Příprava začala vlastně už v Zermattu, pak jsem spíš moc neběhal a až na konci července se připojil na BT vysokohorské soustředění na Javorce. Šoupnul jsem tam výběh do Špindlu (http://mapy.cz/s/krix) a na Sněžku (http://mapy.cz/s/kriK). Trénoval jsem na vedro, tak jsem polonahý s Camelbakem byl v té mlze byl trochu za exota...
V pozadí Luční bouda.
Ladění pak probíhalo na Sekoušově Megatlonu (článek bude zde). Úspěšně jsem reprezentoval BTčko a nakonec jsem po 8 exáčích a 4 mezipivech po špatném začátku skončil na 9. místě. Fotky od Sekouše:
Hod po lahváči.
Exáč (13,4 s). Emil se učí.
Běh s basou.
A pak už jen čekání na závod. Původně jsem si řekl, že tenhle Nebeský maraton je i na mě dlouhý a hlavně další týden mě čeká kros v Itálii, takže ve Špindlu poběžím, jen pokud nebude vedro. Vedro nemám rád. Nakonec byl nejteplejší den v roce (39°C), ale já stejně jel. Stejně jako dalších 500 lidí. Proč tohle děláme?
Startovka byla nabušená. Očekával se tuhý souboj mezi „běžci“ (Pavlišta, Groh, Chloupek, Kratochvíl, Podroužek) a „ultraři“ (spisovatel Bartas, Sky lídr Palko a další – neznám je, sorry...). Nakonec to dopadlo tak, že většina běžců odpadla, zbylí běžci zvítězili (na pokraji smrti), pak přiklusala Katka Matrasová, pak lidi s hůlkama a pak věhlasní ultráci.
S Chlupem před startem. Já rovnou bez trička, Chlup si ho sundal asi po třech minutách běhu. Prostě vedro.
Tak a koho zajímají podrobnosti:
Na závod jsem se fakt těšil. STRC týmu patří poděkování za to, že se s tím nesr... a dokázali postavit v Krkonoších konečně pěknou a zároveň brutální trať. Ne žádné asfaltové dobrodružství a ne ani žádný stokilometrový pochod. Sice to je na můj vkus trochu delší, ale 42 nebo 47, to už snad vydržím...
Trasa se dá zkráceně popsat tahkle: Ze Špindlu od Labské přehrady nahoru a zase dolu na Dolní Mísečky, pak přes Kotel a Dvoračky na Labskou boudu, plus mínus traverz do Svatého Petra, nahoru na Kozí hřbety a zase dolů a na závěr černou sjezdovku Stoh a ještě pod lanovkou na Pláně a po sjezdovce dolů. Na mapě.
Start. (foto: Sam Straka)
Moje taktika byla taková, že vyběhnu na Labskou boudu na pohodu, pak urvu, co se dá, Kozí hřbety ještě kousnu a 7 km závěr po sjezdovkách už nějak vydržím. Hlavně si udělat dostatečný náskok před sjezdovkou na Honzu Bartase, jinak mě umlátí hůlkama a budu se muset koukat na jeho oholené nohy.
To není exhibicionismus, ale přirozená obrana proti vedru. (foto: FB album STRC)
Až na ten závěr se to povedlo. Na Labské jsem celkem svěží společně s Radkem Grohem a Adamem Chloupkem cca 3 minuty za Vítkem Pavlištou (pro ignoranty: mistr ČR v maratonu a vítěz kvalifikace v běhu do vrchu). V traverzu a seběhu těm dvěma utíkám a na Erlebachově boudě mi hlásej minutu na Vítka. Ty vogo, já myslel, že už je fuč. Asi jeho atletické vyběhané nožky nekously trailovou vložku.
Smažím to dolu k Bílému Labi (ze kterého také piju) a pak do Svatého Petra. Cestou dávám druhý gel a před sebou sem tam vidím žluté Vítkovo tričko. Že bych stačil takovému borcovi? Nos se mi ohrnuje nahoru. Co se děje za mnou, netuším. Kdo se otáčí, už nemůže, praví staré pořekadlo. A stačí, že už nemůžu, ještě abych se otáčel. Ve Svatém Petru mi někdo podává láhev (proč tu nemohla být občerstvovačka, když se tu probíhá dvakrát?) a říká, že Vítek je koženej. To já jsem taky, ale neříkám to nahlas, protože bych se vysílil.
Mám za sebou 33 km a cca 3 hodiny v pěkném tempu kolem 5:10. A před sebou mám úsek, ze kterého mám největší respekt. Výheň v poledním žáru nejteplejšího dne v roce, 3 km do kopce. Přede mnou Vítek pořád běží. Jaktože běží, když je koženej?! Tak běžím taky, i když to bolí. V lese mi zmizí a já už spíš jen jdu. Po nekonečném stoupání je tu otočka a hurá dolů do Petra. Jenže to nejde. Asi kilometr jsem nějak seběhl, ale pak jsem nemohl udělat už ani krok.
Zastavuju se ve stínu smrčku a čekám, co se bude dít. Nic. Prostě konec. Zkusím běžet a nejde to. Tak jdu. To jsem ještě nezažil – nemůžu běžet ani s kopce. Nějaká slečna mi dává pití, ale to mi vůbec nepomáhá. Pomohlo by mi pivo a párek v hospodě, kterou míjím, ale nemám ani korunu. A na žebrání jsem ještě při smyslech. Zase čekám, jestli se nevzpamatuju. Nic. Hm, tady asi zůstat nemůžu, tak jdu pomalu dál – do Petra, jak tam byli lidi. Jsou tam. Zase od dobrých duší dostávám napít, dávám si gel i magnézium, ale tělo by spíš chtělo housku se sýrem. A to jsem se ráno v duchu Chlupovi smál, jak do sebe cpe jáhly nebo co to bylo.
Není tu nikdo, kdo by mě odvezl do cíle. Nabízejí mi, že zavolají sanitku nebo horskou službu. To fakt vypadám tak hrozně? Připadám si v pohodě, akorát tělo prostě nemůže. Tak poděkuju a jdu dál. Občerstvovačka pod Stohem je už jen asi kilák. Po silnici s kopce. To přece doklušu, ne? Ne. Když se rozeběhnu, musím se zastavit a odpočinout si. Jsem fakt troska. Sranda je, že jsem pořád na druhém místě. Konečně mě někdo předbíhá – Chlup v křečích, Miloš Kratochvíl, který taky nevypadá zdravě, pak někdo v kompresním oblečku s hůlkama (pro mě jsou všichni ultraři stejní) a Katka, ta běží v pohodě – neuvěřitelný.
Na občerstvovačce pod Stohem jsou milé slečny, ale víc pokukuju po odstavené čtyřkolce. Myslel jsem, že gel mě nastartuje a nějak to dojdu. Přece jenom jde o čest a body do STRC, Czech Sky serie a nevím do čeho všeho ještě. Ale prostě to nejde. Končím. Druhý den jsem to schytal v komentářích, že „radši zemřít, než DNF“. Jenže já jsem buď mohl být DNF nebo zemřít a být DNF... A to by mě Skalák zabil.
Analýza výkonu - od nadějného výkonu k totálnímu vyčerpání.
Borec pochopí, o co mi jde, vezme mě na čtyřkolku, osmdesátkou si to smažíme skrz Špindl, a za chvíli už se koupu v Labi. Myslel jsem, že Vítek už bude v cíli, ale on se v poslední 7 km části trápil ještě víc než hodinu. Pak mi říkal, že byl fakt koženej a kdybych ho doběhl, tak to snad taky zabalí. Pak dobíhá mrtvola, co se na startu jmenovala Miloš a následně Chlup, celej v křečích. A pak ještě dalších 200 lidí – respekt. A velký dík všem kolem trati za povzbuzování a podávání vody!
Výsledky.
