Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

úterý 26. srpna 2014

PP a STRC víkend

Předposlední týden prázdnin patří tradičně PPčkám. To jsou tak tradiční závody, že nemá smysl o nich moc psát. Tak jen ve zkratce. Příjezd v pátek, přisockovávní se k oslavě třicátníků, hromada Rohozců, soutěž ve skoku o trubce, spaní v autě. Ráno middle, pár kontrol visím za Dýmem, pak lano prasklo, do cíle jsem to dobojoval sám. Mezi etapama bylo pět hodin, které jsem skoro celé prospal. Dal jsem si páteční pizzu a vyrazil na sprint. Ten se mi podařil víc, ale pořád byl na mě moc fyzický a rychlý. Jsem teď ve stádiu mezi čtyřhodinovými běhy a odpočinkem.

Jde se na to...

Následovalo vysedávání u stánku a přesun na PP párty. Z ní jsme odešli už kolem jedné, protože jsme si stanovili uskutečnit nesplnitelné – odjet z PPček v sedm ráno, naložit děti v Jičíně, v Praze vybalit, zabalit, naložit kola a Aldu a v 13:30 odstartovat na Lipně na STRC. Cestou jsem si dal sirky do očí, posnídal kolu a zbytek páteční pizzy.

Motorkářská banda - poznáte je?


Na vyzvednutí čísel, záchod, převlečení a rozcvičení jsme měli s Aldou asi deset minut. Po výstřelu vyrazil Alda neohroženě vpřed, já klopýtal a ním a za mnout bojoval Flaška s veteránskými legendami PZ (peněžních závodů). Už jsem se psychicky srovnal s tím, že dneska moje bolavé tělo i hlava a střeva plná Rohozce nebudou stačit na odpočinutého Aldu, když tu přišel zalamovák a já Aldu došel. Následoval luxusní, téměř skyrunningový traverz a pak seběh plný kamenů a kořenů, kde jsem zkusil zúročit své zkušenosti, nasadil jsem kozí běh a Aldovi zdrhnul.

Terén jak ve Švédsku, zkušenosti z orienťáku se jak na přeskakování kmenů tak na hledání pěšiny velmi hodily.

Dalších pár kiláků to bylo příjemné proběhnutí kolem řeky, trochu jsem si odpočinu a vyprděl se a nasadil staré dobré půlmaratónské tempo. Stále jsem se snažil do toho bušit, protože mi bylo jasné, že ex-triatlonista Alda se jen tak nevzdá, nehledě na to, že za ním určitě pracoval Serbessa, jehož forma je vždycky dost nevyzpytatelná.

Rovina skončila a přišel táhlý a skoro nekonečný výběh. Za mnou nikdo nebyl, ale běželo se pěkně, tak jsem do toho rubal dál. Výběh po schodech na Stezku korunami stromů docela bolel a hlavně se mi motala hlava, ale přišlo mi blbý jít pěšky, když jsem vedl. Předpokládal jsem, že se rozhledny staví na vrcholu, takže jsem se těšil na seběh do cíle, ale najednou přede mnou byl další zalamovák. No co...

Na jakém jiném závodě tohle zažijete?
(ok, na běhu na Petřínskou rozhlednu, ale tohle je přece jenom stokrát lepší)

PP a STRC Lipno jsou prostě luxusní akce, které je sice těžké zkombinovat, ale když se to povede, je fakt o co stát. A to by se dal ještě v sobotu běžet Jesenický maraton :)

Další fotky na webu STRC.

úterý 12. srpna 2014

Sierre – Zinal

Další zastávkou na Švýcarské „dovolené“ byl legendární skymaraton Sierre-Zinal. Jen krátce představím: Start 585 m n. m., stoupání 1600 m na 9 km, pak už mírnější stoupání do 2400 m n. m., následuje táhlý a nakonec prudký seběh do 1600 m n. m. Někoho zabije první zalamovák, někoho druhé nekonečné stoupání, někoho nadmořská výška, někoho technický seběh, někoho prudký sešup. A právě proto jsem se na závod těšil a snažil se poctivě trénovat (proto jsem byl na Botase v lese tak dlouho a porazil mě Báša).

 Profil hovoří za vše...

Robert Krupička krásně popsal konkurenci: „Letošní ročník byl asi nejkvalitněji obsazený trailový závod historie. Na startu se sešla světová špička napříč disciplínami skyrunning, běh do vrchu, orientační běh atd...o první desítku mohlo podle startovky bojovat klidně 40 běžců! Letošní MS ve skyrunningu v Chamonix bylo oproti Zinalu slabý odvar:-)

Tento závod je jako jiný svět. Pořadatelé pozvou spoustu závodníků (letos přes sto!) a ještě jim za start zaplatí – čím lepší tím víc (takže já nedostal nic). K tomu ubytování v horském středisku a pět dní vykrmování (včetně obědů v horské restauraci, kam nás vozila lanovka a tradiční Raclette párty).

 
Výhled z apartmánu...

Kdo byl na MS asi tuší, jaký je na podobných závodech program – spát, jíst, klusat. My si navíc užili grilování a výlet na ledovec s Topinkou a Baptistou. A pro mě byl asi největší zážitek dva dny před závodem, kdy mě vzali Daniel Hubmann s Francoisem Gononem na výběh po poslední části trati. Čtyřicet minut jsem klusal po hřebenech Alp s legendami světového OB a užíval si nádherných výhledů na Matterhorn. Bylo mi totiž jasné, že ani jedno už při závodě nazažiju...

Výběh s kámošema

Konečně přišel závod. Snídám spolu se zkušeňáky Robertem Krupičkou, Pavlem Brýdlem a tradičně nervózním Honzou Havlíčkem. Vedle mě sedí Gonon, který má vypsané mezičasy z rekordu Jonathana Wyatta z roku 2003. Nesměle prohodím, že mám také vypsané mezičasy. Ale ty Anky Pichrtové, která drží traťák z roku 2008. Ten je totiž těsně pod 2:55, tedy časem, za který se ještě berou prize money.

Před závodem jsem byl ještě na koni. Teda na koze...

Po zkušenostech z minulých horských běhů začínám velmi opatrně a celý první kopec jdu/běžím/jdu/běžím za Pavlem. Pocit je dobrý, ale úplně zadarmo to není. I tak už na prvním mezičase ztrácím na Anku 20“. Na mezičase po hodině lezení kolmo do kopce už je to skoro minuta. Hmmm. Nastoupali jsme asi o 200 metrů víc než na světoznámém Dolomiťákovi, ale trať stále stoupá. Na dalším mezičase ještě vesele mávám na Romču s Emilem, ale tuším, že to dneska bude bolet. Ztráta skoro dvě minuty a začínaj mě bolet záda. Když před sebou uvidím stoupání na nejvyšší bod (hotel Weisshorn a vrch Nava), zamotá se mi hlava. Asi z té výšky. K hotelu už jdu víceméně pěšky, jen občas se vzmůžu, to když začnou povzbuzovat diváci, kterých je kolem občerstvovaček fakt hodně. Nohy jsou celkem v pohodě, ale bolí mě vše ostatní – záda, hrudník a hlavně jsem celkově vyčerpán. No jo, na skymaraton v Krčáku nenatrénuješ...

V Chandolinu ještě vesele

Z nejvyššího bodu se snažím trochu rozběhnout, ale moc to nejde. Běží se po kamenité úzké pěšince, takže je potřeba hlídat každý krok a ještě se vyhýbat turistům. Na další občerstvovačce si připadám jak kostlivec – sotva do sebe naleju kelímek, už mám zase žízeň. Gel už ani nejím, vím, že to nemá cenu. Jsem prostě v prdeli.

Nicméně trochu se rozbíhám a i pobavím, to když doběhnu borce, co vedle pěšinky kadí. Pak mě předběhne, uteče a znovu kadí. Pak mě předběhne Tom Owens, jeden z favoritů, kterému to dneska nesedlo. Chvíli se ho držím a za chvíli dobíháme klátícího se rachetika – Honza. Vypadá fakt zle, ale ještě mě dokáže povzbudit. Dík. Ještě že jsem si ty výhledy užil předevčírem, teď mám co dělat dívat se pod nohy. I tak se ale kvůli divákům a respektu z nádherné trati snažím doběhnout se vztyčenou hlavou.

Na tuhle ceduli jsem se těšil skoro tři hodiny...

Nakonec je z toho 62. místo a čas 3:01.25. Kousek za mnou dobíhá Honza a první žena. Aspoň něco... Jsem překvapivě celkem svěží, zato Honza si povídá se záchodovou mísou a pak se klepe pod peřinou. Vysvobodím ho kofolou, sám si dám pivo, jdeme na vyhlášení a jedeme domů.

Při závodě jsem si říkal – tohle je tak brutální, že už to nikdy nechci zažít. Teď ale vzpomínám na úžasnou atmosféru, nádhernou a neskutečně těžkou trať a říkám si...

Emil má ve švajcu svůj časopis

Pro zajímavost uvedu výsledky orienťáků, kteří zase dokázali, že nejsme sport turistů, ale že světová OB špička se může srovnávat s vrchařskými profíky: 4. Gonon, 6. Zinca, 7. Schneider, 9, Bostrom, 16. Rollier, 24. Hubmann.

Výsledky.

sobota 9. srpna 2014

Thyon-Dixence

Ani o prázdninách jsem nezanevřel na Švýcarsko, naopak jsem naplánoval legendární závod Sierre-Zinal. Týden před tím se o údolí vedle běží další pěkný horský běh – Thyon-Dixence a když mi pořadatelé nabídli ubytování pro mě a rodinu na pár dní v horském apartmánu, nebylo co řešit. Prostě tyhle běhy – to je jiný svět. Kapříci za umístění jsou většinou nedosažitelní, ale dá se něco vydělat za dosažený čas. A i kdyby ne – samotná trať stojí i za to běžet „zadarmo“. Že se tady pořád oháním kapříkama – k těmhle závodům to prostě patří, jinak by na ně nejezdila světová špička a přece jenom z Česka to není kousek, tak se kapříci v nádrži vždycky hodí.

výhled z terasy před apartmánem

Thyon-Dixence se běží překvapivě z Thyonu (zimní středisko ve výšce 2100 m n. m.) k přehradě Dixence (přehrada s nejvyšší hrází na světě), měří 16,3km a má 700 metrů převýšení, které je napůl na začátku a na konci. Běží se celou dobu ve vysoké nadmořské výšce (kolem 2300 m n. m.), což hraje asi největší roli ve výkonu.

fanoušci

Počasí bylo jak na Perunovi nebo na Mont-Blanc maraton – chcanec a deset stupňů. Pro mě byl hned první kopec osudný. Po kilometru jsem začal lapat po dechu, nohy ztuhly a já přešel do chůze. Než jsem se dobelhal na horizont, předběhlo mě spousta žen, dredař a dvanáctiletý kluk. Následoval dlouhý traverz po pěšince plné bahna a kamení, což moje orienťácká dušička ocenila, mysl i nohy pookřály a já dredaře, kloučka a všechny ženy až na jednu (ta vytvořila traťový rekord) zase předběhl. Nakonec až 23. místo a šest minut za posledním kapříkem. Překvapil orienťák Gonon, který nestačil jen na první dva (černochy), ale jinak si namazal celou vrchařskou špičku (v podstatě až do cca 10. místa to byli profíci).

doběh po hrázi
Výsledky.