slehlo, sklouzla do žaludku hned. Další jednička má být taky u keříku kousek vedle, ale Myro mě znejistil, když kolem jen proběhl. Nezkušeně nenacházím a zachrání mě až Pápn, který sebejistě hrábne do nejhustší části zakrslého bůčku. Žaludek protestuje, tenhle Braník bude na dlouho. I když je mi jasné, že další jsou vypité, stejně se pro jistotu přesouvám ke kontrole u stromu. Z dálky už se mi samozřejmě smějí Žaly s Ondřejem. Škodolibě mlží o přítomnosti třetí lahvváče, tak nezbývá, než se přesvědčit. Ve stromě se sice Braník krčí, ale je to vypitá plechovka. Holt oblíbená značka. Vracím se zpět s pocitem, že jsem se za 35 korun výborně proběhl, napil a povečeřel. A s výkonem pěti lahváčů spolu s dalšími asi třemi vyhrál. Dnes to bylo hodně běhavé, třeba Jéňa zůstal na suchu.

parádní atmosféra

Za zvuků silně alternativní hard core kapely, pálení bedýnek v popelnici a popíjení Únětic rozebíráme postupy. Sosna se pořád nemůže dopočítat dvou lahváčů. Všichni tvrdí, že je vše vypito, ale zátky nelžou. Mám cukání, ale nechci vypadat nadrženě na vítězství, tak se krotím. Když to ale SZRSAVSD nevydrží a vyběhne, vystřelím za ním. Běžíme na nejvzdálenější a nenadějnější kontrolu. Prý byla třílahváčová, ale vypily se jen dvě. Taky že jo. V trávě pod schody Hynek objeví zbývající. Dáváme na půl, ale zátku má on, já mám aspoň dobrý pocit s nálezu. Jakou houbař. Cestou hledáme ještě jednu a díky důkladnému česání křoví jsme velkou atrakcí pro procházející opilé studenty. Nic. A to je tedy úplný konec krátkého, ale intenzivního lahváče.