MČR klasika - Borská klasika

Borská klasika, to je pojem. Poprvé jsem ji poznal na vlastní kůži na MČR v Modlivém dole v H16 a od té doby se její koncepce nezměnila: náročný terén, spousta kopců, spousta voleb a perfektní organizace. Tak to vypadalo i letos na mistráku u Hamru na Jezeře.

Postup do finále jsem bral ještě stále automaticky, ale už jen za předpokladu mapově čistého výkonu. To se víceméně povedlo. Navíc jsem docvakl Flašku, takže jsem si na finiši liboval, jak je to v pohodě. Jenže mi to nakonec sotva stačilo a i na postupech, kde se to jen pálilo, jsem dostával čočku. Asi jsem sel zadrženě – přece si nebudu přiznávat, ze jsem starej, tlustej a málo trénuju... No ale moc optimismu mi to na finále nepřineslo.

postupy semifinále - klikem do archivu

K parametrům 15,2/745 jsem měl čím dal větší respekt, navíc znám kvality stavaře Pekky, ještě když mu to oponuje Radovan. Takže jsem poprvé v živote vyrazil na OB se dvěma gely. Ono by se řeklo – v létě jsem si běhal čtyřhodinové šílenosti v Alpách a teď skuhrám nad max. dvouhodinovou klasikou? Jenže orienťák je pořád orienťák – tam si člověk neodpočine. Pořád nahoru dolu, zvedat nohy a mapovat.

V noci před závodem jsem nejdřív vstával k Bertě, protože měla 39°C horečku. Asi byla nervózní za mě. Ráno jsem od sedmi natíral Emilovi postel. Jindy nebyl čas. Takže jsme nestíhali a já do sebe místo tradičních vloček naházel jen pár chlebů. Romča pak jela jak Colin McRae, takže jsme měli aspoň pár minut na odevzdání dětí do školky, přezutí a sprintování do karantény. Prostě perfektní předzávodní příprava...

postupy finále - klikem do archivu
(postupy z GPSky mám díky ignoraci absurdního WRE pravidla)

Tam už to bylo klidnější, pokecal jsem s kamarády z repre, usmál se do televize, podle očekávání nedostal GPSku a šel na start. Tam bohužel selhal lidský faktor. Boráci mají sice mraky pořadatelů, ale jen pár jich jezdí na závody. Proto paní nechápala, že mi na zalepení popisů nestačí centimetr široká izolepa. Pořád mě utěšovala, že to stihnu, ale když s hrůzou zjistila, že si potřebuju popisy zalepit i z druhé strany, radši zmlkla. A to mě tento způsob lepení naučil sám Lebka, tedy kovaný Borák. Z předposledního koridoru jsem tak rovnou vystartoval...

Vstříc nesmrtelné žluté věži!

První pohled na mapu mě utvrdil v tom, že to bude na morál: málo kontrol a spousta vrstevnic. To je výzva. Jenže až do osmičky, než mě doběhl Píkej, jsem se trápil. Prostě mi to psychicky nesedlo a když mě závod nebaví, myslím na kraviny, dělám chyby a běžím pomalu. Za Píkejem jsem se cestou na devítku trochu rozběhl, ale i tak mi utekl. Na na desítce na jsem ho zase doběhl, to když řešil dlouhej postup. Já už věděl – jen jsem na něj houkl „jdu po silnici“, zajiskřilo se mi v očích, zprasil jsem to na asfalt a po něm si to loupal asi dva kiláky mezi in-linistkami. Píkej měl asi sílu mapovat, takže zmizel v hustníku. Tady vsuvka – Liškova reakce „To nebyla žádná klasika, když tam byl postup po silnici“. Aha. Bohužel Pekka na jinak perfektní trati zapomněl dát na obíhačku občerstvení (někdo vyžebral od cyklistů pití z flašky). Naštěstí se přede mnou pořád motal vysokej hubenej pardubickej dres. Nevěděl jsem, jestli je to Lála nebo Píkej, ale přibližovalo se to, tak mě to hnalo dál. Konečně na občerstvovačce to dobíhám – Lála. A do cíle jen kousek, ještě pokecám s Žokejem a jsem tam. Nakonec celkem slušný 16. místo, na to, že na osmičce jsem byl ještě 26. to jde. I tak je to můj třetí nejhorší výsledek za posledních 18 let na MČR na klasice.

PP a STRC víkend

Předposlední týden prázdnin patří tradičně PPčkám. To jsou tak tradiční závody, že nemá smysl o nich moc psát. Tak jen ve zkratce. Příjezd v pátek, přisockovávní se k oslavě třicátníků, hromada Rohozců, soutěž ve skoku o trubce, spaní v autě. Ráno middle, pár kontrol visím za Dýmem, pak lano prasklo, do cíle jsem to dobojoval sám. Mezi etapama bylo pět hodin, které jsem skoro celé prospal. Dal jsem si páteční pizzu a vyrazil na sprint. Ten se mi podařil víc, ale pořád byl na mě moc fyzický a rychlý. Jsem teď ve stádiu mezi čtyřhodinovými běhy a odpočinkem.

Jde se na to...

Následovalo vysedávání u stánku a přesun na PP párty. Z ní jsme odešli už kolem jedné, protože jsme si stanovili uskutečnit nesplnitelné – odjet z PPček v sedm ráno, naložit děti v Jičíně, v Praze vybalit, zabalit, naložit kola a Aldu a v 13:30 odstartovat na Lipně na STRC. Cestou jsem si dal sirky do očí, posnídal kolu a zbytek páteční pizzy.

Motorkářská banda - poznáte je?

Na vyzvednutí čísel, záchod, převlečení a rozcvičení jsme měli s Aldou asi deset minut. Po výstřelu vyrazil Alda neohroženě vpřed, já klopýtal a ním a za mnout bojoval Flaška s veteránskými legendami PZ (peněžních závodů). Už jsem se psychicky srovnal s tím, že dneska moje bolavé tělo i hlava a střeva plná Rohozce nebudou stačit na odpočinutého Aldu, když tu přišel zalamovák a já Aldu došel. Následoval luxusní, téměř skyrunningový traverz a pak seběh plný kamenů a kořenů, kde jsem zkusil zúročit své zkušenosti, nasadil jsem kozí běh a Aldovi zdrhnul.

Terén jak ve Švédsku, zkušenosti z orienťáku se jak na přeskakování kmenů tak na hledání pěšiny velmi hodily.

Dalších pár kiláků to bylo příjemné proběhnutí kolem řeky, trochu jsem si odpočinu a vyprděl se a nasadil staré dobré půlmaratónské tempo. Stále jsem se snažil do toho bušit, protože mi bylo jasné, že ex-triatlonista Alda se jen tak nevzdá, nehledě na to, že za ním určitě pracoval Serbessa, jehož forma je vždycky dost nevyzpytatelná.

Rovina skončila a přišel táhlý a skoro nekonečný výběh. Za mnou nikdo nebyl, ale běželo se pěkně, tak jsem do toho rubal dál. Výběh po schodech na Stezku korunami stromů docela bolel a hlavně se mi motala hlava, ale přišlo mi blbý jít pěšky, když jsem vedl. Předpokládal jsem, že se rozhledny staví na vrcholu, takže jsem se těšil na seběh do cíle, ale najednou přede mnou byl další zalamovák. No co...

Na jakém jiném závodě tohle zažijete?

(ok, na běhu na Petřínskou rozhlednu, ale tohle je přece jenom stokrát lepší)

PP a STRC Lipno jsou prostě luxusní akce, které je sice těžké zkombinovat, ale když se to povede, je fakt o co stát. A to by se dal ještě v sobotu běžet Jesenický maraton :)

Další fotky na webu STRC.

Sierre – Zinal

Další zastávkou na Švýcarské „dovolené“ byl legendární skymaraton Sierre-Zinal. Jen krátce představím: Start 585 m n. m., stoupání 1600 m na 9 km, pak už mírnější stoupání do 2400 m n. m., následuje táhlý a nakonec prudký seběh do 1600 m n. m. Někoho zabije první zalamovák, někoho druhé nekonečné stoupání, někoho nadmořská výška, někoho technický seběh, někoho prudký sešup. A právě proto jsem se na závod těšil a snažil se poctivě trénovat (proto jsem byl na Botase v lese tak dlouho a porazil mě Báša).

 

 Profil hovoří za vše...

Robert Krupička krásně popsal konkurenci: „Letošní ročník byl asi nejkvalitněji obsazený trailový závod historie. Na startu se sešla světová špička napříč disciplínami skyrunning, běh do vrchu, orientační běh atd...o první desítku mohlo podle startovky bojovat klidně 40 běžců! Letošní MS ve skyrunningu v Chamonix bylo oproti Zinalu slabý odvar:-)“

Tento závod je jako jiný svět. Pořadatelé pozvou spoustu závodníků (letos přes sto!) a ještě jim za start zaplatí – čím lepší tím víc (takže já nedostal nic). K tomu ubytování v horském středisku a pět dní vykrmování (včetně obědů v horské restauraci, kam nás vozila lanovka a tradiční Raclette párty).

 

Výhled z apartmánu...

Kdo byl na MS asi tuší, jaký je na podobných závodech program – spát, jíst, klusat. My si navíc užili grilování a výlet na ledovec s Topinkou a Baptistou. A pro mě byl asi největší zážitek dva dny před závodem, kdy mě vzali Daniel Hubmann s Francoisem Gononem na výběh po poslední části trati. Čtyřicet minut jsem klusal po hřebenech Alp s legendami světového OB a užíval si nádherných výhledů na Matterhorn. Bylo mi totiž jasné, že ani jedno už při závodě nazažiju...

Výběh s kámošema

Konečně přišel závod. Snídám spolu se zkušeňáky Robertem Krupičkou, Pavlem Brýdlem a tradičně nervózním Honzou Havlíčkem. Vedle mě sedí Gonon, který má vypsané mezičasy z rekordu Jonathana Wyatta z roku 2003. Nesměle prohodím, že mám také vypsané mezičasy. Ale ty Anky Pichrtové, která drží traťák z roku 2008. Ten je totiž těsně pod 2:55, tedy časem, za který se ještě berou prize money.

Před závodem jsem byl ještě na koni. Teda na koze...

Po zkušenostech z minulých horských běhů začínám velmi opatrně a celý první kopec jdu/běžím/jdu/běžím za Pavlem. Pocit je dobrý, ale úplně zadarmo to není. I tak už na prvním mezičase ztrácím na Anku 20“. Na mezičase po hodině lezení kolmo do kopce už je to skoro minuta. Hmmm. Nastoupali jsme asi o 200 metrů víc než na světoznámém Dolomiťákovi, ale trať stále stoupá. Na dalším mezičase ještě vesele mávám na Romču s Emilem, ale tuším, že to dneska bude bolet. Ztráta skoro dvě minuty a začínaj mě bolet záda. Když před sebou uvidím stoupání na nejvyšší bod (hotel Weisshorn a vrch Nava), zamotá se mi hlava. Asi z té výšky. K hotelu už jdu víceméně pěšky, jen občas se vzmůžu, to když začnou povzbuzovat diváci, kterých je kolem občerstvovaček fakt hodně. Nohy jsou celkem v pohodě, ale bolí mě vše ostatní – záda, hrudník a hlavně jsem celkově vyčerpán. No jo, na skymaraton v Krčáku nenatrénuješ...

V Chandolinu ještě vesele

Z nejvyššího bodu se snažím trochu rozběhnout, ale moc to nejde. Běží se po kamenité úzké pěšince, takže je potřeba hlídat každý krok a ještě se vyhýbat turistům. Na další občerstvovačce si připadám jak kostlivec – sotva do sebe naleju kelímek, už mám zase žízeň. Gel už ani nejím, vím, že to nemá cenu. Jsem prostě v prdeli.

Nicméně trochu se rozbíhám a i pobavím, to když doběhnu borce, co vedle pěšinky kadí. Pak mě předběhne, uteče a znovu kadí. Pak mě předběhne Tom Owens, jeden z favoritů, kterému to dneska nesedlo. Chvíli se ho držím a za chvíli dobíháme klátícího se rachetika – Honza. Vypadá fakt zle, ale ještě mě dokáže povzbudit. Dík. Ještě že jsem si ty výhledy užil předevčírem, teď mám co dělat dívat se pod nohy. I tak se ale kvůli divákům a respektu z nádherné trati snažím doběhnout se vztyčenou hlavou.

Na tuhle ceduli jsem se těšil skoro tři hodiny...

Nakonec je z toho 62. místo a čas 3:01.25. Kousek za mnou dobíhá Honza a první žena. Aspoň něco... Jsem překvapivě celkem svěží, zato Honza si povídá se záchodovou mísou a pak se klepe pod peřinou. Vysvobodím ho kofolou, sám si dám pivo, jdeme na vyhlášení a jedeme domů.

Při závodě jsem si říkal – tohle je tak brutální, že už to nikdy nechci zažít. Teď ale vzpomínám na úžasnou atmosféru, nádhernou a neskutečně těžkou trať a říkám si...

Emil má ve švajcu svůj časopis

Pro zajímavost uvedu výsledky orienťáků, kteří zase dokázali, že nejsme sport turistů, ale že světová OB špička se může srovnávat s vrchařskými profíky: 4. Gonon, 6. Zinca, 7. Schneider, 9, Bostrom, 16. Rollier, 24. Hubmann.

Výsledky.

Thyon-Dixence

Ani o prázdninách jsem nezanevřel na Švýcarsko, naopak jsem naplánoval legendární závod Sierre-Zinal. Týden před tím se o údolí vedle běží další pěkný horský běh – Thyon-Dixence a když mi pořadatelé nabídli ubytování pro mě a rodinu na pár dní v horském apartmánu, nebylo co řešit. Prostě tyhle běhy – to je jiný svět. Kapříci za umístění jsou většinou nedosažitelní, ale dá se něco vydělat za dosažený čas. A i kdyby ne – samotná trať stojí i za to běžet „zadarmo“. Že se tady pořád oháním kapříkama – k těmhle závodům to prostě patří, jinak by na ně nejezdila světová špička a přece jenom z Česka to není kousek, tak se kapříci v nádrži vždycky hodí.

výhled z terasy před apartmánem

Thyon-Dixence se běží překvapivě z Thyonu (zimní středisko ve výšce 2100 m n. m.) k přehradě Dixence (přehrada s nejvyšší hrází na světě), měří 16,3km a má 700 metrů převýšení, které je napůl na začátku a na konci. Běží se celou dobu ve vysoké nadmořské výšce (kolem 2300 m n. m.), což hraje asi největší roli ve výkonu.

fanoušci

Počasí bylo jak na Perunovi nebo na Mont-Blanc maraton – chcanec a deset stupňů. Pro mě byl hned první kopec osudný. Po kilometru jsem začal lapat po dechu, nohy ztuhly a já přešel do chůze. Než jsem se dobelhal na horizont, předběhlo mě spousta žen, dredař a dvanáctiletý kluk. Následoval dlouhý traverz po pěšince plné bahna a kamení, což moje orienťácká dušička ocenila, mysl i nohy pookřály a já dredaře, kloučka a všechny ženy až na jednu (ta vytvořila traťový rekord) zase předběhl. Nakonec až 23. místo a šest minut za posledním kapříkem. Překvapil orienťák Gonon, který nestačil jen na první dva (černochy), ale jinak si namazal celou vrchařskou špičku (v podstatě až do cca 10. místa to byli profíci).

doběh po hrázi

Výsledky.

Montreux - Les Rochers-de-Naye

Místo RfP, MTBO nebo Sedmihoří, jsem jel opět běhat na kopec, opět do Švajcu, tentokrát k Ženevskému jezeru, což slibovalo pěkné výhledy. Manažer Skalák má za svou bohatou kariéru výtečné kontakty, a tak hned po rozklusu jsme šli na večeři s "bohy" horských běhů. Vedle mě tak u stolu seděl Jonathan Wyatt s Billy Burnsem a ještě se tam otočil (a poplácal mě po zádech) Marco De Gasperi.

Bylo to zase ku*va do kopce a dokonce celých 19km. Bohužel jsem už po kilometru zijstil, že na to dneska nemám a přešel do strojového tempa (stále běžet tak, abych nezastavil a neuřízl si moc velkou ostudu). Docela to šlo, ale když jsem se na pátém kilometru otočil, viděl jsem první ženskou, jak mě ladně dobíhá. To ne! Nejsem přece na ultramaratonu, abych soupeřil s ženama! Zakousl jsem se do silnice a bušil nahoru, co to šlo. Jenže ona se nevzdalovala. Naštěstí zase přišla moje chvíle (obvykle se po hodině konečně pořádně rozběhnu), a tak jsem ji trhnul a doběhl si pro 17. místo. Konkurence byla veliká, ale stejně to žádná sláva nebyla. Ale aspoň jsem na výletě něco nafotil:

Jediný odpočinek byl na 4.-6.km.

Večerní prohlídka města Montreux - vedro a ruský turisti.

Dokonce jsme měli přidělené i průvodce. Zaujaly mě obzvláště palmy ve Švýcarsku, ale stejně jsem se nejvíc těšil na vychlazený pivo u večeře...

Hlavní atrakce města - hotel, kde napsali Deep Purple skladbu "Smoke on the Water" a socha Freddieho Mercuryho, kterej ukazuje na vrcholek Les Rochers-de-Naye, kam zítra poběžíme.

Večeře s celebritami.

Jó, s desítku nosí jen ti nejlepší... Švýcaři opět měli problém se správnou podobou mého jména.

Finiš - poslední kilometr za 10 minut.

Cílová aréna v 1981 m n. m. Luxus.

Panoramata stály za těch 105 mint dřiny.

Dolů naštěstí vláčkem.

Mistrovství světa ve (Sky)marathonu

Mistrovství světa ve Skymarathonu byl můj letošní velký cíl. Chtěl jsem zase něco zažít a MS v horském běhu (v podstatě totožná disciplína, akorát uznávaná atletickým svazem – takže placená) se letos běží v USA (takže letos neplacená). O Skyrunningu básnil nejeden běžec, co ho zkusil. Navíc MČR ve Skymarathonu (Perun maraton) byl velký zážitek, o to víc jsem se těšil na MS, kam jsem se po Perunu nominoval.

Bohužel toto MS bylo velké zklamání – především z organizace, z trati a částečně i z mého výkonu. I když článek vyzní kriticky, tato kritika rozhodně nesměřuje za organizátorem celé české výpravy – Samem Strakou, který propaguje Skyrunning v Česku, a který vše pečlivě naplánoval a zařídil. Od něj jsou také převzaty fotky - díky.

 

česká výprava

Závod, při kterém se letošní MS ve Skyrunningu letos konalo se jmenuje Marathon du Mont-Blanc. Česky znamená „du“ asi něco jako „je to sice blízko, ale uvidíte prd a kolem nepoběžíte už vůbec“. Organizačně v podstatě vše klapalo, ale skřípaly drobnosti (značení ve městě i na trati, komunikace, web, informace). Navenek tedy nablýskaný podnik, ale závodník (alespoň elitní a nefrancouzský) byl jaksi navíc. Proto nás ani neudivilo, když jsme šli podle rozpisu v šest večer na závěrečné vyhlášení, ale pořadatelé ho přesunuli na čtvrtou. A nikomu to neřekli...

Už mapa trati napověděla hodně – jen francouzsky a bez kilometrovníků. Musel jsem tedy odhadovat, kde asi budou občerstvovačky. Další věc: proč má ultramaraton takovou pěknou trasu po hřebenech a my takovou nudu, po jedné straně údolím tam, přes kopec a po druhé straně zpátky? Ale mapa není všechno a třeba budou pěkné výhledy na Mt. Blanc.

 

Pohled z okna pokoje, to se Samovi fakt povedlo.

Zatímco na ultra bylo vedro, na neultra přišlo ochlazení. A to až takové, že mělo na hřebenech sněžit a fičet o sto šest. Takže přišly změny – nejde se na nejvyšší vrchol a cíl není na kopci, ale seběhne se 1000 výškových metrů do Chamonix.

I když byl závod až v neděli, byli jsme v Chamonix už od středy, protože v pátek se běžel ultra a Vertical kilometer. Neznám nic horšího, než se čtyři dny ukusovat nudou a jen tak klusat, když jsou navíc kolem nádherné kopce. Ale jinak to nešlo. V pátek jsem sice fandil, ale to je taky za trest – z ultra jsem kvůli náročné logistice viděl jen konec a z VK jen start, který je samozřejmě o ničem. Do toho chození na slunci ve městě, není nic lepšího před závodem.

Vyhlídka na Mt. Blanc, který nebyl vidět a na které jsem byl třikrát za tři dny...

Ale konečně jsem se dočkal. Pořadatelé sice strašili povinnou výbavou (min 0,5 litr tekutiny, waterproof+windproof bunda, thermo fólie, píšťalka, mobil), kterou si asi vzali jen poctiví Češi a zbylých 2000 hobíků, kterým hrozila na těžké trati smrt. Ostatní včetně pořadatelů na to evidentně kašlali. U mě se vlk nažral a koza zůstala, když jsem jednu ze dvou flaštiček po startu vylil...

Vystartovalo se a moje obava se potvrdila – dneska to žádný Skyrunning nebude. Prvních 18 kilometrů vedlo údolím po šotolinové cestě. Na druhou stranu, mně to vyhovovalo (na to jsem zvyklý z Krčáku), takže pod kopcem jsem držel příjemné 20. místo.

BT/Salomon v akci

Kolem desátého km měla být občerstvovačka, ale žádnou jsem neviděl. Nevadí, je mokro, to vydržím do další. Za chvíli vidím ceduli „K1“ a čtu „refreshment point“. Aha, takže za kilák. Vytáhnu gel, abych ho mohl zapít a čekám. Za chvíli vidím ceduli „K2“ – no do hajzlu, co to je? Pití přišlo záhy a za ním cedule „K3“. Tentokrát to bylo v kopci, takže jsem přečetl správně „reference point“. Kokoti, hlavně že mají všude plno cedulí „pozor fotograf“ a „když nemůžeš, vyzvedneme tě u cedule K3“, ale že by hlásili občerstvovačky?

Kopec, který budil podle profilu hrůzu, byl nakonec v pohodě, a to je u mě co říct. Ztratil jsem jen pár míst. Přišel 30. km a opět občestvovačka, kterou jsem poprvé přehlédl – snad už ji trefím. Zase ne – kolem stáli lidi, takže jsem ji opět přeběhl. Radek z SK Babice mi sice dal flašku, ale pořád jsem myslel, že jsem ještě před občerstvovačkou, tak jsem se moc nenapil.

A začalo být zle. Věděl jsem, že další občerstvení je až za cca 8 km, což v náročném traverzu byla asi hodina. Sice nebylo vedro, ale za dvě hodiny člověk něco vypotí a hlavně mi taky docházely síly (není se co divit, z hodinu a půl dlouhých tréninků...). Vytáhl jsem gel a doufal v zažehnání krize. Naštěstí jsem zrovna přebíhal potůček a tak jsem se parádně napil. Krize fakt minula a já cupital dál. Přišel technický seběh, kde jsem poznal, že to opravdu s kopce neumím. I když jsem šel na hranici rizika, jeden týpek mě přeskákal jak kamzík. S ním by měl problém i známý prasič Bet.

Bet

Následoval poslední kopec a další krize. Loupnul jsem minerály, poslední gel a zapil to vodou z vodopádu. Kolemjdoucí turistka nevěděla, jestli se chci zabít, nebo proč tam lezu. Jenže já bych jinak zdechnul. Trochu mě to nakoplo, předešel jsem totálně ruplého černocha, ale pak jsem skončil. Na občerstvení jsem ještě došel a stále držel povzbuzující 28. místo. Natlačil jsem do sebe dva kusy banánu, dva čaje a kolu. To ale před závěrečným pětikilometrovým seběhem nebylo optimální. Přišel další z mých maratonských symptomů – sevřený hrudník. Nemohl jsem se nadechnout a každý dopad šíleně bolel. Takže jsem jen cupital, sledoval další a další závodníky, jak mě předbíhají a přemýšlel, že mám asi vysokohorskou nemoc, že mi otečou plíce a já se udusím na trati, která za to ani nestála. I když body do svěťáku (prvních 40) jsem už vzdal, stále mě povzbuzovalo to, že mě ještě nepředběhla žádná baba. Bum, bum, bum a předběhly mě tři. Honza Havlíček mi dávno utekl, tak aspoň Pavel Brýdl s Radimem Berkou mě nedoběhnou. Když jsem seběhl před Chamonix, volala na mě Anka se Samem, že je to ještě na body. To jsem se skoro rozbrečel štěstím... Na asfaltu už jsem se cítil jako doma, takže jsem ještě jednoho mlaďocha opral a doběhl si pro 40. místo celkově a 37. mezi chlapama.

BT/Salomon po akci

V cíli jsem vyfasoval kelímek a bylo mi naznačeno, že mám jít do prdele. Občerstvení zase nikde, naštěstí mě odchytil Radek SK Babice a dotáhl k pípě. Tam se klepal úplně hotový Honza, kterého už nakládali záchranáři do sanitky. Radek ho ubránil, dal mu kulicha a odvezl na pokoj.

MS byla další cenná maratonská zkušenost. Ale příště si vyberu osvědčené Sky závody, které se podle definice běhají po horách, nad 2000 m n. m., bez silnice a jsou perfektně značené. Tedy přesný opak toho, co jsme zažili ve Francii. To už Perun nebo Krkonošský maraton jsou mnohem víc Sky. Tady ale asi hrálo roli skvělé zázemí a tradice běhů. Další varianta je zkusit ultra, ale na to jsem ještě mladej a rychlej :)

 Takhle to možná vypadalo na ultra.

Záznam z GPS.

Web s výsledkama.

Králičák a Moléson

Po květnu plném lampiónování jsem se dal na cesty za kopcema. Jednak jako zpestření a jednak jako přípravu na Mt. Blanc maraton (slabším povahám nedoporučuju koukat se na výškové profily).

První akcí byl Salomon běh na Králický Sněžník a zpět. 30km nahoru a dolů (nakonec kvůli ptákovi jen 28,5) znělo lákavě už loni, ale účast mi znemožnil klacek, který mi na Vysočině propíchl chodidlo. Letos to taky nebylo úplně bez komplikací, ale nakonec jsem vyrazil aspoň sám.

Nabral jsem Láďu v Čelákovicích a jeli jsme. Bylo dost vedro, takže jsem pil, co to dá. Kvůli tomu a kvůli desetiminutovému zpoždění startu se mi chtělo první hodinu hrozně močit. Jenže jak se znám, tak by to buď bylo na dlouho, nebo by to vůbec nešlo, tak jsem držel.

Na první občerstvovačce byl jen přeslazený ionťák, který jsem hned vyplivl. Zato na druhé už jsem se v klidu chladil pramenitou vodou.

Po startu to bylo mírně do kopce, šlo se mi lehce a ještě před náma jela kamera, tak jsem to táhnul. Po chvíli mě vystřídal Robert Krupička a po další chvíli za sebou slyším: "ty vole 3:30, to ne". Paráda, právě jsem se zbavil Honzy Zemaníka, který nás znemožnil na Perunovi a ze kterého jsem měl velký respekt. Naštěstí pro mě byla trať spíš pulmaratonská než ultra. Po nepříjemném začátku (šotolina, slunce, stoupání) přišla nádherná pasáž po hřebeni 1300 m vysoko po kořenech, kamenech a bažinkama. Potom luxusní seběhl, který mi setřásl zbytky ve střevech a já si musel odskočit. Počítal jsem, že už mám slušný náskok, tak mi to nevadilo, stejně mi nic jiného nezbývalo a zároveň jsem vyřešil problém v močáku.

 Vojta komentuje závod se 150 běžci v hlavních sportovních zprávách.

Následovala nekonečná rovina po ostrých maličkých kamínkách, což vzhledem k nulovému odpružení závodních Salomonů bylo, jako kdybych běžel po žhavých uhlících. Netušil jsem, že se tak budu těšit na poslední 2km kopec. Robert mi utekl už dávno (podle hlášení měl 6 minut náskok), za sebou jsem tipoval mezeru 3-5 minut, takže jsem to v klidu doběhl do cíle.

Další víkend mě vzal manažer Skalák spolu s Kamčou G. a Pavlou Z. do Švýcarska na běh do vrchu. V týdnu před tím jsem chtěl ještě trochu potrénovat, ale tahaly mě tak ukrutně lejtka, že jsem jen klusal. Holt, i když byl Králičák "jen" třicítka, dlouhé roviny a táhlý seběh si vzaly svou daň.

Ve Švajcu mě překvapilo, že když jsme se zaptali kohokoliv místního, jestli nemluví anglicky nebo německy, obvykle řekl, že ne. Tady jsme prostě ve francouzské části, tak je to s jazyky jak ve Francii. Ale jinak závod byl fajn s dobrou organizací a atmosférou. Má 11km a 1200m převýšení, začátek se pořád stoupe, pak 2km traverz a konec je 2km kolmo nahoru.

Představení favoritů, ze mně se díky zkomolenému jménu, špatnému datu a žádným výsledkům stal černý kůň závodu. Bohužel koním se do kopce moc dobře neběhá...

Už po startu jsem pochopil, že to dneska nebude můj den. Nohy ztuhlé a krkal jsem croissant. První kopec jsem postupně ztrácel, ale pak se mé tempo ustálilo a naopak jsem pár lidí předběhl. Potkával jsem se s člověkem, který měl zajímavou techniku - chvíli šel, chvíli běžel jak o život. V důsledku to bylo na stejno jako mé cupitání. V půlce kopce mě předběhl borec, který nevypadal nejmladší (v cíli jsem zjistil, že je ročník 1957!) - takový místní Miloš Smrčka, ale který mi suverénně utekl. No ty vole...

Předstartovní příprava z okna hotelu.

V technickém traverzu jsem dokonce dva lidi docvakl. Obíhal se vrchol a já díky kšiltu moc nevnímal, kam musím vyběhnout. Když jsem se odvážil zvednout hlavu, vydralo se ze mně jen ty pi*o. Tohle několikrát, protože poslední část byla fakt prudká a kupodivu při traverzování se nesnižovala. Hlavně všude byly skály, takže jsem nechápal, kudy se dostanem na vrchol. Ale kozí stezka si našla svou trasu a nakonec mě dovedla až na vrchol do cíle (2002 m n. m.). I přesto, že jsem zdrhal těm před sebou a snažil se dohnat Smrčku, trvaly mi poslední dva kiláky dvacet minut... Nahoře žádné kochání nebylo, protože přišel jediný mrak ve Švýcarsku a usadil se kolem hory. Dole však čekala odměna v podobě třetinky europiva, šunky a i přes nevýrazný výkon a 16. místo ještě obálka s trochou švýcarských kapříků.

Ještě že byla ta bedna tak veliká...