Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

pondělí 30. června 2014

Mistrovství světa ve (Sky)marathonu

Mistrovství světa ve Skymarathonu byl můj letošní velký cíl. Chtěl jsem zase něco zažít a MS v horském běhu (v podstatě totožná disciplína, akorát uznávaná atletickým svazem – takže placená) se letos běží v USA (takže letos neplacená). O Skyrunningu básnil nejeden běžec, co ho zkusil. Navíc MČR ve Skymarathonu (Perun maraton) byl velký zážitek, o to víc jsem se těšil na MS, kam jsem se po Perunu nominoval.

Bohužel toto MS bylo velké zklamání – především z organizace, z trati a částečně i z mého výkonu. I když článek vyzní kriticky, tato kritika rozhodně nesměřuje za organizátorem celé české výpravy – Samem Strakou, který propaguje Skyrunning v Česku, a který vše pečlivě naplánoval a zařídil. Od něj jsou také převzaty fotky - díky.

 
česká výprava

Závod, při kterém se letošní MS ve Skyrunningu letos konalo se jmenuje Marathon du Mont-Blanc. Česky znamená „du“ asi něco jako „je to sice blízko, ale uvidíte prd a kolem nepoběžíte už vůbec“. Organizačně v podstatě vše klapalo, ale skřípaly drobnosti (značení ve městě i na trati, komunikace, web, informace). Navenek tedy nablýskaný podnik, ale závodník (alespoň elitní a nefrancouzský) byl jaksi navíc. Proto nás ani neudivilo, když jsme šli podle rozpisu v šest večer na závěrečné vyhlášení, ale pořadatelé ho přesunuli na čtvrtou. A nikomu to neřekli...

Už mapa trati napověděla hodně – jen francouzsky a bez kilometrovníků. Musel jsem tedy odhadovat, kde asi budou občerstvovačky. Další věc: proč má ultramaraton takovou pěknou trasu po hřebenech a my takovou nudu, po jedné straně údolím tam, přes kopec a po druhé straně zpátky? Ale mapa není všechno a třeba budou pěkné výhledy na Mt. Blanc.

 
Pohled z okna pokoje, to se Samovi fakt povedlo.

Zatímco na ultra bylo vedro, na neultra přišlo ochlazení. A to až takové, že mělo na hřebenech sněžit a fičet o sto šest. Takže přišly změny – nejde se na nejvyšší vrchol a cíl není na kopci, ale seběhne se 1000 výškových metrů do Chamonix.

I když byl závod až v neděli, byli jsme v Chamonix už od středy, protože v pátek se běžel ultra a Vertical kilometer. Neznám nic horšího, než se čtyři dny ukusovat nudou a jen tak klusat, když jsou navíc kolem nádherné kopce. Ale jinak to nešlo. V pátek jsem sice fandil, ale to je taky za trest – z ultra jsem kvůli náročné logistice viděl jen konec a z VK jen start, který je samozřejmě o ničem. Do toho chození na slunci ve městě, není nic lepšího před závodem.

Vyhlídka na Mt. Blanc, který nebyl vidět a na které jsem byl třikrát za tři dny...

Ale konečně jsem se dočkal. Pořadatelé sice strašili povinnou výbavou (min 0,5 litr tekutiny, waterproof+windproof bunda, thermo fólie, píšťalka, mobil), kterou si asi vzali jen poctiví Češi a zbylých 2000 hobíků, kterým hrozila na těžké trati smrt. Ostatní včetně pořadatelů na to evidentně kašlali. U mě se vlk nažral a koza zůstala, když jsem jednu ze dvou flaštiček po startu vylil...

Vystartovalo se a moje obava se potvrdila – dneska to žádný Skyrunning nebude. Prvních 18 kilometrů vedlo údolím po šotolinové cestě. Na druhou stranu, mně to vyhovovalo (na to jsem zvyklý z Krčáku), takže pod kopcem jsem držel příjemné 20. místo.

BT/Salomon v akci

Kolem desátého km měla být občerstvovačka, ale žádnou jsem neviděl. Nevadí, je mokro, to vydržím do další. Za chvíli vidím ceduli „K1“ a čtu „refreshment point“. Aha, takže za kilák. Vytáhnu gel, abych ho mohl zapít a čekám. Za chvíli vidím ceduli „K2“ – no do hajzlu, co to je? Pití přišlo záhy a za ním cedule „K3“. Tentokrát to bylo v kopci, takže jsem přečetl správně „reference point“. Kokoti, hlavně že mají všude plno cedulí „pozor fotograf“ a „když nemůžeš, vyzvedneme tě u cedule K3“, ale že by hlásili občerstvovačky?

Kopec, který budil podle profilu hrůzu, byl nakonec v pohodě, a to je u mě co říct. Ztratil jsem jen pár míst. Přišel 30. km a opět občestvovačka, kterou jsem poprvé přehlédl – snad už ji trefím. Zase ne – kolem stáli lidi, takže jsem ji opět přeběhl. Radek z SK Babice mi sice dal flašku, ale pořád jsem myslel, že jsem ještě před občerstvovačkou, tak jsem se moc nenapil.

A začalo být zle. Věděl jsem, že další občerstvení je až za cca 8 km, což v náročném traverzu byla asi hodina. Sice nebylo vedro, ale za dvě hodiny člověk něco vypotí a hlavně mi taky docházely síly (není se co divit, z hodinu a půl dlouhých tréninků...). Vytáhl jsem gel a doufal v zažehnání krize. Naštěstí jsem zrovna přebíhal potůček a tak jsem se parádně napil. Krize fakt minula a já cupital dál. Přišel technický seběh, kde jsem poznal, že to opravdu s kopce neumím. I když jsem šel na hranici rizika, jeden týpek mě přeskákal jak kamzík. S ním by měl problém i známý prasič Bet.

Bet

Následoval poslední kopec a další krize. Loupnul jsem minerály, poslední gel a zapil to vodou z vodopádu. Kolemjdoucí turistka nevěděla, jestli se chci zabít, nebo proč tam lezu. Jenže já bych jinak zdechnul. Trochu mě to nakoplo, předešel jsem totálně ruplého černocha, ale pak jsem skončil. Na občerstvení jsem ještě došel a stále držel povzbuzující 28. místo. Natlačil jsem do sebe dva kusy banánu, dva čaje a kolu. To ale před závěrečným pětikilometrovým seběhem nebylo optimální. Přišel další z mých maratonských symptomů – sevřený hrudník. Nemohl jsem se nadechnout a každý dopad šíleně bolel. Takže jsem jen cupital, sledoval další a další závodníky, jak mě předbíhají a přemýšlel, že mám asi vysokohorskou nemoc, že mi otečou plíce a já se udusím na trati, která za to ani nestála. I když body do svěťáku (prvních 40) jsem už vzdal, stále mě povzbuzovalo to, že mě ještě nepředběhla žádná baba. Bum, bum, bum a předběhly mě tři. Honza Havlíček mi dávno utekl, tak aspoň Pavel Brýdl s Radimem Berkou mě nedoběhnou. Když jsem seběhl před Chamonix, volala na mě Anka se Samem, že je to ještě na body. To jsem se skoro rozbrečel štěstím... Na asfaltu už jsem se cítil jako doma, takže jsem ještě jednoho mlaďocha opral a doběhl si pro 40. místo celkově a 37. mezi chlapama.

BT/Salomon po akci

V cíli jsem vyfasoval kelímek a bylo mi naznačeno, že mám jít do prdele. Občerstvení zase nikde, naštěstí mě odchytil Radek SK Babice a dotáhl k pípě. Tam se klepal úplně hotový Honza, kterého už nakládali záchranáři do sanitky. Radek ho ubránil, dal mu kulicha a odvezl na pokoj.

MS byla další cenná maratonská zkušenost. Ale příště si vyberu osvědčené Sky závody, které se podle definice běhají po horách, nad 2000 m n. m., bez silnice a jsou perfektně značené. Tedy přesný opak toho, co jsme zažili ve Francii. To už Perun nebo Krkonošský maraton jsou mnohem víc Sky. Tady ale asi hrálo roli skvělé zázemí a tradice běhů. Další varianta je zkusit ultra, ale na to jsem ještě mladej a rychlej :)

 Takhle to možná vypadalo na ultra.

Web s výsledkama.

úterý 17. června 2014

Králičák a Moléson

Po květnu plném lampiónování jsem se dal na cesty za kopcema. Jednak jako zpestření a jednak jako přípravu na Mt. Blanc maraton (slabším povahám nedoporučuju koukat se na výškové profily).

První akcí byl Salomon běh na Králický Sněžník a zpět. 30km nahoru a dolů (nakonec kvůli ptákovi jen 28,5) znělo lákavě už loni, ale účast mi znemožnil klacek, který mi na Vysočině propíchl chodidlo. Letos to taky nebylo úplně bez komplikací, ale nakonec jsem vyrazil aspoň sám.

Nabral jsem Láďu v Čelákovicích a jeli jsme. Bylo dost vedro, takže jsem pil, co to dá. Kvůli tomu a kvůli desetiminutovému zpoždění startu se mi chtělo první hodinu hrozně močit. Jenže jak se znám, tak by to buď bylo na dlouho, nebo by to vůbec nešlo, tak jsem držel.

Na první občerstvovačce byl jen přeslazený ionťák, který jsem hned vyplivl. Zato na druhé už jsem se v klidu chladil pramenitou vodou.

Po startu to bylo mírně do kopce, šlo se mi lehce a ještě před náma jela kamera, tak jsem to táhnul. Po chvíli mě vystřídal Robert Krupička a po další chvíli za sebou slyším: "ty vole 3:30, to ne". Paráda, právě jsem se zbavil Honzy Zemaníka, který nás znemožnil na Perunovi a ze kterého jsem měl velký respekt. Naštěstí pro mě byla trať spíš pulmaratonská než ultra. Po nepříjemném začátku (šotolina, slunce, stoupání) přišla nádherná pasáž po hřebeni 1300 m vysoko po kořenech, kamenech a bažinkama. Potom luxusní seběhl, který mi setřásl zbytky ve střevech a já si musel odskočit. Počítal jsem, že už mám slušný náskok, tak mi to nevadilo, stejně mi nic jiného nezbývalo a zároveň jsem vyřešil problém v močáku.

 Vojta komentuje závod se 150 běžci v hlavních sportovních zprávách.

Následovala nekonečná rovina po ostrých maličkých kamínkách, což vzhledem k nulovému odpružení závodních Salomonů bylo, jako kdybych běžel po žhavých uhlících. Netušil jsem, že se tak budu těšit na poslední 2km kopec. Robert mi utekl už dávno (podle hlášení měl 6 minut náskok), za sebou jsem tipoval mezeru 3-5 minut, takže jsem to v klidu doběhl do cíle.

Další víkend mě vzal manažer Skalák spolu s Kamčou G. a Pavlou Z. do Švýcarska na běh do vrchu. V týdnu před tím jsem chtěl ještě trochu potrénovat, ale tahaly mě tak ukrutně lejtka, že jsem jen klusal. Holt, i když byl Králičák "jen" třicítka, dlouhé roviny a táhlý seběh si vzaly svou daň.

Ve Švajcu mě překvapilo, že když jsme se zaptali kohokoliv místního, jestli nemluví anglicky nebo německy, obvykle řekl, že ne. Tady jsme prostě ve francouzské části, tak je to s jazyky jak ve Francii. Ale jinak závod byl fajn s dobrou organizací a atmosférou. Má 11km a 1200m převýšení, začátek se pořád stoupe, pak 2km traverz a konec je 2km kolmo nahoru.

Představení favoritů, ze mně se díky zkomolenému jménu, špatnému datu a žádným výsledkům stal černý kůň závodu. Bohužel koním se do kopce moc dobře neběhá...

Už po startu jsem pochopil, že to dneska nebude můj den. Nohy ztuhlé a krkal jsem croissant. První kopec jsem postupně ztrácel, ale pak se mé tempo ustálilo a naopak jsem pár lidí předběhl. Potkával jsem se s člověkem, který měl zajímavou techniku - chvíli šel, chvíli běžel jak o život. V důsledku to bylo na stejno jako mé cupitání. V půlce kopce mě předběhl borec, který nevypadal nejmladší (v cíli jsem zjistil, že je ročník 1957!) - takový místní Miloš Smrčka, ale který mi suverénně utekl. No ty vole...

Předstartovní příprava z okna hotelu.

V technickém traverzu jsem dokonce dva lidi docvakl. Obíhal se vrchol a já díky kšiltu moc nevnímal, kam musím vyběhnout. Když jsem se odvážil zvednout hlavu, vydralo se ze mně jen ty pi*o. Tohle několikrát, protože poslední část byla fakt prudká a kupodivu při traverzování se nesnižovala. Hlavně všude byly skály, takže jsem nechápal, kudy se dostanem na vrchol. Ale kozí stezka si našla svou trasu a nakonec mě dovedla až na vrchol do cíle (2002 m n. m.). I přesto, že jsem zdrhal těm před sebou a snažil se dohnat Smrčku, trvaly mi poslední dva kiláky dvacet minut... Nahoře žádné kochání nebylo, protože přišel jediný mrak ve Švýcarsku a usadil se kolem hory. Dole však čekala odměna v podobě třetinky europiva, šunky a i přes nevýrazný výkon a 16. místo ještě obálka s trochou švýcarských kapříků.

Ještě že byla ta bedna tak veliká...

úterý 3. června 2014

Květnové lampióny

Sešlo se mi trochu času, tak maličko zrekapituluju uplynulý měsíc plný lampionů. Lehce zrekapitulováno je i na BTčku, já to zkusím z trochu osobního pohledu. Po brutální náloži v Boskovicích a v Beskydech se mi nepochopitelně parádně běželo na sprintu a na béčkách. Tak jsem usoudil, že únava je už pryč a je čas zase trochu potočit. Díky atraktivní poloze Seznamu jsem mohl místo oběda vyběhnout 5x na Petřín (5´ kopec), běžet odpoledne z práce (20km - trail), ráno do práce (15km - tempo) a pak zase z práce (17km - žaket). V pátek jsem už byl pěkně zatavenej, ale s tím jsem počítal - pokud chci mít formu, musím před tím do uhlí.

Video z Petřína - parádní trail v centru Prahééé. Točeno VGA fotoaparátem (přece si při běhání neutrhnu kapsu Lumií...)

Následovaly Áčka v Turnově. Terén na první pohled do turistické mapy nic extra, ale o to lepší zážitek to byl při závodě. Brutální svahy a roviny s klackama pod nohama. K tomu déšť a bahno a byla z toho poctivá klasika, že mi skoro ani jeden gel nestačil. Měl jsem celkem dobrý pocit z dokončení, ale podle výsledků (20. místo) jsem poznal, že jsem opravdu v uhlí. To mi potvrdil i nedělní middle. I když jsem si dal jen jedno pivo na regeneraci a šel v deset spát, při závodě jsem tak tak uvisel Vítka B. a Šéďa se div nepotrhal smíchy, když mě viděl, jak klopýtám klackama. Ale jinak závody parádní.

Letos jsem reprezentoval Velkého Tuňáka jen u Rokyté. Rokytá - to zní skoro jako Tiomila, takže se můžu vymlouvat na to, že jsem si spletl závody.

Když jsem další týden chtěl trochu zvolnit a dal si v úterý jen 6x3´ kopce, poznal jsem, že tudy cesta nevede a rychlost regenerace se od juniorů rapidně prodloužila. V úterý totiž většinou mívám kulminaci únavy z víkendu. Takže šup zatáhnout ručku (rovinky, klus, volno) a hurá na štafety do terénu, kde jsem si před x lety vyběhl bronz z klasiky. Na rozdíl od tehdejšího totálního běžáku (jak jinak bych si mohl vyběhnout medaili) byl terén 100% orienťácký - klacky všude, hustníky, bažinky, zrádná rovina. I když v tom běhám jak po minovém poli, byl jsem naprosto nadšený! O co lepší to bylo v lese, o to větší tragédie následovala potom. Stánek na shromaždišti provozovali dva zpomalení tragédi, kteří nabízeli mastné bramboráky, špekaté klobásy a studené párky. Těžké dilema, co si dát pár hodin před sprintem. Ti, co startovali pozdě a viděli nekonečnou frontu, můžou mluvit o štěstí, že si nic nekoupili.

Zase bedna, tentokrát asi jen deset vteřin než začalo BTčko kropit. 
 
Sprint v České Třebové byl prostě... sprint. Valit to hlava nehlava a nic neřešit („zásadní“ volby byly vyrovnané). I tak ale nechci kritizovat, chápu, že je těžké vždy najít atraktivní spintový prostor. Navíc pořadatelé se snažili a stavitel odvedl maximum (prý na rozdíl od rozhodčího, který nemá o sprintu ani páru).

 Berta má radši MTBO, tam se dá při závodě spát.

Další týden jsme pořádali oblasťák. Stavěl jsem tratě, což mě celkem baví a troufnu si tvrdit, že i jde. Jenže to jsem ještě nestavěl výchoďák. Kategorií víc než na pětidenních v roce 1989 a všemožné restrikce na jejich sloučení, směrný čas (což si odporuje) nebo startovní interval (na druhou stranu je aspoň čeho se držet a jsou jasná pravidla). Navíc hlavní kategorie DH21A vlastně nejsou hlavní, takže zase dilema jestli si na nich dát záležet nebo ne, protože se do nich jako vždycky přihlásí jen pár lidí a sloučí se s céčkama. A to jsem ještě vynechal DH21U... No a když závod skončil, tak si nás závodníci ještě vychutnali na hodnocení (někdy právem, ale někdy úplně mimo).

Po výchoďáku jsem si potřeboval provětrat hlavu, nejlépe laufem. Nejdřív jsem se trochu zamyslel a málem se vrátil na shromaždiště a nakonec dorazil akorát na start BT limitu. To se nešlo nezúčastnit.

Ale aspoň jsem už po nocích nemusel řešit umístění kontrol a mohl zase točit. Třeba dneska Emila ve výborných časech. Zdá se, že jsem z uhlí venku! Teď už budu jen stoupat – za týden na Králičák, pak někde v Švajcu, pak v Ádru a pak na Mont Blanc! Teda těsně vedle...