Cesta za cílem

Tak jedu vlakem z Hranic na Moravě, a to znamená, že jsem konečně našel pár hodin na sepsání bloku. Jinak totiž není čas a ani už není moc extrémních zážitků. Prostě pracovní a rodinný život :) Ale občas do mě někdo hustí, že prý nic nepíšu a statistika návštěvnosti je taky pořád v plusu, tak mám takový blbý pocit, že bych asi zase něco napsat měl. Ono nakonec i mě baví si občas přečíst Betův, Olafův nebo Kamendův blok (Šéďa si ho pořád ještě nezaložil). A samozřejmě Béďův a BTčka, to je denní chleba.

Listopad a prosinec byly klasické měsíce odpočinku a pořádání PZL. A hlavně bádání nad cílem dalšího roku. Na BT schůzi jsem si sice stanovil jako cíl VIP BT limit, ale chtělo to i něco „serióznějšího“. Na otázky, co poběžím za extrémy, jsem neurčitě mával rukou.

Zahraniční SKY závody mě samozřejmě lákají, ale na letošní MS ve Skymaratonu, kde bude letos čas vítěze kolem 5 hodin, prostě nehodlám (nemám kdy) trénovat. Navíc v Krčáku. Tyhle věci ještě počkají.

MS v horském maratonu mě láká jako každý rok, ale letos je to pod svazem, tak bůh ví, jak to bude. A když mě tam budou chtít, tak na to v nejhorším v tom Krčáku na standardce natrénovat jde.

Maraton jsem měl jako cíl loni a trénovat na něj letos znovu by mě psychicky odrovnalo.

Co zbývá? Zpět k lampionům? Proč ne! Letošní klasika bude v „rozumném“ terénu a před tím dělá Ďunďa klasiku v Jizerkách. Podzim je jasný!

A jaro? O tom rozhodly vánoce. Ježíšek mi přinesl knížku „Emil běžec“. Jasně, letos budu zase bouchat úseky! A jak je zhodnotím? Co třeba ME ve sprintu? Ty vole, seš debil? No, kromě toho, že jsi debil, seš už prvním rokem veterán... Ale co, cíl musí být, jinak by mě nebavilo trénovat. Prostě hec. Navíc podle kalendáře se sprint na ME běží na Emilovy jmeniny 22.5. Že by osud?

Začal jsem si psát plán, to mě taky baví. A samozřejmě jsem si vzpomněl na Emilův trénink. Hm, Emilův (Wingstedtův) trénink nakombinovaný z Emilova (Zátopkova) tréninku? Tak jestli mám běhat jenom pro to, abych to odtrénoval, bude to stát za to.

 Jeden z odtrénovaných Emilových bloků. Alkohol zpomaluje regeneraci, takže byl omezen.

Blok zakončen laufem, kde mě málem vichřice odfoukla do Plešného jezera.

Jenže nejsem Zátopek. 70x400m jsem rovnou zavrhnul, začal jsem s 10x400. Ale jsem v Praze a jediná rozumná dráha v dosahu (volně dostupná 400m) je na Strahově (viz rekordní BT limit). No takže jsem vyrážel přes oběd, rozklus 3km do kopce. V únorovém dešti a větru pod dohledem Pelty. Emil to taky neměl lehké. Jenže po třech návštěvách dráhu oplotili a rozkopali... Vrátil jsem se na Emilovy okruhy na Přehradu.

První test byla Kbelská desítka. Už jsem sice masovky běhat nechtěl, ale chybělo mi závodění a hlavně běžel i Šéďa. A pro děti je tam taky závod. Běželo se parádně. Aby taky ne, bylo to zrovna v konjunktuře po Emilově „boosting“ bloku. Čas fajn (32:34) a říznul jsem Šéďu.

V pyžamu, ale rychle.

Pak trochu odpočinku a další závod, opět velmi pěkný Borecký půlmaraton (reportáž ČUS). Nechtěl jsem to hnát, ale pořád za mnou visel Miler, tak jsem na to musel tlačit. Když jsem si v půlce musel odskočit, docvakl mě. Naštěstí přišel jediný kopec na trati a už jsem ho neviděl. Nakonec jsem šel o dvě minuty líp jak loni, zase dostal věnec a místo vína tentokrát dům snů.

Pořádala místní Slavia, ale Šéďa nepřijel...

Přišel další Emilův týden. Kupodivu hrozné bylo jen pondělí ráno (za tmy v 6:15 6x700m). Pak už si tělo i hlava zvykly a bylo to občas i příjemný. Nevím, jestli mě víc baví samotný trénování nebo to, že jsem asi jediný magor na světě, co takhle blbne. Ale vždycky jsem si vzpomněl na Emila (Z.) a neřešil to.

Bohužel jsem z toho onemocněl. Štafety u Hradce jsem ještě odběhl, ale pak jsem lehnul. Následně jsem se dočetl, že Emil (W.) byl taky často nemocný, tak svoje bloky zkrátil (místo 2-1-2-1-volno na 2-1-2-volno). Ještě to taky vyladím.

Na velikonocích jsem byl zadřený, ale věděl jsem, že první ostrý závod je až za týden. A to by měla přijít forma. Úseky na cyklostezce, sprint v Boru, pivní štafety a další intenzivní tréninky mě docela nakoply. Pak pár dni vyladění (klus, modelový sprint na Jižáku, rovinky) a hurá žlutým vlakem na Moravu!

Sprint byl v Teplicích nad Bečvou, byl nominační na polské svěťáky a WRE k tomu. Tak proč si tam na otočku vlakem nezajet, co?  Ve vedlejším vagónu seděl Flaška a v Hranicích se z nádražky vyloupl Pyřin. To jedem na Kapra nebo co? Přesně podle očekávání se začínalo ťukecem nad silnicí, pak ťukecem pod silnicí, přeběh „dozadu“ a přeběh „zpátky“. Věděl jsem, že existují dvě varianty, pokaždé jsem zvolil „kolem schodů“, tedy na jistotu. Z českého poháru před deseti lety (to jsem šíleně pos...) jsem si navíc pamatoval, že se dají fikat zatáčky na cestě u jeskyní.

Před startem jsem nafasoval podprdu. Taková čest.

Nikde jsem nic moc nenechal, obě volby byly lepší tak, jak jsem šel, běželo se pěkně, takže z toho bylo 3. místo. Kromě kapříků (i na OB občas plavou – díky Dušane), hromady bodů do WRE a rankingu i nominace na SP. Zároveň ale nával zodpovědnosti a plánování dalšího tréninku, jelikož skoro minuta od Vojcka je vážně dost.

 Postupy z 2Drerunu. Hodinky jsem tentokrát neriskoval, Edo.

V sobotu už jsem tedy vynechal sledovaný middle, ale zato dal jsem si Hodkovický dvojzávod. Midlo volně, sprint rychle. Tam jsem se chytil do pasti a luxusně se mi vysmál Kobřík. Zbytek jsem čekal trapný běžák, ale bylo to pěkně postavený, musel jsem pořád hledat optimální postupy.

Překvapivě zajímavý sprint (aspoň H21L).

Mapy v archivu.