Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

středa 28. srpna 2013

Praha jinak

Nějak teď nevím, co bych trénoval, tak jsem si říkal, že by možná šlo zvolit zajímavější trasu z práce domů, něž když jsem na jaře v rámci maratonu brousil cyklostezku. Pán v krabičce mi vzdušnou čarou přes Radlice, Hlubočepy a Lhotku změřil 17km, čili jsem počítal s tím, že ještě obkroužím kus standardky v Krčáku, aby to stálo za to. Nakonec jsem byl rád, že jsem to bez standardky stlačil pod dvě hodiny.

Našel jsem totiž úžasný trail po jihozápadě Prahy. Inspirací mi byl super krosík na Žvahově s epesními výhledy na Prahu. Vytiskl jsem si turistickou mapu, ve které byly jen hlavní ulice, a tak to bylo celkem zajímavý, protože tyhle kouty Prahy moc neznám. Několikrát jsem se musel vracet ze slepých šukacích cestiček a bezdomoveckých doupat, dvakrát jsem se totálně zacyklil (bez buzoly, lišejníků a sluníčka jsem byl marnej), nad Prokopáčem mi šlo o život (100m srázy a stádo ovcí), ale nakonec jsem trefil do známých vod rybníka Labuť na úpatí Krčáku.

GPS záznam. A teď už fotoromán:

kolem pole a někde v dálce je Praha

to jsou panorámata, mámo

via ferrata v Prokopském údolí

běžim běžim a najednou vojenský prostor - kolem napalm a srázy, tak musím zpátky

pozor, ovečky :)

ty voe, fakt!

tady jsem musel po čtyřech, naštěstí cestička neskončila

trocha romantiky kousek od metra

rychlostní vložka na Mostu inteligence

úvodní zacyklení - první bylo totální překvapení, z druhého nebylo kvůli houští úniku

nejvíc šukacích cestiček je nad Prokopáčem

pondělí 26. srpna 2013

PP 2013

Z letošních Pěkných Prázdnin jsem zase Pěkně Prošitej, takže na nějaký romány vůbec nemám náladu.

Pěkné Přivítání nam postavil v kempu Olaf. Nebylo ještě s kým zajít na jedničku, tak jsem si šel udělat žízeň mezi lampióny. Bylo to celkem zábavný až na k19, místo aby byla 20 metrů od falešný, tak ji Olin Pěkně Píchnul o sto metrů dál. Bylo to na Pěkný Prokopnutí, ale naštěstí o nic nešlo.

První noc jsem se Pěkně Posilnil Rohozcem, kterej mi ráno Pěkně Propláchnul prdel. První etapa na Skaláčku byl middle nahoru dolu, ale pořád Pěkně Přímo. Betovi bouchly saze a já si po dvou měsících vyzkoušel práci s buzolou.

Odpo už na nás mávala Rohožka, ale muselo se jít zase Pěkně Pracovat. Naštěstí jen na sprint a to Pěkně Parádně luxusní. Na prvních dvou kontrolách jsem po minutě postál, než jsem pochopil, že ano ty vole, musíš skočit do těch srázů! Pěkný Průchody a na vrchu Pěkná Palba, prostě PP sprint!

Mezitím probíhal PP Píchač, ale vypadalo to moc složitě, tak jsem radši jen fandil s Pěkným Pivem v ruce. K PP Párty asi není co dodat, prostě Pěkná, okořeněná urychlovačem (kafe+absint+med).

Ráno seděla za krkem Pěkná oPice, ale hrdinství je nastoupit (že jo Zhaly) a hlavně dokončit. Tak jsem se s tím Pěkně Popral, i když v závěrečném middlu jsem se skoro poblil, jak se trať motala.

Tak Pěkné Příště na Branžeži, mapy z letoška Pěkně Popořadě vlevo.



neděle 4. srpna 2013

Mistrzostwa Świata w Długodystanowym Biegu Górskim

Tak jsem se dočkal medaile z dospěláckého mistrovství světa - v sobotu jsme s Péťou Pechkem a Tomášem Ondráčkem vybojovali STŘÍBRO v týmech na MS v horském maratonu za Italy a před Welšany. Počítal se součet časů, v jednotlivcích nejlíp zaběhl Péťa (7.), Tomáš byl 12. a já 13.

Berta poprvé na MS a hned na pódiu

MS se každý rok vypisuje při nějakém větším horském maratonu a letos se toho zhostili Poláci na hřebenech Krkonoš. Bohužel pro mě bylo to nejhorší počasí co znám - od rána smažilo slunce, dusno, dole přes den 34°C, na hřebenech "jen" 28°C a ani stopy po mráčku nebo větříčku. A k tomu polský systém občerstvovaček v intervalu 8-10 kilometrů. Den před startem zasáhl WMRA delegát a zakázal výběh na Sněžku, takže se trať točila u Obří boudy. Ubyly nám sice asi tři kilometry, ale i jedna občerstvovačka. Původně jsem chtěl běžet s Camelbakem, ale když jsem ho ráno naplnil, nacpal gelama a hodil na záda, pochopil jsem, že bych s tímhle závažím měl problém hned v prvním kopci. A tak jsem dva gely nalepil tejpovkou na trenky, třetí vzal do ruky a doufal, že to bez své vody nějak přežiju.

Po startu se na prvních šesti kilácích nastoupá skoro 800 metrů převýšení a pak se to smaží po hřebenech pod Sněžku a zpět a končí se na chatě Szrenica. Ten první kopec celkem ušel - ještě nebylo tak vedro a v půlce nás zchladil polský chatař hadicí. Následovala zvlněná pasáž a seběh na Špindlerovku, v němž jsem dohnal, co jsem ve výběhu ztratil. Běželo se totiž po cestě česko-polského přátelství a ta, pro ty co ji neznají, je dlážděná kameny různé velikosti a sklonu. Jakožto zkušený orienťák jsem nasadil kozí běh a předfičel klopýtající atlety. Po občerstvení na Špindlerovce (už začínalo být vedro, takže čtyři kelímky na hlavu a čtyři do žaludku) se pokračovalo po chodníku na obrátku. Překonání této nekonečné pasáže mi umožnily poslední nevyschlá louže (zchlazení hlavy) a potok (zahnání největší žízně). Na obrátce (22km) jsem loupl první gel a zapil ho dalšíma čtyřma kelímkama. Pak už jsem šel najisto k potůčku (už se u něj dělala fronta) a v seběhu na Špindlerovku utrhl další komíhající se soupeře.


Blížila se dvanáctá hodina, slunce pražilo jako šílený a na mě čekala děsivá osmikilometrová pasáž na Vysoké kolo - skoro pořád do kopce a hlavně bez občerstvení. Vyběhnout na Petrovku jsem se už ani nesnažil a v prvním zalamováku jsem nasadil něco jako šumaváčka, ale bez lyží. Kolem mě profrčeli dva Italové, kteří dokonale potvrdili náročnost dnešního maratonu - jeden ho ustál a nadělil mi na posledních 11km osm minut, druhý záhy rupnul a doběhl tři minuty po mně. První záchrana přišla už na Petrovce, kde z ničeho nic vytékala voda z trubky. I kdyby to teklo ze žumpy, napil bych se, jak jsem byl vysušený. Další záchrana čekala v podobě Kerviho, jeho ženy a hlavně jejich vody na Dívčích kamenech a poslední o kus dál, kde se zjevila nějaká žena - v jedné ruce voda a v druhé kola. Už jsem byl tak vyřízený, že jsem sotva vylezl Vysoké kolo a naposledy se občerstvil. Říkal jsem si, že mě čeká pohodový tříkilometrový seběh po šotolině do cíle, jenže přišlo to, co loni na Jungfrau - motání hlavy, mlha před očima, zatuhlý nohy a hlavně jsem zase nemohl dýchat. Funěl jsem jak čokl, potácel se jak kačer a ohromeně zíral, jak si to kolem mě s úsměvem na tváři prosvištěl Tom. Kraťoučký kopec na Svinské kameny mi dal svinsky zabrat a rozběhl jsem se až poté, co na mě kouč angličanů houkl, že běžím za tým. Ještě jsem se kousl a vylezl až na Szrenici.


foto Jarek

V cíli mě odchytl pořadatel a hustil do mě něco jako že máme medaili. Já ale viděl jen kelímky, takže jsem ho odstrčil a začal se polívat. Pak ke mě nadšeně přiběhl Tom a taky něco kecal o medaili. Mně bylo ale zase jak loni na Jungfrau - blbě, že mi ani pivo nepomohlo. Další půlhodinu jsem strávil nejdřív na masáži a pak na záchodě. Ani jedno mi moc líp neudělalo. Navíc při každém nádechu jsem myslel, že se pobleju. Palačinku (oběd pro závodníky) jsem se už ani nepokoušel sníst a rovnou ji odevzdal Romče. Z chládku budovy jsem pak pozoroval, jak se trousí holky od nás, Baláž a konečně i Berglík, kterého jsem do toho nalanařil. Pobyl si tam krásných pět hodin a vypadal naprosto v pohodě (až na ty křeče).

Pak už nezbývalo než se nějak dopravit na lanovku a sjet i s rodinou dolů, kde jsem se natáhl u rybníka. Konečně se mi udělalo líp a mohl si dát barsz co nebyl boršč a masovou flákotu a pak už jsem se mohl konečně radovat.

Hurá.

odměna za tříapůlhodinovou šichtu

Výsledky
GPS