Trasa závodu.
S blížícím se termínem závodu jsem si začal uvědomovat, že to asi zadarmo nebude. Moje nejdelší závody (3-4) hodiny většinou končily kombinací kómatu a invalidity a ani o letošním létě jsem delší tréninky než dvě hodiny neabsolvoval. Přehodnotil jsem tedy taktiku z „narvat to první dvě hodiny a pak už to nějak dám“ na „vykašli se na Beta a běž na pohodu“. Další plánovaná změna byla na občerstvovačkách – místo „piju za běhu – jde o vteřiny, dám to na dva gely – jedí jen ultramagoři“ jsem vyměkl a těšil se na ochutnávku všemožných ultradobrot.
Ale samozřejmě – pokud běžím závod, tak chci uspět, proto jsem zhodnotil i své šance na tomto poli. Bet sice už postavil barák, ale stále je to běžecká extratřída. Takže pokud nepotká pověstnou „maratónskou zeď“, nemá smysl s ním soupeřit. Na druhou stranu co se týče ostatních, jednalo se o složení spíš cyklistů, triatlonistů a ultraběžců a protože závod se zdál dost běžecký, vyhlídky na bednu nebyly nereálné.
Loňský vítězný čas přes pět hodin ve mně budil respekt (letos nakonec byla rychlejší trať), ale přesto jsem nevyměkl a nebral si batůžek – jen ledvinku, do které se vše potřebné (resp. nutné) vešlo. Vždy deset kiláků k občerstvovačce přece nebude problém…
Problém byl trochu s večerní přípravou. Ta se odehrávala na Lebkově svatbě a bylo jasné, že bude potřeba silná disciplína. Vydržel jsem o třech Sklářích (Cvikov 8°) a ulehl o půlnoci. Jenže to zrovna začala elektroparty v místnosti přímo pode mnou. Po hodině nadskakování na posteli jsem se přesunul do auta, kde mě ale po chvíli probudila bouřka. Usnul jsem asi ve čtyři a v šest vstával. Doufal jsem, že je pravda, jak se říká, že poslední noc nerozhoduje.
Před startem. Foto: Olaf Čihák
Na závodě však vládla příjemná „epácká“ atmosféra, kdy jsem konečně osobně poznal legendy z Pražských jelit nebo točiče ze Stravy. Před startem jsem marně lovil satelity (asi se Polsku vyhýbají), takže jsem nestihl ani záchod ani nosní pásku. Naštěstí díky volnému tempu na začátku jsem obojí stihnul (téměř) za běhu. Zkoušel jsem totiž močit za běhu jako Radek Brunner, ale pak jsem si řekl, že mi ty nervy za tu půlminutu nestojí.
Prvních sedm kilometrů jsme marně hledali fáborky. Nakonec jsme vyndali mapu s trasou a pokračovali „na orienťáka“. No, proč ne – byla zábava sledovat mapu a chápu, že se s tím kluci nechtěli značit nebo jim to Poláci zakázali. A taky proto asi mapu dávali ve startovních taškách. Ale bohužel ne – prostě jim to nějací záškodníci strhali.
Rychlostní prémie mi přišla i na orienťáka celkem drsná (seběh po kluzkých šutrech) a hlavně vědom si kvalit Beta jsem se ani nepokoušel zrychlit. Toho jsem ostatně stejně zanedlouho doběhl, asi i proto že mi hodinky na cca dvoukilometrovém mírném seběhu hlásily tempo 3:15/km... Nejen tady jsem ocenil komfort a univerzálnost opět vhodně zvolených Trailroc 285. Od té doby jsem měl Beta na dohled až do 38. kilometru. A za sebou jsem neviděl už ani hrdinu začátku Tondu Semeráda.
Přišla vrchařská prémie na Medvědín. Na jistotu jsem naběhl pod vlek, ale Beta jsem neviděl. Sice jsem předpokládal, že mi na seběhu něco naložil (a k tomu jsem cca minutku ztratil přeběhnutím odbočky a vracením se na zelenou značku), ale pod vlekem bylo vidět skoro až nahoru (tedy dobrých deset minut). Ještě pár dalších věcí mě rozhodilo, ale ty jsem si rychle ospravedlnil. Například že pod vlekem nebyla žádná pěšina (další orienťácká vložka) nebo na začátku nebyla časomíra rychlostního úseku (jsme cca o půl hodiny rychlejší než loni, tak to holt nestihli). A hlavně – v mapě to bylo pod vlekem, pod vlekem jsem to epákům i doplňoval na Mapy.cz a mapa má vždycky pravdu. Málo jsem oběhal survivalů a podobných taškařic, abych pochopil, že lpět na mapě může jen naivní orienťák... Pak se ale zhruba ve dvou třetinách nade mnou po svážnici prohnal Bet a pod vlekem jsme doběhli až na vrchol (on sice začal správně na sjezdovce, ale nevydržel a vydal se pod vlek, a tak si prémii odvezl (nutno říct že zaslouženě) hůlkař Ferda).
Záznam na Strava.com.
Na občerstvovačce jsem se pozdravil s odbíhajícím Betem a poprvé v životě si při závodě dopřál meloun, banán a sýr. Naplnil jsem si i vemínka (plastové flaštičky), protože jsem věděl, že mě čeká asi nejtěžší úsek – seběh na Mísečky, výběh na Dvoračky a hlavně pak stoupák na Růženčinu zahrádku. Jestli se má někde lámat závod, tak tady. Stále se mi běželo skvěle, využil jsem (předem vytipované) ochlazení a občerstvení v Kotelském potoce a z Dvoraček už zase dýchal Betovi na záda. Prý ho to překvapilo.
V cíli. Foto: asi Dejna
Seběh na Krakonošovu snídani na rozdíl od laufu po Zhalyho svatbě před třemi týdny už notně bolel, ale zase nás pod ním čekala další občerstvovačka. A na ní kromě vysmátého Tomíka ležel i Bet v křečích. Zeď! Byl to smutný pohled na kamaráda, ale já se potřeboval občerstvit. Kromě sýra jsem si vyžádal i pivo. Trochu mě překvapilo, že mi vrazili do ruky jedenáctku (čekal jsem nealko), ale asi je to na ultra běžná věc. Povzbudil jsem Beta a vyrazil na poslední štaci. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že to za mnou nějak dokulhá, ale co vám budu povídat – běželo se mi najednou líp...
Na vyhlášení nás osvítilo. Foto: Martinka
Výběhu na Plech jsem si ani nevšiml, sesmažil jsem to přes Ručičky pod Bednu, přecupital „tříkilákovou“ pěšinku, po široké cestě pod Studenovem zase nasadil tempo pod 4´/km. Jaký rozdíl proti trápení v závěru na Swiss Alpine! Když se Bet pode mnou neobjevil ani na sjezdovce (tady už jsem viděl fáborky a nešel slepě pod vlek) na Čerťák (co jsem mohl vědět, třeba to nějakým zázrakem rozběhl), dovolil jsem si utrhnout i pár borůvek. A pak už jen seběh do Harrachova a před zraky burácejícího (pětičlenného) davu epáků jsem si doběhl pro titul mistra ČR v horském maratonu. Škoda, že závod nebyl lépe obsazen, určitě by si to za pořadatelský přístup a trasu zasloužil.
Výsledky.
Doběh závodníků.