Berta poprvé na MS a hned na pódiu
MS se každý rok vypisuje při nějakém větším horském maratonu a letos se toho zhostili Poláci na hřebenech Krkonoš. Bohužel pro mě bylo to nejhorší počasí co znám - od rána smažilo slunce, dusno, dole přes den 34°C, na hřebenech "jen" 28°C a ani stopy po mráčku nebo větříčku. A k tomu polský systém občerstvovaček v intervalu 8-10 kilometrů. Den před startem zasáhl WMRA delegát a zakázal výběh na Sněžku, takže se trať točila u Obří boudy. Ubyly nám sice asi tři kilometry, ale i jedna občerstvovačka. Původně jsem chtěl běžet s Camelbakem, ale když jsem ho ráno naplnil, nacpal gelama a hodil na záda, pochopil jsem, že bych s tímhle závažím měl problém hned v prvním kopci. A tak jsem dva gely nalepil tejpovkou na trenky, třetí vzal do ruky a doufal, že to bez své vody nějak přežiju.
Po startu se na prvních šesti kilácích nastoupá skoro 800 metrů převýšení a pak se to smaží po hřebenech pod Sněžku a zpět a končí se na chatě Szrenica. Ten první kopec celkem ušel - ještě nebylo tak vedro a v půlce nás zchladil polský chatař hadicí. Následovala zvlněná pasáž a seběh na Špindlerovku, v němž jsem dohnal, co jsem ve výběhu ztratil. Běželo se totiž po cestě česko-polského přátelství a ta, pro ty co ji neznají, je dlážděná kameny různé velikosti a sklonu. Jakožto zkušený orienťák jsem nasadil kozí běh a předfičel klopýtající atlety. Po občerstvení na Špindlerovce (už začínalo být vedro, takže čtyři kelímky na hlavu a čtyři do žaludku) se pokračovalo po chodníku na obrátku. Překonání této nekonečné pasáže mi umožnily poslední nevyschlá louže (zchlazení hlavy) a potok (zahnání největší žízně). Na obrátce (22km) jsem loupl první gel a zapil ho dalšíma čtyřma kelímkama. Pak už jsem šel najisto k potůčku (už se u něj dělala fronta) a v seběhu na Špindlerovku utrhl další komíhající se soupeře.
Blížila se dvanáctá hodina, slunce pražilo jako šílený a na mě čekala děsivá osmikilometrová pasáž na Vysoké kolo - skoro pořád do kopce a hlavně bez občerstvení. Vyběhnout na Petrovku jsem se už ani nesnažil a v prvním zalamováku jsem nasadil něco jako šumaváčka, ale bez lyží. Kolem mě profrčeli dva Italové, kteří dokonale potvrdili náročnost dnešního maratonu - jeden ho ustál a nadělil mi na posledních 11km osm minut, druhý záhy rupnul a doběhl tři minuty po mně. První záchrana přišla už na Petrovce, kde z ničeho nic vytékala voda z trubky. I kdyby to teklo ze žumpy, napil bych se, jak jsem byl vysušený. Další záchrana čekala v podobě Kerviho, jeho ženy a hlavně jejich vody na Dívčích kamenech a poslední o kus dál, kde se zjevila nějaká žena - v jedné ruce voda a v druhé kola. Už jsem byl tak vyřízený, že jsem sotva vylezl Vysoké kolo a naposledy se občerstvil. Říkal jsem si, že mě čeká pohodový tříkilometrový seběh po šotolině do cíle, jenže přišlo to, co loni na Jungfrau - motání hlavy, mlha před očima, zatuhlý nohy a hlavně jsem zase nemohl dýchat. Funěl jsem jak čokl, potácel se jak kačer a ohromeně zíral, jak si to kolem mě s úsměvem na tváři prosvištěl Tom. Kraťoučký kopec na Svinské kameny mi dal svinsky zabrat a rozběhl jsem se až poté, co na mě kouč angličanů houkl, že běžím za tým. Ještě jsem se kousl a vylezl až na Szrenici.
foto Jarek
Pak už nezbývalo než se nějak dopravit na lanovku a sjet i s rodinou dolů, kde jsem se natáhl u rybníka. Konečně se mi udělalo líp a mohl si dát barsz co nebyl boršč a masovou flákotu a pak už jsem se mohl konečně radovat.
Hurá.
odměna za tříapůlhodinovou šichtu
Výsledky
GPS
Žádné komentáře:
Okomentovat