Thyon-Dixence

Ani o prázdninách jsem nezanevřel na Švýcarsko, naopak jsem naplánoval legendární závod Sierre-Zinal. Týden před tím se o údolí vedle běží další pěkný horský běh – Thyon-Dixence a když mi pořadatelé nabídli ubytování pro mě a rodinu na pár dní v horském apartmánu, nebylo co řešit. Prostě tyhle běhy – to je jiný svět. Kapříci za umístění jsou většinou nedosažitelní, ale dá se něco vydělat za dosažený čas. A i kdyby ne – samotná trať stojí i za to běžet „zadarmo“. Že se tady pořád oháním kapříkama – k těmhle závodům to prostě patří, jinak by na ně nejezdila světová špička a přece jenom z Česka to není kousek, tak se kapříci v nádrži vždycky hodí.

výhled z terasy před apartmánem

Thyon-Dixence se běží překvapivě z Thyonu (zimní středisko ve výšce 2100 m n. m.) k přehradě Dixence (přehrada s nejvyšší hrází na světě), měří 16,3km a má 700 metrů převýšení, které je napůl na začátku a na konci. Běží se celou dobu ve vysoké nadmořské výšce (kolem 2300 m n. m.), což hraje asi největší roli ve výkonu.

fanoušci

Počasí bylo jak na Perunovi nebo na Mont-Blanc maraton – chcanec a deset stupňů. Pro mě byl hned první kopec osudný. Po kilometru jsem začal lapat po dechu, nohy ztuhly a já přešel do chůze. Než jsem se dobelhal na horizont, předběhlo mě spousta žen, dredař a dvanáctiletý kluk. Následoval dlouhý traverz po pěšince plné bahna a kamení, což moje orienťácká dušička ocenila, mysl i nohy pookřály a já dredaře, kloučka a všechny ženy až na jednu (ta vytvořila traťový rekord) zase předběhl. Nakonec až 23. místo a šest minut za posledním kapříkem. Překvapil orienťák Gonon, který nestačil jen na první dva (černochy), ale jinak si namazal celou vrchařskou špičku (v podstatě až do cca 10. místa to byli profíci).

doběh po hrázi

Výsledky.

Montreux - Les Rochers-de-Naye

Místo RfP, MTBO nebo Sedmihoří, jsem jel opět běhat na kopec, opět do Švajcu, tentokrát k Ženevskému jezeru, což slibovalo pěkné výhledy. Manažer Skalák má za svou bohatou kariéru výtečné kontakty, a tak hned po rozklusu jsme šli na večeři s "bohy" horských běhů. Vedle mě tak u stolu seděl Jonathan Wyatt s Billy Burnsem a ještě se tam otočil (a poplácal mě po zádech) Marco De Gasperi.

Bylo to zase ku*va do kopce a dokonce celých 19km. Bohužel jsem už po kilometru zijstil, že na to dneska nemám a přešel do strojového tempa (stále běžet tak, abych nezastavil a neuřízl si moc velkou ostudu). Docela to šlo, ale když jsem se na pátém kilometru otočil, viděl jsem první ženskou, jak mě ladně dobíhá. To ne! Nejsem přece na ultramaratonu, abych soupeřil s ženama! Zakousl jsem se do silnice a bušil nahoru, co to šlo. Jenže ona se nevzdalovala. Naštěstí zase přišla moje chvíle (obvykle se po hodině konečně pořádně rozběhnu), a tak jsem ji trhnul a doběhl si pro 17. místo. Konkurence byla veliká, ale stejně to žádná sláva nebyla. Ale aspoň jsem na výletě něco nafotil:

Jediný odpočinek byl na 4.-6.km.

Večerní prohlídka města Montreux - vedro a ruský turisti.

Dokonce jsme měli přidělené i průvodce. Zaujaly mě obzvláště palmy ve Švýcarsku, ale stejně jsem se nejvíc těšil na vychlazený pivo u večeře...

Hlavní atrakce města - hotel, kde napsali Deep Purple skladbu "Smoke on the Water" a socha Freddieho Mercuryho, kterej ukazuje na vrcholek Les Rochers-de-Naye, kam zítra poběžíme.

Večeře s celebritami.

Jó, s desítku nosí jen ti nejlepší... Švýcaři opět měli problém se správnou podobou mého jména.

Finiš - poslední kilometr za 10 minut.

Cílová aréna v 1981 m n. m. Luxus.

Panoramata stály za těch 105 mint dřiny.

Dolů naštěstí vláčkem.

Mistrovství světa ve (Sky)marathonu

Mistrovství světa ve Skymarathonu byl můj letošní velký cíl. Chtěl jsem zase něco zažít a MS v horském běhu (v podstatě totožná disciplína, akorát uznávaná atletickým svazem – takže placená) se letos běží v USA (takže letos neplacená). O Skyrunningu básnil nejeden běžec, co ho zkusil. Navíc MČR ve Skymarathonu (Perun maraton) byl velký zážitek, o to víc jsem se těšil na MS, kam jsem se po Perunu nominoval.

Bohužel toto MS bylo velké zklamání – především z organizace, z trati a částečně i z mého výkonu. I když článek vyzní kriticky, tato kritika rozhodně nesměřuje za organizátorem celé české výpravy – Samem Strakou, který propaguje Skyrunning v Česku, a který vše pečlivě naplánoval a zařídil. Od něj jsou také převzaty fotky - díky.

 

česká výprava

Závod, při kterém se letošní MS ve Skyrunningu letos konalo se jmenuje Marathon du Mont-Blanc. Česky znamená „du“ asi něco jako „je to sice blízko, ale uvidíte prd a kolem nepoběžíte už vůbec“. Organizačně v podstatě vše klapalo, ale skřípaly drobnosti (značení ve městě i na trati, komunikace, web, informace). Navenek tedy nablýskaný podnik, ale závodník (alespoň elitní a nefrancouzský) byl jaksi navíc. Proto nás ani neudivilo, když jsme šli podle rozpisu v šest večer na závěrečné vyhlášení, ale pořadatelé ho přesunuli na čtvrtou. A nikomu to neřekli...

Už mapa trati napověděla hodně – jen francouzsky a bez kilometrovníků. Musel jsem tedy odhadovat, kde asi budou občerstvovačky. Další věc: proč má ultramaraton takovou pěknou trasu po hřebenech a my takovou nudu, po jedné straně údolím tam, přes kopec a po druhé straně zpátky? Ale mapa není všechno a třeba budou pěkné výhledy na Mt. Blanc.

 

Pohled z okna pokoje, to se Samovi fakt povedlo.

Zatímco na ultra bylo vedro, na neultra přišlo ochlazení. A to až takové, že mělo na hřebenech sněžit a fičet o sto šest. Takže přišly změny – nejde se na nejvyšší vrchol a cíl není na kopci, ale seběhne se 1000 výškových metrů do Chamonix.

I když byl závod až v neděli, byli jsme v Chamonix už od středy, protože v pátek se běžel ultra a Vertical kilometer. Neznám nic horšího, než se čtyři dny ukusovat nudou a jen tak klusat, když jsou navíc kolem nádherné kopce. Ale jinak to nešlo. V pátek jsem sice fandil, ale to je taky za trest – z ultra jsem kvůli náročné logistice viděl jen konec a z VK jen start, který je samozřejmě o ničem. Do toho chození na slunci ve městě, není nic lepšího před závodem.

Vyhlídka na Mt. Blanc, který nebyl vidět a na které jsem byl třikrát za tři dny...

Ale konečně jsem se dočkal. Pořadatelé sice strašili povinnou výbavou (min 0,5 litr tekutiny, waterproof+windproof bunda, thermo fólie, píšťalka, mobil), kterou si asi vzali jen poctiví Češi a zbylých 2000 hobíků, kterým hrozila na těžké trati smrt. Ostatní včetně pořadatelů na to evidentně kašlali. U mě se vlk nažral a koza zůstala, když jsem jednu ze dvou flaštiček po startu vylil...

Vystartovalo se a moje obava se potvrdila – dneska to žádný Skyrunning nebude. Prvních 18 kilometrů vedlo údolím po šotolinové cestě. Na druhou stranu, mně to vyhovovalo (na to jsem zvyklý z Krčáku), takže pod kopcem jsem držel příjemné 20. místo.

BT/Salomon v akci

Kolem desátého km měla být občerstvovačka, ale žádnou jsem neviděl. Nevadí, je mokro, to vydržím do další. Za chvíli vidím ceduli „K1“ a čtu „refreshment point“. Aha, takže za kilák. Vytáhnu gel, abych ho mohl zapít a čekám. Za chvíli vidím ceduli „K2“ – no do hajzlu, co to je? Pití přišlo záhy a za ním cedule „K3“. Tentokrát to bylo v kopci, takže jsem přečetl správně „reference point“. Kokoti, hlavně že mají všude plno cedulí „pozor fotograf“ a „když nemůžeš, vyzvedneme tě u cedule K3“, ale že by hlásili občerstvovačky?

Kopec, který budil podle profilu hrůzu, byl nakonec v pohodě, a to je u mě co říct. Ztratil jsem jen pár míst. Přišel 30. km a opět občestvovačka, kterou jsem poprvé přehlédl – snad už ji trefím. Zase ne – kolem stáli lidi, takže jsem ji opět přeběhl. Radek z SK Babice mi sice dal flašku, ale pořád jsem myslel, že jsem ještě před občerstvovačkou, tak jsem se moc nenapil.

A začalo být zle. Věděl jsem, že další občerstvení je až za cca 8 km, což v náročném traverzu byla asi hodina. Sice nebylo vedro, ale za dvě hodiny člověk něco vypotí a hlavně mi taky docházely síly (není se co divit, z hodinu a půl dlouhých tréninků...). Vytáhl jsem gel a doufal v zažehnání krize. Naštěstí jsem zrovna přebíhal potůček a tak jsem se parádně napil. Krize fakt minula a já cupital dál. Přišel technický seběh, kde jsem poznal, že to opravdu s kopce neumím. I když jsem šel na hranici rizika, jeden týpek mě přeskákal jak kamzík. S ním by měl problém i známý prasič Bet.

Bet

Následoval poslední kopec a další krize. Loupnul jsem minerály, poslední gel a zapil to vodou z vodopádu. Kolemjdoucí turistka nevěděla, jestli se chci zabít, nebo proč tam lezu. Jenže já bych jinak zdechnul. Trochu mě to nakoplo, předešel jsem totálně ruplého černocha, ale pak jsem skončil. Na občerstvení jsem ještě došel a stále držel povzbuzující 28. místo. Natlačil jsem do sebe dva kusy banánu, dva čaje a kolu. To ale před závěrečným pětikilometrovým seběhem nebylo optimální. Přišel další z mých maratonských symptomů – sevřený hrudník. Nemohl jsem se nadechnout a každý dopad šíleně bolel. Takže jsem jen cupital, sledoval další a další závodníky, jak mě předbíhají a přemýšlel, že mám asi vysokohorskou nemoc, že mi otečou plíce a já se udusím na trati, která za to ani nestála. I když body do svěťáku (prvních 40) jsem už vzdal, stále mě povzbuzovalo to, že mě ještě nepředběhla žádná baba. Bum, bum, bum a předběhly mě tři. Honza Havlíček mi dávno utekl, tak aspoň Pavel Brýdl s Radimem Berkou mě nedoběhnou. Když jsem seběhl před Chamonix, volala na mě Anka se Samem, že je to ještě na body. To jsem se skoro rozbrečel štěstím... Na asfaltu už jsem se cítil jako doma, takže jsem ještě jednoho mlaďocha opral a doběhl si pro 40. místo celkově a 37. mezi chlapama.

BT/Salomon po akci

V cíli jsem vyfasoval kelímek a bylo mi naznačeno, že mám jít do prdele. Občerstvení zase nikde, naštěstí mě odchytil Radek SK Babice a dotáhl k pípě. Tam se klepal úplně hotový Honza, kterého už nakládali záchranáři do sanitky. Radek ho ubránil, dal mu kulicha a odvezl na pokoj.

MS byla další cenná maratonská zkušenost. Ale příště si vyberu osvědčené Sky závody, které se podle definice běhají po horách, nad 2000 m n. m., bez silnice a jsou perfektně značené. Tedy přesný opak toho, co jsme zažili ve Francii. To už Perun nebo Krkonošský maraton jsou mnohem víc Sky. Tady ale asi hrálo roli skvělé zázemí a tradice běhů. Další varianta je zkusit ultra, ale na to jsem ještě mladej a rychlej :)

 Takhle to možná vypadalo na ultra.

Záznam z GPS.

Web s výsledkama.

Králičák a Moléson

Po květnu plném lampiónování jsem se dal na cesty za kopcema. Jednak jako zpestření a jednak jako přípravu na Mt. Blanc maraton (slabším povahám nedoporučuju koukat se na výškové profily).

První akcí byl Salomon běh na Králický Sněžník a zpět. 30km nahoru a dolů (nakonec kvůli ptákovi jen 28,5) znělo lákavě už loni, ale účast mi znemožnil klacek, který mi na Vysočině propíchl chodidlo. Letos to taky nebylo úplně bez komplikací, ale nakonec jsem vyrazil aspoň sám.

Nabral jsem Láďu v Čelákovicích a jeli jsme. Bylo dost vedro, takže jsem pil, co to dá. Kvůli tomu a kvůli desetiminutovému zpoždění startu se mi chtělo první hodinu hrozně močit. Jenže jak se znám, tak by to buď bylo na dlouho, nebo by to vůbec nešlo, tak jsem držel.

Na první občerstvovačce byl jen přeslazený ionťák, který jsem hned vyplivl. Zato na druhé už jsem se v klidu chladil pramenitou vodou.

Po startu to bylo mírně do kopce, šlo se mi lehce a ještě před náma jela kamera, tak jsem to táhnul. Po chvíli mě vystřídal Robert Krupička a po další chvíli za sebou slyším: "ty vole 3:30, to ne". Paráda, právě jsem se zbavil Honzy Zemaníka, který nás znemožnil na Perunovi a ze kterého jsem měl velký respekt. Naštěstí pro mě byla trať spíš pulmaratonská než ultra. Po nepříjemném začátku (šotolina, slunce, stoupání) přišla nádherná pasáž po hřebeni 1300 m vysoko po kořenech, kamenech a bažinkama. Potom luxusní seběhl, který mi setřásl zbytky ve střevech a já si musel odskočit. Počítal jsem, že už mám slušný náskok, tak mi to nevadilo, stejně mi nic jiného nezbývalo a zároveň jsem vyřešil problém v močáku.

 Vojta komentuje závod se 150 běžci v hlavních sportovních zprávách.

Následovala nekonečná rovina po ostrých maličkých kamínkách, což vzhledem k nulovému odpružení závodních Salomonů bylo, jako kdybych běžel po žhavých uhlících. Netušil jsem, že se tak budu těšit na poslední 2km kopec. Robert mi utekl už dávno (podle hlášení měl 6 minut náskok), za sebou jsem tipoval mezeru 3-5 minut, takže jsem to v klidu doběhl do cíle.

Další víkend mě vzal manažer Skalák spolu s Kamčou G. a Pavlou Z. do Švýcarska na běh do vrchu. V týdnu před tím jsem chtěl ještě trochu potrénovat, ale tahaly mě tak ukrutně lejtka, že jsem jen klusal. Holt, i když byl Králičák "jen" třicítka, dlouhé roviny a táhlý seběh si vzaly svou daň.

Ve Švajcu mě překvapilo, že když jsme se zaptali kohokoliv místního, jestli nemluví anglicky nebo německy, obvykle řekl, že ne. Tady jsme prostě ve francouzské části, tak je to s jazyky jak ve Francii. Ale jinak závod byl fajn s dobrou organizací a atmosférou. Má 11km a 1200m převýšení, začátek se pořád stoupe, pak 2km traverz a konec je 2km kolmo nahoru.

Představení favoritů, ze mně se díky zkomolenému jménu, špatnému datu a žádným výsledkům stal černý kůň závodu. Bohužel koním se do kopce moc dobře neběhá...

Už po startu jsem pochopil, že to dneska nebude můj den. Nohy ztuhlé a krkal jsem croissant. První kopec jsem postupně ztrácel, ale pak se mé tempo ustálilo a naopak jsem pár lidí předběhl. Potkával jsem se s člověkem, který měl zajímavou techniku - chvíli šel, chvíli běžel jak o život. V důsledku to bylo na stejno jako mé cupitání. V půlce kopce mě předběhl borec, který nevypadal nejmladší (v cíli jsem zjistil, že je ročník 1957!) - takový místní Miloš Smrčka, ale který mi suverénně utekl. No ty vole...

Předstartovní příprava z okna hotelu.

V technickém traverzu jsem dokonce dva lidi docvakl. Obíhal se vrchol a já díky kšiltu moc nevnímal, kam musím vyběhnout. Když jsem se odvážil zvednout hlavu, vydralo se ze mně jen ty pi*o. Tohle několikrát, protože poslední část byla fakt prudká a kupodivu při traverzování se nesnižovala. Hlavně všude byly skály, takže jsem nechápal, kudy se dostanem na vrchol. Ale kozí stezka si našla svou trasu a nakonec mě dovedla až na vrchol do cíle (2002 m n. m.). I přesto, že jsem zdrhal těm před sebou a snažil se dohnat Smrčku, trvaly mi poslední dva kiláky dvacet minut... Nahoře žádné kochání nebylo, protože přišel jediný mrak ve Švýcarsku a usadil se kolem hory. Dole však čekala odměna v podobě třetinky europiva, šunky a i přes nevýrazný výkon a 16. místo ještě obálka s trochou švýcarských kapříků.

Ještě že byla ta bedna tak veliká...

Květnové lampióny

Sešlo se mi trochu času, tak maličko zrekapituluju uplynulý měsíc plný lampionů. Lehce zrekapitulováno je i na BTčku, já to zkusím z trochu osobního pohledu. Po brutální náloži v Boskovicích a v Beskydech se mi nepochopitelně parádně běželo na sprintu a na béčkách. Tak jsem usoudil, že únava je už pryč a je čas zase trochu potočit. Díky atraktivní poloze Seznamu jsem mohl místo oběda vyběhnout 5x na Petřín (5´ kopec), běžet odpoledne z práce (20km - trail), ráno do práce (15km - tempo) a pak zase z práce (17km - žaket). V pátek jsem už byl pěkně zatavenej, ale s tím jsem počítal - pokud chci mít formu, musím před tím do uhlí.

Video z Petřína - parádní trail v centru Prahééé. Točeno VGA fotoaparátem (přece si při běhání neutrhnu kapsu Lumií...)

Následovaly Áčka v Turnově. Terén na první pohled do turistické mapy nic extra, ale o to lepší zážitek to byl při závodě. Brutální svahy a roviny s klackama pod nohama. K tomu déšť a bahno a byla z toho poctivá klasika, že mi skoro ani jeden gel nestačil. Měl jsem celkem dobrý pocit z dokončení, ale podle výsledků (20. místo) jsem poznal, že jsem opravdu v uhlí. To mi potvrdil i nedělní middle. I když jsem si dal jen jedno pivo na regeneraci a šel v deset spát, při závodě jsem tak tak uvisel Vítka B. a Šéďa se div nepotrhal smíchy, když mě viděl, jak klopýtám klackama. Ale jinak závody parádní.

Letos jsem reprezentoval Velkého Tuňáka jen u Rokyté. Rokytá - to zní skoro jako Tiomila, takže se můžu vymlouvat na to, že jsem si spletl závody.

Když jsem další týden chtěl trochu zvolnit a dal si v úterý jen 6x3´ kopce, poznal jsem, že tudy cesta nevede a rychlost regenerace se od juniorů rapidně prodloužila. V úterý totiž většinou mívám kulminaci únavy z víkendu. Takže šup zatáhnout ručku (rovinky, klus, volno) a hurá na štafety do terénu, kde jsem si před x lety vyběhl bronz z klasiky. Na rozdíl od tehdejšího totálního běžáku (jak jinak bych si mohl vyběhnout medaili) byl terén 100% orienťácký - klacky všude, hustníky, bažinky, zrádná rovina. I když v tom běhám jak po minovém poli, byl jsem naprosto nadšený! O co lepší to bylo v lese, o to větší tragédie následovala potom. Stánek na shromaždišti provozovali dva zpomalení tragédi, kteří nabízeli mastné bramboráky, špekaté klobásy a studené párky. Těžké dilema, co si dát pár hodin před sprintem. Ti, co startovali pozdě a viděli nekonečnou frontu, můžou mluvit o štěstí, že si nic nekoupili.

Zase bedna, tentokrát asi jen deset vteřin než začalo BTčko kropit. 

 

Sprint v České Třebové byl prostě... sprint. Valit to hlava nehlava a nic neřešit („zásadní“ volby byly vyrovnané). I tak ale nechci kritizovat, chápu, že je těžké vždy najít atraktivní spintový prostor. Navíc pořadatelé se snažili a stavitel odvedl maximum (prý na rozdíl od rozhodčího, který nemá o sprintu ani páru).

 Berta má radši MTBO, tam se dá při závodě spát.

Další týden jsme pořádali oblasťák. Stavěl jsem tratě, což mě celkem baví a troufnu si tvrdit, že i jde. Jenže to jsem ještě nestavěl výchoďák. Kategorií víc než na pětidenních v roce 1989 a všemožné restrikce na jejich sloučení, směrný čas (což si odporuje) nebo startovní interval (na druhou stranu je aspoň čeho se držet a jsou jasná pravidla). Navíc hlavní kategorie DH21A vlastně nejsou hlavní, takže zase dilema jestli si na nich dát záležet nebo ne, protože se do nich jako vždycky přihlásí jen pár lidí a sloučí se s céčkama. A to jsem ještě vynechal DH21U... No a když závod skončil, tak si nás závodníci ještě vychutnali na hodnocení (někdy právem, ale někdy úplně mimo).

Po výchoďáku jsem si potřeboval provětrat hlavu, nejlépe laufem. Nejdřív jsem se trochu zamyslel a málem se vrátil na shromaždiště a nakonec dorazil akorát na start BT limitu. To se nešlo nezúčastnit.

Ale aspoň jsem už po nocích nemusel řešit umístění kontrol a mohl zase točit. Třeba dneska Emila ve výborných časech. Zdá se, že jsem z uhlí venku! Teď už budu jen stoupat – za týden na Králičák, pak někde v Švajcu, pak v Ádru a pak na Mont Blanc! Teda těsně vedle...

MČR sprint a béčka Landštejn

Letošní MČR ve sprintu mě zase naštvalo. Nečekal jsem žádný velký výsledek (po třech dnech kulhání jsem mohl aspoň klusat), ale když jsem na posledních třech kontrolách v podstatě zbytečně přišel o třetí místo, měl jsem chuť sežrat čip. Přípravu jsem po dlouhé době omezil na rychlý pohled na mapy.cz. Z něj mi bylo jasné, že ve městě to bude jednoduché, pod hradem složité a kolem hradu volba. Na zmapování změti schodů nebylo dost podkladů a hlavně ani čas ani síla. Ostatní evidentně nelenili (Šéďa: "Jasný, start sedí a jednička bude v tom parčíku, jak kreslil Bet"), ale podle jejich výsledku a i třeba podle Vojcka ("Na trojku jsem viděl, ze bych to za běhu nevymyslel, tak jsem se u kontroly zastavil"), mám pocit, že důkladná příprava ala Dým (10x A4 loni ve Studánce) za tu námahu nestojí.

A samozřejmě jsem nebyl naštvaný jen já. Kromě vítězů snad úplně všichni. Sprint je prostě naštvávací disciplína, těžko ho někdo zaběhne úplně čistě a tady sebemenší chybka trestá propadem v pořadí. Předpokládám, že naštvaný byl Dým (disk), Ňuf (skoro bronz), Bet (zase nevyhrál) a mnoho dalších. Spokojená jako jedna z mála byla Berta, která si cestou na jedničku koupila zmrzlinu a dolízala ji až na čtyřce, pak se vyčurala a před tleskajícím davem doběhla do cíle.

Ale jinak velký dík pořadatelům za skvělý prostor, mapu, tratě, TV přenos a pivo na zahrádce v cíli!

Past na Bertu ještě před mapovým startem - stánek se zmrzlinou!

Pak začal mapovat Emil a hned jsme byli u dvojky.

 

Past na tatínka u trojky - naštěstí (bohužel?) zavřeno.

 

Nebýt špalku, asi bychom byli DISK.

Obden se běžely béčka u Landštejna. Na ty jsem se hodně těšil - konečně mě přestaly bolet nohy, čekal se rychlý, pěkný a jednoduchý terén, žádný stres (jsou to jen béčka). Nakonec to bylo přesně tak a ještě k tomu se přidalo perfektní zázemí. Bohužel se přidal i "kapří" nádech k mapě (klasifikace cest a porostů, chybějící paseky a průseky), absence radiovky aspoň na sběrce a v cíli (Béďa si zopakoval odčítání) a "zklamání" z cen na vyhlášení. Samozřejmě že ceny nejsou to zásadní, ale dát v hlavní kategorii látkovou tašku s poznámkovým blokem bych si jako pořadatel nedovolil. A když už jsem byl po dlouhé době na bedně, vzal jsem s sebou Emila, abych otestoval nový "vyhlašovací předpis". Prošlo to - ještě aby ne, když pardubičáci nastupovali s "velkou klubovou vlajkou".

Mapy v archivu vlevo.

SJC/BT rulez!

Perun SkyMarathon - trail jak má být!

Tak mám za sebou nejbrutálnější závod, co jsem kdy běžel. Perun SkyMarathon - 41km, 3195m stoupání a 2707m klesání. Všechno po blátě, kamenech a těmi nejprudšími svahy Těšínských Beskyd. Do toho mlha, déšť, vítr a 5 stupňů nad nulou. Naprosto úžasný zážitek!

O účasti na nějakém Sky závodě (skyrunning.com nebo skyrunning.cz) jsem uvažoval už loni, ale k realizaci nedošlo. Letos, kdy vynechám MS v horském maratonu (je to v USA a to svaz asi nezaplatí), jsem se rozhodl nějaký Sky konečně zaběhnout. A když se jeden takový chystal v Česku, neváhal jsem.

Říkal jsem si: ok, dva horské běhy jsem už zvládnul, tohle bude něco podobného. Jenže jak se závod blížil a já začal detailněji zkoumat trať, říkal jsem si: A kurva, to bude bolet... V diskuzích před závodem se probíralo, jestli to vítěz dá pod 5 hodin - já běžel nejdelší závod 3,5 hodiny. K tomu se mělo na závod dramaticky změnit počasí - po měsíci tepla a sucha hrozilo sněžení. Navíc jsem nějak nestihnul potrénovat objem (max. 300km/měsíc) a už vůbec ne kopce, takže jsem na Moravu odjížděl s cílem dokončit a přežít.

Romča: Jak je to daleko?
Já: Dál už to nejde.
R: A bude hezky?
Já: Bude fekálně.
R: A uběhneš to?
Já: Nevím, a jestli jo, tak budu tejden v hajzlu. 
R: A co tam budem dělat my?
Já: Čekat 5 hodin v dešti, jestli se vrátím.
R: A proč tam teda jedem?

Nemělo smysl odpovídat - oba víme, že jsem na běhání závislý, takovéhle brutality mě lákají a taky potřebuju nějaké zážitky na blog.

Aby mě rodina nezabila, naplánoval jsem celou akci jako dovolenou – čtyři dny na chatě Javorový, kde byl cíl. Později jsem zjistil, že se v den příjezdu běží STRC v Boskovicích a ráno sprint na Hájích. Ten stihla Romča a já pak reprezentoval Samolon ve westernovém městečku. Měl jsem těžký osobní úkol: musel jsem běžet tak, abych se moc nezrušil před Perunem, ale zároveň tak, abych nedělal Salomonu ostudu. A nesměl jsem být na bedně, protože bychom nestihli přijet včas na chatu. Nakonec se povedlo – páté místo a sólo doběh před kamerami a pořadatelem Aljošou na náměstí.

Po třech letech opět centrem Boskovic, opět pátý

Den před Perunem jsem se šel proklusnout po traverzové cestě a dost se zděsil místních kopců. Moc jsem nechápal, jak se na takových krpálech vůbec dokáží udržet stromy, natož jak to mám 6x vylézt a seběhnout... Večer jsem si dal Litovel (prd prd), dál už jsem to neřešil a v sobotu se octnul na startu s dalšíma 400 masochistama. Není se co divit, tady na severní Moravě mají divné zvyky: existuje např. tisíc závodů, jak zdolat Lysou horu, jeden úchylnější než druhý (v noci, ve sněhu, co nejvíckrát za 24 hodin, každý týden atd.).

Po startu jsem dostal asi deset zásahů hrotama holí, se kterýma víc než polovina lidí vyběhla. O holích si myslím svoje - tam, kde jsou potřeba, už nejde o běžecký závod a tedy to není nic pro mě. Jestli mě teda nějaký "lyžař" porazí, bude to buď pěkná ostuda nebo to bude totální pochoďák.

První sjezdovku jsem teda vyrazil na pohodu, ale i tak mi dala pořádně zabrat a nahoře jsem byl cca třicátej. No teda, to jsem na to fakt takhle špatně? Naštěstí po následujícím seběhu a celkem běhatelném druhém kopci jsem se posunul o dost lidí dopředu. Následoval brutální seběh korytem potoka. Z orienťáku jsem na dost zvyklej, ale tohle bylo i na mě dost. Naštěstí jsem to čekal a zatejpoval si... Na druhou stranu mi to učarovalo, že někdo (Maky) dokáže postavit takhle nádhernou a zároveň drsnou trať na rozdíl od jiných rádoby trailů. Sjezdovka na Príslop byla taky totální střecha, ale uvisel jsem jednoho hůlkaře a brousil si na něj zuby před seběhem pod vlekem. Jenže on se nezdál a utekl mi jako Bet na Kunratický z Hrádku.

foto agor

Taktika před závodem zněla: přežít první půlku a po seběhu z Príslopu už to snad půjde trochu rozběhnout a závěrečnej kopec musím nějak přežít. Pěkná trať, pravé horské počasí a celkem příjemný fyzický pocit mě hnaly dál. Tipoval jsem aktuální umístění kolem patnáctky, což zas tak velký debakl nevěstilo. Kolem hůlkaře jsem proběhl vzápětí a když se trať narovnala (a přibylo bahýnko), sfouknul jsem pár dalších vytrvalců. Když mi na cca 25km už druhý člověk hlásil ztrátu na třetího (tři minuty), nechápal jsem proč mi to říká. Tak jsem se ho zeptal, kolikátý jsem a prý že čtvrtý. Cože?

Při výšlapu na Ostrý jsem přemýšlel, kdo je asi přede mnou – určitě Honza Havlíček a Brýdlik. A pak asi nějakej Polák – těch bylo ve startovce dost a třeba jsou dobrý. Každopádně mi to bylo jedno, na ty jsem stejně neměl, snažil jsem se jít strojový tempo, abych se konstantně vzdaloval těm za mnou. Ale určitě to bylo dobrý povzbuzení do poslední třetiny závodu.

Před posledním kopcem (2,8km/540m) jsem loupnul poslední gel (a odhodil do koše na bus zastávce), vypnul mozek a začal šněrovat nekonečné serpentiny. Skrz mlhu bylo vidět tak na padesát metrů, ale věřil jsem si, že za mnou nikdo není. Už mě to začalo hodně nebavit, když se přede mnou z mlhy vynořila postava – á asi nějaký turista. Jenže podle šátku a hubeného těla jsem poznal Honzu. Notyvole, já budu ještě na bedně! Zrychlil jsem chůzi, ale Honza byl tak skleněnej, že se zmohl jen na přátelský pozdrav. Za chvíli jsem byl už zase v mlze a serpentinách sám, ale pak už jsem viděl lanovku, pak cílový oblouk, což znamenalo, že jsem po čtyřech a čtvrt hodině došel do cíle. A to jsem ještě skoro došel Brýdlika, o němž jsem taky vůbec nevěděl.

Vykydlost po závodě

Euforie z nečekané medaile mi vydržela akorát na pár rozhovorů a pak přišlo klasické postmaratonské peklo: hodina zimnice, hodina horečka, nechuť ke všemu, bolest všeho. Prostě daň za to, že jsem sice závod úspěšně uběhl, ale málo trénoval... Bez teplé sprchy, dvou peřin, čaje, piva a česnečky bych asi zhynul na chodbě. Večer jsem se dal zase docela dohromady, o to horší bylo ranní vstávání (teď by se ty hůlky hodily víc než na trati).

foto Sam

Perun měl nádhernou trať, těžkou a technickou. Počasí bylo taky drsné, ale pro mě naprosto ideální. Trať nakonec nebyla tak chodecká – kromě dvou sjezdovek se daly plus mínus ostatní kopce běžet (já je teda nevyběh). Tím, že se střídal náklon, netrpěla pořád jedna část těla – když začly bolet záda a lejtka z výšlapu, přišel seběh, kde zase trpěly stehna. Při dlouhých mírných sebězích zase skučely stehna vzadu. A na hřebeni Ropice – cca 3 km po rovině, to byla paráda – čtvrt hodiny nic nebolelo! Boty jsem nakonec zvolil Salomon Fellcross a jsem moc rád. Nahoru i dolu perfektně držely, v dlouhých sebězích byly tlumené tak akorát a díky silnějšímu polstrování jsem neměl jediný puchýř.

Velký dík a obdiv patří dobrovolníkům a značení trati. 41 kiláků v brutálním terénu bylo perfektně vyfáborkováno, na odbočkách stáli pořadatelé a kromě navádění fandili a hlásili pořadí. A to všechno v pěti stupních a celodenním chcanci.

Výsledky
Stránky závodu
Článek na Skyrunning.cz
Trať z GPS