Běžecko-turistická příprava ve Skotsku. Počasí ideální.
Do
Davosu jsme přijeli už ve čtvrtek a ubytovali se s Baptistem
a Topinkou v apartmánu v centru města. Takže jsme před závodem stihli
ještě dvakrát klusat a jednou vyjet lanovkou na Weissfluhgipfel (k
ubytování v Davosu dostanete permici na všechny lanovky a MHD v okolí).
V týdnu v horách
nasněžilo a ještě v pátek bylo nahoře kolem pěti stupňů. V den závodu
se ale hodně oteplilo, takže jsem běžel jen v tom nejlehčím, co jsem si
vzal.
Den před závodem to bylo ještě na sáňkování.
Před startem fandíme probíhajícím z trati K78 (běží podezřele rychle) a v jedenáct vyrážíme. Začátek je jen mírně do kopce po asfaltu a široké štěrkové cestě. Není to tedy žádná nádhera, ale aspoň nasadím svižné tempo a za chvíli už běžím sám. Nicméně druhý je stále na dohled, tak do toho šlapu, v podstatě co to dá. Následuje nejhezčí část závodu – přeběh sedel u Keschhütte (2625 m) a Sertigpass (2739 m) s výhledy na ledovce. Zbrusu nové Inov8 Trailroc 285 se konečně dočkaly terénu, pro který byly stvořeny, a v kamení si jen lebedí. Cestou na druhé sedlo předbíhám Baptistu – běží K47 a druhé části našich tras jsou stejné.
Švýcaři
mají na závodech dobře vybavené
občerstvovačky, které jsou navíc celkem často – na 36 km jich bylo
devět, oproti GGUT - jedna na 30 km. A také na rozdíl od GGUT30, kde
jsem musel běžet pomalu s autolékárničkou, nepromokavou bundou a
kanystrem vody, tady jsem nemusel tahat nic. Nicméně mě ale absence
slibovaného gelu na Sertigpassu zaskočila, tak jsem
si vzal radši o kelímek ionťáku navíc. Ten jsem ale vzápětí vyplivnul,
protože
to byla teplá polévka. Pak mi došlo, že na mě paní volala „bujón!“.
Vesele si stoupáme...
Na 20. km po seběhu ze sedla cítím, že už mám dost. Běžím
totiž dvě hodiny, což je můj fyzický limit a dál už obvykle jen doufám a trpím.
Ale aspoň na mě čeká předjezdec na kole, tak je trochu zábava (umí na tom asi
jako já). Vytahuju gel (svůj jediný, tak snad dál nějaký bude) a musím skočit
do potoka na zapití. Cyklista se vrací a ptá se, jestli jsem ok. Nejsem, ale
ukážu mu palec nahoru, usměje se a jede dál.
Začaly opět nekonečné pasáže po širokých cestách a sem tam
asfaltu. Ale aspoň jsou mírně z kopce, což je asi jediná možnost, jak se
můžu ještě pohybovat vpřed. Chvilkami se běží i po pěšině v lese, což by
za normálních okolností byl pěkný krosík po 3:30, jenže je zvlněná a mně i metr
převýšení připadá jako kolmá stěna. Tak se plazím výklusovým tempem a doufám,
že ten za mnou je na tom podobně.
Cyklista na mě musí čekat a snaží se mě povzbuzovat. Není mu
co závidět – za ním se belhá fotr-veterán z Prahy, funí a občas heká, kulhá
kvůli otlačeným chodidlům a na občerstvovačkách vypije, co uvidí.
Kytka a obrovská prázdná taška za to utrpení. Ale pocit k nezaplacení.
Už mám fakt dost, kilometry neubíhají – kontroluji hodinky v intervalu cca věčnost a vždy se posunu o necelý kilometr. Vždyť je to jen dětská trať, není to ani maraton! Srabe! Vzpomeň si na Bartase a jeho ultra závody! Nedávno jsem četl knížku o Lynne Cox, která plavala u Antakrtidy. Co ta musela vytrpět. A já tady div nebrečím na pěšince z kopce.
Před závodem jsem nechápal, proč dávají občerstvovačku 4 km
před cílem. To už snad není potřeba, ne? Teď tu ale dávám Ho-Či-Mina s ionťáky
(kdo nezná, zeptejte se Bokovky), leju si kýbl na hlavu a mířím ke stále se
pode mnou nepřibližujícímu Davosu.
Po závodě už byla síla jen dojít od lanovky k panoramatům.
Nakonec jsem se dostal do cíle, cyklista si oddychnul, že mě nemusí resuscitovat, do ruky jsem dostal nealko pivo a před pusu mikrofon. Pak jsem se svalil do stínu a ležel. Za chvíli bylo vyhlášení a mohl jsem jít do postele. Resp. vyhlášení bylo za tři hodiny, ale já jen ležel a snažil se přes spálená záda, úpal a vyčerpání neumřít. To je tak, když se netrénuje a člověka navíc semele vedro. Prostě jako vždycky. Krásný pocit :)
Trasa cca: https://mapy.cz/s/1U5y5
Žádné komentáře:
Okomentovat