Konec blogu - se odkládá

Po osmi letech nastal, zdá se, nevratný konec bloku. Jak v roce 2008 začal ME, tak v roce 2016 symbolicky reportáží z ME skončil. Dále budu něco sporadicky publikovat na Facebooku, než se definitivně odeberu do OB historie :) A navíc přestali fungovat Kapříci...

pondělí 11. června 2018

Ultra SkyMarathon Madeira

Když už jsem se v zimě hlásil na Transvulcanii, bouchnul jsem tam rovnou i Madeiru (Ultra SkyMarathon Madeira / USM). Říkal jsem si, že když už budu mít natrénováno na jeden ultramaraton, je škoda nevyužít to i na další. Bůh ví, jestli bych to ještě někdy uběhl a takhle je příležitost se sem podívat a snad při tom tolik netrpět. Že to bylo jinak a natrénováno jsem neměl, jsem psal minule... Po Transvulcanii jsem chodil rovinky kvůli MČR ve sprintu a když jsem pak v neděli konečně běžel terénem, ozvalo se tříslo z Transvulcanie tak, že jsem skoro nevyběhl cílovou rovinku na Áčkách. Takže zase pauza nebo kolo a moje odhodlání bojovat opět aspoň o TOP20 se rychle vytratilo. Nicméně i na Madeiře se (stejně jako na Transvulcanii) potvrdilo, že slušně se dá zaběhnout i díky tréninkovým zásobám z let minulých a nezdolnému odhodlání. Nejvíc mě nakonec limitovaly technické schopnosti v sebězích – tady pouhý základ z orienťáku prostě nestačí.

Jen "jeden a půl kopce", ale stejně to 4500 metrů převýšení dalo.

Závod byl nádherný (až na pasáž u moře), ovšem lehce nás zarazila chaoticko ignorantská organizace. Možná je to u jižanů běžné, ale proti Transvulcanii to bylo jak na lokálním přespoláku. Například ve čtvrtek jsme se snaživě dostavili v 18:00 na briefing. Když se ani v 18:30 nezačalo, vykašlali jsme se na to. Na vertikal jsme se také nejeli podívat – start byl už v 9 ráno a my dospávali let. Abychom stihli doběh, museli bychom vstávat v 7. Nechápu, když byl celý den volný... Naopak velice mě překvapilo značení trati, které bylo až neskutečně precizní, na 55 km trati byly cestičky všechny vysekané a uhrabané jako na Senohrabech a vlaječky visely snad každých 20 metrů. Na Transvulcanii nebyla ani jedna.
 
Vystrašila spíš cedule než terén.

Další nedorozumění s organizátory bylo po vyzvednutí startovních čísel, když jsme zjistili absenci spínacích špendlíků. Po našem dotazu, zda nám je dají (za 60€ startovného mi to přišlo adekvátní), přišel první významný pohled „To ses asi posral?“. Ok – jako Pat a Mat kombinujeme tejpovku, svorku a pásek od camelbaku.

Start - proti 2000 závodníkům na Transvulcanii to bylo zde s 250 lehce komornější.

Start je na ultra tradičně v noci, což má výhodu v chladnějším počasí a romantické hodince při běhu s čelovkami a východem slunce na hřebeni hor. Půl hodiny před startem si chci nechat věci v cíli, ptám se tedy paní, kam si to můžu dát. Výraz „To ses asi posral?“ je tu zase. Jeden závodník mi poradí, že si to mám nechat poslat na výměnu věcí na trať, že to pak po závodě přivezou zpět. Jo, ale až po doběhu posledního někdy večer – super. Tak volám Romče, aby se vrátila autem a věci mi odvezla. Sama pak běží svůj závod o 4 hodiny později s klíčema v baťohu. Naštěstí dobíháme ve stejnou dobu.

Výhledy na krásné hory jsem si vychutnal až den po závodě. Nohy ale nadšené nebyly...

Před startem na kontrole povinné výbavy chtějí vidět jen fólii a mobil. Škoda, chtěl jsem jim ukázat zbrusu novou lehoučkou Ultrashell od Inov-8. Myslel jsem si, že na jih od Španělska v létě neprší. Tady zřejmě jo. A to celou noc a ráno při závodě. Na běhání je to příjemné, ale z trati se stala jedna velká klouzačka. Kameny jsou jak obalené ledem a udusaná hlína slizká tak, že klouže i na pohled. Prvních 7 kilometrů se nastoupá 1200 výškových metrů. Jenže dnes to znamená, že při každých dvou krocích nahoru, sjede člověk o jeden dolů. Jak tohle seběhnu, to netuším. Ještě že jsem si vzal aspoň trailové x-talony 212.

Poprvé nahoře - ještě to nebolí a je tu krásně.

Po hodině vyběhneme nad mraky, trasa je tady suchá a vychází slunce, které ozařuje divoké horské hřbety. Opět nááádhera jak na La Palmě. Nahoře ovšem začíná i skákání po skalách, sem tam úsek jištěný lanem, ale naštěstí nic extra technického. K tomu se přidá i pár kilometrů po kamenných chodníčkách, kde se dá konečně běžet. Pak se opět naběhne do džungle. Mám stejný pocit jako Bárt – pořadatelé si řekli: „Tak letos třeba tudy.“ a prořezali cestu džunglí, někde to spíš připomíná tunel. Takže skáčeme přes větve, kameny, padáme ze stromku na stromek, jedeme po zadku po hlíně. Byla by to sranda a pěkné zpestření, pokud bych neměl 15 km za sebou a 40 km před sebou. „Tímhle“ padáme 1500 výškových metrů k civilizaci. Zvažoval jsem běžet s hůlkama (asi bych se s tím už i morálně vyrovnal), ale naštěstí jsem si je nevzal. Ruce potřebuji mít volné na lezení po skalách nebo chytání se větví při seběhu. A někde jsou cestičky tak úzké, že by se snad hůlky v zatáčce zlomily...

"Drsný" úsek, ve skutečnosti asi metr nad zemí. Bohužel většinu fotek věnovali elitě. Ne jelitům.

Na občerstvení na 27. km dolévám vodu a ionťák do vemínek (kelímky tu nemají – sice ekologické, ale dost nepraktické). Stojí tu i otevřená láhev coly – tak se napiju z ní. Paní po mě hodí známý pohled „To ses asi posral?“, dává láhev na dezinfekci a urychleně uzavírá a uklízí i zbylé lahve. Opět vzpomínám na Transvulcanii, jak mi na občerstvovačkách vše podávali, nalévali, povzbuzovali a usmívali se. Následuje rovný úsek podél levády (typické madeirské kanály - např. zde). Hodinový seběh ale setřásl snídani až někam k trenkám, a tak využívám samoty k odlehčení a levádu jako bidet. Snad z toho dole nepijou...

No jo, fotky dělají hodně :)

Dalších 6 kiláků k moři je doslova odporných. Nejen že se běží kolmo po asfaltu a betonu dolů, ale občas se probíhá po zahradách místních obyvatel, což často vypadá jako smetiště. Sem tam postává stařík s kosou, pod nohama běhají slepice, skáče se po plechových lávkách. Do toho se motají úseky po typických madeirských chodníkách – malé kamínky poskládané do tvaru velkého vlnitého plechu. Po jednom schodu (spíš vlně) je to blízko, po dvou moc a do chodidel to šíleně řeže. Seběh k moři mě ale nemůže po seběhu do Tazacorte rozhodit. O dost víc mě ale rozhodí pohled za sebe – čtyři šediváci a první žena! Desetiminutový náskok z výběhu je pryč. Rozsekané nohy ze seběhu tak tak stačí ke sledování prvního šediváka při výběhu od moře.

Fotka pěkná, seběh hrozný.

Další občerstvení – zatímco se snažím naplnit svoje vemínka, aktuálně první žena (Emelie) vezme od supportu nové zásoby a zmizí. Šedivák taky. Už je mi to celkem jedno – vím že dokončím, ale pořadí už neřeším. Za seběhem čeká další „atrakce“ – kilometr proti proudu v rozvodněné řece je příjemné schlazení na hřejivkou namazaná kolena. Ale taky je to další ztráta, protože na rozdíl od Emelie, která snad běží po hladině, já se sotva převaluji přes obrovské klouzavé kameny a občas se zanořím až po pás do řeky.

Konečně jsem se dostal na fotku s elitou - vlevo za Emelie, maskovaný větví.

A další občerstvení – Emelie jsem doběhl, ale je zde kontrola povinné výbavy. Než vybalím bundu a čelovku z batohu, je Emelie zase pryč. Tak nevím, jestli ji vůbec kontrolovali (např. na Transvulcanii nad elitou jen máchli rukou...). Na občerstvovačce uvnitř budovy ale rozhodně nebyla. Já tam hltám meloun a banány a když zvednu hlavu, s výrazem „To ses asi posral?“ mi paní podává ubrousky, „ať jí laskavě do těch banánů nekapu ten pot!“. Ok, asi by mě rozhodilo, kdyby se usmívala.

Poslední seběh - naštěstí už není tolik o držku.

Nevím, čím to bylo, ale po 5,5 hodinách jsem zázračně oživnul. Předbíhám druhou i první ženu a v dlouhém kopci i dalších 5 lidí včetně TOHO šediváka! Radši si dávám první a poslední gel, aby mi nabuzení vydrželo. Úsek podél levády je krásný a rychlý. Přibývají turisti, tak občas levádou proběhnu, protože jejich zadky jsou širší než cestička podél ní. Jenže můj zadek je zase širší než leváda, tak mám na kůži památku ze sopečných skal. Hlavně ale že si držím náskok, protože do cíle se klesá, a to asi zase ztratím. Na posledním občerstvením se přidávají závodníci z dalších dvou tratí. Atmosféře v cíli to asi přispívá, ale najednou není poznat, kdo je kdo a jestli mám tamtoho předběhnout nebo je z jiné trati. Pokud zoufale bojujete o každý bod do SWS rankingu (taková vnitřní pomůcka, abych se dostal do cíle), je to dost depresivní.

Po dešti bylo hlavně kolem levád dost blátíčko.

V cíli, jak jsem se později dozvěděl, jsem na 22. místě. Čas 6:44. Hrozně dlouhá doba, kterou už jsem si ale nějak zvykl překonat – prostě na to nemyslet a běžet od občerstvení k občerstvení. Navíc jsem asi šetřil síly i v mozku, protože druhý den na výpravě na Pico Ruivo si skoro nic z trati nevybavuji.

Někdo se 7 hodin dře nahoru dolů, jiný sbírá úspěchy...

Jak Transvulcania, tak USM byly nádherné závody, které si člověk jen tak nezaběhne. Kdo má rád hory a moře, vyplatí se na ně vypravit. Transvulcania je větší, delší a rozpálenější, ale zase víc běhavá. Madeira je skromnější, zelenější a vlhčí, ale techničtější a kopcovatější. Při obou budete u moře i na nejvyšší hoře ostrova, uvidíte svítání slunce a snad i cílovou bránu. Honza Bartas o USM píše: „Ultra Skymarathon Madeira bych doporučil všem, kteří chtějí s podobnými podniky začít.“. Mně to přijde dost odvážná rada. Pokud nevíte, co čekat, doporučuju nejdřív vyzkoušet Ještěd SkyRace a Perun SkyMarathon :)

Nejen Ian Corless umí akční fotky s eliťákama :)