Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

úterý 24. října 2017

EPO Trail Maniacs Slapy

Namlsaný z Trail Maniacs v Harrachově, MČR na klasice a Jizerky Run Race jsem hledal, kde se dál vybít. Moc podzimních závodů mě neoslovilo (kromě PPR, ale ten pořádám :) ). Po očku jsem koukal i na další „maniákárnu“, tentokrát na Slapech. No proč ne, Harrachov byl super, tady trasa taky vypadá krásně, střední trať uběhnu. Hm, je tam už Ferda, tak si dám rovnou 61 km s 2300 m převýšením, abych se s ním nemusel honit. To poběží Tomík Rybář s Honzou Bartasem – pokecáme a na rovince na mostě do cíle jim uteču. Znamená to sice uběhnout o deset kiláků víc, než co jsem kdy uběhnul a vstávat ve čtyři ráno. A přesunout se do kategorie „ultra“. Tak se aspoň musím namazat růžovou hřejivou Emspomou, abych zapadl.

Trasa sobotního výletu.

Cesta autem s novomanželi Bartasovými i busem s natěšenými „dálkoplazi“ utekla jak nedaleká Vltava. Na návsi v Nečíně jsem nasadil šustku a šel se rozběhat. Vzápětí mě provrtalo několik párů očí, co to jako dělám, tak jsem se šel radši schovat na Toiku. To je fakt, stejně plánuju tempo kolem 5min/km a tím se skoro ani nerozklusávám.

Start ještě za tmy.

Vyrážíme s Myrkem v BT tílkách v první linii, abychom dělali náležitou reklamu. U závory Myrek zaplouvá do davu a na čele zůstávám já s nouzovou čelovkou (šetřím gramy stejně jako Tomík) a Honza, který ji pro jistotu ani nevyndal z krosny. Ten zbaběle zaplouvá za Myrkem. Mně to přijde blbý, tak se potácím přes klacky a podrostem (ano, začátek byl spíš orienťák a to včetně navigace) a svítím si sotva na špičky Trailroců 285. Přece jenom to bude dlouhý, tak jsem šáhnul po osvědčených a pohodlných botách.

Po chvíli se však rozední a odměnou je pro nás krásný výhled do lehce zamlžené krajiny. Když se člověk přemůže, tak to „ultra“ má něco do sebe. Jdu odpočinkově kolem 4:40/km a za mnou kluci stále kecají. Prostě pohoda. Ale že by zrychlili, abych si taky pokecal?

Přišel první kopeček a kecání ustalo. Stejně jsme naběhli do pěkného trailu kolem Hubenovské zátoky, který je nejlepší si vychutnat sám. Probíhám kolem cíle, kde mě on-line snímá Jiřík. Zamávám a přeběhnu odbočku. Naštěstí jen kousek, ale od té doby už mapu skoro nepustím z ruky a sleduju bedlivě fáborky, které to často berou cestou necestou. Takovýhle zážitek (pozitivní!) jsem rozhodně nečekal.

Z kopce po asfaltu. Takže s úsměvem.

Je tu první prémie. Sice není moc rozumné na 61 km trati vybíhat na krev na rozhlednu, ale říkejte to egu závodníka... Pod rozhlednou se u Bokovky najím, doplním vemínka a pokračuju. Chtěl jsem kluky aspoň pozdravit, ale asi se ještě rozcvičují pod prémií. Tak nějak je mi jasný, že už budu bojovat jen sám se sebou. Taktika je jasná – držet „pohodys“ tempo a jíst a pít, co to jde.

Po návštěvě další rozhledny mi to začíná připadat nekonečný, a to za sebou nemám ani délku Posázavské stezky (30 km). Naštěstí mě vysvobodí další občerstvovačka, kde se konečně nadlábnu sýrem a salámem (před tím mi Bokovka nabízel „jen“ chipsy). Řádně posilněn, s plnými vemínky a banánem v ledvince vyrážím vstříc celkem dlouhému úseku k dalšímu jídlu. Míjím volební místnost v Nahorubech, kde mávám do dalšího on-line přenosu a klesám k „atrakci“ na trati – brodění říčky. Což ale teď přijde vhod, protože se začíná oteplovat a taky se mi dost vaří kolena z námahy. Na občerstvovačce na cca 45 km si dávám jen hlt koly, protože mě čeká rychlostní prémie. Opět soutěživost vyhrála nad rozumem a rvu to, co se dá, i když to po třech hodinách běhu musí vypadat dost komicky. Ale co, další prémie je snad v kapse a můžu posvačit. Zbývá nějakých patnáct kiláků do cíle, cítím se fajn a říkám si, proč je tam ještě jedna občerstvovačka, vždyť už je to na pohodu.

Jenže do reality dálkového běhu mě vrací kopec od Vltavy a především v jiné situaci nádherný úsek, ale nyní peklo peklo peklo „Albertovy skály“. Nahoru dolů, schody, skály, řetězy, voda mi došla, slunce praží, klesá mi průměr na km... Naštěstí i peklo má svůj východ a já se objevuji u poslední občerstvovačky. Ach jo, zase jen brambůrky... I když do cíle zbývá sedm kiláků, poučen z pekla naplňuji žaludek i vemínka. Ale bylo to zbytečné, závěr je hodně běžecký a vypadá to i na čas pod 5:30.

Cíl!

V cíli mě (můžu napsat, že už tradičně) přivítají Jiřík s Kulišákem s ionťákem a pivem. Čekám na kluky. Deset minut, dvacet, nic. Jdu se umýt, převléknout a zase čekám. Po 40 minutách je tu Bára, kluci nikde, to asi nikdo nečekal. Dobíhá Tomáš ze 47 km trasy a pak už to jede jeden za druhým.

Celá akce byla mimořádně pohodová!

V neděli, než si nohy uvědomily, že jsou na šrot, jsme vyrazili na oblasťák. Nový terén u Prahy, pořádá Kamenice, to se nedá vynechat. Krásné pražské mydlo s vítězstvím navrch.

Porazil jsem dvě papírové tašky. Byly totiž papírově slabší.

Co tedy doteď nechápu je, že mě (ještě?) nebolí nohy a že jsem to celé uběhl a nesnědl přitom ani jeden gel. Jen voda, ionťák, kola, birell, sůl, banán, tartanka, sýr, salám.

Kamenické mydlo.

Trochu provokativně jsem vyhrál poukaz na Pražskou stovku. Jenže není stovka jako stovka, tohle bývá kolem 150 km a na to je ještě čas :)

Na to zapomeň :)


Fotky jsou z FB pořadatelů.