Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

neděle 28. prosince 2014

Týden 48-51

Týden 48
V pondělí roztáčím kola svého ocelového oře a projíždím větší část své chystané PZL. Spousta bahna v kombinaci s nízkoprofilovými blatníky způsobují ten luxus, že skopce vůbec nemusím brzdit. Ve středu a v pátek jdu klusat, ale spíš aby se neřeklo. V sobotu ještě přidám pár rovinek před nedělním legendárním krosem v Senohrabech. Na ten ale nakonec nejedeme, protože nás všechny zklátíla viróza. A tak aspoň z výsledků vidím, jak jsou naši junioři až na pár výjimek běžecky tragičtí.

Týden 49
Tenhle týden se mi asi zapíše do historie, protože i když jsem zdravý, tak prostě neběhám, protože se mi nechce. Jediný světlý okamžik je v sobotu, kdy roznáším kontroly na Jičínské zakončení. Tento fyzický výkon ale v zápětí zabíjím na výročce a následně na místní diskotéce deseti pivy a dvěma čerty. Bllll.

Týden 50
Opět vytahuju kolo a cestou do práce a z práce provádím poslední revizi tratě na PZL. Najezdil jsem na sebe neuvěřitelných 204 km, což je pětina toho, co najedu za rok. Většinu jsem našlapal v terénu nebo na těžký převod, takže mi to i snad silově něco dalo.

V sobotu jsem pak uspořádal PZL v Braníku, kam přišlo přes 200 lidí. Tratě byly spíš delší a náročnější, přesně jak to mám rád a jak si představuju klasiky na zimní lize. Až na jednoho notorického nespokojence se to lidem buď líbilo nebo to nějak překousli, případně jeli část tramvají. Spokojenost převládala hlavně proto, že bylo krásně a zázemí bylo díky Jáje na terase deset metrů od vyhřáté jídelny a výčepu.


Že lidi nečtou pokyny, nechápu, ale už jsem si zvykl. Navíc fakt nevím, co víc dělat, aby si je přečetli. Nemuseli by se pak na poslední chvíli ptát co a jak a já bych nemusel nasraně odsekávat, protože jsem samozřejmě nestíhal. Že někdo nezná mapový klíč, to taky pochopím (ale nějak mě to nenapadlo). Ale že někdo běhá po kolejích, to mi hlava nebere. A to jsem si speciálně pro tyhle příležitosti pořídil megafon. 


Týden 51
Kolo jsem otřel hadrem, nastříkal wédéčkem a hodil do komory. Nic se nemá přehánět. Odbyl jsem si své pořadatelské povinnosti (SJC Koniáška, SJC výročka, PZL Tour de Braník) a začal zase přemýšlet o běhání. Navíc se pomalu začíná formovat termínovka na 2015 (o tom pozdějc) a mě začínají svrbět podrážky. Nicméně abych nebyl nemocný z kombinace běhání a zábavy (EPO ples, DKP besídka), šel jsem jen třikrát klusat. Trochu mě dostihl bajkový týden 50, protože jsem měl brutálně kouslý stehna. Na plese jsem potkal vychrtlýho Choleru a na besídce vychrtlýho Toma. Prej stačí jen jinak jíst. No jo, ale stojí to za to? Není lepší jíst všechno a pak to vyběhat? No jo, ale to bych musel začít běhat. A hlavně nevím, jestli to, co platilo před třicítkou, platí i po třicítce...

středa 24. prosince 2014

Restart

Poté co jsem se na dva měsíce vykašlal na blok a víceméně i na běhání, je čas se vrátit zpět. Za prvé mi spousta lidí otlouká o hlavu, že v práci nemají co číst a za druhé potřebuju motivaci do běhání na příští rok a sdílení svých cílů a cesty k nim mě (doufám) donutí je naplnit.

Jak tedy s blokem dál? Pokusím se trochu jinak. Extrémních zážitků je s ohledem na práci a rodinu čím dál míň, ale zato je větší výzva pravidelně běhat. Moje představa je taková, že budu týden co týden psát, jak jsem běhal a jak jde příprava na nejbližší běžecký cíl. Věřím, že to nebude taková nuda, kdyžtak mi to v komentářích omlaťte o hlavu a zabalím to úplně.

Protože jsem pár týdnů „zameškal“, zhustím je v několika málo příspěvkách a pak už si snad najdu čas pravidelně referovat.

Tak jedem:

Týden 44

Z Morbegna jsem přijel úplně rozsekanej a do středy jsem nemohl skoro ani chodit. Klusání tolik nebolelo, tak jsem si ve čtvrtek šoupnul úseky, protože jsem nevěděl co jinýho. Před HROBem už nemělo cenu nic dělat, ale chtěl jsem cejtit, že běhat půjde.

HROB byla velká výzva. Alda bral vítězství jako samozřejmost (i vzhledem k jeho „práci“ při které točil přes 100km týdně), ale já jsem se celý podzim udržoval jen Emilem (úseky 4x1,8km, pauza 1´) a přes hodinu jsem se téměř nedostal. V sobotu jsem tedy lítal na gumě za Aldou, ale bohužel on se nesrovnal z mapou a na mé nesmělé návrhy nedal (nebo je z té vzdálenosti neslyšel). Díky půlmaratónskému tempu v závěru jsme vydřeli druhé místo, ale i tak jsme dostali čtvrt hodiny od Klacků (Alda: ty vole, čtvrt hodiny, co to je? ty si zejtra podáme).

V neděli jsme zase všem ukázali, jak na to fyzicky máme, ale mapově jsme tragédi. V půlce už jsme rezignovali a vláli za Turnovákama, dokonce jsem se občas dostal i před Aldu. Nakonec jsme tu čtvrthodinu fakt stáhli, ale stejně to nestačilo a spokojili jsme se s bronzem.


Týden 45

V pondělí mě vůbec nebolely nohy, což po náloži 2x35km v kopcovatém terénu bez vytrvalostního tréninku nechápu. Prostě orientační běh občas dokáže „pohladit“. Ve středu jsem dokonce na Emilovi běhal parádní časy (vedu si statistiku už 3 roky). Ještě jsem zařadil jeden den krátkých úseků a nejkratší úsek na HULKu (druhé místo s Ondoru a Sosákem), abych se před Velkundou trochu provětral.

Od Velkundy (Velká Kunratická, kdo je tu nově) jsem vůbec nic nečekal. Speciálně jsem netrénoval a navíc jsem měl v nohách HROB. Já bych ji ani neběžel, ale mám to za barákem a hlavně mě přihlásil Salomon. Jinak bych musel dva večery trávit u počítače a taky mi 300,- Kč za 3km v Krčáku přijde fakt úlet, navíc mi trať vůbec nesedí a vždycky se na ní vytrápím. Také se nedá nevidět arogantní přístup pořadatelů, především k elitní kategorii.


Týden 46

Na Velkundu jsem se ale těšil z jiného důvodu. Konečně konec sezóny!!! Hodil jsem boty do skříně, sednul na gauč, otevřel si lahváče a vytěsnil běhání z bytu.

Nicméně bez fyzické námahy bych asi zahynul, takže jsem vytáhnul kolo. Nafoukl jsem gumy, vyleštil blatníky, nasadil blikačky a v BT dresíku vyrazil do práce. Není to taková zábava jako běhání, ale aspoň má člověk pocit, že sportuje.

Taky jsem poprvé v životě navštívil cykloservis. Od bajkových družstev mi to nějak nepřehazovalo a při brždění jsem neměl nejlepší pocit. Nakonec z toho byl totálně opravený přesmykač („to vám přece nemohlo přehazovat“ – má pravdu), nový řetěz („ten má najeto minimálně 3000km“ – lichotí mi), nová kazeta a nové brzdy („no to musíte hlídat, málem jste si probrzdil ráfky!“).

Týden jsem zakončil luxusní akcí – BT pochodem.


Týden 47

Dokonce jsem byl dvakrát běhat (pomalu), protože jsme se s Romčou přihlásili na Pražský Parkový Survival. Ten se konal v neděli v Pikovicích a skládal se z běhu, kola, jeskyně, orienťáku, kajaku a slanění. Vždy se probíhalo „depem“, kde ale nebyla ani obyčejná voda (prý je to na survivalech normální).

Běh jsem vyhrál – proč v depu není voda?, na začátku kola jsem si ještě udělal náskok (přece se nebudu přezouvat do takovejch těch cyklo bot, jak se v nich nedá chodit), ale pak už mě předjížděl jeden bajker za druhým. Naštěstí se jezdilo většinou po silnici, ale i tak to bylo na dvě hodiny a já dojel vyprahlej – proč tu není voda?!. OB bylo trápení na legendární mapě Mezopotámie, ale na druhou stranu – kdy zase poběžím OB s helmou na hlavě a sedákem na zádech? Do kajaku jsem nasedal poprvé v životě – proč tu není voda?!!! Do prvního jsem se nevešel a nalitej Komanč mi taky nepomohl. Do druhýho už to šlo a po pár spirálách jsem se dostal ke slanění. Osmu jsem měl na druhé straně než když jsem si to zkoušel doma, ale nespadnul jsem, tak to asi nevadilo. Doslalomoval jsem do Pikovic a konečně se napil – na záchodě, v cíli nic nebylo. Dejna na mě práskla, že jsem reproš (ukecal jsem to na „bývalého“), takže po mě skočili reportéři z televize Sport5 (záznam zde).



V neděli jsem ještě sednul na kolo a projel si (a zmapoval) část svojí PZL.

Zbytek týdnů příště.

středa 29. října 2014

Kopec, skopec, čtverec, součet

Nejdřív reakce na komentář k článku o běhu do Bohnic (jak příznačné): Člověče, mám problém. Moje druhé já je můj nepřítel a píše tenhle blog jako parodii na mé první já. Odbornou pomoc vyhledám, až si na ní našetřím. Proto mi prosím klikni na reklamu.

Další parodií na můj problém byla účast na štafetách v Itálii. Jednalo se o běh 7,5km dlouhý s 435m převýšení stylem "nahoru dolů", na který jsou kromě vrchařů pravidelně obsazováni i orienťáci (Olaf, Luke B.). Letos chytla Skalákova smyčka mě a předpokládám, že příště poběží i Bet, který si vyzkoušel, jaké to je jít začátek Dolomiťáka před černochama.

Nástup do kostela, kde se italsky pomodlili za naše výkony.

Kdekdo by si řekl, proč se trmácet kvůli třiceti minutám 9 hodin přes tři státy a sedlo Splügenpass, kde je potřeba v zatáčkách couvat. Jenže nejde jen o třicet minut. Jednak je to tříčlenná štafeta a jednak je to zase závod s tradicí. To znamená, vlajkové zahájení, hodinová mše v kostele, špičková konkurence, uzavírka centra kvůli závodu, diváci na trati, hodinové vyhlášení (na bedně bylo 30 štafet!), prostě pro českého běžce neskutečná událost. A pro mě poznání dosud neznámých svalů, které mě i po čtyřech dnech od závodu tak bolí, že v bytě chodím s pomocí opírání se o zeď a schody musím couvat. To je tak, když se jde dvacet minut naplno do kopce, pak se osm minut skáče dolů a na závěr se dvě minuty "finišuje". Poučení pro příště - i seběhy se musí trénovat.

 předávka

seběh

V sestavě Ondra Fejfar, já a Ríša Pleticha jsme pod vedením Romana Skalského obsadili 13. místo. Na první českou štafetu (Dominik Sádlo, Pavel Brýdl, Honza Havlíček) jsme ztratili 4 místa a minutu. Díky velkému počtu odměněných jsme dostali i nějaké kapříky. Ti nám ale rychle uplavali, protože pivo v italském baru stojí lidových 5€. Aspoň to mělo grády - 2x britský Slalom 9% a místní Dolomiti 5% se druhý den připomněly, když jsme jeli autem slalom po Dolomitech na Splügenpass.

Morbegno, vlevo diváci na trati.

Další den byl svátek české státnosti, a to se v Králově Dvoře běhá Čtverec. Tam jezdí tradiční pěnězohoniči, na které já už netsačím, takže jsem o něm ani neuvažoval. Ale nebylo co dělat, Romču svrběly nohy a děti se doma nudili, i vyrazili jsme. Já si užíval dosud nepoznaný zážitek - na silničním závodě jsem fandil s klobásou v jedné ruce a s pivem v druhé. Kapříky si nakonec odvezly Romča (sedm kilo jablek na stůl v českých) a Berta (sušenka a pitíčko). Emil koukal na hasiče a policajty.

Berta porazila i holčičku, kterou tlačili oba rodiče. Má potenciál.

Číslo na válci znamená počet osob.

A ještě tradičně s kůži na trh na konci sezóny:

 
Je celkem logické, že čím víc naběhaných kilometrů, tím větší žízeň. Ajajajajaj.

pondělí 20. října 2014

City trail run Petřín -> Bohnice

Třetí říjnová neděle tradičně patří Hruštici. Jenže před měsícem mě oslovil Pápn, abych dělal hvězdu na novém závodě v Praze – trailu ve městě (City trail run). Po ujištění, že to nebude šaškárna typu We run Prague (když mě pozdraví nějaký „běžec“ ve žlutém Nike triku a s iPhonem na bicáku, otevírá se mi kudla v kapse), jsem byl nalomen. Ještě jsem to konzultoval s Vodákem: „Hele, mám běžet něco v Praze, ale ty vole, je Hruštice, co mám dělat?!“ „Hruštici přece běháš každej rok, ne?“ Jo, takže Vodák taky ctí tradici, takže je to jasnej vejlet do Turnova. „Tak to můžeš jednou vynechat, ne?“ Aha tak ne. No aspoň mi to rozhodl a nemusím mít výčitky.

Měl jsem dělat hvězdu s Betem, což mi celkem na starý kolena lichotilo. Pak Bet zjistil, že vlastně bude ve Skotsku. Paráda, kapříci sice nebudou, ale třeba nějakej ručník vyhraju. Pak z Pápna vylezlo, že vlastně poběží Ondra Fejfar, Péťa Pechek a Vítek Pavlišta. Tedy nejlepší český vrchař, maratonec a silničkář (je jedno, kterou vlastnost komu přiřadíte). Vzhledem k tomu, že závod měl být kombinací všeho zmíněného, začal jsem se „těšit“ na brambory. A pak se ještě přidal Alda, kterej má na podzim neuvěřitelnou formu. Že jsem radši nejel na Hruštici pro ručník od Lochnese a kapříky za obligátní čtvrtý místo... Ale přece (už) neběhám pro peníze, navíc závod sliboval nové zážitky. Vždyť přece „city trail“ praktikuju pokaždý, když běžím z Andělu na Chodov, proti lanovce jsem běhal ještě dřív než Bet na promo videu, a ještě se podívám na dosud neznámý místa. A vlastně ho i sám pořádám v rámci Tour de Prague.


I přes ukecané moderátory to bylo na startu i díky rozděleným koridorům zatím nejpříjemnější z velkých závodů. Toiek sice málo jako vždycky, ale na Petříně je naštěstí křoví dost. Ještě jsem zapnul Pápnovi kameru a vyběhlo se. Vrcholovou prémii jsem přenechal mladejm a pak už jsem jen fičel kolem plůtků, hradní stráže (wow!), Jelením příkopem (wow! wow!), pod kyvadlem, kolem poloviny městské policie na Letenském náměstí (některý měšťáci fandili (wow!)), přes Stromovku kolem Kerviho a nahoru Trojskou vinicí a botanickou zahradou (wow! wow!).

Tam skončilo city a začal trail. Ale spíš to byl orienťák – miniatruní cestičky křovím, bahnem a většina zapadaných listím, takže moc nebylo poznat kudy. Zatímco v „city“ byl dobrovolník nebo švestka každou chvíli, do lesa se jim asi moc nechtělo. Občas to teda bylo na tušáka. A to by přitom stačila old-school metoda „mouka“. Byl to sice první ročník, ale tohle se praktikuje na krosech už snad sto let...


Eliťáci s Aldou mi dávno utekli, za mnou nikdo nebyl (to jsem si ale myslel špatně – stínoval mě Sosák), nebylo kam spěchat, tak jsem si vychutnával kozí stezky a výhled na zamlženou Vltavu (wow!). Minul jsem ceduli 14km a zbývalo mi 8 minut do hodiny běhu. To dám! Jenže jsem doběhl na křižovatku, kde nebylo žádné značení ani člověk. Zabočil jsem po hlavní doleva (špatně) a doběhl na další křižovatku, kde zase nic nebylo. Tušil jsem léčebnu napravo, tak jsem tam vyrazil a doběhl ke zdi. Vlevo nic, vpravo nic. Sakra. Vlevo zase nic, vpravo nějaká brána. Že by to už byl blázinec? Byly tam nějaký vrátka a otevřený, tak jsem je zkusil. Kolem fáborky, asi cílová rovinka. Už slyším moderátory, kouknu na hodinky – dva kiláky za čtyři minuty? Hm, to jsem fakt asi běžel blbě. Cesta v mlze, lidi kolem cesty žádný, no to bude trapný, jestli doběhnu první. Ale už slyším rozhovor s vítězem. Uf. Nakonec jsem „zabloudil“ na jen o pár metrů kratší trasu a bylo z toho krásné 5. místo za ještě hezčích 55:55 (wow!).

Co dodat – parádní zážitek z trasy, palec nahoru za odvahu uspořádat něco nového, prima balónky a mlíčka pro děti, Berta mi i "namalovala" diplom, Romča s Kálou vyhráli čelovku. Ale chtělo by pro příští rok ještě dopilovat. Značení v druhé půli nic moc, sprchy rozhodně teplý nebyly a k pití se po závodě nedalo koupit ani nealko pivo a jídlo jen s ostrými lokty... Nějakej závod pro Bertu a skákací hrad pro Emila by se taky hodil, když už se z toho udělala taková show. 14,5 km místo 16 bych taky kousnul, ale to by nesměla bejt cedule 14 km půl kilometru před cílem. A rozdělení + vyhlašování kategorií? To snad nepochopil nikdo. Ale jinak fajn neděle. Díky Pápne!

úterý 14. října 2014

MČR štafle + družstva

Na štafetách nám to těsně necinklo. Chtělo to, aby buď Hóna nebo já nebo Kody šel o fous líp. A to jsem ještě na čtyřce visel Šéďu. Jenže pak mě zradila farsta a lano se přetrhlo. Tak aspoň velká bedna.

Na družstvech jsme chtěli TOP 10. Ani to nevyšlo. Ale všichni se snažili. A každej zaslouží pochvalu za dodržení dress code. Za diskomfort bychom si měli na každém úseku odečíst minimálně minutu.

V neděli to bylo na plavky.

Kuss vyhrabal tradiční "Kabát".

Pamela byla povinnost.

No a taky se závodilo - hon štafety...

...a ještě větší hon - družstva

Tak zase příští rok! Do Vracova se fakt těším, to bude ultra hon. Akorát nevím, jestli se kvalifikujeme, když SK nepochopitelně sebrala ČPŠ Jarnímu poháru a nechala ho dvakrát na Moravě, kam už letos skoro nikdo nejel...

čtvrtek 2. října 2014

Lahváč na Bábíkově Ladronce

Ve středu se konal po dlouhé době lahváč. Sice "sprintový" (normálně se běhá minimálně do půlnoci nebo i do rána, když někdo v lese usne), ale díky za to. Pořádal ho Sosna na Strahovské buňce a byl spojený s MTBO ligou, Trail-O, vzpomínkou na Bábíka, anarchopunkorockovým koncertem s návštěvou policie a afterparty na Strahov OpenAir s Chrudimáky. Prostě povedené odpoledne po práci.

Ale k závodu. Sešel se výkvět lahváčových specialistů, chyběl snad akorát Fanda s Buznou a Bokovka. NPyřin zbaběle ujel a Marťas dal přednost pohodlnému popíjení Únětic u táboráku. Většina jela bajky, já si šel ještě zavzpomínat na svůj dlouholetý tréninkový prostor (Ladrona+Hvězda), kde jsem si bouhnul 6x kilák. Žízeň jsem si udělal pěknou, ale taky hlad. Aspoň bude kam dávat Braníky.

první kolo

Systém byl klasický - jedna mapa v cíli a paměťák po kontrolách, kde byly dvě až tři piva. Pít se mohlo jen jedno. Pobírám do hlavy pět z jižní větve a s Koprdou vybíhám ke stadionu, kde se za vraty krčí první odměna. Nejsem nováček, takže si první nevychutnávám a tlačím ho do sebe, co to jde. Koprda jen stihnul odzátkovat a zakroutit očima: "Teda, jak vy to děláte...". To už jsem se ale prodíral strání směrem k další kontrole. Z té už odbíhá Myro, tak se připojuju a jdem česat na plácek. Je nás tam asi šest a nemůžeme to najít. Všude se sice válejí Braníky, ale ve formě vypitých plasťáků. Jinde ale být nemůže, takže při desátém kolečku kolem plácku někdo vítězně zacinká. Naštěstí jsem poblíž, takže těsně uhájím před Ondřejovou rukou. Vedlejší kontrolu zase vynechávám, tam už běželi dva a přesouvám se s Myrem k studni, kde zkušeně vyhrabu z listí další kuželku. Naštěstí je vedle lavička, přijde vhod, protože už mám dost - nějak se to do mě nechce vejít.

 druhé kolo

S plnými žaludky se potácíme zpět. Jaké je naše překvapení, když u mapy nikdo není a Sosna nám předkládá další a poslední várku kontrol. Asi bylo zveřejnění oznámeno předem, ale to nikdo včetně nás netušil nebo neslyšel nebo zapomněl. Jde se do podobných míst, takže není potřeba dlouze mapovat. Jednička čeká u keříku, už mi slehlo, sklouzla do žaludku hned. Další jednička má být taky u keříku kousek vedle, ale Myro mě znejistil, když kolem jen proběhl. Nezkušeně nenacházím a zachrání mě až Pápn, který sebejistě hrábne do nejhustší části zakrslého bůčku. Žaludek protestuje, tenhle Braník bude na dlouho. I když je mi jasné, že další jsou vypité, stejně se pro jistotu přesouvám ke kontrole u stromu. Z dálky už se mi samozřejmě smějí Žaly s Ondřejem. Škodolibě mlží o přítomnosti třetí lahvváče, tak nezbývá, než se přesvědčit. Ve stromě se sice Braník krčí, ale je to vypitá plechovka. Holt oblíbená značka. Vracím se zpět s pocitem, že jsem se za 35 korun výborně proběhl, napil a povečeřel. A s výkonem pěti lahváčů spolu s dalšími asi třemi vyhrál. Dnes to bylo hodně běhavé, třeba Jéňa zůstal na suchu.

parádní atmosféra

Za zvuků silně alternativní hard core kapely, pálení bedýnek v popelnici a popíjení Únětic rozebíráme postupy. Sosna se pořád nemůže dopočítat dvou lahváčů. Všichni tvrdí, že je vše vypito, ale zátky nelžou. Mám cukání, ale nechci vypadat nadrženě na vítězství, tak se krotím. Když to ale SZRSAVSD nevydrží a vyběhne, vystřelím za ním. Běžíme na nejvzdálenější a nenadějnější kontrolu. Prý byla třílahváčová, ale vypily se jen dvě. Taky že jo. V trávě pod schody Hynek objeví zbývající. Dáváme na půl, ale zátku má on, já mám aspoň dobrý pocit s nálezu. Jakou houbař. Cestou hledáme ještě jednu a díky důkladnému česání křoví jsme velkou atrakcí pro procházející opilé studenty. Nic. A to je tedy úplný konec krátkého, ale intenzivního lahváče.

pondělí 29. září 2014

MČR klasika - Borská klasika

Borská klasika, to je pojem. Poprvé jsem ji poznal na vlastní kůži na MČR v Modlivém dole v H16 a od té doby se její koncepce nezměnila: náročný terén, spousta kopců, spousta voleb a perfektní organizace. Tak to vypadalo i letos na mistráku u Hamru na Jezeře.

Postup do finále jsem bral ještě stále automaticky, ale už jen za předpokladu mapově čistého výkonu. To se víceméně povedlo. Navíc jsem docvakl Flašku, takže jsem si na finiši liboval, jak je to v pohodě. Jenže mi to nakonec sotva stačilo a i na postupech, kde se to jen pálilo, jsem dostával čočku. Asi jsem sel zadrženě – přece si nebudu přiznávat, ze jsem starej, tlustej a málo trénuju... No ale moc optimismu mi to na finále nepřineslo.

postupy semifinále - klikem do archivu

K parametrům 15,2/745 jsem měl čím dal větší respekt, navíc znám kvality stavaře Pekky, ještě když mu to oponuje Radovan. Takže jsem poprvé v živote vyrazil na OB se dvěma gely. Ono by se řeklo – v létě jsem si běhal čtyřhodinové šílenosti v Alpách a teď skuhrám nad max. dvouhodinovou klasikou? Jenže orienťák je pořád orienťák – tam si člověk neodpočine. Pořád nahoru dolu, zvedat nohy a mapovat.

V noci před závodem jsem nejdřív vstával k Bertě, protože měla 39°C horečku. Asi byla nervózní za mě. Ráno jsem od sedmi natíral Emilovi postel. Jindy nebyl čas. Takže jsme nestíhali a já do sebe místo tradičních vloček naházel jen pár chlebů. Romča pak jela jak Colin McRae, takže jsme měli aspoň pár minut na odevzdání dětí do školky, přezutí a sprintování do karantény. Prostě perfektní předzávodní příprava...

postupy finále - klikem do archivu
(postupy z GPSky mám díky ignoraci absurdního WRE pravidla)

Tam už to bylo klidnější, pokecal jsem s kamarády z repre, usmál se do televize, podle očekávání nedostal GPSku a šel na start. Tam bohužel selhal lidský faktor. Boráci mají sice mraky pořadatelů, ale jen pár jich jezdí na závody. Proto paní nechápala, že mi na zalepení popisů nestačí centimetr široká izolepa. Pořád mě utěšovala, že to stihnu, ale když s hrůzou zjistila, že si potřebuju popisy zalepit i z druhé strany, radši zmlkla. A to mě tento způsob lepení naučil sám Lebka, tedy kovaný Borák. Z předposledního koridoru jsem tak rovnou vystartoval...

Vstříc nesmrtelné žluté věži!

První pohled na mapu mě utvrdil v tom, že to bude na morál: málo kontrol a spousta vrstevnic. To je výzva. Jenže až do osmičky, než mě doběhl Píkej, jsem se trápil. Prostě mi to psychicky nesedlo a když mě závod nebaví, myslím na kraviny, dělám chyby a běžím pomalu. Za Píkejem jsem se cestou na devítku trochu rozběhl, ale i tak mi utekl. Na na desítce na jsem ho zase doběhl, to když řešil dlouhej postup. Já už věděl – jen jsem na něj houkl „jdu po silnici“, zajiskřilo se mi v očích, zprasil jsem to na asfalt a po něm si to loupal asi dva kiláky mezi in-linistkami. Píkej měl asi sílu mapovat, takže zmizel v hustníku. Tady vsuvka – Liškova reakce „To nebyla žádná klasika, když tam byl postup po silnici“. Aha. Bohužel Pekka na jinak perfektní trati zapomněl dát na obíhačku občerstvení (někdo vyžebral od cyklistů pití z flašky). Naštěstí se přede mnou pořád motal vysokej hubenej pardubickej dres. Nevěděl jsem, jestli je to Lála nebo Píkej, ale přibližovalo se to, tak mě to hnalo dál. Konečně na občerstvovačce to dobíhám – Lála. A do cíle jen kousek, ještě pokecám s Žokejem a jsem tam. Nakonec celkem slušný 16. místo, na to, že na osmičce jsem byl ještě 26. to jde. I tak je to můj třetí nejhorší výsledek za posledních 18 let na MČR na klasice.

úterý 26. srpna 2014

PP a STRC víkend

Předposlední týden prázdnin patří tradičně PPčkám. To jsou tak tradiční závody, že nemá smysl o nich moc psát. Tak jen ve zkratce. Příjezd v pátek, přisockovávní se k oslavě třicátníků, hromada Rohozců, soutěž ve skoku o trubce, spaní v autě. Ráno middle, pár kontrol visím za Dýmem, pak lano prasklo, do cíle jsem to dobojoval sám. Mezi etapama bylo pět hodin, které jsem skoro celé prospal. Dal jsem si páteční pizzu a vyrazil na sprint. Ten se mi podařil víc, ale pořád byl na mě moc fyzický a rychlý. Jsem teď ve stádiu mezi čtyřhodinovými běhy a odpočinkem.

Jde se na to...

Následovalo vysedávání u stánku a přesun na PP párty. Z ní jsme odešli už kolem jedné, protože jsme si stanovili uskutečnit nesplnitelné – odjet z PPček v sedm ráno, naložit děti v Jičíně, v Praze vybalit, zabalit, naložit kola a Aldu a v 13:30 odstartovat na Lipně na STRC. Cestou jsem si dal sirky do očí, posnídal kolu a zbytek páteční pizzy.

Motorkářská banda - poznáte je?


Na vyzvednutí čísel, záchod, převlečení a rozcvičení jsme měli s Aldou asi deset minut. Po výstřelu vyrazil Alda neohroženě vpřed, já klopýtal a ním a za mnout bojoval Flaška s veteránskými legendami PZ (peněžních závodů). Už jsem se psychicky srovnal s tím, že dneska moje bolavé tělo i hlava a střeva plná Rohozce nebudou stačit na odpočinutého Aldu, když tu přišel zalamovák a já Aldu došel. Následoval luxusní, téměř skyrunningový traverz a pak seběh plný kamenů a kořenů, kde jsem zkusil zúročit své zkušenosti, nasadil jsem kozí běh a Aldovi zdrhnul.

Terén jak ve Švédsku, zkušenosti z orienťáku se jak na přeskakování kmenů tak na hledání pěšiny velmi hodily.

Dalších pár kiláků to bylo příjemné proběhnutí kolem řeky, trochu jsem si odpočinu a vyprděl se a nasadil staré dobré půlmaratónské tempo. Stále jsem se snažil do toho bušit, protože mi bylo jasné, že ex-triatlonista Alda se jen tak nevzdá, nehledě na to, že za ním určitě pracoval Serbessa, jehož forma je vždycky dost nevyzpytatelná.

Rovina skončila a přišel táhlý a skoro nekonečný výběh. Za mnou nikdo nebyl, ale běželo se pěkně, tak jsem do toho rubal dál. Výběh po schodech na Stezku korunami stromů docela bolel a hlavně se mi motala hlava, ale přišlo mi blbý jít pěšky, když jsem vedl. Předpokládal jsem, že se rozhledny staví na vrcholu, takže jsem se těšil na seběh do cíle, ale najednou přede mnou byl další zalamovák. No co...

Na jakém jiném závodě tohle zažijete?
(ok, na běhu na Petřínskou rozhlednu, ale tohle je přece jenom stokrát lepší)

PP a STRC Lipno jsou prostě luxusní akce, které je sice těžké zkombinovat, ale když se to povede, je fakt o co stát. A to by se dal ještě v sobotu běžet Jesenický maraton :)

Další fotky na webu STRC.

úterý 12. srpna 2014

Sierre – Zinal

Další zastávkou na Švýcarské „dovolené“ byl legendární skymaraton Sierre-Zinal. Jen krátce představím: Start 585 m n. m., stoupání 1600 m na 9 km, pak už mírnější stoupání do 2400 m n. m., následuje táhlý a nakonec prudký seběh do 1600 m n. m. Někoho zabije první zalamovák, někoho druhé nekonečné stoupání, někoho nadmořská výška, někoho technický seběh, někoho prudký sešup. A právě proto jsem se na závod těšil a snažil se poctivě trénovat (proto jsem byl na Botase v lese tak dlouho a porazil mě Báša).

 Profil hovoří za vše...

Robert Krupička krásně popsal konkurenci: „Letošní ročník byl asi nejkvalitněji obsazený trailový závod historie. Na startu se sešla světová špička napříč disciplínami skyrunning, běh do vrchu, orientační běh atd...o první desítku mohlo podle startovky bojovat klidně 40 běžců! Letošní MS ve skyrunningu v Chamonix bylo oproti Zinalu slabý odvar:-)

Tento závod je jako jiný svět. Pořadatelé pozvou spoustu závodníků (letos přes sto!) a ještě jim za start zaplatí – čím lepší tím víc (takže já nedostal nic). K tomu ubytování v horském středisku a pět dní vykrmování (včetně obědů v horské restauraci, kam nás vozila lanovka a tradiční Raclette párty).

 
Výhled z apartmánu...

Kdo byl na MS asi tuší, jaký je na podobných závodech program – spát, jíst, klusat. My si navíc užili grilování a výlet na ledovec s Topinkou a Baptistou. A pro mě byl asi největší zážitek dva dny před závodem, kdy mě vzali Daniel Hubmann s Francoisem Gononem na výběh po poslední části trati. Čtyřicet minut jsem klusal po hřebenech Alp s legendami světového OB a užíval si nádherných výhledů na Matterhorn. Bylo mi totiž jasné, že ani jedno už při závodě nazažiju...

Výběh s kámošema

Konečně přišel závod. Snídám spolu se zkušeňáky Robertem Krupičkou, Pavlem Brýdlem a tradičně nervózním Honzou Havlíčkem. Vedle mě sedí Gonon, který má vypsané mezičasy z rekordu Jonathana Wyatta z roku 2003. Nesměle prohodím, že mám také vypsané mezičasy. Ale ty Anky Pichrtové, která drží traťák z roku 2008. Ten je totiž těsně pod 2:55, tedy časem, za který se ještě berou prize money.

Před závodem jsem byl ještě na koni. Teda na koze...

Po zkušenostech z minulých horských běhů začínám velmi opatrně a celý první kopec jdu/běžím/jdu/běžím za Pavlem. Pocit je dobrý, ale úplně zadarmo to není. I tak už na prvním mezičase ztrácím na Anku 20“. Na mezičase po hodině lezení kolmo do kopce už je to skoro minuta. Hmmm. Nastoupali jsme asi o 200 metrů víc než na světoznámém Dolomiťákovi, ale trať stále stoupá. Na dalším mezičase ještě vesele mávám na Romču s Emilem, ale tuším, že to dneska bude bolet. Ztráta skoro dvě minuty a začínaj mě bolet záda. Když před sebou uvidím stoupání na nejvyšší bod (hotel Weisshorn a vrch Nava), zamotá se mi hlava. Asi z té výšky. K hotelu už jdu víceméně pěšky, jen občas se vzmůžu, to když začnou povzbuzovat diváci, kterých je kolem občerstvovaček fakt hodně. Nohy jsou celkem v pohodě, ale bolí mě vše ostatní – záda, hrudník a hlavně jsem celkově vyčerpán. No jo, na skymaraton v Krčáku nenatrénuješ...

V Chandolinu ještě vesele

Z nejvyššího bodu se snažím trochu rozběhnout, ale moc to nejde. Běží se po kamenité úzké pěšince, takže je potřeba hlídat každý krok a ještě se vyhýbat turistům. Na další občerstvovačce si připadám jak kostlivec – sotva do sebe naleju kelímek, už mám zase žízeň. Gel už ani nejím, vím, že to nemá cenu. Jsem prostě v prdeli.

Nicméně trochu se rozbíhám a i pobavím, to když doběhnu borce, co vedle pěšinky kadí. Pak mě předběhne, uteče a znovu kadí. Pak mě předběhne Tom Owens, jeden z favoritů, kterému to dneska nesedlo. Chvíli se ho držím a za chvíli dobíháme klátícího se rachetika – Honza. Vypadá fakt zle, ale ještě mě dokáže povzbudit. Dík. Ještě že jsem si ty výhledy užil předevčírem, teď mám co dělat dívat se pod nohy. I tak se ale kvůli divákům a respektu z nádherné trati snažím doběhnout se vztyčenou hlavou.

Na tuhle ceduli jsem se těšil skoro tři hodiny...

Nakonec je z toho 62. místo a čas 3:01.25. Kousek za mnou dobíhá Honza a první žena. Aspoň něco... Jsem překvapivě celkem svěží, zato Honza si povídá se záchodovou mísou a pak se klepe pod peřinou. Vysvobodím ho kofolou, sám si dám pivo, jdeme na vyhlášení a jedeme domů.

Při závodě jsem si říkal – tohle je tak brutální, že už to nikdy nechci zažít. Teď ale vzpomínám na úžasnou atmosféru, nádhernou a neskutečně těžkou trať a říkám si...

Emil má ve švajcu svůj časopis

Pro zajímavost uvedu výsledky orienťáků, kteří zase dokázali, že nejsme sport turistů, ale že světová OB špička se může srovnávat s vrchařskými profíky: 4. Gonon, 6. Zinca, 7. Schneider, 9, Bostrom, 16. Rollier, 24. Hubmann.

Výsledky.

sobota 9. srpna 2014

Thyon-Dixence

Ani o prázdninách jsem nezanevřel na Švýcarsko, naopak jsem naplánoval legendární závod Sierre-Zinal. Týden před tím se o údolí vedle běží další pěkný horský běh – Thyon-Dixence a když mi pořadatelé nabídli ubytování pro mě a rodinu na pár dní v horském apartmánu, nebylo co řešit. Prostě tyhle běhy – to je jiný svět. Kapříci za umístění jsou většinou nedosažitelní, ale dá se něco vydělat za dosažený čas. A i kdyby ne – samotná trať stojí i za to běžet „zadarmo“. Že se tady pořád oháním kapříkama – k těmhle závodům to prostě patří, jinak by na ně nejezdila světová špička a přece jenom z Česka to není kousek, tak se kapříci v nádrži vždycky hodí.

výhled z terasy před apartmánem

Thyon-Dixence se běží překvapivě z Thyonu (zimní středisko ve výšce 2100 m n. m.) k přehradě Dixence (přehrada s nejvyšší hrází na světě), měří 16,3km a má 700 metrů převýšení, které je napůl na začátku a na konci. Běží se celou dobu ve vysoké nadmořské výšce (kolem 2300 m n. m.), což hraje asi největší roli ve výkonu.

fanoušci

Počasí bylo jak na Perunovi nebo na Mont-Blanc maraton – chcanec a deset stupňů. Pro mě byl hned první kopec osudný. Po kilometru jsem začal lapat po dechu, nohy ztuhly a já přešel do chůze. Než jsem se dobelhal na horizont, předběhlo mě spousta žen, dredař a dvanáctiletý kluk. Následoval dlouhý traverz po pěšince plné bahna a kamení, což moje orienťácká dušička ocenila, mysl i nohy pookřály a já dredaře, kloučka a všechny ženy až na jednu (ta vytvořila traťový rekord) zase předběhl. Nakonec až 23. místo a šest minut za posledním kapříkem. Překvapil orienťák Gonon, který nestačil jen na první dva (černochy), ale jinak si namazal celou vrchařskou špičku (v podstatě až do cca 10. místa to byli profíci).

doběh po hrázi
Výsledky.

pátek 11. července 2014

Montreux - Les Rochers-de-Naye

Místo RfP, MTBO nebo Sedmihoří, jsem jel opět běhat na kopec, opět do Švajcu, tentokrát k Ženevskému jezeru, což slibovalo pěkné výhledy. Manažer Skalák má za svou bohatou kariéru výtečné kontakty, a tak hned po rozklusu jsme šli na večeři s "bohy" horských běhů. Vedle mě tak u stolu seděl Jonathan Wyatt s Billy Burnsem a ještě se tam otočil (a poplácal mě po zádech) Marco De Gasperi.

Bylo to zase ku*va do kopce a dokonce celých 19km. Bohužel jsem už po kilometru zijstil, že na to dneska nemám a přešel do strojového tempa (stále běžet tak, abych nezastavil a neuřízl si moc velkou ostudu). Docela to šlo, ale když jsem se na pátém kilometru otočil, viděl jsem první ženskou, jak mě ladně dobíhá. To ne! Nejsem přece na ultramaratonu, abych soupeřil s ženama! Zakousl jsem se do silnice a bušil nahoru, co to šlo. Jenže ona se nevzdalovala. Naštěstí zase přišla moje chvíle (obvykle se po hodině konečně pořádně rozběhnu), a tak jsem ji trhnul a doběhl si pro 17. místo. Konkurence byla veliká, ale stejně to žádná sláva nebyla. Ale aspoň jsem na výletě něco nafotil:

Jediný odpočinek byl na 4.-6.km.

Večerní prohlídka města Montreux - vedro a ruský turisti.

Dokonce jsme měli přidělené i průvodce. Zaujaly mě obzvláště palmy ve Švýcarsku, ale stejně jsem se nejvíc těšil na vychlazený pivo u večeře...

Hlavní atrakce města - hotel, kde napsali Deep Purple skladbu "Smoke on the Water" a socha Freddieho Mercuryho, kterej ukazuje na vrcholek Les Rochers-de-Naye, kam zítra poběžíme.

Večeře s celebritami.

Jó, s desítku nosí jen ti nejlepší... Švýcaři opět měli problém se správnou podobou mého jména.

Finiš - poslední kilometr za 10 minut.

Cílová aréna v 1981 m n. m. Luxus.

Panoramata stály za těch 105 mint dřiny.

Dolů naštěstí vláčkem.