STRC Dolní Morava - trail na krev

Letos jsem se zase vydal na STRC na Králičák. Na třetí pokus jsme nakonec vyrazili všichni. Poprvé jsem měl propíchnutou nohu, tak nejel nikdo, podruhé si Emil hrál na Jakuba Jandu, ale dopad na dlaždičky skončil 14 denním pobytem v nemocnici, tak jsem jel sám. Až letos to vyšlo všem. Ani tak to ale nebylo bez komplikací, protože se nám pár hodin před odjezdem rozsvítila v autě kontrolka motoru. Zachránili nás rodiče poskytnutím jejich káry.

V podstatě bych mohl opakovat loňský článek: vedro jak prase, rychlý začátek, úžasný trail po hřebeni, nekonečný závěr, deset minut od Krupa a druhé místo. Ale pár odlišností bylo.

Potřebuju natočit trochu objemu, abych na Zermattu nechcípnul jak před předloni na Jungfrau. A protože rád točím obzvlášť po horách, vyrazili jsme do Dolní Moravy už ve čtvrtek. V pátek jsem si dal lauf po trati STRCu. Je fakt paráda vychutnávat si trailovou hřebenovku bez závodního stresu. Odpoledne mě Romča překecala (ne že bych měl na výběr) na Skok do prázdna a Obří houpačku, což mi vyplavilo adrenalinu jak všechny loňské závody dohromady.

Hlavně být zase v televizi. Foto Roman Sedláček.

Na vlastní závod jsem tedy nenastupoval úplně čerstvý, ale to bylo asi to nejmenší, co mě trápilo. Myslel jsem si, že větší vedro než loni už být nemůže. Může. Ale co, začátek vydržím, prostředek je ve výšce a konec už nějak docupitám. Předpokládal jsem, že nám Krup uteče a poběžím s Honzou Zemaníkem.

Luxusní trail na hřebeni. Fakt trail, jinde se to tak jenom jmenuje. Foto Trailrun.cz.

Vše šlo podle plánu a v podstatě jako loni - Krup nám ukázal, jak běhá světová špička. Já si musel odskočit už po pár kilometrech, takže jsem pustil Honzu před sebe. Vedro bylo šílené už v prvním stoupání, proto jsem sundal Salomoní tričko (stačí, že mám na sobě přírodní svetr) a zbytek běžel na (Antona) Krupicku. Prostřední část, kterou považuju za nejhezčí, kterou jsem kdy na nějakém závodě běžel, jsem si v klidu vychutnával na dohled Honzy. Za mnou nikdo, paráda, zbytek bude na pohodu.

Děti taky závodily.

Jenže těsně po začátku seběhu z Králičáku se otočím a za mnou borec s číslem. WTF? Kdo to je? Pak mi došlo, že jsem ve startovce zahlédl jméno Miloš Kratochvíl. A sakra, to bude bolet. Miloš má letos skvělou formu, kterou jsem poznal na Běhu na Blaník, když mi nedal šanci na rovině, do kopce ani v seběhu. Honza byl daleko a já nechtěl zůstat čtvrtý. Co by tomu řekly děti? Z trailového výletníka se stala štvaná zvěř. Přepnul jsem na orienťácký styl a zprasil to dolů kámen nekámen. Miloš se naštěstí držel jen do půlky, ale stejně mě náskok cca 100 metrů s ohledem na posledních (a rovných) osm kilometrů a Milošovy půlmaratónské schopnosti moc neuklidnil. Rovinu údolím jsem šel na krev a cestou minul Honzu, který hlásil křeče a hlavně tenhle dlouhý a rovný úsek na něj vůbec nebyl. Na občerstvovačce jsem držel stále ten cca dvacetivteřinový náskok. Přišel kopec. Snad Miloš odpadne. Ne, i nahoře je pořád za mnou. Sakra, druhej nebo třetí, vždyť je to jedno, proč se budu tak trápit? Ne, není to jedno, i kdybych měl chcípnout, musím mu oplatit ten Blaník. Všichni mě mají za skyrunnera, tak mě přece neporazí "nějakej silničkář". Jdu na krev po posledním, tři kilometry dlouhém úseku. Je pravé poledne a na prašné cestě není ani kus stínu. Chcípnu. Miloš je furt za mnou. Ani blíž ani dál. Ať se na to vykašle, nemáme to zapotřebí. Zkusím zrychlit. Je stejně daleko. Seru na to, přece tady nechcípnu. Zpomalím, ale on je stejně daleko. Sakra. Tak to zase zkusím. Cesta je nekonečná a slunce smaží jak o život. O můj život. Seru na to. Nebo ne, ještě to zkusím. Kde je ta sjezdovka?! Pálí mě chodidla ze seběhu, kvůli vedru se už ani nepotím. Už. Slyším Aleše Valentu (ten fakt moderoval, nebyla to halucinace) a vidím sjezdovku. Miloš furt stejně daleko. Už mě nedá. Nedal. Je to 1:1.

Na zdraví. Foto Svět běhu.

 
V cíli padám na hubu pod oblouk, kde je nejbližší stín. Takhle hotovej jsem po závodě byl asi akorát po Krkonšském maratonu ve stejném vedru. Rychle k hadici s vodou a zchladit se. A to všechno kvůli medaili a poháru, kde je místo trojky dvojka? Ne, přece pro ten pocit z dobře vykonané práce a navíc takovéhle trápení je občas potřeba.

Stálo to za to. Foto FB STRC.

Večer po závodě jsem skoro celý prokřečoval. V neděli jsem sotva vstal z postele, ale chtěl jsem splnit vytýčený plán, takže jsem nazul Speedcrossy a vydal se na poslední lauf - konečně na Králičák a přes Klepáč zpět. A koho cestou nepotkám? Miloše na výletě.

Výsledky.

Kam na Skymaraton?

"Tak kam zase pojedeš na Skymaraton?"

To je nejčastější otázka, kterou dostávám v poslední době na lampiónech, naposledy se mě ptal Borek ve frontě na hajzl v karanténě ve Valmezu.

Ano, jsem sice ve Skyrunningové repre (dále vše, co se týká tohoto slova, bude pouze „SR“), ale že bych se cítil jako SR (Skyrunner), to ne. Běžel jsem všehovšudy 3 závody s označením SR v názvu, ale: 1. byl Perun, sice těžký a pěkný závod, ale nazývat něco v ČR závodem ve SR je velký eufemismus, 2. bylo MS ve SR Chamonix – standardka v Krčáku je větší SR než tenhle trapnej závod, 3. Sierre-Zinal – ok, to už je fakt SR, i když půlku závodu se leze po čtyřech lesem do kopce.

Prostě pod pojmem SR si představuji cupitání po horských kamenných hřebenech, co nejblíže obloze (= sky).

Takže odpověď: nikam. Důvod: nějaké horské běhy poběžím v ČR (především STRC), ale jezdit na pravé SR je pro hobbyfotra časově i finančně dost náročný, navíc bez pořádného tréninku (což standardka v Krčáku prostě není) to nemá (pro moje ego) smysl. Radši doporučuji reportáže od odchovance z Krčáku Honzíka Bartasů.

Moje poslední tři měsíce by se z běžeckého hlediska daly shrnout asi takhle:

Stručně:
-měsíc točení na Pražský maraton (2:32)
-týden a půl točení na MČR sprint + sprintové štafety (4. a 5. místo)
-měsíc točení na Zermatt maraton (MS v horském maratonu - jak to dopadne?)

A míň stručně:
-točba na SJC velikonočním soustředění
-týden ladění a Bakovský půlmaratón (doporučuju jejich web, už jen ta URL stojí za to)
-dva týdny točení
-týden ladění a PIM (až na závěr super)
-3 dny odpočinek, 8 dní úseků, Cerhenice 10 km (totální PZ (= víc místních hasičů než závodníků, za 1. místo 5 000 Kč atd.), ale já zase 4., takže houby)
-týden ladění a MČR sprint + sprintové štafety
-plán: 5 týdnů točení, týden ladění, Zermatt maraton (doufám že nechcípnu)

A podrobně:
Jak jsem už dřív zmínil, točení mě prostě baví, ale musím vědět, na co točit. Tak jsem si po roční odmlce zase naplánoval klasický silniční maratón. Protože je v Praze (za rohem) a je to MČR („prestiž“, ale hlavně zadarmo a start z první vlny). Oprášil jsem staré Kerviho plány, mentálně se našteloval na gumování po asfaltu a vyrazil.

Na velikonočním soustřeďku jsem si místo odpolední mapové fáze šoupnul 11x1 km, pak jsem např. běhal v práci místo oběda na Ladronce 6x2 km, chodil jsem tempo z práce podél Vltavy a další luxusní záležitosti. Jako test jsem si dal Bakovský půlmaraton. Prvních 10 km za 33:10 bylo slibných, ale pak začaly protestovat střeva. Abych 2x sral (píšu to po desáté hodině) při půlmaratonu se mi ještě nestalo. Nakonec i to stačilo na nějaké ty kapříky a podprůměrný čas kolem 73´.

Jeden víkend jsem si pak střelil (asi historicky nejblíž Čech) Mistrovství Moravy. I když to byl běžák, nohy navyklé hladkému asfaltu při jakémkoliv překračování šišek a větviček protestovaly. S klukama se teprve sehráváme, takže pro začátek z toho bylo 3. místo ve štafetách.

MM2015

Přišel den M. Riziko posrání jsem eliminoval tobolkami Imodia. Po startu mě poplácal po rameni Hezi a někde od Karlova mostu se zformovala naše skupinka (Hezi, DaO, Radek z Babic, L. Pelouch a další), kterou jsem víceméně táhnul až do půlmaratonu. Pak většina odpadla a my zůstali s Radkem (mj. asi tak stejný SR jako já). Fandila mi celá rodina a asi i ještě někdo (nevnímal jsem), Romča podávala gely, celkem to pěkně ubíhalo. Na 35 km mi došlo, o kousek později jsem chytil svoje „oblíbené“ křeče do hrudníku. Nohy by běžely, ale nemohl jsem dýchat... Nakonec z toho byl můj nejhorší maratonský čas 2:32:22, ale s ohledem na moje hobbyfotr podmínky jsem byl spokojen. Navíc i úsměvné 6. místo na MČR není k zahození (teda je, nikoho to nezajímá).

Idylka na Karlově mostě s Hradem v pozadí.

Fandí celá rodina, v pozadí Liška (ten je prostě všude).

 
Vzhledem k tomu, že jsem posledních 7 km „vyklusal“, jsem byl druhý den celkem svěží a nohy mě ani nijak moc nebolely. Dva dny jsem klusal, ale za tři týdny mě čekal další vrchůlek sezóny (MČR sprint). Přeštelovat se z maratónského tréninku na sprintový není zrovna sranda, což jsem poznal na dráze, kdy jsem horko těžko dával kiláky pod 3:20. Vyřešil jsem to tak, že jsem běhal přes únavu (v noci jsem chytal křeče), ale poslední týden jsem skoro neběhal (v ÚT Emila 3x1800m, ve ČT 6x700m, jinak nic). Forma vylítla (podle pocitu v karanténě) a já se chystal na svoje 12. MČR ve sprintu. Tentokrát pořádal Aljoša ve Valmezu.

Úkol zněl jasně: rychlost už na to nemám, nepotřebuju si nic dokazovat, běžet v klidu, plynule a být připraven na záludné Aljošoviny. Top 10 – můj cíl. Aljošovina se ukázala hned na začátku – přehrazený chodník a kontrol jak na TrailO. V klidu jsem si to oťukal a přesunul se do města. Plánuju postup a vidím jednoho švába (plotem přehrazená ulice), druhého a dál už se radši nedívám a obíhám to přes Rožnov. Na dalších dlouhých postupech byli zase švábi, ale to už mě (na rozdíl od jiných) nerozhodí a volím stejnou obíhačku cestou zpět. Nakonec se spousta lidí nachytala (nebo to rovnou DISKla) a na mě zbylo krásné čtvrté místo (stejně jako v letech 2003, 2007 a 2009). Výsledek tedy na skoroveteránský věk super, ale 6“ za medailí a 15“ od zlata...

Dokonce jsem věnoval pár minut předzávodní přípravě. Postupy ze svazové GPSky.

Druhý den se běžely sprintové štafety. Po loňských Smiřicích to i letos bylo hodně rychlé a kontaktní. A musím říct, že mě to zase bavilo! Kamarádi mi extra pozici nepřinesli, ale i tak se musí bojovat. V podstatě od startu až do předposlední kontroly jdeme ve vláčku cca 4 lidí. Ale ta předposlední to rozhodla. Doběhli jsme Páju Hradce, který odhalil Aljošovinu (švába mezi paneláky) a já se svezl za ním, čímž jsme oprali 4 lidi. Navíc jsme na sběrce doběhli Kamendu na třetím místě! Ale už nešlo nic dělat – zbylo na nás 5.místo. Opět podle průběhu závodu super umístění, ale 5“ za medailí...

Rozhodující 17. kontrola.

Musím říct, že i když spousta pražáků mrčela, že musí jet až do Valmezu, rozhodně se ta cesta vyplatila. Dva pěkné závody, které by asi byly „jen obyčejné sprinty“, ale díky zábranám a hodně kontrolám se z toho nakonec staly „hodně atraktivní sprinty“. Reproši a mlaďáci se poučili a my, co už nás nic nerozhodí a jsme pomalí, jsme si to užili. K tomu obrazovka, kamery, GPSky – před pořadatelema opravdu smekám a odpouštím i tu nepovedenou karanténu.

Borecký půlmraton

Pro lepší požitek z článku, doporučuju nejdřív přečíst výtvor kolegy Bartase. I když pak by se vám mohlo stát, že vás přestane bavit běhat a jíst v Česku...

V dalších týdnech střídám zažité tréninky (standardka, Emil, sem tam do práce), protože po těch mnoha letech běhání už mě nebaví nic nového vymýšlet. Ale zdá se, že to na udržení jakž takž výkonnosti stačí.

Do toho jsem začal fušovat do pořádání a dokonce i mapování. Při jednom šukání křovíků jsem objevil toto:

Jedná se buď o Braníkovník (bohužel sklizený) nebo o kontrolu z lahváčového skorelaufu (a někdo si dal rekord).

Zatímco před týdnem jsem standardku sotva oblez, tenhle týden už to bylo o něčem jiném. Dokonce jsem i útočil na vrchařskou prémii na JaPrově kopci. I časy na Emilovi další den slibovaly úspěšné vyladění na další závod, který jsem si vytýčil.

Ne, nebyla to Kbelská, můj skoro srdeční závod za posledních x let a kde držím osobák na desítku. Poslední dobou se z ní stala brutální komerčně-hobíkovská akce, a tak jsem hledal něco jiného. Shodou okolností jsem v poslední den levnějších přihlášek objevil neznámý "Borecký půlmaraton" kousek od Kbel. Lokální závod v pěkném terénu? Jasně!

A rozhodně jsem nelitoval. Naopak, byl to jeden z nejhezčích závodů za poslední roky.

Bohužel jsem musel jet autem, protože do Velkého Borku, kde se závod konal, se jinak skoro nedalo dostat. To mělo za příčinu, že jsem nemohl zůstat na vyhlášení, jelikož jsem musel vyzvednout děti, pro které naopak na Kbelské připravují super dětské závůdky.

 Cedule prezentace tam byla taky, ale najít bufet je důležitější.

 Jeden závod, tři druhy piva.

Na závodech panovala příjemná atmosféra (fotbalové hřiště, šatny s teplýma sprchama, bufet, pivo, pár stánků, usměvaví pořadatelé,...), na start do Mšena se jelo busama jako kdysi na pětidenních, svítilo sluníčko, v autě mi před závodem hráli v rádiu Smashing Pumpkins (...today is the greatest day of my life...), prostě jsem se hrozně těšil.

 Trasu jsem neznal, ale vybavení občerstvovaček bylo luxusní. Bohužel nejsem ultra trailista, abych se zastavil a pojedl, dal jsem si jen trapně vodu.

Vyrazil jsem podle předpokladů s Jirkou Čivrným a čekal souboj až do cíle. Ale naštěstí pro mě byla trasa spíš krosová než silniční, což Jirku asi zdeptalo, tak jsem mu v prvním bahýnku utekl.

Trasa vedla Kokořínským dolem, chvíli kolem skal, rybníka, po silnici, po loukách, lesem - prostě paráda. Byla to taková radost, že mi to běželo samo. Další věc, co se pořadatelům povedla, bylo vypuštění žen půl hodiny před náma. Takže jsem od třetiny tratě probíhal kolem nekonečného hada zadečků, které mi kromě povzbuzení hlavně ukazovaly, kudy mám běžet (první dvě ženy zabloudily).

 Po závodě je potřeba doplnit minerály a bílkoviny. A kdyby bylo před závodem potřeba roztáhnout plíce, byl k dispozici i popelníček.

No a když jsem v cíli dostal věnec (poprvé v životě), zakoktal do kamery, dal si pivo a guláš, byl jsem na vrcholu běžeckého blaha. K větší spokojenosti už jen zbývala možnost zůstat na vyhlášení.

 Věnec, pohár, medaile a tři flašky vína. Ale hlavně super trasa a milí pořadatelé.

Trasa na Mapy.cz.
Záznam z GPS hodinek.
Výsledky.

Týden 6 a 7: nic

Tyhle dva týdny se vlastně nic zásadního nestalo. A to je kupodivu dobrá zpráva, protože jsem "normálně" točil. Nebyl jsem nemocnej a dokonce jsem i po dvou letech jezdil na lyžích.

13 fází za 14 dní je na prahu veteránského věku celkem úspěch. 117 a 124 týdenních kiláků mi dává naději, že bych nějakej ten skajraning mohl i uběhnout.

A když jsem jednou běžel z práce, bylo ještě světlo, Praha jako na dlani, na FB všichni blázněj se selfie, tak jsem pořídil jednu shitfie:

Týden 4 a 5: odpočinek, pseudonemoc a LOBy

Týdenník se mi pomalu mění ve čtrnáctidenník, ale co taky vymýšlet, když je venku furt kolem nuly, tma a mám celozimní rýmičku. Jó, takovej Honzík Bartas, ten se ve Španělsku nenudí.

Z Blanického víkendu jsem se v pondělí oklepal, abych se zase v úterý zřídil na standardce. Jenže standardka je základ všeho – kopců, tempa, i vytrvalosti. A vzhledem k tomu, že moje letošní běžecké cíle jsou přesně takové, nejde ji vynechat. Navíc se už můžu se Šéďou 70 minut bavit o utírání zadků.

Zbytek týdne jsem už jen odpočíval a o víkendu rozjel svou mapařskou kariéru mapování hovínek v Jičíně, takže jsem taky moc nepoběhal. Ale to bylo schválně, abych měl sílu na další týden, který jsem si vytýčil jako „objemový“.

Objem skončil hned jak začal - v úterý po standardce, kdy už jsem po doběhu cítil, že budu další den nemocný – únava, nemůžu se pořádně zahřát a šimrá mě v krku. Nejhorší na tom je, že se s tím nedá nic dělat. Takže další den jsem měl knedlík v krku a bylo po běhání. Jinak mi ale nic nebylo, jen jsem byl jak z rosolu. Čtvrtek to samý – říkám tomu „pseudonemoc“. Nic mi není, ale zdravý nejsem. A už mi není 20, kdy jsem to neřešil a přeběhal to.

Nicméně i v tomhle polostavu jsme odjeli do Vysokého pořádat LOBy. Kdo neví, co je to LOB, ať si to ani nezjišťuje. V pátek jsem se na pseudonemoc nasral, po dvou letech nazul lyže, nasadil světlo a hodinu kroužil po loukách. Nááádhera!!!

Pořádání LOBů je věc sama pro sebe (např. lyžovat s batohem plným stojanů, samozřejmě i v noci a mlze), ale když se k tomu přidá velká zábava jménem „Sportident AIR“, je o dlouhé večery postaráno. Závody se snad líbily a i kdyby ne, byly to nejlepší LOBy za poslední dva roky...

 rovnání čipů - tak absurdní činnost (pro 6 lidí na 3 hodiny), že se můžem už jenom smát

ta radost z lyžování, když vás čtyři stojany bodaj do stehen

ale abych jen nekritizoval - v "lese" to bylo nádherný

 

 rovnání čipů podruhé - někteří už odpadli

a někteří ani nenastoupili

noční LOB sprint (existuje ještě něco perverznějšího?) byl prostě parádní (jako fakt)

 rovnání čipů potřetí - dorazil i Bořan a už je zase veselo

sbírání kontrol v podání Vegana a Bokyho

Týden 3 - Blaník

V pondělí jsem se rozhoupal a přihlásil se na Zimní běh na Blaník. Takže jsem si řekl, že trochu zvolním a lehce vyladím. Ne že by moje dosavadní dávky byly nějak brutální, ale na rozjezd sezóny to pro mě bylo až až. Nicméně v úterý jsem byl nastoupen na standardce – to se vynechat nedá. Ve středu jsem si šoupnul Emila, abych si zase připomněl tempo. Nečekal jsem nijak extra časy a taky to tak dopadlo. Ale aspoň jsem nezpomaloval, takže zas tak hrozně na tom nejsem.

Čtvrtek volno a v pátek krátké kopečky jen tak na rozbití únavy. V sobotu ráno jsem byl teda pořádně rozbitej a unavenej, a to z IPA piv v Kulovém blesku na třídním srazu.

Ale hrdinně jsem odjel na zmiňovaný Blaník. Start se posunul o půl hodiny, což trochu vylepšilo můj stav. Zpoždění bylo kvůli prezentaci. Aby také ne, když čísla pro 400 lidí vydávala jedna chudák pani, která měla seznam lidí srovnaný nejspíš podle došlých plateb či bůhví čeho. U každého závodníka tedy listovala tam a zpátky a hledala. Pořadatelé se ale omluvili a snad dostatečně poučili (i když podle FB chtějí místo srovnání lidí podle abecedy a navýšení lidí na prezentaci radši omezit kapacitu – pokud tedy zachovají stávající „systém“, bude to pro max. 50 lidí...). Jinak ale moc pěknej závod!

Stojíme na startovní čáře a startér hlásí 4 minuty do startu. Skočím si ještě pro zapomenutý pásek na nos, aby se mi líp dejchalo. Ze 4 minut je max. 1, takže startuju z asi desáté řady. Ale jsem rád, nemusím se hnát ze Serbessou (Mirečkem) hned od začátku. Nerad bych totiž závod přepálil – pokud dobře počítám, je to mé první asfaltové tempo od City Trail Run (19.10.). Držím se asi 200 metrů za Mirečkem. S ním běží někdo v modrém, asi nadržený pětkař? Ne, neodbočil. Nadržený desítkař? Ne, neodbočil. A za mnou funí další. Sakra, zas tak pohodový závod to nebude, jestli chci bejt na bedně...

Do lesa pod Blaníkem vbíhám asi 30 sekund za dvojicí Mireček-modrej. Po prvním seběhu je skoro mám a jde se nahoru. Už nejsem nejčerstvější, ale říkám si, kde jinde je stáhnout, než tady. Mirečka mám u rozhledny, ale modrej je stále 100 metrů přede mnou. Z kopce si Mireček prochází peklem a odpadá. Modrýho se mi nepodaří seběhnout, což nechápu – je to celkem prasárna, on ještě huláká na lidi, aby mu uhnuli a ani moje krosové schopnosti na něj nestačí. Kdo to je?

Nejhezčí část závodu, zbytek asfalt.

Jsme zpět na silnici, on asi 20 sekund přede mnou, Mireček je, zdá se, ze hry. Cestou mi fandí starší paní, kterou ještě čeká výšlap na rozhlednu – celkem příjemné povzbuzení. Modrej běží fakt hezky a cca 5 kiláků před cílem je jasno, na něj dneska nemám. Naopak se začínám ohlížet zpět, ale je to v suchu. Ještě proběhnu kolem Čínskýho pavilonu na legendární OB mapě a nakonec cíluju asi minutu za modrým. Z výsledků se pak dozvídám jeho jméno – Miloš Kratochvíl, čerstvý čtyřicátník, což znamená to, že vylezu na bednu s jedničkou, protože jsem ještě „mladík“. Berta samozřejmě se mnou. Nejdřív si pokecala s Blanickým rytířem a pak mi sebrala vyhranou čokoládu. Záznam trati včetně mezičasů po 1 kiláku.

Rytíř byl největší zábava pro Bertu i panenku.

Tenhle razantní tréninkový zářez mě poměrně rozsekal. Ale je neděle, děti si přebírají obětaví rodiče a maratónský bič visí ve vzduchu, takže jsem vyrazil na lauf. Šel jsem jako zamlada ze Strahova do Šárky. Jdu tak pomalu, aby mě to moc nebolelo, ale abych ještě udržel rovnováhu a nespadnul. Nakonec jsem to rozběhl a řekl si, když už jsem tady, vezmu to přes Babu, tady jsem začínal svoji orienťáckou kariéru, to se nedá vynechat. Pak mi začalo docházet, že tak daleko jsem ani zamlada nedoběhl a nakonec jsem byl rád, že jsem se nějak dopotácel domů. Bylo z toho krásných 33 kiláků, což, jak jsem dohledal, byl můj nejdelší lauf v životě (HROB a maratóny nepočítám). A když jsem šel z domu jen tak se proklusnout, přece si nebudu brát pití a gely, co...

Tour de Šárka. Záznam z GPSky.

Týden 2 a cíle 2015

Konečně jsem trochu roztočil kolesa a naběhal objem. Stovka sice nepadla (takže to vlastně žádný objem není...), ale to jen proto, že jsem byl o víkendu líný a radši šel klusat s Kazdičem a Tomskym místo toho, abych šel třicetikilometrový lauf po Krušných horách. Když jsme klusali po asfaltce kolem rašeliniště, vzpomínal jsem na Binga, jak se Sosákem běhali na Šumavě čtyřhodinové prasárny bažinama. V úterý jsem se konečně dostavil na standardku v Krčáku vedenou Panem Pérem a fotrem Šéďou. I přes „standardní“ čas mi přišlo tempo dost rychlé. Musím na sobě ještě pracovat.

Jaké jsou tedy mé cíle na rok 2015? V podstatě mi je jedno, co budu běhat, ale potřebuju konkrétní cíl, abych trénoval a abych věděl, co trénovat. Jen tak bezcílné běhání pro hubnutí/radost/módu mě nebaví.

Skyrunning je fajn, ale je to pro mě prostě daleko a vzhledem k mojí řekněme ne špičkové úrovni i dost drahá sranda. Hledal jsem, co jiného a v podstatě mě zaujaly dvě věci. Rád bych si zase šoupnul klasický maratón, a když to vyjde, tak pak zase MS horském maratónu. No a potom mě mile překvapila nová sezóna STRC (pozor - automatické spuštění videa na jejich homepage je na prokopnutí). Kdekdo by řekl, že v tomhle případě nejsem nezávislý, ale to, co se chystá je prostě na české poměry celkem radikální počin.
Konečně se totiž v Česku objeví pořádné terénní (nebo moderně trailové) závody. Loni sice přibyl Perun Marathon, ale to bylo všechno. STRC opustil silniční nudu v Boskovicích a pěkný, ale nenáročný Smrčkův kros v Říčanech a pustil se odvážně do trailu. Po už skoro tradičních závodech na Lipně a na Králičáku přidává kros na Ještědu a hlavně horský maratón v Krkonoších. Dokonce slibuje minimum asfaltu a parametry Skymarathonu (délka 48km, stoupání přes 2500m - zadarmo to nebude...).

Cíl 1: Maratón
-ideálně RunCzech (je to MČR, je to kousek, je to zadarmo, první vlna, slušná konkurence, černošky)
-čas tak akorát, hlavně abych nevytuhnul jak naposledy
-koneckonců i náš nejlepší vrchař a „horský“ běžec Robert Krupička si dává na jaře „rychlý“ maratón a pak teprve ladí na kopce
-z toho vyplývá zaběhnout si ½ maraton (asi zase MČR) a desítku (Kbelská podražila na 300,-, takže spíš nějakou „lokální“ a ne megaakci pro hobíky)
-MČR koliduje s Perunem, což mě sice mrzí (loni jeden z nejlepších závodů – doporučuju!), ale jet autem 0 km nebo 800 km je kurva rozdíl

Cíl 2: MS v horském maratonu (Zermatt Marathon)
-to je zatím otazník, netuším podmínky nominace
-doufám, že už se konečně nenominuje Baláž a přestane tak dělat reprezentaci ČR ostudu

Cíl 3: kopce ve švajcu
-zase budu dělat Skalákovi řidiče a maskota, ale tyhle závody mě prostě baví!
-aspoň mám motivaci zařadit trénink kopců

Cíl 4: běhat požitkové závody
-STRC, Pápnův City Trail Run, slibovaný Skyrace na Králičáku, Senohraby a další podle času

Cíl 5: MČR štafet a družstev v OB
-přestupuje k nám Davo a Dana se zase určitě rozběhá, tak už ty družstva musíme konečně vyhrát!

Když tak koukám na ne zrovna nízké cíle, měl bych asi začít pořádně točit a ne jen tak šaškovat v Krčáku...