Asi bych měl předeslat, že už nemám věk na honění se na sprintech, jenže mě jednak hodně baví se na ně připravovat (fyzicky i teoreticky) a pak je vyhrávat (na což jsou dobré oblasťáky). A MČR je pak takovou lahůdkou po jarní přípravě (a návrat do reality). Myslím, že už jsem takový „sprint master“, protože letos to byla moje 14. účast v chlapech:
2002: -
2003: 4.
2004: 6.
2005: 26.
2006: -
2007: 4.
2008: 9.
2009: 4.
2010: 1.
2011: 5.
2012: DISK
2013: 8.
2014: 10.
2015: 4.
2016: 6.
2017: 11.
I letos jsem tedy byl připraven tříměsíčním „Emilovým tréninkem“ a posilněn vcelku slibnými výkony právě z oblasťáků. Navíc terén sliboval super zážitek v kontroverzním prostoru a provedení, takže bylo o to víc, na co se těšit.
Sprintové štafety jsme běželi jen do počtu (spoluběžci prominou a pochopí) a já je bral jako mapové rozehřátí před sprintem. A musím říct, že mi dodaly sebejistotu minimálně pro semifinále. Závod jsem totiž záměrně chladil a mapově hlídal, ale stejně z toho byl 4. čas na úseku. Ono se to totiž zde nakonec ukázalo jako nejlepší taktika. Místo záludných postupů přes hrad, které jsem měl pečlivě připraveny, byl závod pojat jako kontaktní bušení hustníků a uspěl ten, kdo se správně dopočítal kontrol. Na jednu stranu tedy pro mě byla stavba tratí zklamáním pro svou jednoduchost, na druhou stranu pro štafety to bylo zajímavé a až mě překvapilo, jak se závod roztrhal.
Příprava - nebylo jasné, na jaký závod - proto ty komplikované postupy.
Následná štafetová realita.
Semifinále na Kraví hoře pro mě bylo mírným překvapením, které se ale dalo dohnat během pátku u PC. Poslední mapa prostoru byla totiž plná privátů, ale když jsem si postavil trať na staré mapě a nasázel kontroly do oplocených areálů, začalo to dávat smysl. Trať se mi líbila, bohužel jsem se nedočkal počítání baráků (měl jsem připraveno: „za šestým barákem doprava“). V semifinále právě chtělo jít s rozmyslem, jak jsem si to vyzkoušel na „Špilasu“, samozřejmě ale už bylo potřeba trochu víc tlačit na pilu.
Příprava na semifinále (zvýrazněné ploty).
Semifinále v reálu (postupy díky zařízení bez displeje a zvukové signalizace - když to pořadatelé nesmyslně zakázali...).
Finále pak bylo v očekávaném prostoru a po zveřejnění cíle se dala celkem jasně odhadnout i trať. Bohužel, i když jsem věděl o záludných terasách na jihu (asi se to tam nějak jmenuje, ale pro mě je to „jih“ – brňáci prominó), nepřipravil jsem se dostatečně. Tedy, byl jsem se tam podívat (naštěstí díky služebce), ale neměl jsem to detailně naměřené jak (předpokládám) ostatní. Takže jsem snad všechny postupy v této oblasti odhadl špatně a zbytečně se motal po krásných, ale moc klikatých a dlouhých schodech. No, ale zase mě díky tomu vyfotil Kade. Moje ztráta narostla, a i když jsem se ve zbylé části cítil dobře, už to těsně do desítky nedalo. Což je tedy výsledek, který mě moc nepotěšil, na druhou stranu v téhle konkurenci mladých pušek to musím uvítat.
Příprava na finále.
Trať finále.
Foto: O-news
Jinak závody byly samozřejmě parádní, běhat v takových terénech je prostě krása. Sem tam něco skřípalo (opět podceněná karanténa, kde nikdo nic nevěděl a radši ani nebyly startovky na startu a izolepy na popisy), ale jinak si pořadatelé mákli. Bohužel od začátku se kolem závodů vznášela aura pochybností nad regulérností. Dle mého názoru měl být prostor Brna zveřejněn hned (resp. se s ním mělo kandidovat) a otevřen pro závodníky celou dobu a především i během závodního víkendu (třeba jen v nějaké hodiny). Jinak prostě měli místní šílenou výhodu. Já měl na obhlídku jen necelou hodinu, čímž jsem aspoň pochopil oblast „na jihu“, která se z mapy vyluštit nedala. A i když to bylo otevřené několik měsíců – dostat se do Brna na prohlídku je pro mnoho lidí prostě nemožné nebo dost komplikované a stejně proti místním nedostatečné.
Zátiší s lebkou. Foto: Kade
A taky doufám, že příště přidají i finále B, C,... protože neběžet letos v centru, to by mě fakt mrzelo. Zas tolik lidí se nepřihlásilo, aby to musela být zásadní komplikace.
Tak za rok v Táboře! To si nemůžu nechat ujít, takže ještě jednu sezónu potočím :)