Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

středa 30. srpna 2017

EPO Trail Maniacs - MČR v horském maratonu (49 km)

Na Trail Maniacs jsem se přihlásil spíš z pragmatických důvodů někdy v červnu – chtěl jsem zužitkovat své jediné objemové období v roce (prázdniny), 50 km není tak moc, abych to nedal (a přitom je to výzva a posunutí osobního délkového rekordu), zároveň jsem mohl „něco urvat“ a taky jsem rád využil protislužbu za poskytnuté mapy na EPO OB.

Trasa závodu.

S blížícím se termínem závodu jsem si začal uvědomovat, že to asi zadarmo nebude. Moje nejdelší závody (3-4) hodiny většinou končily kombinací kómatu a invalidity a ani o letošním létě jsem delší tréninky než dvě hodiny neabsolvoval. Přehodnotil jsem tedy taktiku z „narvat to první dvě hodiny a pak už to nějak dám“ na „vykašli se na Beta a běž na pohodu“. Další plánovaná změna byla na občerstvovačkách – místo „piju za běhu – jde o vteřiny, dám to na dva gely – jedí jen ultramagoři“ jsem vyměkl a těšil se na ochutnávku všemožných ultradobrot.

Ale samozřejmě – pokud běžím závod, tak chci uspět, proto jsem zhodnotil i své šance na tomto poli. Bet sice už postavil barák, ale stále je to běžecká extratřída. Takže pokud nepotká pověstnou „maratónskou zeď“, nemá smysl s ním soupeřit. Na druhou stranu co se týče ostatních, jednalo se o složení spíš cyklistů, triatlonistů a ultraběžců a protože závod se zdál dost běžecký, vyhlídky na bednu nebyly nereálné.

Loňský vítězný čas přes pět hodin ve mně budil respekt (letos nakonec byla rychlejší trať), ale přesto jsem nevyměkl a nebral si batůžek – jen ledvinku, do které se vše potřebné (resp. nutné) vešlo. Vždy deset kiláků k občerstvovačce přece nebude problém…

Problém byl trochu s večerní přípravou. Ta se odehrávala na Lebkově svatbě a bylo jasné, že bude potřeba silná disciplína. Vydržel jsem o třech Sklářích (Cvikov 8°) a ulehl o půlnoci. Jenže to zrovna začala elektroparty v místnosti přímo pode mnou. Po hodině nadskakování na posteli jsem se přesunul do auta, kde mě ale po chvíli probudila bouřka. Usnul jsem asi ve čtyři a v šest vstával. Doufal jsem, že je pravda, jak se říká, že poslední noc nerozhoduje.

Před startem. Foto: Olaf Čihák

Na závodě však vládla příjemná „epácká“ atmosféra, kdy jsem konečně osobně poznal legendy z Pražských jelit nebo točiče ze Stravy. Před startem jsem marně lovil satelity (asi se Polsku vyhýbají), takže jsem nestihl ani záchod ani nosní pásku. Naštěstí díky volnému tempu na začátku jsem obojí stihnul (téměř) za běhu. Zkoušel jsem totiž močit za běhu jako Radek Brunner, ale pak jsem si řekl, že mi ty nervy za tu půlminutu nestojí.

Prvních sedm kilometrů jsme marně hledali fáborky. Nakonec jsme vyndali mapu s trasou a pokračovali „na orienťáka“. No, proč ne – byla zábava sledovat mapu a chápu, že se s tím kluci nechtěli značit nebo jim to Poláci zakázali. A taky proto asi mapu dávali ve startovních taškách. Ale bohužel ne – prostě jim to nějací záškodníci strhali.

Rychlostní prémie mi přišla i na orienťáka celkem drsná (seběh po kluzkých šutrech) a hlavně vědom si kvalit Beta jsem se ani nepokoušel zrychlit. Toho jsem ostatně stejně zanedlouho doběhl, asi i proto že mi hodinky na cca dvoukilometrovém mírném seběhu hlásily tempo 3:15/km... Nejen tady jsem ocenil komfort a univerzálnost opět vhodně zvolených Trailroc 285. Od té doby jsem měl Beta na dohled až do 38. kilometru. A za sebou jsem neviděl už ani hrdinu začátku Tondu Semeráda.

Přišla vrchařská prémie na Medvědín. Na jistotu jsem naběhl pod vlek, ale Beta jsem neviděl. Sice jsem předpokládal, že mi na seběhu něco naložil (a k tomu jsem cca minutku ztratil přeběhnutím odbočky a vracením se na zelenou značku), ale pod vlekem bylo vidět skoro až nahoru (tedy dobrých deset minut). Ještě pár dalších věcí mě rozhodilo, ale ty jsem si rychle ospravedlnil. Například že pod vlekem nebyla žádná pěšina (další orienťácká vložka) nebo na začátku nebyla časomíra rychlostního úseku (jsme cca o půl hodiny rychlejší než loni, tak to holt nestihli). A hlavně – v mapě to bylo pod vlekem, pod vlekem jsem to epákům i doplňoval na Mapy.cz a mapa má vždycky pravdu. Málo jsem oběhal survivalů a podobných taškařic, abych pochopil, že lpět na mapě může jen naivní orienťák... Pak se ale zhruba ve dvou třetinách nade mnou po svážnici prohnal Bet a pod vlekem jsme doběhli až na vrchol (on sice začal správně na sjezdovce, ale nevydržel a vydal se pod vlek, a tak si prémii odvezl (nutno říct že zaslouženě) hůlkař Ferda).


Záznam na Strava.com.

Na občerstvovačce jsem se pozdravil s odbíhajícím Betem a poprvé v životě si při závodě dopřál meloun, banán a sýr. Naplnil jsem si i vemínka (plastové flaštičky), protože jsem věděl, že mě čeká asi nejtěžší úsek – seběh na Mísečky, výběh na Dvoračky a hlavně pak stoupák na Růženčinu zahrádku. Jestli se má někde lámat závod, tak tady. Stále se mi běželo skvěle, využil jsem (předem vytipované) ochlazení a občerstvení v Kotelském potoce a z Dvoraček už zase dýchal Betovi na záda. Prý ho to překvapilo.

V cíli. Foto: asi Dejna

Seběh na Krakonošovu snídani na rozdíl od laufu po Zhalyho svatbě před třemi týdny už notně bolel, ale zase nás pod ním čekala další občerstvovačka. A na ní kromě vysmátého Tomíka ležel i Bet v křečích. Zeď! Byl to smutný pohled na kamaráda, ale já se potřeboval občerstvit. Kromě sýra jsem si vyžádal i pivo. Trochu mě překvapilo, že mi vrazili do ruky jedenáctku (čekal jsem nealko), ale asi je to na ultra běžná věc. Povzbudil jsem Beta a vyrazil na poslední štaci. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že to za mnou nějak dokulhá, ale co vám budu povídat – běželo se mi najednou líp...

Na vyhlášení nás osvítilo. Foto: Martinka

Výběhu na Plech jsem si ani nevšiml, sesmažil jsem to přes Ručičky pod Bednu, přecupital „tříkilákovou“ pěšinku, po široké cestě pod Studenovem zase nasadil tempo pod 4´/km. Jaký rozdíl proti trápení v závěru na Swiss Alpine! Když se Bet pode mnou neobjevil ani na sjezdovce (tady už jsem viděl fáborky a nešel slepě pod vlek) na Čerťák (co jsem mohl vědět, třeba to nějakým zázrakem rozběhl), dovolil jsem si utrhnout i pár borůvek. A pak už jen seběh do Harrachova a před zraky burácejícího (pětičlenného) davu epáků jsem si doběhl pro titul mistra ČR v horském maratonu. Škoda, že závod nebyl lépe obsazen, určitě by si to za pořadatelský přístup a trasu zasloužil.

Výsledky.


Doběh závodníků.

úterý 1. srpna 2017

Swissalpine Marathon

Letos jsem chtěl běžet zase něco za hranicemi v horách. Lákalo mě MS v horském maratonu v Itálii, ale letos se na něj chystají lepší borci, tak jsem hledal alternativu. Uvažoval jsem i o obhajobě na GGUT30, ale tak nějak mi to vychází, že jsem ještě neběžel žádný (velký) závod dvakrát. Tak proč to měnit. V podstatě na poslední chvíli (3 týdny do závodu) mi přišlo potvrzení o možnosti startu na Swissalpine Marathon, na kterou jsem se ptal asi před měsícem a od té doby na něj zapomněl. Obratem ji potvrzuji a z turistické dovolené ve Skotsku se stává fyzická příprava na závod (což je v našem případě stejně to samé).

 
Běžecko-turistická příprava ve Skotsku. Počasí ideální.

Trochu mi zamotal hlavu výběr trati. V rámci celé akce jich je totiž asi patnáct. Podle výsledků (žádné extra hvězdy a počty podobné) ani podle odměn (vyhlášení jen prvních třech a nazdar) není poznat, jestli je nějaká trať prestižnější než ostatní. Vyloučil jsem nejkratší 23 km (na tu jsem přihlásil Romču, velmi mi poděkovala) a nejdelší 78 km (logicky) a zbyly 36 km a 47 km. Nakonec vyhrála 36 km, protože měla stejné převýšení (čili víc hor, míň rovin) a na start se jelo vláčkem (což je ve švýcarských Alpách obzvlášť krásný zážitek). A taky 11 km navíc je 11 km navíc :)

Do Davosu jsme přijeli už ve čtvrtek a ubytovali se s Baptistem a Topinkou v apartmánu v centru města. Takže jsme před závodem stihli ještě dvakrát klusat a jednou vyjet lanovkou na Weissfluhgipfel (k ubytování v Davosu dostanete permici na všechny lanovky a MHD v okolí). V týdnu v horách nasněžilo a ještě v pátek bylo nahoře kolem pěti stupňů. V den závodu se ale hodně oteplilo, takže jsem běžel jen v tom nejlehčím, co jsem si vzal.

Den před závodem to bylo ještě na sáňkování.

Před startem fandíme probíhajícím z trati K78 (běží podezřele rychle) a v jedenáct vyrážíme. Začátek je jen mírně do kopce po asfaltu a široké štěrkové cestě. Není to tedy žádná nádhera, ale aspoň nasadím svižné tempo a za chvíli už běžím sám. Nicméně druhý je stále na dohled, tak do toho šlapu, v podstatě co to dá. Následuje nejhezčí část závodu – přeběh sedel u Keschhütte (2625 m) a Sertigpass (2739 m) s výhledy na ledovce. Zbrusu nové Inov8 Trailroc 285 se konečně dočkaly terénu, pro který byly stvořeny, a v kamení si jen lebedí. Cestou na druhé sedlo předbíhám Baptistu – běží K47 a druhé části našich tras jsou stejné.

Švýcaři mají na závodech dobře vybavené občerstvovačky, které jsou navíc celkem často – na 36 km jich bylo devět, oproti GGUT - jedna na 30 km. A také na rozdíl od GGUT30, kde jsem musel běžet pomalu s autolékárničkou, nepromokavou bundou a kanystrem vody, tady jsem nemusel tahat nic. Nicméně mě ale absence slibovaného gelu na Sertigpassu zaskočila, tak jsem si vzal radši o kelímek ionťáku navíc. Ten jsem ale vzápětí vyplivnul, protože to byla teplá polévka. Pak mi došlo, že na mě paní volala „bujón!“.

Vesele si stoupáme...

Na 20. km po seběhu ze sedla cítím, že už mám dost. Běžím totiž dvě hodiny, což je můj fyzický limit a dál už obvykle jen doufám a trpím. Ale aspoň na mě čeká předjezdec na kole, tak je trochu zábava (umí na tom asi jako já). Vytahuju gel (svůj jediný, tak snad dál nějaký bude) a musím skočit do potoka na zapití. Cyklista se vrací a ptá se, jestli jsem ok. Nejsem, ale ukážu mu palec nahoru, usměje se a jede dál.

Začaly opět nekonečné pasáže po širokých cestách a sem tam asfaltu. Ale aspoň jsou mírně z kopce, což je asi jediná možnost, jak se můžu ještě pohybovat vpřed. Chvilkami se běží i po pěšině v lese, což by za normálních okolností byl pěkný krosík po 3:30, jenže je zvlněná a mně i metr převýšení připadá jako kolmá stěna. Tak se plazím výklusovým tempem a doufám, že ten za mnou je na tom podobně.

Cyklista na mě musí čekat a snaží se mě povzbuzovat. Není mu co závidět – za ním se belhá fotr-veterán z Prahy, funí a občas heká, kulhá kvůli otlačeným chodidlům a na občerstvovačkách vypije, co uvidí.

Kytka a obrovská prázdná taška za to utrpení. Ale pocit k nezaplacení.

Už mám fakt dost, kilometry neubíhají – kontroluji hodinky v intervalu cca věčnost a vždy se posunu o necelý kilometr. Vždyť je to jen dětská trať, není to ani maraton! Srabe! Vzpomeň si na Bartase a jeho ultra závody! Nedávno jsem četl knížku o Lynne Cox, která plavala u Antakrtidy. Co ta musela vytrpět. A já tady div nebrečím na pěšince z kopce.

Před závodem jsem nechápal, proč dávají občerstvovačku 4 km před cílem. To už snad není potřeba, ne? Teď tu ale dávám Ho-Či-Mina s ionťáky (kdo nezná, zeptejte se Bokovky), leju si kýbl na hlavu a mířím ke stále se pode mnou nepřibližujícímu Davosu.

Po závodě už byla síla jen dojít od lanovky k panoramatům.

Nakonec jsem se dostal do cíle, cyklista si oddychnul, že mě nemusí resuscitovat, do ruky jsem dostal nealko pivo a před pusu mikrofon. Pak jsem se svalil do stínu a ležel. Za chvíli bylo vyhlášení a mohl jsem jít do postele. Resp. vyhlášení bylo za tři hodiny, ale já jen ležel a snažil se přes spálená záda, úpal a vyčerpání neumřít. To je tak, když se netrénuje a člověka navíc semele vedro. Prostě jako vždycky. Krásný pocit :)