Kam na Skymaraton?

"Tak kam zase pojedeš na Skymaraton?"

To je nejčastější otázka, kterou dostávám v poslední době na lampiónech, naposledy se mě ptal Borek ve frontě na hajzl v karanténě ve Valmezu.

Ano, jsem sice ve Skyrunningové repre (dále vše, co se týká tohoto slova, bude pouze „SR“), ale že bych se cítil jako SR (Skyrunner), to ne. Běžel jsem všehovšudy 3 závody s označením SR v názvu, ale: 1. byl Perun, sice těžký a pěkný závod, ale nazývat něco v ČR závodem ve SR je velký eufemismus, 2. bylo MS ve SR Chamonix – standardka v Krčáku je větší SR než tenhle trapnej závod, 3. Sierre-Zinal – ok, to už je fakt SR, i když půlku závodu se leze po čtyřech lesem do kopce.

Prostě pod pojmem SR si představuji cupitání po horských kamenných hřebenech, co nejblíže obloze (= sky).

Takže odpověď: nikam. Důvod: nějaké horské běhy poběžím v ČR (především STRC), ale jezdit na pravé SR je pro hobbyfotra časově i finančně dost náročný, navíc bez pořádného tréninku (což standardka v Krčáku prostě není) to nemá (pro moje ego) smysl. Radši doporučuji reportáže od odchovance z Krčáku Honzíka Bartasů.

Moje poslední tři měsíce by se z běžeckého hlediska daly shrnout asi takhle:

Stručně:
-měsíc točení na Pražský maraton (2:32)
-týden a půl točení na MČR sprint + sprintové štafety (4. a 5. místo)
-měsíc točení na Zermatt maraton (MS v horském maratonu - jak to dopadne?)

A míň stručně:
-točba na SJC velikonočním soustředění
-týden ladění a Bakovský půlmaratón (doporučuju jejich web, už jen ta URL stojí za to)
-dva týdny točení
-týden ladění a PIM (až na závěr super)
-3 dny odpočinek, 8 dní úseků, Cerhenice 10 km (totální PZ (= víc místních hasičů než závodníků, za 1. místo 5 000 Kč atd.), ale já zase 4., takže houby)
-týden ladění a MČR sprint + sprintové štafety
-plán: 5 týdnů točení, týden ladění, Zermatt maraton (doufám že nechcípnu)

A podrobně:
Jak jsem už dřív zmínil, točení mě prostě baví, ale musím vědět, na co točit. Tak jsem si po roční odmlce zase naplánoval klasický silniční maratón. Protože je v Praze (za rohem) a je to MČR („prestiž“, ale hlavně zadarmo a start z první vlny). Oprášil jsem staré Kerviho plány, mentálně se našteloval na gumování po asfaltu a vyrazil.

Na velikonočním soustřeďku jsem si místo odpolední mapové fáze šoupnul 11x1 km, pak jsem např. běhal v práci místo oběda na Ladronce 6x2 km, chodil jsem tempo z práce podél Vltavy a další luxusní záležitosti. Jako test jsem si dal Bakovský půlmaraton. Prvních 10 km za 33:10 bylo slibných, ale pak začaly protestovat střeva. Abych 2x sral (píšu to po desáté hodině) při půlmaratonu se mi ještě nestalo. Nakonec i to stačilo na nějaké ty kapříky a podprůměrný čas kolem 73´.

Jeden víkend jsem si pak střelil (asi historicky nejblíž Čech) Mistrovství Moravy. I když to byl běžák, nohy navyklé hladkému asfaltu při jakémkoliv překračování šišek a větviček protestovaly. S klukama se teprve sehráváme, takže pro začátek z toho bylo 3. místo ve štafetách.

MM2015

Přišel den M. Riziko posrání jsem eliminoval tobolkami Imodia. Po startu mě poplácal po rameni Hezi a někde od Karlova mostu se zformovala naše skupinka (Hezi, DaO, Radek z Babic, L. Pelouch a další), kterou jsem víceméně táhnul až do půlmaratonu. Pak většina odpadla a my zůstali s Radkem (mj. asi tak stejný SR jako já). Fandila mi celá rodina a asi i ještě někdo (nevnímal jsem), Romča podávala gely, celkem to pěkně ubíhalo. Na 35 km mi došlo, o kousek později jsem chytil svoje „oblíbené“ křeče do hrudníku. Nohy by běžely, ale nemohl jsem dýchat... Nakonec z toho byl můj nejhorší maratonský čas 2:32:22, ale s ohledem na moje hobbyfotr podmínky jsem byl spokojen. Navíc i úsměvné 6. místo na MČR není k zahození (teda je, nikoho to nezajímá).

Idylka na Karlově mostě s Hradem v pozadí.

Fandí celá rodina, v pozadí Liška (ten je prostě všude).

 
Vzhledem k tomu, že jsem posledních 7 km „vyklusal“, jsem byl druhý den celkem svěží a nohy mě ani nijak moc nebolely. Dva dny jsem klusal, ale za tři týdny mě čekal další vrchůlek sezóny (MČR sprint). Přeštelovat se z maratónského tréninku na sprintový není zrovna sranda, což jsem poznal na dráze, kdy jsem horko těžko dával kiláky pod 3:20. Vyřešil jsem to tak, že jsem běhal přes únavu (v noci jsem chytal křeče), ale poslední týden jsem skoro neběhal (v ÚT Emila 3x1800m, ve ČT 6x700m, jinak nic). Forma vylítla (podle pocitu v karanténě) a já se chystal na svoje 12. MČR ve sprintu. Tentokrát pořádal Aljoša ve Valmezu.

Úkol zněl jasně: rychlost už na to nemám, nepotřebuju si nic dokazovat, běžet v klidu, plynule a být připraven na záludné Aljošoviny. Top 10 – můj cíl. Aljošovina se ukázala hned na začátku – přehrazený chodník a kontrol jak na TrailO. V klidu jsem si to oťukal a přesunul se do města. Plánuju postup a vidím jednoho švába (plotem přehrazená ulice), druhého a dál už se radši nedívám a obíhám to přes Rožnov. Na dalších dlouhých postupech byli zase švábi, ale to už mě (na rozdíl od jiných) nerozhodí a volím stejnou obíhačku cestou zpět. Nakonec se spousta lidí nachytala (nebo to rovnou DISKla) a na mě zbylo krásné čtvrté místo (stejně jako v letech 2003, 2007 a 2009). Výsledek tedy na skoroveteránský věk super, ale 6“ za medailí a 15“ od zlata...

Dokonce jsem věnoval pár minut předzávodní přípravě. Postupy ze svazové GPSky.

Druhý den se běžely sprintové štafety. Po loňských Smiřicích to i letos bylo hodně rychlé a kontaktní. A musím říct, že mě to zase bavilo! Kamarádi mi extra pozici nepřinesli, ale i tak se musí bojovat. V podstatě od startu až do předposlední kontroly jdeme ve vláčku cca 4 lidí. Ale ta předposlední to rozhodla. Doběhli jsme Páju Hradce, který odhalil Aljošovinu (švába mezi paneláky) a já se svezl za ním, čímž jsme oprali 4 lidi. Navíc jsme na sběrce doběhli Kamendu na třetím místě! Ale už nešlo nic dělat – zbylo na nás 5.místo. Opět podle průběhu závodu super umístění, ale 5“ za medailí...

Rozhodující 17. kontrola.

Musím říct, že i když spousta pražáků mrčela, že musí jet až do Valmezu, rozhodně se ta cesta vyplatila. Dva pěkné závody, které by asi byly „jen obyčejné sprinty“, ale díky zábranám a hodně kontrolám se z toho nakonec staly „hodně atraktivní sprinty“. Reproši a mlaďáci se poučili a my, co už nás nic nerozhodí a jsme pomalí, jsme si to užili. K tomu obrazovka, kamery, GPSky – před pořadatelema opravdu smekám a odpouštím i tu nepovedenou karanténu.