Květnové lampióny

Sešlo se mi trochu času, tak maličko zrekapituluju uplynulý měsíc plný lampionů. Lehce zrekapitulováno je i na BTčku, já to zkusím z trochu osobního pohledu. Po brutální náloži v Boskovicích a v Beskydech se mi nepochopitelně parádně běželo na sprintu a na béčkách. Tak jsem usoudil, že únava je už pryč a je čas zase trochu potočit. Díky atraktivní poloze Seznamu jsem mohl místo oběda vyběhnout 5x na Petřín (5´ kopec), běžet odpoledne z práce (20km - trail), ráno do práce (15km - tempo) a pak zase z práce (17km - žaket). V pátek jsem už byl pěkně zatavenej, ale s tím jsem počítal - pokud chci mít formu, musím před tím do uhlí.

Video z Petřína - parádní trail v centru Prahééé. Točeno VGA fotoaparátem (přece si při běhání neutrhnu kapsu Lumií...)

Následovaly Áčka v Turnově. Terén na první pohled do turistické mapy nic extra, ale o to lepší zážitek to byl při závodě. Brutální svahy a roviny s klackama pod nohama. K tomu déšť a bahno a byla z toho poctivá klasika, že mi skoro ani jeden gel nestačil. Měl jsem celkem dobrý pocit z dokončení, ale podle výsledků (20. místo) jsem poznal, že jsem opravdu v uhlí. To mi potvrdil i nedělní middle. I když jsem si dal jen jedno pivo na regeneraci a šel v deset spát, při závodě jsem tak tak uvisel Vítka B. a Šéďa se div nepotrhal smíchy, když mě viděl, jak klopýtám klackama. Ale jinak závody parádní.

Letos jsem reprezentoval Velkého Tuňáka jen u Rokyté. Rokytá - to zní skoro jako Tiomila, takže se můžu vymlouvat na to, že jsem si spletl závody.

Když jsem další týden chtěl trochu zvolnit a dal si v úterý jen 6x3´ kopce, poznal jsem, že tudy cesta nevede a rychlost regenerace se od juniorů rapidně prodloužila. V úterý totiž většinou mívám kulminaci únavy z víkendu. Takže šup zatáhnout ručku (rovinky, klus, volno) a hurá na štafety do terénu, kde jsem si před x lety vyběhl bronz z klasiky. Na rozdíl od tehdejšího totálního běžáku (jak jinak bych si mohl vyběhnout medaili) byl terén 100% orienťácký - klacky všude, hustníky, bažinky, zrádná rovina. I když v tom běhám jak po minovém poli, byl jsem naprosto nadšený! O co lepší to bylo v lese, o to větší tragédie následovala potom. Stánek na shromaždišti provozovali dva zpomalení tragédi, kteří nabízeli mastné bramboráky, špekaté klobásy a studené párky. Těžké dilema, co si dát pár hodin před sprintem. Ti, co startovali pozdě a viděli nekonečnou frontu, můžou mluvit o štěstí, že si nic nekoupili.

Zase bedna, tentokrát asi jen deset vteřin než začalo BTčko kropit. 

 

Sprint v České Třebové byl prostě... sprint. Valit to hlava nehlava a nic neřešit („zásadní“ volby byly vyrovnané). I tak ale nechci kritizovat, chápu, že je těžké vždy najít atraktivní spintový prostor. Navíc pořadatelé se snažili a stavitel odvedl maximum (prý na rozdíl od rozhodčího, který nemá o sprintu ani páru).

 Berta má radši MTBO, tam se dá při závodě spát.

Další týden jsme pořádali oblasťák. Stavěl jsem tratě, což mě celkem baví a troufnu si tvrdit, že i jde. Jenže to jsem ještě nestavěl výchoďák. Kategorií víc než na pětidenních v roce 1989 a všemožné restrikce na jejich sloučení, směrný čas (což si odporuje) nebo startovní interval (na druhou stranu je aspoň čeho se držet a jsou jasná pravidla). Navíc hlavní kategorie DH21A vlastně nejsou hlavní, takže zase dilema jestli si na nich dát záležet nebo ne, protože se do nich jako vždycky přihlásí jen pár lidí a sloučí se s céčkama. A to jsem ještě vynechal DH21U... No a když závod skončil, tak si nás závodníci ještě vychutnali na hodnocení (někdy právem, ale někdy úplně mimo).

Po výchoďáku jsem si potřeboval provětrat hlavu, nejlépe laufem. Nejdřív jsem se trochu zamyslel a málem se vrátil na shromaždiště a nakonec dorazil akorát na start BT limitu. To se nešlo nezúčastnit.

Ale aspoň jsem už po nocích nemusel řešit umístění kontrol a mohl zase točit. Třeba dneska Emila ve výborných časech. Zdá se, že jsem z uhlí venku! Teď už budu jen stoupat – za týden na Králičák, pak někde v Švajcu, pak v Ádru a pak na Mont Blanc! Teda těsně vedle...