Z kanálu na vyhlídku

Letošní jarní sprintová sezóna se pro mě v neděli završila. K Aljošovi do Ústí nakonec nepojedu a nominačky jsou ve hvězdách, navíc ani nemám limit (leda bych to udělal podobně jako Bet a zprůměroval čas z trojky a desítky, pak by vyšlo 15:47).

V posledních 9 dnech jsem si udělal 4 sprintové zářezy, což by mě mohlo vynést do popředí JJ superrakningu, jestli to ještě existuje.

Pardubický sprint už rozebral Olaf. Půlku koně si nakonec odvezl Bet, kterej ale nechal pragovácký srdce doma, vynechal štafety a unavený neunavený vyhrál. Já jsem skončil až na 16. místě. Byl jsem teda dost zklamanej, ale jak psal Dany - budem lepší od závodu k závodu. Mapy s postupama na obpostupy.

Ve středu se pak konal Přebor Prahy ve sprintu na Pražačce. Výhodu měl akorát Šéďa, kterej to tam jako závodník z pořádajícího oddílu zase znal jak svý Cumulusy. My jsme tam sice před ...no ještě když Pápn chodil na gympl... lety každej tejden s Filipem Stárkem točili, ale zaprvý si to nepamatuju a zadruhý jsme neběhali s křovinořezem, takže jsme se do většiny prostoru závodu ani nepodívali. Ale sprint to byl, mapa seděla, bylo to blízko, na nový mapě, skvělý zázemí, občerstvení a ceny. Posledních 5 minut mi dělal tykadlo Holly, což mi pomohlo k obhajobě předloňského titulu těsně před Flaškou. Vyhrál Olaf, kterej to šel jen tréninkově a dopoledne ještě běhal kopce, takže mi dal jen minutu a půl.

Přebor Prahy na sprintu

Pro samý lamióny jsem skoro zapomněl lízat asfalt, proto jsem se v sobotu s Lubošem vydal na cyklostezku do Poděbrad na pořádnou českou desítku. Výpadek tempovýho tréninku byl znát, takže jsem měl co dělat, abych odolal náporu Milera a Peloucha. Nakonec to stačilo a já si za druhej flek a průměrnejch 32:50 odvezl dva kapříky (jo, byl to samozřejmě PZ) a čtyři kuželky z Postřižin. Sice bylo asi patnáct stupňů, ale to mi nezabránilo v Liškovatění a šel jsem si zaplavat s dračíma loděma.

Poslední dva sprinty se běžely v Mělníku v rámci PŽ (pozor, PŽ není PZ). Obě tratě mě moc mile překvapily. Byly trochu delší (skoro 20´), ale zato opravdu lahůdkový. Přesně to co od sprintu očekávám a jak by podle mě měl (aspoň v Česku) vypadat. Hodně běžeckej a na první pohled primitivní, ale přitom na každym postupu je co řešit, ať už zleva zprava, vyrovnané volby, nenápadné pasti, změna směru, krátké dlouhé postupy. Prostě sprint by měl bejt rychlej, vyrovnanej, mapa přehledná, měla by rozhodovat běžecká forma a několikavteřinový chyby, který se ale dělaj jen z nekoncentrace. V Pardubicích to bylo taky skoro ideální (tím nechci lézt Béďovi do zadku), ale mapa byla občas nečitelná. V Mělníku jsem si zase krásně zaasfaltil, nahonil ego a na mou počest mi nad soutokem postavili romantickou vyhlídku.

PŽ Mělník - ráno

PŽ Mělník - odpoledne (po svíčkový a Holbě)

PS: Postupy si do mapy nekreslim kvůli pozdější mapové přípravě. Aspoň to pořadatele donutí dávat mapy na www.obpostupy.cz

PPS: Omluvte pražskeeej sleeng, ale jsem přece Přeborník Praheee!

Jednou větou

Aby mi neklesla návštěvnost, tak musim něco vypotit. Protože mám teď zkouškový plus mě zaměstnává rodina, klikání, krysa a točení, nemám vůbec náladu něco vymejšlet, takže píšu jen heslovitě.

-máme nové Sparťanské dresy a posily (Vořech, Tom) - kdo snad ještě nezaregistroval
-zkouška z angliny za jedna (praktikování na banketech se vyplatilo)
-krysa už je zdravá (přivřel jsem jí do myčky a tři dny nehejbala zadní nohou)
-byt je zkolaudovaný
-Romča úspěšně kyne
-moje hong-kongská čelovka byla vybrána do Bořanova hodnocení
-9. flek na MČR v půlmaratónu docela jde, ale zase jsem to nedal pod 70´ (70:15)
-kvůli rýmičce jsem neběžel ani MČR v maratonu ani MČR na 10km na dráze (takže už nezískám titul MČRholik)
-po nemoci a s bolavým krčíčkem jsem jel na Béčka do Mostku a na Opičku (nebo to byly Áčka?)
-v sobotu se mi běželo dobře, ale dostal jsem 10 minut a byl jsem nejhorší ze Sparty
-v neděli se mi běželo ještě líp, ale dostal jsem 5 minut a navíc mě porazili dva pragováci (už aby začaly sprinty)
-poprvé jsem přispěl na Facebook


Jestli se stalo ještě něco, tak to napište do komentářů.

Za odměnu přikládám motivační video pro MS ve Francii.

NEW! Splněné limity

Minulý týden jsem udělal zkoušku z matiky. Počítal jsem ale diferenciální rovnice a určité integrály, žádné limity. Takže já jsem limity nesplnil. Zato reprezntace OB měla na pořadu další víkendovku na legendární chatě Orientka. A tam se limity plnily.

Zase teplé zprávy přímo od zdroje:

Všem natrh kušnu mlaďoch Vojta (15:13), za ním se srovnalo jádro repre Olaf (15:29), Bingo (15:36), Křivda roku (15:42) a uzavřel zase mlaďoch Víčko (15:49). Další už to nedali, ale vzhledem k tomu, že se k limitům leckdy stačí jen přiblížit a s ohledem na asfaltově nepřátelský terén na MS ve Francii to zas až tolik neznamená. Ještě baby - Dana 10:37 a Topča 10:40, za redakci gratuluji.

...no, nelízli byste si?

Sprint v Turnově

Reprekamarádi odjeli beze mě do Švajcu na tamní mistrák. Abych nezahálel, střelil jsem si v pátek pět dvojek do tempa půlmaratónu a v sobotu jsem vyrazil na ještědský sprintový přebor do Turnova. Byl to můj první závod od podzimu, takže jsem si v pátek při balení zopakoval BU KA MA PO ČE PA ČI BO.

Závod samotný byl celkem pěkný, ale nic co bych nečekal. Stavitel vytáhl z terénu maximum - technické pasáže mezi paneláky, dlouhý přeběh a pár záludných voleb. Moc chyb se udělat nedalo, ale na volbách jsem si vylámal zuby. Schválně se otestujte, kterou variantu byste zvolili. Jenom připomínám, že v reálu jsem na rozhodnutí měl asi dvě vteřiny, do mapy mi foukal vítr a kapal pot a byl jsem pod tlakem z potvrzení role favorita závodu. To jenom na omluvu, proč jsem všechny volby zvolil špatně. I když se na mapu dívám teď po závodě, pořád mi volby připadají plus mínus rovnocené. Ve skutečnosti byl rozdíl ale propastný.




Fakta:
1-2
A:370m/12m
B:395m/14m (ztráta 10s)

9-10
A:1070m/22m (ztráta 30s)
B:970m/20m

14-15
A:280m/16m
B:350m/18m (ztráta 20s)

Dohromady mě špatné rozhodnutí stály kolem minuty, což by mi jindy rozhodně znemožnilo obhajobu loňského titulu. Ještě že jsem se vytrestal už takhle brzo a můžu zapracovat na mapové a mentální přípravě.

Půlmaratónský očistec

Rozhodl jsem se pokračovat v prolamování osobáků. V únoru padl na trojce, v březnu na desítce, takže logicky v dubnu měl padnout osobák na půlmaratón. Navíc loni jsem ho běžel přesně 70´ bez speciální přípravy. Letos jsem víkendy místo hledání lampiónů s reprošema trávil napůl ve škole a napůl na vltavské cyklostezce lízáním asfaltu. Ve Stromovce to pod vedením Kerviho šlo taky všechno podle plánu. Týden před závodem mě teda začaly dost bolet nohy, ale to přijde vždycky, když přestanu točit a jen tak ladím.

Díky letošní účasti v elitní skupině jsme měli šatnu společnou s černochama a dalšíma top atletama, včetně Petra Vabrouška. To je mimo jiné dealer SL3S kompresních ponožek a když nás se Sosákem viděl, jak si natahujem podkolenky od Craftu, obrátil oči v sloup a hned nám sponzorsky přidělil svoje. Kompresní pocit byl dost podobný, ale látka je mnohem příjemnější a snad mi nesleze kůže, jako když jsem si jednou namazal lejtka koňskou mastí a navlékl Crafťácké kompresky.

V sobotu jsem očekával klepec od Róberta, splnění mety 1:12 pro Dalibora Bartoše a můj souboj se Sosákem na úrovni 69 minut. Jenže to dopadlo úplně jinak.

Vyrazil jsem jako loni se skupinou prvních žen. Na sedmém kilometru v té skupině zůstalo už jen polovina černošek, jejich vodič, Štefko a já. Trošku mě to znervóznilo, ale tempo bylo úplně stejné jako loni (prvních 5km za 16:14), tak jsem pokračoval. Pak ale přišel osmý kilometr a mě jakoby někdo vytáhl ze zásuvky. Prostě konec. Minul mě Krupička a odpadlá černoška. No jo krize, sice přišla trochu dřív, ale to přejde. Počkám na Sosáka a zase to rozběhnu. Ten mě předběhl na mostě na 10,5km, kde nám fandil Švihák (druhých 5km za 16:34). To už jsem ale věděl, že je zle, protože jsem nebyl schopen se ho chytit. Zabalit to nešlo, protože na 15km čekal Pápn. A navíc by to byla hanba fuj a žádné body do žebříčku běhej.com. Tak jsem se trápil dál (třetích 5km za 17:51) a předběhly mě zpátky všechny ženský, Novák a Mulugeta. Do cíle to bylo přímo, takže zabalit by to už nemělo smysl. Čas už byl nedůležitej, jakžtakž optimismus mi dával pocit, že mě ještě nedoběhl Bartoš, Frei ani Vabroušek. Na 17km mě někdo předběhl neuvěřitelnou rychlostí, plácl mě po zádech a ještě na mě houkl: „Pojď, vole!“. Až v cíli jsem zjistil, že to byl Aleš Drahokoupil, co s náma letos začal točit v Krčáku. Neuvěřitelným závěrem, kdy skoro doběhl Štefka, se postaral o ještě větší překvapení než já loni. Mých posledních 5km mluví za všechno – 19:00.

Je fakt, že jsem to asi od začátku přepálil, ale na druhou stranu, aby mi došlo po dvaceti minutách úplně normální není. Takže tenhle debakl přičítám vedru. A evidentně jsem v tom nebyl sám. Krupička i přes relativně dobrý čas se prý dost natrápil, že půjde Štefko přes 70 minut čekal málokdo a další výkony (Frei zabalil, Sosák na konci vytuhnul, Bartoš 75´) to jen potvrzují.

Když se dva perou, třetí se směje.

"Chtěl bych se jmenovat Jan..."

Fotky jsou od Jáji, další pěkné jsou na jejím rajčeti. Televizní záznam.

Tak a teď jsem se vybrečel a hurá zase točit!

Bahenní Mistrák

V tomhle článku bude míň obrázků a víc mudrlantování. Kdo se tolika písmenek bojí, ať si radši počká na nějaký článek o GPSce, nebo se podívá na video s Ivuškou. Pokusím se alespoň pro přehlednost podstatné zvýraznit.

Uplynul rok a já se vydal opět na Mistrák. Tentokrát jsem obhajoval loňské osmé místo, které mi připadalo naprosto perfektní. Když jsem totiž s přespoláky v roce 2005 začínal, taktak jsem se s jazykem na vestě vešel do první třicítky. Proto mi připadalo, že prvních deset musejí být minimálně polobozi. Jenže od té doby jsem se naučil disciplíně zvané tempo, zařadil jsem Emila a hlavně pochopil, že i když máme pořád jednoho dva super běžce a závody pro hobíky trhají účastnické rekordy, česká běžecká špička stále upadá. Tedy ideální stav pro mě se prokousávat výš a výš.

Mistrák je oficiálně Mistrovství ČR v přespolním běhu. Tedy disciplína mnohem atraktivnější pro diváky než orienťák, která si vystačí s obyčejným kusem louky. Proto fakt nechápu, proč se musí vždycky jezdit do takových sprominutimprdelí. Takže opět diváci žádní a televize přijela jen z povinnosti. Po minimálně třech hodinách trmácení ze všech směrů to ale závodníci pochopili. Do Baldovce jsme prostě museli – nikde jinde není taková louka, která už před závodem připomíná spíš rochniště pro prasata. Je pravda, že sice přes noc sněžilo (to je mi překvapení v půlce března!), ale louka v údolí s potokem by prostě byla mokrá i v srpnu.

trasa závodu (zelená znamená bahno)

Baldovec je ono památné místo, kde se v roce 2008 zrodil (a zřejmě i zanikl) Čtverec. Proto jsem očekával na startu i více lampionů než dosud. To je totiž další věc, co nechápu. Kros je ideální příprava třeba pro běžečtější middle nebo štafety. Na rozdíl od lampionů si neodpočinete a musíte to půlhodiny prostě rvát. To vás naučí tempu, jinému kroku a taky se před diváky víc kousnete. Jenže až na pár výjimek v juniorech (ale to jsou stejně napůl atleti) je kros ignorován. Stačí se podívat do Švýcarska nebo Rakouska, kde z prvních deseti lidí je šest orienťáků. Letos přijel aspoň Olaf, kterému se to zrovna hodilo do plánu a ukázal, že nejsme ti pitomci v pláštěnkách co hážou gumovými granáty, ale že umíme i běhat. Proč není kros pro repre povinný místo irelevantní pětky na dráze?

Takže k závodu. Hlavní závod sestával z osmi okruhů, kde se jen na výjimky dalo normálně odrazit. Jinak jsme se brodili po kotníky bahnem (někde i po kolena) a probíhali potoky. Mně se to líbilo, protože takový extrém jsem v životě neběžel, ale většina atletů byla zpruzená už před startem. Vítězové se sotva vešli do průměru pod 4´/km a tepovka nepřesahovala 160 tepů. Nakonec ale stejně vyhráli ti nejlepší a ani lampióni podle mě na tom nebyli o tolik lépe (v lese je přece jenom o poznání tvrdší podložka). Hlavní výhoda teda byla hlavně psychická odolnost – na takovéhle sr.čky jsme prostě od mala zvyklí, třebas jen ze shromaždiště.

Po startu za to vzal Kocourek a v podstatě všem hned utekl a vyhrál o dvě minuty. Myslel jsem, že když letos přesedlal na trojku a patnáctku na dráze, bude z bahna stejně vykulený jako ostatní atleti. On si ale prý liboval. Překvapivě ho stíhal Olaf a mě překvapivě vytuhly nohy už po prvním okruhu. Asi to na trenky nebylo. Po dvou okruzích jsem byl na osmém místě a začali mě dotahovat borci zezadu. Navíc trenér už mě ani nehecoval, jen utrousil: „Dobrý, drž to, teď už o nic nejde“. Asi věděl, co dělá, protože mě to docela nakrklo – sakra vždyť jsem naprostej amatér a bojuju tady o první desítku na Mistráku? Podřadil jsem, setřásl borce za sebou a začal ukrajovat z asi půlminutového náskoku Kreisingera s Freiem. Taky asi konečně začal působit Speed a gel od Enervitu. Po dalších dvou kolech jsem se k těm dvěma přiblížil a když to Kreisinger viděl, tak to radši píchnul. V předposledním kole jsem předjel Freie, kterého podle nadávek bahno totálně zdeptalo. Byl jsem tak našláplý, že bych klidně kroužil ještě dál. To si zřejmě myslel i komentátor, který mě v cíl vítal (už mě to vůbec nepřekvapuje) slovy: „Páté místo Havlíček a už vidím šestého Freie, tady nám probíhá závodník o kolo zpět...“. Ivo Domanský, Kerteam a skupina lampiónů mi ale fandila ostošet, za což jim fakt děkuji. Takže celkově šesté místo, tedy velká spokojenost s vylepšením maxima a hlavně jsem si připsal body do žebříčku běhej.com, což je pro mě momentálně prioritnější než (světový) ranking.

Já v bahně (fotky u Kerviho).

Prehistorická PZL v Pikovicích

Do Pikovic se obvykle dostávám kánoí z Týnce nebo při vánoční posázavské stezce. PZL jsem zde ještě neběžel, tak jsem se těšil. Navíc se mělo běžet na mapě z roku 1920 (podobná - starší, ale přehlednější - mi také sloužila jako podklad při přemapování Krčáku).

K PZL většinou patří nějaké nezvyklé nebo starší mapy, aby to nebylo jednoduché jak na Kaprovi, ale tuhle sobotu to už byl malinko extrém. Dostat prázdnou mapu s popisama a jít azimuťák, asi bych se ztratil míň. Takhle jsem v rozsypaném černobílém čaji vymýšlel různé terénní a silniční útvary, které vůbec neexistovaly, nebo alespoň ne před sto lety. Takže jsem na sto procent dostál názvu „Ztrať se“, protože to občas ani jinak nešlo. I tak to ale byla zábava a já se spokojen vrátil po 166 minutách, 29 kilometrech, 1350 metrech převýšení, křečemi v lýtkách a bez bonusové kontroly. Výsledky.


Následuje rozbor postupů:

∆ – 1: Vyrážíme ve skupině kolem rozzuřeného čokla a běžíme nejkratší cestou na vrchol Medníku. Brnkačka.

1 – 2: V mapě jsou jen černé čáry, které můžou znamenat cokoliv, tak jdu azimutem (ten má prý sedět) a hledám další vrchol kopce. Mám ho, tak pastelkou označuju průkazku.

2 – 3: Kontrola má být na božích mukách u silnice. Rvem to teda přes vesnici na silnici. Tam ale nic není. Zmateně pobíháme sem a tam. Já se odděluji, protože mám vlastní rozum a když doputuju až k ceduli Třebsín doleva, trkne mě to. Aha, ta silnice, co na ní pobíháme, tu asi před sto lety ještě nebyla. Běžím teda vesnicí po „staré“ až ke kontrole, kde už razí konec startovního pole. Od kontroly jsme běželi před sedmi minutami asi sto metrů… Cestou na čtyřku potkávám původní čelo balíku, kterému to došlo ještě o minutu později než mně.

3 – 4: Už vím co a jak, takže RZ ke kontrole, kde ale minutu šukám to správné křoví, takže moje vedení se zkracuje.

5 – 6: Zdánlivá silniční vložka, ale jsa poučen z trojky, za vesnicí odbočuju na polňačku, která v předminulém stolení byla hlavní dopravní tepnou ze Štěchovic. Cestou od kontroly potkávám pár nepoučených, kteří hledají kontrolu u nové silnice.

6 – 7: Potřebuji se dostat do Štěchovic na most, tak beru přibližně směr. Nejdřív mě zastaví srázy nad Vltavou, pak slepá cestička na skalní vyhlídce a pak se zamotávám v novém sídlišti nad vesnicí. Nicméně jsem dole pořád sám. Odhaduji, kde asi bude kontrola a jásám, protože jsem zde běžel předloni běh do vrchu, takže vím, že to můžu vzít po červené skoro až ke kontrole. Cestou míjím první velký kopec a šlápoty Salomonů (mučidel), které na něj vedou. Kdybych šel po nich, mám vyhráno. Já jsem si ale dle pramapy vsugeroval, že to bude až další kopec. Tak na něj vylezu a kontrola nikde. Se mnou to tam hledají další dva zoufalci a navzájem se ubezpečujeme, že jsme prostě dobře. Je mi zima, tak jdu směrem na další kontrolu. Je to po hřebeni, takže vymetám všechny vrcholy na trase, kdyby náhodou. Náhodou nic, takže jsem doběhl až na kopec s vysílačem, který jsem viděl z Štěchovic a který se mi zdál sakra daleko. Už mi dochází, že jsem asi totálně mimo, tak seběhnu zpět do sedla, kde se z rozcestníku zase nic nedozvím a trampové taky nevědí. Zkusíme s kolegou teda poslední zoufalý krok – ten kopec, co jsem kolem něj před půlhodinou běžel. Hm, je tam.

7 – 8: Na jistotu údolím, přes silnici, zalamovákem a pak už radši po vydupané dálnici až ke kontrole.

8 – 9: Silniční vložka, která momentálně netěší ani mě a už vůbec ne půlku závodníků, kteří běží v hřebíkách. Navíc kontrola je u silnice, která je stejná v reálu i na mapě, takže dohledávka naprosto nudná (ale stejně Tom s Danym byli kousek od kontroly a pak odběhli až do Štěchovic).

9 – Bonus: Při pohledu na ruční kalkulačku, při dalším pohledu do mapy a při čím dál silnějších křečích v lýtkách, se nerozmýšlím a na bonusovou kontrolu seru. Je sice vtipně na soutoku „potoků“, ale já mám dost (ne že bych byl vyčerpaný, ale mám dost tréninku na maratón) a volba postupu je stejně tupá jako běžet do Krčáku a zpátky.

9 – cíl: Pořadatelé nás chlácholili čtyřkilometrovým seběhem do cíle. Byl z toho jen sotva kilometr, ale i ten bolel až až.