Kopec, skopec, čtverec, součet

Nejdřív reakce na komentář k článku o běhu do Bohnic (jak příznačné): Člověče, mám problém. Moje druhé já je můj nepřítel a píše tenhle blog jako parodii na mé první já. Odbornou pomoc vyhledám, až si na ní našetřím. Proto mi prosím klikni na reklamu.

Další parodií na můj problém byla účast na štafetách v Itálii. Jednalo se o běh 7,5km dlouhý s 435m převýšení stylem "nahoru dolů", na který jsou kromě vrchařů pravidelně obsazováni i orienťáci (Olaf, Luke B.). Letos chytla Skalákova smyčka mě a předpokládám, že příště poběží i Bet, který si vyzkoušel, jaké to je jít začátek Dolomiťáka před černochama.

Nástup do kostela, kde se italsky pomodlili za naše výkony.

Kdekdo by si řekl, proč se trmácet kvůli třiceti minutám 9 hodin přes tři státy a sedlo Splügenpass, kde je potřeba v zatáčkách couvat. Jenže nejde jen o třicet minut. Jednak je to tříčlenná štafeta a jednak je to zase závod s tradicí. To znamená, vlajkové zahájení, hodinová mše v kostele, špičková konkurence, uzavírka centra kvůli závodu, diváci na trati, hodinové vyhlášení (na bedně bylo 30 štafet!), prostě pro českého běžce neskutečná událost. A pro mě poznání dosud neznámých svalů, které mě i po čtyřech dnech od závodu tak bolí, že v bytě chodím s pomocí opírání se o zeď a schody musím couvat. To je tak, když se jde dvacet minut naplno do kopce, pak se osm minut skáče dolů a na závěr se dvě minuty "finišuje". Poučení pro příště - i seběhy se musí trénovat.

 předávka

seběh

V sestavě Ondra Fejfar, já a Ríša Pleticha jsme pod vedením Romana Skalského obsadili 13. místo. Na první českou štafetu (Dominik Sádlo, Pavel Brýdl, Honza Havlíček) jsme ztratili 4 místa a minutu. Díky velkému počtu odměněných jsme dostali i nějaké kapříky. Ti nám ale rychle uplavali, protože pivo v italském baru stojí lidových 5€. Aspoň to mělo grády - 2x britský Slalom 9% a místní Dolomiti 5% se druhý den připomněly, když jsme jeli autem slalom po Dolomitech na Splügenpass.

Morbegno, vlevo diváci na trati.

Další den byl svátek české státnosti, a to se v Králově Dvoře běhá Čtverec. Tam jezdí tradiční pěnězohoniči, na které já už netsačím, takže jsem o něm ani neuvažoval. Ale nebylo co dělat, Romču svrběly nohy a děti se doma nudili, i vyrazili jsme. Já si užíval dosud nepoznaný zážitek - na silničním závodě jsem fandil s klobásou v jedné ruce a s pivem v druhé. Kapříky si nakonec odvezly Romča (sedm kilo jablek na stůl v českých) a Berta (sušenka a pitíčko). Emil koukal na hasiče a policajty.

Berta porazila i holčičku, kterou tlačili oba rodiče. Má potenciál.

Číslo na válci znamená počet osob.

A ještě tradičně s kůži na trh na konci sezóny:

 

Je celkem logické, že čím víc naběhaných kilometrů, tím větší žízeň. Ajajajajaj.