Postup do finále jsem bral ještě stále automaticky, ale už jen za předpokladu mapově čistého výkonu. To se víceméně povedlo. Navíc jsem docvakl Flašku, takže jsem si na finiši liboval, jak je to v pohodě. Jenže mi to nakonec sotva stačilo a i na postupech, kde se to jen pálilo, jsem dostával čočku. Asi jsem sel zadrženě – přece si nebudu přiznávat, ze jsem starej, tlustej a málo trénuju... No ale moc optimismu mi to na finále nepřineslo.
postupy semifinále - klikem do archivu
K parametrům 15,2/745 jsem měl čím dal větší respekt, navíc znám kvality stavaře Pekky, ještě když mu to oponuje Radovan. Takže jsem poprvé v živote vyrazil na OB se dvěma gely. Ono by se řeklo – v létě jsem si běhal čtyřhodinové šílenosti v Alpách a teď skuhrám nad max. dvouhodinovou klasikou? Jenže orienťák je pořád orienťák – tam si člověk neodpočine. Pořád nahoru dolu, zvedat nohy a mapovat.
V noci před závodem jsem nejdřív vstával k Bertě, protože měla 39°C horečku. Asi byla nervózní za mě. Ráno jsem od sedmi natíral Emilovi postel. Jindy nebyl čas. Takže jsme nestíhali a já do sebe místo tradičních vloček naházel jen pár chlebů. Romča pak jela jak Colin McRae, takže jsme měli aspoň pár minut na odevzdání dětí do školky, přezutí a sprintování do karantény. Prostě perfektní předzávodní příprava...
postupy finále - klikem do archivu
(postupy z GPSky mám díky ignoraci absurdního WRE pravidla)
(postupy z GPSky mám díky ignoraci absurdního WRE pravidla)
Tam už to bylo klidnější, pokecal jsem s kamarády z repre, usmál se do televize, podle očekávání nedostal GPSku a šel na start. Tam bohužel selhal lidský faktor. Boráci mají sice mraky pořadatelů, ale jen pár jich jezdí na závody. Proto paní nechápala, že mi na zalepení popisů nestačí centimetr široká izolepa. Pořád mě utěšovala, že to stihnu, ale když s hrůzou zjistila, že si potřebuju popisy zalepit i z druhé strany, radši zmlkla. A to mě tento způsob lepení naučil sám Lebka, tedy kovaný Borák. Z předposledního koridoru jsem tak rovnou vystartoval...
Vstříc nesmrtelné žluté věži!
První pohled na mapu mě utvrdil v tom, že to bude na morál: málo kontrol a spousta vrstevnic. To je výzva. Jenže až do osmičky, než mě doběhl Píkej, jsem se trápil. Prostě mi to psychicky nesedlo a když mě závod nebaví, myslím na kraviny, dělám chyby a běžím pomalu. Za Píkejem jsem se cestou na devítku trochu rozběhl, ale i tak mi utekl. Na na desítce na jsem ho zase doběhl, to když řešil dlouhej postup. Já už věděl – jen jsem na něj houkl „jdu po silnici“, zajiskřilo se mi v očích, zprasil jsem to na asfalt a po něm si to loupal asi dva kiláky mezi in-linistkami. Píkej měl asi sílu mapovat, takže zmizel v hustníku. Tady vsuvka – Liškova reakce „To nebyla žádná klasika, když tam byl postup po silnici“. Aha. Bohužel Pekka na jinak perfektní trati zapomněl dát na obíhačku občerstvení (někdo vyžebral od cyklistů pití z flašky). Naštěstí se přede mnou pořád motal vysokej hubenej pardubickej dres. Nevěděl jsem, jestli je to Lála nebo Píkej, ale přibližovalo se to, tak mě to hnalo dál. Konečně na občerstvovačce to dobíhám – Lála. A do cíle jen kousek, ještě pokecám s Žokejem a jsem tam. Nakonec celkem slušný 16. místo, na to, že na osmičce jsem byl ještě 26. to jde. I tak je to můj třetí nejhorší výsledek za posledních 18 let na MČR na klasice.