Sierre – Zinal

Další zastávkou na Švýcarské „dovolené“ byl legendární skymaraton Sierre-Zinal. Jen krátce představím: Start 585 m n. m., stoupání 1600 m na 9 km, pak už mírnější stoupání do 2400 m n. m., následuje táhlý a nakonec prudký seběh do 1600 m n. m. Někoho zabije první zalamovák, někoho druhé nekonečné stoupání, někoho nadmořská výška, někoho technický seběh, někoho prudký sešup. A právě proto jsem se na závod těšil a snažil se poctivě trénovat (proto jsem byl na Botase v lese tak dlouho a porazil mě Báša).

 

 Profil hovoří za vše...

Robert Krupička krásně popsal konkurenci: „Letošní ročník byl asi nejkvalitněji obsazený trailový závod historie. Na startu se sešla světová špička napříč disciplínami skyrunning, běh do vrchu, orientační běh atd...o první desítku mohlo podle startovky bojovat klidně 40 běžců! Letošní MS ve skyrunningu v Chamonix bylo oproti Zinalu slabý odvar:-)“

Tento závod je jako jiný svět. Pořadatelé pozvou spoustu závodníků (letos přes sto!) a ještě jim za start zaplatí – čím lepší tím víc (takže já nedostal nic). K tomu ubytování v horském středisku a pět dní vykrmování (včetně obědů v horské restauraci, kam nás vozila lanovka a tradiční Raclette párty).

 

Výhled z apartmánu...

Kdo byl na MS asi tuší, jaký je na podobných závodech program – spát, jíst, klusat. My si navíc užili grilování a výlet na ledovec s Topinkou a Baptistou. A pro mě byl asi největší zážitek dva dny před závodem, kdy mě vzali Daniel Hubmann s Francoisem Gononem na výběh po poslední části trati. Čtyřicet minut jsem klusal po hřebenech Alp s legendami světového OB a užíval si nádherných výhledů na Matterhorn. Bylo mi totiž jasné, že ani jedno už při závodě nazažiju...

Výběh s kámošema

Konečně přišel závod. Snídám spolu se zkušeňáky Robertem Krupičkou, Pavlem Brýdlem a tradičně nervózním Honzou Havlíčkem. Vedle mě sedí Gonon, který má vypsané mezičasy z rekordu Jonathana Wyatta z roku 2003. Nesměle prohodím, že mám také vypsané mezičasy. Ale ty Anky Pichrtové, která drží traťák z roku 2008. Ten je totiž těsně pod 2:55, tedy časem, za který se ještě berou prize money.

Před závodem jsem byl ještě na koni. Teda na koze...

Po zkušenostech z minulých horských běhů začínám velmi opatrně a celý první kopec jdu/běžím/jdu/běžím za Pavlem. Pocit je dobrý, ale úplně zadarmo to není. I tak už na prvním mezičase ztrácím na Anku 20“. Na mezičase po hodině lezení kolmo do kopce už je to skoro minuta. Hmmm. Nastoupali jsme asi o 200 metrů víc než na světoznámém Dolomiťákovi, ale trať stále stoupá. Na dalším mezičase ještě vesele mávám na Romču s Emilem, ale tuším, že to dneska bude bolet. Ztráta skoro dvě minuty a začínaj mě bolet záda. Když před sebou uvidím stoupání na nejvyšší bod (hotel Weisshorn a vrch Nava), zamotá se mi hlava. Asi z té výšky. K hotelu už jdu víceméně pěšky, jen občas se vzmůžu, to když začnou povzbuzovat diváci, kterých je kolem občerstvovaček fakt hodně. Nohy jsou celkem v pohodě, ale bolí mě vše ostatní – záda, hrudník a hlavně jsem celkově vyčerpán. No jo, na skymaraton v Krčáku nenatrénuješ...

V Chandolinu ještě vesele

Z nejvyššího bodu se snažím trochu rozběhnout, ale moc to nejde. Běží se po kamenité úzké pěšince, takže je potřeba hlídat každý krok a ještě se vyhýbat turistům. Na další občerstvovačce si připadám jak kostlivec – sotva do sebe naleju kelímek, už mám zase žízeň. Gel už ani nejím, vím, že to nemá cenu. Jsem prostě v prdeli.

Nicméně trochu se rozbíhám a i pobavím, to když doběhnu borce, co vedle pěšinky kadí. Pak mě předběhne, uteče a znovu kadí. Pak mě předběhne Tom Owens, jeden z favoritů, kterému to dneska nesedlo. Chvíli se ho držím a za chvíli dobíháme klátícího se rachetika – Honza. Vypadá fakt zle, ale ještě mě dokáže povzbudit. Dík. Ještě že jsem si ty výhledy užil předevčírem, teď mám co dělat dívat se pod nohy. I tak se ale kvůli divákům a respektu z nádherné trati snažím doběhnout se vztyčenou hlavou.

Na tuhle ceduli jsem se těšil skoro tři hodiny...

Nakonec je z toho 62. místo a čas 3:01.25. Kousek za mnou dobíhá Honza a první žena. Aspoň něco... Jsem překvapivě celkem svěží, zato Honza si povídá se záchodovou mísou a pak se klepe pod peřinou. Vysvobodím ho kofolou, sám si dám pivo, jdeme na vyhlášení a jedeme domů.

Při závodě jsem si říkal – tohle je tak brutální, že už to nikdy nechci zažít. Teď ale vzpomínám na úžasnou atmosféru, nádhernou a neskutečně těžkou trať a říkám si...

Emil má ve švajcu svůj časopis

Pro zajímavost uvedu výsledky orienťáků, kteří zase dokázali, že nejsme sport turistů, ale že světová OB špička se může srovnávat s vrchařskými profíky: 4. Gonon, 6. Zinca, 7. Schneider, 9, Bostrom, 16. Rollier, 24. Hubmann.

Výsledky.