K PZL většinou patří nějaké nezvyklé nebo starší mapy, aby to nebylo jednoduché jak na Kaprovi, ale tuhle sobotu to už byl malinko extrém. Dostat prázdnou mapu s popisama a jít azimuťák, asi bych se ztratil míň. Takhle jsem v rozsypaném černobílém čaji vymýšlel různé terénní a silniční útvary, které vůbec neexistovaly, nebo alespoň ne před sto lety. Takže jsem na sto procent dostál názvu „Ztrať se“, protože to občas ani jinak nešlo. I tak to ale byla zábava a já se spokojen vrátil po 166 minutách, 29 kilometrech, 1350 metrech převýšení, křečemi v lýtkách a bez bonusové kontroly. Výsledky.
Následuje rozbor postupů:
∆ – 1: Vyrážíme ve skupině kolem rozzuřeného čokla a běžíme nejkratší cestou na vrchol Medníku. Brnkačka.
1 – 2: V mapě jsou jen černé čáry, které můžou znamenat cokoliv, tak jdu azimutem (ten má prý sedět) a hledám další vrchol kopce. Mám ho, tak pastelkou označuju průkazku.
2 – 3: Kontrola má být na božích mukách u silnice. Rvem to teda přes vesnici na silnici. Tam ale nic není. Zmateně pobíháme sem a tam. Já se odděluji, protože mám vlastní rozum a když doputuju až k ceduli Třebsín doleva, trkne mě to. Aha, ta silnice, co na ní pobíháme, tu asi před sto lety ještě nebyla. Běžím teda vesnicí po „staré“ až ke kontrole, kde už razí konec startovního pole. Od kontroly jsme běželi před sedmi minutami asi sto metrů… Cestou na čtyřku potkávám původní čelo balíku, kterému to došlo ještě o minutu později než mně.
3 – 4: Už vím co a jak, takže RZ ke kontrole, kde ale minutu šukám to správné křoví, takže moje vedení se zkracuje.
5 – 6: Zdánlivá silniční vložka, ale jsa poučen z trojky, za vesnicí odbočuju na polňačku, která v předminulém stolení byla hlavní dopravní tepnou ze Štěchovic. Cestou od kontroly potkávám pár nepoučených, kteří hledají kontrolu u nové silnice.
6 – 7: Potřebuji se dostat do Štěchovic na most, tak beru přibližně směr. Nejdřív mě zastaví srázy nad Vltavou, pak slepá cestička na skalní vyhlídce a pak se zamotávám v novém sídlišti nad vesnicí. Nicméně jsem dole pořád sám. Odhaduji, kde asi bude kontrola a jásám, protože jsem zde běžel předloni běh do vrchu, takže vím, že to můžu vzít po červené skoro až ke kontrole. Cestou míjím první velký kopec a šlápoty Salomonů (mučidel), které na něj vedou. Kdybych šel po nich, mám vyhráno. Já jsem si ale dle pramapy vsugeroval, že to bude až další kopec. Tak na něj vylezu a kontrola nikde. Se mnou to tam hledají další dva zoufalci a navzájem se ubezpečujeme, že jsme prostě dobře. Je mi zima, tak jdu směrem na další kontrolu. Je to po hřebeni, takže vymetám všechny vrcholy na trase, kdyby náhodou. Náhodou nic, takže jsem doběhl až na kopec s vysílačem, který jsem viděl z Štěchovic a který se mi zdál sakra daleko. Už mi dochází, že jsem asi totálně mimo, tak seběhnu zpět do sedla, kde se z rozcestníku zase nic nedozvím a trampové taky nevědí. Zkusíme s kolegou teda poslední zoufalý krok – ten kopec, co jsem kolem něj před půlhodinou běžel. Hm, je tam.
7 – 8: Na jistotu údolím, přes silnici, zalamovákem a pak už radši po vydupané dálnici až ke kontrole.
8 – 9: Silniční vložka, která momentálně netěší ani mě a už vůbec ne půlku závodníků, kteří běží v hřebíkách. Navíc kontrola je u silnice, která je stejná v reálu i na mapě, takže dohledávka naprosto nudná (ale stejně Tom s Danym byli kousek od kontroly a pak odběhli až do Štěchovic).
9 – Bonus: Při pohledu na ruční kalkulačku, při dalším pohledu do mapy a při čím dál silnějších křečích v lýtkách, se nerozmýšlím a na bonusovou kontrolu seru. Je sice vtipně na soutoku „potoků“, ale já mám dost (ne že bych byl vyčerpaný, ale mám dost tréninku na maratón) a volba postupu je stejně tupá jako běžet do Krčáku a zpátky.
9 – cíl: Pořadatelé nás chlácholili čtyřkilometrovým seběhem do cíle. Byl z toho jen sotva kilometr, ale i ten bolel až až.
