Týden 3 - Blaník

V pondělí jsem se rozhoupal a přihlásil se na Zimní běh na Blaník. Takže jsem si řekl, že trochu zvolním a lehce vyladím. Ne že by moje dosavadní dávky byly nějak brutální, ale na rozjezd sezóny to pro mě bylo až až. Nicméně v úterý jsem byl nastoupen na standardce – to se vynechat nedá. Ve středu jsem si šoupnul Emila, abych si zase připomněl tempo. Nečekal jsem nijak extra časy a taky to tak dopadlo. Ale aspoň jsem nezpomaloval, takže zas tak hrozně na tom nejsem.

Čtvrtek volno a v pátek krátké kopečky jen tak na rozbití únavy. V sobotu ráno jsem byl teda pořádně rozbitej a unavenej, a to z IPA piv v Kulovém blesku na třídním srazu.

Ale hrdinně jsem odjel na zmiňovaný Blaník. Start se posunul o půl hodiny, což trochu vylepšilo můj stav. Zpoždění bylo kvůli prezentaci. Aby také ne, když čísla pro 400 lidí vydávala jedna chudák pani, která měla seznam lidí srovnaný nejspíš podle došlých plateb či bůhví čeho. U každého závodníka tedy listovala tam a zpátky a hledala. Pořadatelé se ale omluvili a snad dostatečně poučili (i když podle FB chtějí místo srovnání lidí podle abecedy a navýšení lidí na prezentaci radši omezit kapacitu – pokud tedy zachovají stávající „systém“, bude to pro max. 50 lidí...). Jinak ale moc pěknej závod!

Stojíme na startovní čáře a startér hlásí 4 minuty do startu. Skočím si ještě pro zapomenutý pásek na nos, aby se mi líp dejchalo. Ze 4 minut je max. 1, takže startuju z asi desáté řady. Ale jsem rád, nemusím se hnát ze Serbessou (Mirečkem) hned od začátku. Nerad bych totiž závod přepálil – pokud dobře počítám, je to mé první asfaltové tempo od City Trail Run (19.10.). Držím se asi 200 metrů za Mirečkem. S ním běží někdo v modrém, asi nadržený pětkař? Ne, neodbočil. Nadržený desítkař? Ne, neodbočil. A za mnou funí další. Sakra, zas tak pohodový závod to nebude, jestli chci bejt na bedně...

Do lesa pod Blaníkem vbíhám asi 30 sekund za dvojicí Mireček-modrej. Po prvním seběhu je skoro mám a jde se nahoru. Už nejsem nejčerstvější, ale říkám si, kde jinde je stáhnout, než tady. Mirečka mám u rozhledny, ale modrej je stále 100 metrů přede mnou. Z kopce si Mireček prochází peklem a odpadá. Modrýho se mi nepodaří seběhnout, což nechápu – je to celkem prasárna, on ještě huláká na lidi, aby mu uhnuli a ani moje krosové schopnosti na něj nestačí. Kdo to je?

Nejhezčí část závodu, zbytek asfalt.

Jsme zpět na silnici, on asi 20 sekund přede mnou, Mireček je, zdá se, ze hry. Cestou mi fandí starší paní, kterou ještě čeká výšlap na rozhlednu – celkem příjemné povzbuzení. Modrej běží fakt hezky a cca 5 kiláků před cílem je jasno, na něj dneska nemám. Naopak se začínám ohlížet zpět, ale je to v suchu. Ještě proběhnu kolem Čínskýho pavilonu na legendární OB mapě a nakonec cíluju asi minutu za modrým. Z výsledků se pak dozvídám jeho jméno – Miloš Kratochvíl, čerstvý čtyřicátník, což znamená to, že vylezu na bednu s jedničkou, protože jsem ještě „mladík“. Berta samozřejmě se mnou. Nejdřív si pokecala s Blanickým rytířem a pak mi sebrala vyhranou čokoládu. Záznam trati včetně mezičasů po 1 kiláku.

Rytíř byl největší zábava pro Bertu i panenku.

Tenhle razantní tréninkový zářez mě poměrně rozsekal. Ale je neděle, děti si přebírají obětaví rodiče a maratónský bič visí ve vzduchu, takže jsem vyrazil na lauf. Šel jsem jako zamlada ze Strahova do Šárky. Jdu tak pomalu, aby mě to moc nebolelo, ale abych ještě udržel rovnováhu a nespadnul. Nakonec jsem to rozběhl a řekl si, když už jsem tady, vezmu to přes Babu, tady jsem začínal svoji orienťáckou kariéru, to se nedá vynechat. Pak mi začalo docházet, že tak daleko jsem ani zamlada nedoběhl a nakonec jsem byl rád, že jsem se nějak dopotácel domů. Bylo z toho krásných 33 kiláků, což, jak jsem dohledal, byl můj nejdelší lauf v životě (HROB a maratóny nepočítám). A když jsem šel z domu jen tak se proklusnout, přece si nebudu brát pití a gely, co...

Tour de Šárka. Záznam z GPSky.