PP 2013

Z letošních Pěkných Prázdnin jsem zase Pěkně Prošitej, takže na nějaký romány vůbec nemám náladu.

Pěkné Přivítání nam postavil v kempu Olaf. Nebylo ještě s kým zajít na jedničku, tak jsem si šel udělat žízeň mezi lampióny. Bylo to celkem zábavný až na k19, místo aby byla 20 metrů od falešný, tak ji Olin Pěkně Píchnul o sto metrů dál. Bylo to na Pěkný Prokopnutí, ale naštěstí o nic nešlo.

První noc jsem se Pěkně Posilnil Rohozcem, kterej mi ráno Pěkně Propláchnul prdel. První etapa na Skaláčku byl middle nahoru dolu, ale pořád Pěkně Přímo. Betovi bouchly saze a já si po dvou měsících vyzkoušel práci s buzolou.

Odpo už na nás mávala Rohožka, ale muselo se jít zase Pěkně Pracovat. Naštěstí jen na sprint a to Pěkně Parádně luxusní. Na prvních dvou kontrolách jsem po minutě postál, než jsem pochopil, že ano ty vole, musíš skočit do těch srázů! Pěkný Průchody a na vrchu Pěkná Palba, prostě PP sprint!

Mezitím probíhal PP Píchač, ale vypadalo to moc složitě, tak jsem radši jen fandil s Pěkným Pivem v ruce. K PP Párty asi není co dodat, prostě Pěkná, okořeněná urychlovačem (kafe+absint+med).

Ráno seděla za krkem Pěkná oPice, ale hrdinství je nastoupit (že jo Zhaly) a hlavně dokončit. Tak jsem se s tím Pěkně Popral, i když v závěrečném middlu jsem se skoro poblil, jak se trať motala.

Tak Pěkné Příště na Branžeži, mapy z letoška Pěkně Popořadě vlevo.

Mistrzostwa Świata w Długodystanowym Biegu Górskim

Tak jsem se dočkal medaile z dospěláckého mistrovství světa - v sobotu jsme s Péťou Pechkem a Tomášem Ondráčkem vybojovali STŘÍBRO v týmech na MS v horském maratonu za Italy a před Welšany. Počítal se součet časů, v jednotlivcích nejlíp zaběhl Péťa (7.), Tomáš byl 12. a já 13.

Berta poprvé na MS a hned na pódiu

MS se každý rok vypisuje při nějakém větším horském maratonu a letos se toho zhostili Poláci na hřebenech Krkonoš. Bohužel pro mě bylo to nejhorší počasí co znám - od rána smažilo slunce, dusno, dole přes den 34°C, na hřebenech "jen" 28°C a ani stopy po mráčku nebo větříčku. A k tomu polský systém občerstvovaček v intervalu 8-10 kilometrů. Den před startem zasáhl WMRA delegát a zakázal výběh na Sněžku, takže se trať točila u Obří boudy. Ubyly nám sice asi tři kilometry, ale i jedna občerstvovačka. Původně jsem chtěl běžet s Camelbakem, ale když jsem ho ráno naplnil, nacpal gelama a hodil na záda, pochopil jsem, že bych s tímhle závažím měl problém hned v prvním kopci. A tak jsem dva gely nalepil tejpovkou na trenky, třetí vzal do ruky a doufal, že to bez své vody nějak přežiju.

Po startu se na prvních šesti kilácích nastoupá skoro 800 metrů převýšení a pak se to smaží po hřebenech pod Sněžku a zpět a končí se na chatě Szrenica. Ten první kopec celkem ušel - ještě nebylo tak vedro a v půlce nás zchladil polský chatař hadicí. Následovala zvlněná pasáž a seběh na Špindlerovku, v němž jsem dohnal, co jsem ve výběhu ztratil. Běželo se totiž po cestě česko-polského přátelství a ta, pro ty co ji neznají, je dlážděná kameny různé velikosti a sklonu. Jakožto zkušený orienťák jsem nasadil kozí běh a předfičel klopýtající atlety. Po občerstvení na Špindlerovce (už začínalo být vedro, takže čtyři kelímky na hlavu a čtyři do žaludku) se pokračovalo po chodníku na obrátku. Překonání této nekonečné pasáže mi umožnily poslední nevyschlá louže (zchlazení hlavy) a potok (zahnání největší žízně). Na obrátce (22km) jsem loupl první gel a zapil ho dalšíma čtyřma kelímkama. Pak už jsem šel najisto k potůčku (už se u něj dělala fronta) a v seběhu na Špindlerovku utrhl další komíhající se soupeře.

Blížila se dvanáctá hodina, slunce pražilo jako šílený a na mě čekala děsivá osmikilometrová pasáž na Vysoké kolo - skoro pořád do kopce a hlavně bez občerstvení. Vyběhnout na Petrovku jsem se už ani nesnažil a v prvním zalamováku jsem nasadil něco jako šumaváčka, ale bez lyží. Kolem mě profrčeli dva Italové, kteří dokonale potvrdili náročnost dnešního maratonu - jeden ho ustál a nadělil mi na posledních 11km osm minut, druhý záhy rupnul a doběhl tři minuty po mně. První záchrana přišla už na Petrovce, kde z ničeho nic vytékala voda z trubky. I kdyby to teklo ze žumpy, napil bych se, jak jsem byl vysušený. Další záchrana čekala v podobě Kerviho, jeho ženy a hlavně jejich vody na Dívčích kamenech a poslední o kus dál, kde se zjevila nějaká žena - v jedné ruce voda a v druhé kola. Už jsem byl tak vyřízený, že jsem sotva vylezl Vysoké kolo a naposledy se občerstvil. Říkal jsem si, že mě čeká pohodový tříkilometrový seběh po šotolině do cíle, jenže přišlo to, co loni na Jungfrau - motání hlavy, mlha před očima, zatuhlý nohy a hlavně jsem zase nemohl dýchat. Funěl jsem jak čokl, potácel se jak kačer a ohromeně zíral, jak si to kolem mě s úsměvem na tváři prosvištěl Tom. Kraťoučký kopec na Svinské kameny mi dal svinsky zabrat a rozběhl jsem se až poté, co na mě kouč angličanů houkl, že běžím za tým. Ještě jsem se kousl a vylezl až na Szrenici.

foto Jarek

V cíli mě odchytl pořadatel a hustil do mě něco jako že máme medaili. Já ale viděl jen kelímky, takže jsem ho odstrčil a začal se polívat. Pak ke mě nadšeně přiběhl Tom a taky něco kecal o medaili. Mně bylo ale zase jak loni na Jungfrau - blbě, že mi ani pivo nepomohlo. Další půlhodinu jsem strávil nejdřív na masáži a pak na záchodě. Ani jedno mi moc líp neudělalo. Navíc při každém nádechu jsem myslel, že se pobleju. Palačinku (oběd pro závodníky) jsem se už ani nepokoušel sníst a rovnou ji odevzdal Romče. Z chládku budovy jsem pak pozoroval, jak se trousí holky od nás, Baláž a konečně i Berglík, kterého jsem do toho nalanařil. Pobyl si tam krásných pět hodin a vypadal naprosto v pohodě (až na ty křeče).

Pak už nezbývalo než se nějak dopravit na lanovku a sjet i s rodinou dolů, kde jsem se natáhl u rybníka. Konečně se mi udělalo líp a mohl si dát barsz co nebyl boršč a masovou flákotu a pak už jsem se mohl konečně radovat.

Hurá.

odměna za tříapůlhodinovou šichtu

Výsledky
GPS

Letní točení 2013

Přišlo léto a s ním pravidelné točení. Podobně jako loni, kdy jsem se upsal na Jungfrau marathon, mi ani letos nechyběla motivace pro honění objemu. Čeká mě Krkonošský maraton, který rozhodně nebude zadarmo, proto jsem poctivě potočil na třech dovoleno-soustředěních.

Nejprve jsme vyrazili na chatu mezi Jizerské a Lužické hory, kde jsou ale i tak pořádné kopce. Žádná Vysočina natožpak Šumava by mě převýšením neuspokojily tak jako hluboká údolí pod Ještědem.

Lauf Malý Ještěd
Účet: 4 dny, 76km, 3076m převýšení

Druhou část dovolené jsem naplánoval do srdce Krkonoš – na Lužickou boudu, kousek pod Špindlerovku. Ubytování s polopenzí ve 1200m n. m. za babku, k tomu vstup do vodního světa a do sauny a večer vychlazená Plznička. Když už jsem u té neskryté reklamy, tak všechny laufy jsem si plánoval na plánovači mapy.cz, kde jsem si trasu optimalizoval popotahováním po turistických značkách, až mi pán vypočítal každodenních cca 22km s 1000m převýšení.

houpy hou

Úžasnější počasí jsem už dlouho nezažil – uprostřed července bylo na hřebenech lehce nad nulou, mlha, vichr, mrholení a když jsem seběhl pod mraky, chcalo jak o život. Radši jsem si s sebou bral na výběhy mobil, kdyby mě to náhodou odneslo do Polska. Ale ten zážitek ze strašidelných, drsných a opuštěných hor, kdy jsem dvě hodiny šlapal v bažinách a kamení a na hřebenech děkoval za tyčové značení, byl k nezaplacení. Naštěstí si Romča s Bertou mohly užívat tobogán a vířivky ve Vodním ráji, jinak by mi takováhle dovolená asi neprošla. Poslední den jsem ještě udělal lauf na Sněžku, ale protože se počasí vybralo, musel jsem celou dobu kličkovat mezi Polákama (ti chodí na Sněžku v polobotkách, s knírem a igelitkou).

vrchol léta

Lauf Bílé Labe
Lauf Labská
Lauf Szrenica, „výklus“ po bobové dráze
Lauf Sněžka
Účet: 4 dny, 90km, 3190m převýšení

V poslední části točící dovolené jsem definitivně přišel o všechny pracně nasbírané červené krvinky, protože jsem byl odsouzen strávit deset dní v parném Chorvatsku. Za celý pobyt jsem potřeboval jedny trenky na spaní, dvoje plavky, žabky, černý brejle a věci na běhání. V místě kde jsme bydleli, končí veškerá civilizace sto metrů od moře, tak jsem měl trochu pochyby, jestli vůbec něco natočím.

jak být 10dní za exota

Nicméně stále jsem měl před očima plán od trenéra Kerviho, proto jsem byl rozhodnutý točit i tam, kde přežijí sotva pouštní mravenci. Přes den se dalo být tak maximálně v moři, takže na běhání jsem vyrážel v 7 ráno nebo v 7 večer. I tak ale bylo na chcípnutí. Nezbytnou součást výbavy tvořil Camelbak s vodou, kartička pojištěnce (kdyby mě rozsápali divocí psi, které jsem slyšel v noci výt), mobil a hajzpapír (střeva nějak nezvládala celodenní přísun melounu a piva).

dovolená s BT masters nebyla zadarmo... a těch pět Tulamorek padlo během jednoho večera...

Trasu jsem ve vnitrozemí hledal podle plánku z Openstreetmap a překvapilo mě, jak skvěle to sedělo. Cesty nakonec byly široké, výhledy na moře dechberoucí a živočišná havěť všudypřítomná. Neustále na mě útočily kobylky, přes cestu mi dělali sítě obrovští pavouci, pod nohama šustily ještěrky a taky jsem potkal hada, želvu a kočku s ptákem v tlamě. Byl to tedy další točící zážitek, který už si doufám nezopakuji. Jestli jsem na maraton potrénoval nebo se naopak zničil, se uvidí za týden.

 hrvatska kornjača

Lauf tam a zpět a kolem dokola
Účet: 9 dní, 123km, 4 úpaly

MČR KT: Ryzí kupky z hor

MČR KT Kunčice.
Tříhodinová cesta šedoletem.
Kopec.
Shromaždiště.
Kopec.
Start.
Chyba, bažina, lopuchy, klacky, Dým, Dým kopec, já traverz, Dým pryč, Dým chyba, kupka, srázek, lopuchy, chyba, bažina.
Cíl.
Postup, ale žádná sláva.
Holba, Holba, Holba, Holba, Holba.
Večeře.
BT vykydlost.
Kašna.
Holba, Holba, Holba, Holba, Holba, Holba.
Holba došla, Hugo, Jukebox, pojistky, postel.
Ráno.
Bolehlav.
Kopec.
Shromaždiště.
Růžová pilulka, kafe, vykydlost.
DJ: Y'all Want A Single - say fuck that, vzpruha.
Kopec.
Start.
Kopec.
Kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, kupka, chyba, bažina. Nádhera.
Cíl.
TOP20. Jo! Mapy s postupy.
Tříhodinová cesta šedoletem.

Kupky 2000 (z pozávodního CD)

Kupky 2013 (moc Holby škodí)

Finsko u Plzně

Před 14 dny jsem si vůbec nemyslel, že bych mohl tyhle Áčka oběhnout. Ale naštěstí jsem byl tak líný vlézt do ORISu a odhlásit se, že jsem nakonec zůstal přihlášen a mohl vyrazit. Noha se totiž zázračně rychle uzdravila - po deseti dnech mi vyndali stehy, jedenáctý jsem nazul Cumulusy a dvanáctý už brousil Emila. Nakonec mě při závodech bebíčko ani moc nelimitovalo, kromě seběhů a došlapů na šiškovatou cestu jsem o něm ani nevěděl. Nicméně fyzička byla před závodem velká neznáma, ale jak se později ukázalo, ježdění na kole mi uchovalo vytrvalost a zbytek už byl o zkušenostech jak asfaltových, tak klasikových (čas se měří až v cíli, hrdinové:) ).

Ohledně organizace se už rozplýval Béďa a já s ním musím plně souhlasit. Všechno do puntíku šlapalo, všechno perfektně označené. Dokonce byla vymakaná i cesta na start - v sobotu se po ní nedalo běžet, abychom se před klasikou neunavili a v neděli byla 3km dlouhá, abychom si les užili i za pomalého tempa.

Běželo se totiž v nádherném terénu, rozhodně v jednom z TOP10 v ČR. Když jsem viděl mapu z Jukoly (např. zde od Kubátíka), byl jsem vážně rád, že jsem jel do Finska v Česku místo do Česka ve Finsku.

V tomto prostoru se před 18 lety běželo MČR na klasice, kde jsem ještě jako 14letý bojoval v H16. Skončil jsem čtvrtý od konce, zatímco můj brácha byl čtvrtý od začátku! K dohledání v archivu výsledků. Sosák stejně jako tenkrát skončil třetí - stále si udržuje výbornou výkonnost.

Takhle jsem ladil na MČR před 18 lety. Ale co, důležité bylo, že jsem pak vyhrál 5-denní!

Trochu jsem se obával, co předvedou stavitelé, které neznám, z oddílu, který skoro neznám (promiňte mi). Klasika ale byla opravdu nádherná okořeněná pěti dlouhými postupy. U každého jsem váhal a stejně jsem většinou (podle mezičasů) nevybral optimální volbu. Tak to má být! I tak se ale vesměs běhalo jen po cestách, kterých bylo v lese až až, ale za to stavitel samozřejmě nemohl.

Další věc, kterou mě stavitel potěšil, bylo prověření fyzičky u H21A,B,C. Je mi sice líto těch, kteří přijeli na výlet a pak bojovali dvě a půl hodiny ve vedru, ale aspoň jsem se mohl vysmát těm srabům, kteří se na klasiku hlásí do H21C, aby pak hrdinně běželi middle v H21E.

V první půlce nás drtil Bingo, ale pak mu došlo a nakonec z průměrných výkonů byl nejméně průměrný ten můj, díky čemuž jsem si poprvé za jedenáct let odvezl zlato z klasiky českého poháru. Počítám, že od Šédi bychom dostali zhruba deset minut.

kliknutím na 7 (jako Sedmihoří) šupem do archívu k prohlédnutí mapiček z midlíku a klasičky

Nedělní middle byl také lahůdkový, ale spíš kocháním se terénem než tratí. Ta sice byla pěkná, jenže se kvůli perfektní viditelnosti nic moc neřešilo a vše se chodilo přímo. Proto prvních 9 chlapů v H21E skončilo v minutě a půl (já jsem byl samozřejmě 9.).

 pravá strana, čo je s vama?! (foto kade.cz)

Cyklotýden

Pokušení podlehnout neřestem bylo silné, ale závislost na točení mám ještě silnější. Navíc nejlepší český vrchař Robert Krupička mluví o bajkách jako dobré přípravě pro vrchy, takže jsem oprášil sedlo, dofoukl gumy, nandal blatníky, blikačku a zvonek, a vyrazil brousit Prahu.

Nožička se už hojí, za chvíli vyndám provázky

Když už mělo přjít zranění, tak se tak stalo v relativně vhodné době - v Praze se totiž tento týden skoro nedalo běhat: cykostezky podél Vltavy byly zatopené a v Krčáku padaly kvůli podmáčení stromy.

Metr pod hladinou se ukrývá dráha na Olympu, vzadu zatopená hala.

Ježdění na kole je možná vhodný doplňkový nebo regenerační sport, ale jinak z toho moc odvařený nejsem. Po týdnu dvoufázového ježdění mě nejvíc bolí zadek, ale že bych se cítil moc unavený, to ne. Trocha zpestření přišla ve čtvrtek, kdy se jel závod pražské MTBO ligy a ještě k tomu to byl sprint a celý po asfaltu. Jinak i v MTBO platí stejné předpoklady pro úspěch (slovo lyže nahraďte slovem kolo), proto se tomu vyhýbám.

MTBO = trénink na LOB a obráceně

Ježdění přes jediný dostupný most přes Vltavu mě už nebavilo, tak jsem vyrazil do Jičína, našel nejvyšší kopec v okolí a jel se aspoň trochu unavit. 50km v sobotu a 40km v neděli přes Tábor (678 m n. m.) a mezitím 6 Plzní s Erkim ušlo, ale rozhodně mi to nenahradilo STRC na Králičák, na který jsem se měsíc těšil.

V sobotu jsem také navštívil prostor třetí etapy Rumcajsových mílí, kde stavím sprint a tímto vás všechny zvu. Terén se možná zdá jednoduchý, ale když se přidá únava z dopolední Zhalyho etapy na Zebíně, potřebné pekelné tempo a nenápadné, ale všudypřítomné volby, bude se určitě jednat o sprintový vrchol sezóny.

Který had je nejrychlejší? Zjistíte 17.8.2013 v Jičíně!

Propíchnuto

V Čechách pršelo, na Moravě ne, a někde mezi pořádali Žďáráci béčka. Les byl rovinatý, plný cest a vody, tedy něco pro mě. Bohužel mi bylo dopřáno zaběhnout si jen část klasiky.

Klasika byla takové jedno dlouhé pražské mydlo - 30 střednědlouhých postupů, které se řezaly pod čarou. Některé dohledávky byly trochu záludné, to když se kontroly schovávaly v pasečkách. Ty se ale rychle vydupaly, takže většinu času nebylo co řešit. Paráda. Prostor na klasiku to asi nebyl ideální, ale i tak by se tam pár delších postupů vymyslet dalo. Větší klasika to prý byla na nedělní krátké, to už se ale nedozvím.

Hned od začátku jsem roztočil kolesa jako Bet ve Švýcarsku a předbíhal jednoho soupeře za druhým. Prostě takový druhý úsek na štafetách. Problém jsem měl akorát s Lebkou na 18. kontrole (sprintoval na Gundersena) a s Kazdičem na 22. (zavzpomínal si na JWOC). Protože jsem už doma tušil, co nás čeká za honěnou, nechtěl jsem se zatěžovat orienťáckými bagančaty a vyrazil jen s "mučidlama" Salomon Speedcross 2, které jsou o 200 gramů lehčí. Těsně před 24. kontrolou, když jsem průběžně vedl o tři minuty, mi pravou nohou projela ostrá bolest a mně bylo hned jasné, co se stalo. Našlápl jsem na klacek, který projel mučidlama jak máslem a nezastavila ho ani ponožka, takže se zakousl hluboko do mého chodidla kousek za palcem. Jak to pěkně vyjádřil Vořech - byl jsem jako v Prince of Persia. Pak už to šlo rychle - dobelhal jsem se na blízkou silnici (aspoň něco), Kazdič mi z cíle zavolal paní ošetřovatelku, v nemocnici mi to dvěma stehy sešili a na noc jsem otupil bolest dvěma Braníky a růžvou pilulkou.

Moje budoucnost je teď nejistá. Jasné je, že v nejbližší době si nezaběhám. Ale jak dlouho to bude? Kdo ví. Hendy si léčil propíchlou nohu dva měsíce, dvorní ortoped orienťáků Jirka Funda má jiný názor: "Když to nebolí, běhat se dá i se stehama." Zatím to bolí jak prase.

Mám tedy dvě možnosti. Buď propadnu alkoholu, drogám a hazardu, nebo zkusím jezdit na kole, běhat ve vodě a pak zlehka na silnici. Kterou cestu si vyberu? Brzy se dozvíte...