Týden 3 - Blaník

V pondělí jsem se rozhoupal a přihlásil se na Zimní běh na Blaník. Takže jsem si řekl, že trochu zvolním a lehce vyladím. Ne že by moje dosavadní dávky byly nějak brutální, ale na rozjezd sezóny to pro mě bylo až až. Nicméně v úterý jsem byl nastoupen na standardce – to se vynechat nedá. Ve středu jsem si šoupnul Emila, abych si zase připomněl tempo. Nečekal jsem nijak extra časy a taky to tak dopadlo. Ale aspoň jsem nezpomaloval, takže zas tak hrozně na tom nejsem.

Čtvrtek volno a v pátek krátké kopečky jen tak na rozbití únavy. V sobotu ráno jsem byl teda pořádně rozbitej a unavenej, a to z IPA piv v Kulovém blesku na třídním srazu.

Ale hrdinně jsem odjel na zmiňovaný Blaník. Start se posunul o půl hodiny, což trochu vylepšilo můj stav. Zpoždění bylo kvůli prezentaci. Aby také ne, když čísla pro 400 lidí vydávala jedna chudák pani, která měla seznam lidí srovnaný nejspíš podle došlých plateb či bůhví čeho. U každého závodníka tedy listovala tam a zpátky a hledala. Pořadatelé se ale omluvili a snad dostatečně poučili (i když podle FB chtějí místo srovnání lidí podle abecedy a navýšení lidí na prezentaci radši omezit kapacitu – pokud tedy zachovají stávající „systém“, bude to pro max. 50 lidí...). Jinak ale moc pěknej závod!

Stojíme na startovní čáře a startér hlásí 4 minuty do startu. Skočím si ještě pro zapomenutý pásek na nos, aby se mi líp dejchalo. Ze 4 minut je max. 1, takže startuju z asi desáté řady. Ale jsem rád, nemusím se hnát ze Serbessou (Mirečkem) hned od začátku. Nerad bych totiž závod přepálil – pokud dobře počítám, je to mé první asfaltové tempo od City Trail Run (19.10.). Držím se asi 200 metrů za Mirečkem. S ním běží někdo v modrém, asi nadržený pětkař? Ne, neodbočil. Nadržený desítkař? Ne, neodbočil. A za mnou funí další. Sakra, zas tak pohodový závod to nebude, jestli chci bejt na bedně...

Do lesa pod Blaníkem vbíhám asi 30 sekund za dvojicí Mireček-modrej. Po prvním seběhu je skoro mám a jde se nahoru. Už nejsem nejčerstvější, ale říkám si, kde jinde je stáhnout, než tady. Mirečka mám u rozhledny, ale modrej je stále 100 metrů přede mnou. Z kopce si Mireček prochází peklem a odpadá. Modrýho se mi nepodaří seběhnout, což nechápu – je to celkem prasárna, on ještě huláká na lidi, aby mu uhnuli a ani moje krosové schopnosti na něj nestačí. Kdo to je?

Nejhezčí část závodu, zbytek asfalt.

Jsme zpět na silnici, on asi 20 sekund přede mnou, Mireček je, zdá se, ze hry. Cestou mi fandí starší paní, kterou ještě čeká výšlap na rozhlednu – celkem příjemné povzbuzení. Modrej běží fakt hezky a cca 5 kiláků před cílem je jasno, na něj dneska nemám. Naopak se začínám ohlížet zpět, ale je to v suchu. Ještě proběhnu kolem Čínskýho pavilonu na legendární OB mapě a nakonec cíluju asi minutu za modrým. Z výsledků se pak dozvídám jeho jméno – Miloš Kratochvíl, čerstvý čtyřicátník, což znamená to, že vylezu na bednu s jedničkou, protože jsem ještě „mladík“. Berta samozřejmě se mnou. Nejdřív si pokecala s Blanickým rytířem a pak mi sebrala vyhranou čokoládu. Záznam trati včetně mezičasů po 1 kiláku.

Rytíř byl největší zábava pro Bertu i panenku.

Tenhle razantní tréninkový zářez mě poměrně rozsekal. Ale je neděle, děti si přebírají obětaví rodiče a maratónský bič visí ve vzduchu, takže jsem vyrazil na lauf. Šel jsem jako zamlada ze Strahova do Šárky. Jdu tak pomalu, aby mě to moc nebolelo, ale abych ještě udržel rovnováhu a nespadnul. Nakonec jsem to rozběhl a řekl si, když už jsem tady, vezmu to přes Babu, tady jsem začínal svoji orienťáckou kariéru, to se nedá vynechat. Pak mi začalo docházet, že tak daleko jsem ani zamlada nedoběhl a nakonec jsem byl rád, že jsem se nějak dopotácel domů. Bylo z toho krásných 33 kiláků, což, jak jsem dohledal, byl můj nejdelší lauf v životě (HROB a maratóny nepočítám). A když jsem šel z domu jen tak se proklusnout, přece si nebudu brát pití a gely, co...

Tour de Šárka. Záznam z GPSky.

Týden 2 a cíle 2015

Konečně jsem trochu roztočil kolesa a naběhal objem. Stovka sice nepadla (takže to vlastně žádný objem není...), ale to jen proto, že jsem byl o víkendu líný a radši šel klusat s Kazdičem a Tomskym místo toho, abych šel třicetikilometrový lauf po Krušných horách. Když jsme klusali po asfaltce kolem rašeliniště, vzpomínal jsem na Binga, jak se Sosákem běhali na Šumavě čtyřhodinové prasárny bažinama. V úterý jsem se konečně dostavil na standardku v Krčáku vedenou Panem Pérem a fotrem Šéďou. I přes „standardní“ čas mi přišlo tempo dost rychlé. Musím na sobě ještě pracovat.

Jaké jsou tedy mé cíle na rok 2015? V podstatě mi je jedno, co budu běhat, ale potřebuju konkrétní cíl, abych trénoval a abych věděl, co trénovat. Jen tak bezcílné běhání pro hubnutí/radost/módu mě nebaví.

Skyrunning je fajn, ale je to pro mě prostě daleko a vzhledem k mojí řekněme ne špičkové úrovni i dost drahá sranda. Hledal jsem, co jiného a v podstatě mě zaujaly dvě věci. Rád bych si zase šoupnul klasický maratón, a když to vyjde, tak pak zase MS horském maratónu. No a potom mě mile překvapila nová sezóna STRC (pozor - automatické spuštění videa na jejich homepage je na prokopnutí). Kdekdo by řekl, že v tomhle případě nejsem nezávislý, ale to, co se chystá je prostě na české poměry celkem radikální počin.
Konečně se totiž v Česku objeví pořádné terénní (nebo moderně trailové) závody. Loni sice přibyl Perun Marathon, ale to bylo všechno. STRC opustil silniční nudu v Boskovicích a pěkný, ale nenáročný Smrčkův kros v Říčanech a pustil se odvážně do trailu. Po už skoro tradičních závodech na Lipně a na Králičáku přidává kros na Ještědu a hlavně horský maratón v Krkonoších. Dokonce slibuje minimum asfaltu a parametry Skymarathonu (délka 48km, stoupání přes 2500m - zadarmo to nebude...).

Cíl 1: Maratón
-ideálně RunCzech (je to MČR, je to kousek, je to zadarmo, první vlna, slušná konkurence, černošky)
-čas tak akorát, hlavně abych nevytuhnul jak naposledy
-koneckonců i náš nejlepší vrchař a „horský“ běžec Robert Krupička si dává na jaře „rychlý“ maratón a pak teprve ladí na kopce
-z toho vyplývá zaběhnout si ½ maraton (asi zase MČR) a desítku (Kbelská podražila na 300,-, takže spíš nějakou „lokální“ a ne megaakci pro hobíky)
-MČR koliduje s Perunem, což mě sice mrzí (loni jeden z nejlepších závodů – doporučuju!), ale jet autem 0 km nebo 800 km je kurva rozdíl

Cíl 2: MS v horském maratonu (Zermatt Marathon)
-to je zatím otazník, netuším podmínky nominace
-doufám, že už se konečně nenominuje Baláž a přestane tak dělat reprezentaci ČR ostudu

Cíl 3: kopce ve švajcu
-zase budu dělat Skalákovi řidiče a maskota, ale tyhle závody mě prostě baví!
-aspoň mám motivaci zařadit trénink kopců

Cíl 4: běhat požitkové závody
-STRC, Pápnův City Trail Run, slibovaný Skyrace na Králičáku, Senohraby a další podle času

Cíl 5: MČR štafet a družstev v OB
-přestupuje k nám Davo a Dana se zase určitě rozběhá, tak už ty družstva musíme konečně vyhrát!

Když tak koukám na ne zrovna nízké cíle, měl bych asi začít pořádně točit a ne jen tak šaškovat v Krčáku...

Týden 52 – Týden 1

Týden 52

V pondělí a úterý to radši ještě chladím. Přece jenom se chystám k velkému rozjezdu a nerad bych to uspěchal. Ve středu konečně nasazuji boty. A to dokonce tempové, protože mám chuť na něco rychlejšího. Půjdu úseky poprvé od Velkundy, tedy po skoro dvou měsících. Ty jo, jaký to asi bude.

Je to zvláštní. Zvláštní pocit. Časy nejsou tak zlé (na 700 metrech o cca 8 sekund horší než v létě), ale tělo nemůže. Nohy nemůžu rychlejc, protože jsou tuhý, plíce nemůžou rychlejc, protože pálí, dýchat nemůžu rychlejc, protože břicho je povolený. Takhle jsem se naposled cítil, když jsem si před deseti lety zvrtnul kotník a po třech měsících začal běhat. Náramně si to ale užívám, protože věřím, že to už dlouho nezažiju.

Klasická sestava na 11. ročníku pod vedením trenéra Boha/Brázdy.

Úseky jsem teda zvládnul, ale druhý den mě čeká další křest – Posázavská stezka. 30 km po lesních cestách nahoru dolů je normálně lahůdka, ale teď? Naštěstí Posázavská je spíš taková společenská záležitost, kde se trpí společně. Mně se ale běží krásně, a tak se Šéďou „vítězíme“. Během toho, co posloucháme Kalimérovy litanie, dobíhají všichni ostatní.

 

Lorenc si hraje na cyklistu a močí za běhu.

Následují vánoční svátky, které plánuji jako každý rok zasvětit brutálnímu dvoufázovému točení. Jenže je to jako vždy: Nemocná Berta, pak Romča, pak já a pak Emil. Stihnul jsem akorát „sprint“ v Jilemnici a pak jsem si tři dny léčil zánět dutin a kašlal...

Týden 1

Ve středu mi je celkem ok, tak konečně zase vyrážím točit. Jsem už totiž v tom stavu, že se uzdravím, jen pokud budu běhat. Když neběhám, mám slabou imunitu a jsem nemocný. Takže i proto běhám – prevence.

Tak kam vyrazím?

Konečně mám zase dobrý pocit. Za pět dní 80 km. A užil jsem si vše – skalnatý terén, silniční lauf, Prachovky na ledu i výklus s Hónou. Pivka stačí tak tak na regeneraci a udržení průměru piva na den, ale aspoň jsem ráno svěží.

Stále ladím plán na 2015. Ale moji kamarádi nespí - jeden už má jasno, druhý testuje hi-tech hodinky, třetí stále chystá hodnocení, čtvrtý už zhodnotil a teď se opaluje v Tasmánii, pátý dal tečku a chystá se na horský maraton a Šéďa stále nemá blok, takže nevíme jak hodnotí sezónu 2014 a co chystá na 2015.

A jak na Nový rok, tak po celý rok. Aniž bych se o to přičinil, PR se samo vyřešilo:

www.behej.com

 www.strc.cz

Týden 48-51

Týden 48
V pondělí roztáčím kola svého ocelového oře a projíždím větší část své chystané PZL. Spousta bahna v kombinaci s nízkoprofilovými blatníky způsobují ten luxus, že skopce vůbec nemusím brzdit. Ve středu a v pátek jdu klusat, ale spíš aby se neřeklo. V sobotu ještě přidám pár rovinek před nedělním legendárním krosem v Senohrabech. Na ten ale nakonec nejedeme, protože nás všechny zklátíla viróza. A tak aspoň z výsledků vidím, jak jsou naši junioři až na pár výjimek běžecky tragičtí.

Týden 49
Tenhle týden se mi asi zapíše do historie, protože i když jsem zdravý, tak prostě neběhám, protože se mi nechce. Jediný světlý okamžik je v sobotu, kdy roznáším kontroly na Jičínské zakončení. Tento fyzický výkon ale v zápětí zabíjím na výročce a následně na místní diskotéce deseti pivy a dvěma čerty. Bllll.

Týden 50
Opět vytahuju kolo a cestou do práce a z práce provádím poslední revizi tratě na PZL. Najezdil jsem na sebe neuvěřitelných 204 km, což je pětina toho, co najedu za rok. Většinu jsem našlapal v terénu nebo na těžký převod, takže mi to i snad silově něco dalo.

V sobotu jsem pak uspořádal PZL v Braníku, kam přišlo přes 200 lidí. Tratě byly spíš delší a náročnější, přesně jak to mám rád a jak si představuju klasiky na zimní lize. Až na jednoho notorického nespokojence se to lidem buď líbilo nebo to nějak překousli, případně jeli část tramvají. Spokojenost převládala hlavně proto, že bylo krásně a zázemí bylo díky Jáje na terase deset metrů od vyhřáté jídelny a výčepu.

Že lidi nečtou pokyny, nechápu, ale už jsem si zvykl. Navíc fakt nevím, co víc dělat, aby si je přečetli. Nemuseli by se pak na poslední chvíli ptát co a jak a já bych nemusel nasraně odsekávat, protože jsem samozřejmě nestíhal. Že někdo nezná mapový klíč, to taky pochopím (ale nějak mě to nenapadlo). Ale že někdo běhá po kolejích, to mi hlava nebere. A to jsem si speciálně pro tyhle příležitosti pořídil megafon. 

Týden 51
Kolo jsem otřel hadrem, nastříkal wédéčkem a hodil do komory. Nic se nemá přehánět. Odbyl jsem si své pořadatelské povinnosti (SJC Koniáška, SJC výročka, PZL Tour de Braník) a začal zase přemýšlet o běhání. Navíc se pomalu začíná formovat termínovka na 2015 (o tom pozdějc) a mě začínají svrbět podrážky. Nicméně abych nebyl nemocný z kombinace běhání a zábavy (EPO ples, DKP besídka), šel jsem jen třikrát klusat. Trochu mě dostihl bajkový týden 50, protože jsem měl brutálně kouslý stehna. Na plese jsem potkal vychrtlýho Choleru a na besídce vychrtlýho Toma. Prej stačí jen jinak jíst. No jo, ale stojí to za to? Není lepší jíst všechno a pak to vyběhat? No jo, ale to bych musel začít běhat. A hlavně nevím, jestli to, co platilo před třicítkou, platí i po třicítce...

Restart

Poté co jsem se na dva měsíce vykašlal na blok a víceméně i na běhání, je čas se vrátit zpět. Za prvé mi spousta lidí otlouká o hlavu, že v práci nemají co číst a za druhé potřebuju motivaci do běhání na příští rok a sdílení svých cílů a cesty k nim mě (doufám) donutí je naplnit.

Jak tedy s blokem dál? Pokusím se trochu jinak. Extrémních zážitků je s ohledem na práci a rodinu čím dál míň, ale zato je větší výzva pravidelně běhat. Moje představa je taková, že budu týden co týden psát, jak jsem běhal a jak jde příprava na nejbližší běžecký cíl. Věřím, že to nebude taková nuda, kdyžtak mi to v komentářích omlaťte o hlavu a zabalím to úplně.

Protože jsem pár týdnů „zameškal“, zhustím je v několika málo příspěvkách a pak už si snad najdu čas pravidelně referovat.

Tak jedem:

Týden 44

Z Morbegna jsem přijel úplně rozsekanej a do středy jsem nemohl skoro ani chodit. Klusání tolik nebolelo, tak jsem si ve čtvrtek šoupnul úseky, protože jsem nevěděl co jinýho. Před HROBem už nemělo cenu nic dělat, ale chtěl jsem cejtit, že běhat půjde.

HROB byla velká výzva. Alda bral vítězství jako samozřejmost (i vzhledem k jeho „práci“ při které točil přes 100km týdně), ale já jsem se celý podzim udržoval jen Emilem (úseky 4x1,8km, pauza 1´) a přes hodinu jsem se téměř nedostal. V sobotu jsem tedy lítal na gumě za Aldou, ale bohužel on se nesrovnal z mapou a na mé nesmělé návrhy nedal (nebo je z té vzdálenosti neslyšel). Díky půlmaratónskému tempu v závěru jsme vydřeli druhé místo, ale i tak jsme dostali čtvrt hodiny od Klacků (Alda: ty vole, čtvrt hodiny, co to je? ty si zejtra podáme).

V neděli jsme zase všem ukázali, jak na to fyzicky máme, ale mapově jsme tragédi. V půlce už jsme rezignovali a vláli za Turnovákama, dokonce jsem se občas dostal i před Aldu. Nakonec jsme tu čtvrthodinu fakt stáhli, ale stejně to nestačilo a spokojili jsme se s bronzem.

Týden 45

V pondělí mě vůbec nebolely nohy, což po náloži 2x35km v kopcovatém terénu bez vytrvalostního tréninku nechápu. Prostě orientační běh občas dokáže „pohladit“. Ve středu jsem dokonce na Emilovi běhal parádní časy (vedu si statistiku už 3 roky). Ještě jsem zařadil jeden den krátkých úseků a nejkratší úsek na HULKu (druhé místo s Ondoru a Sosákem), abych se před Velkundou trochu provětral.

Od Velkundy (Velká Kunratická, kdo je tu nově) jsem vůbec nic nečekal. Speciálně jsem netrénoval a navíc jsem měl v nohách HROB. Já bych ji ani neběžel, ale mám to za barákem a hlavně mě přihlásil Salomon. Jinak bych musel dva večery trávit u počítače a taky mi 300,- Kč za 3km v Krčáku přijde fakt úlet, navíc mi trať vůbec nesedí a vždycky se na ní vytrápím. Také se nedá nevidět arogantní přístup pořadatelů, především k elitní kategorii.

Týden 46

Na Velkundu jsem se ale těšil z jiného důvodu. Konečně konec sezóny!!! Hodil jsem boty do skříně, sednul na gauč, otevřel si lahváče a vytěsnil běhání z bytu.

Nicméně bez fyzické námahy bych asi zahynul, takže jsem vytáhnul kolo. Nafoukl jsem gumy, vyleštil blatníky, nasadil blikačky a v BT dresíku vyrazil do práce. Není to taková zábava jako běhání, ale aspoň má člověk pocit, že sportuje.

Taky jsem poprvé v životě navštívil cykloservis. Od bajkových družstev mi to nějak nepřehazovalo a při brždění jsem neměl nejlepší pocit. Nakonec z toho byl totálně opravený přesmykač („to vám přece nemohlo přehazovat“ – má pravdu), nový řetěz („ten má najeto minimálně 3000km“ – lichotí mi), nová kazeta a nové brzdy („no to musíte hlídat, málem jste si probrzdil ráfky!“).

Týden jsem zakončil luxusní akcí – BT pochodem.

Týden 47

Dokonce jsem byl dvakrát běhat (pomalu), protože jsme se s Romčou přihlásili na Pražský Parkový Survival. Ten se konal v neděli v Pikovicích a skládal se z běhu, kola, jeskyně, orienťáku, kajaku a slanění. Vždy se probíhalo „depem“, kde ale nebyla ani obyčejná voda (prý je to na survivalech normální).

Běh jsem vyhrál – proč v depu není voda?, na začátku kola jsem si ještě udělal náskok (přece se nebudu přezouvat do takovejch těch cyklo bot, jak se v nich nedá chodit), ale pak už mě předjížděl jeden bajker za druhým. Naštěstí se jezdilo většinou po silnici, ale i tak to bylo na dvě hodiny a já dojel vyprahlej – proč tu není voda?!. OB bylo trápení na legendární mapě Mezopotámie, ale na druhou stranu – kdy zase poběžím OB s helmou na hlavě a sedákem na zádech? Do kajaku jsem nasedal poprvé v životě – proč tu není voda?!!! Do prvního jsem se nevešel a nalitej Komanč mi taky nepomohl. Do druhýho už to šlo a po pár spirálách jsem se dostal ke slanění. Osmu jsem měl na druhé straně než když jsem si to zkoušel doma, ale nespadnul jsem, tak to asi nevadilo. Doslalomoval jsem do Pikovic a konečně se napil – na záchodě, v cíli nic nebylo. Dejna na mě práskla, že jsem reproš (ukecal jsem to na „bývalého“), takže po mě skočili reportéři z televize Sport5 (záznam zde).

V neděli jsem ještě sednul na kolo a projel si (a zmapoval) část svojí PZL.

Zbytek týdnů příště.

Kopec, skopec, čtverec, součet

Nejdřív reakce na komentář k článku o běhu do Bohnic (jak příznačné): Člověče, mám problém. Moje druhé já je můj nepřítel a píše tenhle blog jako parodii na mé první já. Odbornou pomoc vyhledám, až si na ní našetřím. Proto mi prosím klikni na reklamu.

Další parodií na můj problém byla účast na štafetách v Itálii. Jednalo se o běh 7,5km dlouhý s 435m převýšení stylem "nahoru dolů", na který jsou kromě vrchařů pravidelně obsazováni i orienťáci (Olaf, Luke B.). Letos chytla Skalákova smyčka mě a předpokládám, že příště poběží i Bet, který si vyzkoušel, jaké to je jít začátek Dolomiťáka před černochama.

Nástup do kostela, kde se italsky pomodlili za naše výkony.

Kdekdo by si řekl, proč se trmácet kvůli třiceti minutám 9 hodin přes tři státy a sedlo Splügenpass, kde je potřeba v zatáčkách couvat. Jenže nejde jen o třicet minut. Jednak je to tříčlenná štafeta a jednak je to zase závod s tradicí. To znamená, vlajkové zahájení, hodinová mše v kostele, špičková konkurence, uzavírka centra kvůli závodu, diváci na trati, hodinové vyhlášení (na bedně bylo 30 štafet!), prostě pro českého běžce neskutečná událost. A pro mě poznání dosud neznámých svalů, které mě i po čtyřech dnech od závodu tak bolí, že v bytě chodím s pomocí opírání se o zeď a schody musím couvat. To je tak, když se jde dvacet minut naplno do kopce, pak se osm minut skáče dolů a na závěr se dvě minuty "finišuje". Poučení pro příště - i seběhy se musí trénovat.

 předávka

seběh

V sestavě Ondra Fejfar, já a Ríša Pleticha jsme pod vedením Romana Skalského obsadili 13. místo. Na první českou štafetu (Dominik Sádlo, Pavel Brýdl, Honza Havlíček) jsme ztratili 4 místa a minutu. Díky velkému počtu odměněných jsme dostali i nějaké kapříky. Ti nám ale rychle uplavali, protože pivo v italském baru stojí lidových 5€. Aspoň to mělo grády - 2x britský Slalom 9% a místní Dolomiti 5% se druhý den připomněly, když jsme jeli autem slalom po Dolomitech na Splügenpass.

Morbegno, vlevo diváci na trati.

Další den byl svátek české státnosti, a to se v Králově Dvoře běhá Čtverec. Tam jezdí tradiční pěnězohoniči, na které já už netsačím, takže jsem o něm ani neuvažoval. Ale nebylo co dělat, Romču svrběly nohy a děti se doma nudili, i vyrazili jsme. Já si užíval dosud nepoznaný zážitek - na silničním závodě jsem fandil s klobásou v jedné ruce a s pivem v druhé. Kapříky si nakonec odvezly Romča (sedm kilo jablek na stůl v českých) a Berta (sušenka a pitíčko). Emil koukal na hasiče a policajty.

Berta porazila i holčičku, kterou tlačili oba rodiče. Má potenciál.

Číslo na válci znamená počet osob.

A ještě tradičně s kůži na trh na konci sezóny:

 

Je celkem logické, že čím víc naběhaných kilometrů, tím větší žízeň. Ajajajajaj.

City trail run Petřín -> Bohnice

Třetí říjnová neděle tradičně patří Hruštici. Jenže před měsícem mě oslovil Pápn, abych dělal hvězdu na novém závodě v Praze – trailu ve městě (City trail run). Po ujištění, že to nebude šaškárna typu We run Prague (když mě pozdraví nějaký „běžec“ ve žlutém Nike triku a s iPhonem na bicáku, otevírá se mi kudla v kapse), jsem byl nalomen. Ještě jsem to konzultoval s Vodákem: „Hele, mám běžet něco v Praze, ale ty vole, je Hruštice, co mám dělat?!“ „Hruštici přece běháš každej rok, ne?“ Jo, takže Vodák taky ctí tradici, takže je to jasnej vejlet do Turnova. „Tak to můžeš jednou vynechat, ne?“ Aha tak ne. No aspoň mi to rozhodl a nemusím mít výčitky.

Měl jsem dělat hvězdu s Betem, což mi celkem na starý kolena lichotilo. Pak Bet zjistil, že vlastně bude ve Skotsku. Paráda, kapříci sice nebudou, ale třeba nějakej ručník vyhraju. Pak z Pápna vylezlo, že vlastně poběží Ondra Fejfar, Péťa Pechek a Vítek Pavlišta. Tedy nejlepší český vrchař, maratonec a silničkář (je jedno, kterou vlastnost komu přiřadíte). Vzhledem k tomu, že závod měl být kombinací všeho zmíněného, začal jsem se „těšit“ na brambory. A pak se ještě přidal Alda, kterej má na podzim neuvěřitelnou formu. Že jsem radši nejel na Hruštici pro ručník od Lochnese a kapříky za obligátní čtvrtý místo... Ale přece (už) neběhám pro peníze, navíc závod sliboval nové zážitky. Vždyť přece „city trail“ praktikuju pokaždý, když běžím z Andělu na Chodov, proti lanovce jsem běhal ještě dřív než Bet na promo videu, a ještě se podívám na dosud neznámý místa. A vlastně ho i sám pořádám v rámci Tour de Prague.

I přes ukecané moderátory to bylo na startu i díky rozděleným koridorům zatím nejpříjemnější z velkých závodů. Toiek sice málo jako vždycky, ale na Petříně je naštěstí křoví dost. Ještě jsem zapnul Pápnovi kameru a vyběhlo se. Vrcholovou prémii jsem přenechal mladejm a pak už jsem jen fičel kolem plůtků, hradní stráže (wow!), Jelením příkopem (wow! wow!), pod kyvadlem, kolem poloviny městské policie na Letenském náměstí (některý měšťáci fandili (wow!)), přes Stromovku kolem Kerviho a nahoru Trojskou vinicí a botanickou zahradou (wow! wow!).

Tam skončilo city a začal trail. Ale spíš to byl orienťák – miniatruní cestičky křovím, bahnem a většina zapadaných listím, takže moc nebylo poznat kudy. Zatímco v „city“ byl dobrovolník nebo švestka každou chvíli, do lesa se jim asi moc nechtělo. Občas to teda bylo na tušáka. A to by přitom stačila old-school metoda „mouka“. Byl to sice první ročník, ale tohle se praktikuje na krosech už snad sto let...

Eliťáci s Aldou mi dávno utekli, za mnou nikdo nebyl (to jsem si ale myslel špatně – stínoval mě Sosák), nebylo kam spěchat, tak jsem si vychutnával kozí stezky a výhled na zamlženou Vltavu (wow!). Minul jsem ceduli 14km a zbývalo mi 8 minut do hodiny běhu. To dám! Jenže jsem doběhl na křižovatku, kde nebylo žádné značení ani člověk. Zabočil jsem po hlavní doleva (špatně) a doběhl na další křižovatku, kde zase nic nebylo. Tušil jsem léčebnu napravo, tak jsem tam vyrazil a doběhl ke zdi. Vlevo nic, vpravo nic. Sakra. Vlevo zase nic, vpravo nějaká brána. Že by to už byl blázinec? Byly tam nějaký vrátka a otevřený, tak jsem je zkusil. Kolem fáborky, asi cílová rovinka. Už slyším moderátory, kouknu na hodinky – dva kiláky za čtyři minuty? Hm, to jsem fakt asi běžel blbě. Cesta v mlze, lidi kolem cesty žádný, no to bude trapný, jestli doběhnu první. Ale už slyším rozhovor s vítězem. Uf. Nakonec jsem „zabloudil“ na jen o pár metrů kratší trasu a bylo z toho krásné 5. místo za ještě hezčích 55:55 (wow!).

Co dodat – parádní zážitek z trasy, palec nahoru za odvahu uspořádat něco nového, prima balónky a mlíčka pro děti, Berta mi i "namalovala" diplom, Romča s Kálou vyhráli čelovku. Ale chtělo by pro příští rok ještě dopilovat. Značení v druhé půli nic moc, sprchy rozhodně teplý nebyly a k pití se po závodě nedalo koupit ani nealko pivo a jídlo jen s ostrými lokty... Nějakej závod pro Bertu a skákací hrad pro Emila by se taky hodil, když už se z toho udělala taková show. 14,5 km místo 16 bych taky kousnul, ale to by nesměla bejt cedule 14 km půl kilometru před cílem. A rozdělení + vyhlašování kategorií? To snad nepochopil nikdo. Ale jinak fajn neděle. Díky Pápne!