Jak tedy s blokem dál? Pokusím se trochu jinak. Extrémních zážitků je s ohledem na práci a rodinu čím dál míň, ale zato je větší výzva pravidelně běhat. Moje představa je taková, že budu týden co týden psát, jak jsem běhal a jak jde příprava na nejbližší běžecký cíl. Věřím, že to nebude taková nuda, kdyžtak mi to v komentářích omlaťte o hlavu a zabalím to úplně.
Protože jsem pár týdnů „zameškal“, zhustím je v několika málo příspěvkách a pak už si snad najdu čas pravidelně referovat.
Tak jedem:
Týden 44
Z Morbegna jsem přijel úplně rozsekanej a do středy jsem nemohl skoro ani chodit. Klusání tolik nebolelo, tak jsem si ve čtvrtek šoupnul úseky, protože jsem nevěděl co jinýho. Před HROBem už nemělo cenu nic dělat, ale chtěl jsem cejtit, že běhat půjde.
HROB byla velká výzva. Alda bral vítězství jako samozřejmost (i vzhledem k jeho „práci“ při které točil přes 100km týdně), ale já jsem se celý podzim udržoval jen Emilem (úseky 4x1,8km, pauza 1´) a přes hodinu jsem se téměř nedostal. V sobotu jsem tedy lítal na gumě za Aldou, ale bohužel on se nesrovnal z mapou a na mé nesmělé návrhy nedal (nebo je z té vzdálenosti neslyšel). Díky půlmaratónskému tempu v závěru jsme vydřeli druhé místo, ale i tak jsme dostali čtvrt hodiny od Klacků (Alda: ty vole, čtvrt hodiny, co to je? ty si zejtra podáme).
V neděli jsme zase všem ukázali, jak na to fyzicky máme, ale mapově jsme tragédi. V půlce už jsme rezignovali a vláli za Turnovákama, dokonce jsem se občas dostal i před Aldu. Nakonec jsme tu čtvrthodinu fakt stáhli, ale stejně to nestačilo a spokojili jsme se s bronzem.
Týden 45
V pondělí mě vůbec nebolely nohy, což po náloži 2x35km v kopcovatém terénu bez vytrvalostního tréninku nechápu. Prostě orientační běh občas dokáže „pohladit“. Ve středu jsem dokonce na Emilovi běhal parádní časy (vedu si statistiku už 3 roky). Ještě jsem zařadil jeden den krátkých úseků a nejkratší úsek na HULKu (druhé místo s Ondoru a Sosákem), abych se před Velkundou trochu provětral.
Od Velkundy (Velká Kunratická, kdo je tu nově) jsem vůbec nic nečekal. Speciálně jsem netrénoval a navíc jsem měl v nohách HROB. Já bych ji ani neběžel, ale mám to za barákem a hlavně mě přihlásil Salomon. Jinak bych musel dva večery trávit u počítače a taky mi 300,- Kč za 3km v Krčáku přijde fakt úlet, navíc mi trať vůbec nesedí a vždycky se na ní vytrápím. Také se nedá nevidět arogantní přístup pořadatelů, především k elitní kategorii.
Týden 46
Na Velkundu jsem se ale těšil z jiného důvodu. Konečně konec sezóny!!! Hodil jsem boty do skříně, sednul na gauč, otevřel si lahváče a vytěsnil běhání z bytu.
Nicméně bez fyzické námahy bych asi zahynul, takže jsem vytáhnul kolo. Nafoukl jsem gumy, vyleštil blatníky, nasadil blikačky a v BT dresíku vyrazil do práce. Není to taková zábava jako běhání, ale aspoň má člověk pocit, že sportuje.
Taky jsem poprvé v životě navštívil cykloservis. Od bajkových družstev mi to nějak nepřehazovalo a při brždění jsem neměl nejlepší pocit. Nakonec z toho byl totálně opravený přesmykač („to vám přece nemohlo přehazovat“ – má pravdu), nový řetěz („ten má najeto minimálně 3000km“ – lichotí mi), nová kazeta a nové brzdy („no to musíte hlídat, málem jste si probrzdil ráfky!“).
Týden jsem zakončil luxusní akcí – BT pochodem.
Týden 47
Dokonce jsem byl dvakrát běhat (pomalu), protože jsme se s Romčou přihlásili na Pražský Parkový Survival. Ten se konal v neděli v Pikovicích a skládal se z běhu, kola, jeskyně, orienťáku, kajaku a slanění. Vždy se probíhalo „depem“, kde ale nebyla ani obyčejná voda (prý je to na survivalech normální).
Běh jsem vyhrál – proč v depu není voda?, na začátku kola jsem si ještě udělal náskok (přece se nebudu přezouvat do takovejch těch cyklo bot, jak se v nich nedá chodit), ale pak už mě předjížděl jeden bajker za druhým. Naštěstí se jezdilo většinou po silnici, ale i tak to bylo na dvě hodiny a já dojel vyprahlej – proč tu není voda?!. OB bylo trápení na legendární mapě Mezopotámie, ale na druhou stranu – kdy zase poběžím OB s helmou na hlavě a sedákem na zádech? Do kajaku jsem nasedal poprvé v životě – proč tu není voda?!!! Do prvního jsem se nevešel a nalitej Komanč mi taky nepomohl. Do druhýho už to šlo a po pár spirálách jsem se dostal ke slanění. Osmu jsem měl na druhé straně než když jsem si to zkoušel doma, ale nespadnul jsem, tak to asi nevadilo. Doslalomoval jsem do Pikovic a konečně se napil – na záchodě, v cíli nic nebylo. Dejna na mě práskla, že jsem reproš (ukecal jsem to na „bývalého“), takže po mě skočili reportéři z televize Sport5 (záznam zde).
V neděli jsem ještě sednul na kolo a projel si (a zmapoval) část svojí PZL.
Zbytek týdnů příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat